|
21. 12. 2001
Vzpomínka: před 15 lety zemřel velký filmový režisér Andrej Tarkovskij (4.4.1932-29.12.1986)"Když jsem byl malý kluk, doslova jsem uctíval Andreje Tarkovského jako boha. Viděl jsem všechny jeho filmy několikrát a mnoho epizod znám nazpamět' i dnes. Mým nejoblibějším filmem bylo Zrcadlo, možná, proto, že nemělo řádnou fabuli a vůbec jsem mu nerozuměl. Ted' existují celé knihy s podrobným komentářem k Zrcadlu, vysvětlujícím co chtěl Tarkovskij vyslovit tím filmem a na co jenom mohl dělat narážky kvůli komunistické cenzuře." - Na Andreje Tarkovského vzpomíná odborník na ruskou literaturu a kulturu z Glasgow University Andrej Rogačevskij. S poznámkou Jana Čulíka.
|
|
Už tehdy jsem však uměl používat svůj zdravý selský rozum a poslouchat, co se říká mezi lidmi. Povídalo se, například, že nejmenovaná tisková chyba, která dělá zbytečné starosti hrdince filmu Zrcadlo, je založena na skutečné události. Nějaký chudák sazeč nešt'astnou nahodou vytiskl v novinách slovo SRALIN místo STALIN (písmeno R na ruské, jako ina české, klávesnici je přímo vedle písmena T) a za to byl poslan na Sibiř, aby se podíval, jak vypadají bílí medvědi. Tarkovský to sám potvrdil, když jsem ho videl na schůzce s jeho ctiteli v Novosibirskem Akademgorodku v roce 1979 nebo 1980. Tehdy se neodvážili zmínit se o Stalinově jméně ani letmo, a tím méně o tiskové chybě, která by připomněla návštěvníkům kina sloveso srát. Těm, kdo tvrdí, že umění Tarkovského je příliš nepřístupné a nemohou ho ocenit normální lidé, bych chtěl opakovat to, co Tarkovský sám řekl na té novosibirské schůzce. Zrcadlo bylo příčinou mnoha diskusí a interpretací a na jedné schůzce filmových fandů se nikdo nechtěl rozejít do té doby, než se rozhodnou, co ten film znamená. A nějaká starší paní uklízečka na mě musela dlouho čekat, protože musela uklidit místnost, ve které se konala ta schůzka. A ta jim nakonec řekla jim, že se hádají o nic, že je film o nějakém chlapovi, který je vážně nemocný a vzpomíná na svůj celý život. Podle Tarkovského to byla možná nejlepší interpretace Zrcadla. Je to paradox, ale myslím, že úspěch Tarkovského je zčásti důsledkem komunistického systému, z kterého tento režisér uprchl. Ruský herec Oleg Jankovskij vzpomínal, jak během filmování Nostalgie v Itálii všichni herci a herečky v líčidlech čekali na Tarkovského, který běhal s kamerou za listy, padajícími ze stromů. Normálně by takové chování nesnesl kapitalistický producent. Zdá se mi, že v SSSR, kde nebyla přímá souvislost mezi filmovým uměním a penězi a filmy nebyly většinou považovány za zábavu, měl režisér, který se nezabýval politikou, možná větší uměleckou svobodu, než si lidé obvykle představují Poznámka JČ: Osobně na mě udělal Andrej Tarkovskij obrovský dojem svým filmem Andrej Rublev, prvoplánově o středověkém ruském malíři ikon, ve skutečnosti však o boží milosti a o tom, komu na světě se jí dosáhne. Film se opakovaně hrál v sedmdesátých letech v kinu Klub v pražské Klimentské ulici. V poinvazních letech samozřejmě lidé v Československu ruskými filmy pohrdali - tento film byl však naprosté zjevení. S komunismem neměl společného vůbec nic. Absolutně zásadní roli měl pro mě Tarkovského film Stalker o záhadné zóně - opět, o zóně boží milosti - k níž člověk svým úsilím směřuje. K důležitým věcem v životě i smrti však není možno jít přímo. Snad nejlepším filmem všech dob je pro mě Tarkovského Oběť - je to jeho poslední film, natočený na Západě, v pusté severské švédské krajině, s bergmanovským kameramanem Nykvistem a známým bergmanovským hercem v hlavní roli. V tomto filmu se Tarkovskij naučil západním postupům a jeho numinózní, filozoficko-teologický význam je sdělován naprosto dramatickým dějem. Film je inspirován hrůzou počátku osmdesátých let, kdy nebylo vyloučeno, že svět bude zničen jadernou válkou. Schyluje se k jadernému konfliktu, v rozhlase už bylo snad oznámeno, že jaderné střely z USA a ze SSSR už byly odpáleny. V nejvyšší úzkosti vstupuje hrdina filmu v severské pustině v dialog s Bohem a nabízí mu sebe sama jako oběť, pokud bude svět zachráněn. Nakonec se ukáže, že jaderná konfrontace a bezprostřední hrozba jaderného zničení světa byla jen sen - svět pokračuje dál - avšak hlavní hrdina filmu, ten, který nabídl pro záchranu světu Bohu svůj život - je mrtvý. Nedlouho po dokončení tohoto filmu zemřel i Tarkovskij - na rakovinu. Chodím nerad od té doby do kina - zdá se mi, že Tarkovskij ukončil historii světové kinematografie. Od jeho smrti ho už nikdo nepřekonal. Andrej Tarkovskij (4.4.1932-29.12.1986) je velký ruský režisér, který patří k nejvýraznějším postavám autorského filmu posledních desetiletí. Byl to syn známého básníka Arsenije Tarkovského (1907-89). Když se jeho rodiče rozvedli, žil s matkou a sestrou Marinou v Moskvě. Dostalo se mu hudebního a výtvarného vzdělání. Zprvu studoval orientalistiku (jenom jeden rok), potom strávil ještě rok s geologickou výpravou a konečně se stal studentem v moskevské filmové škole VGIK. Pracoval i jako divadelní režisér. V roce 1977 inscenoval v Divadle leninského komsomolu Shakespearova Hamleta. V roce 1983 režíroval v londýnském Covent Gardenu operu Boris Godunov od Musorgského. Kvůli konfliktům se vedením sovětské kinematografie se rozhodl emigrovat. Zemřel na rakovinu v Paříži. FILMOGRAFIE
1961: Válec a housle (diplomní film) |
