Staré myšlenky české sociální demokracie

6. 2. 2011 / Boris Cvek

Jenže problém vší spravedlnosti a rovnosti je vždy v tom, že ji uskutečňují, kontrolují a definují lidé. Ušlechtilé heslo "každému podle jeho potřeb a ne podle jeho zásluh" dostalo za reálného socialismu svůj jasný reálný tvar - a reálná ČSSD už tu taky vládla: za Zemana v oposmlouvě, a po něm přišli Špidla (který to snad opravdu myslel dobře a podle toho dopadl), Gross a Paroubek.

O ekologické notě v ČSSD by si mohl zanotovat se Sobotkou industrialista Urban, který je skoro k nerozpoznání od zastánců průmyslu (proti životnímu prostředí) z ODS (Říman, Kocourek).

Sobotka dále sice uznává mafiánskou roli politických stran v české společnosti, ale řešení vidí dost nerealisticky ve zvyšování počtu jejich členů.

Jenže proč by měl někdo vstupovat do mafie a vydržet v ní a mít ještě energii ji měnit proti vůli etablované většiny?

Jeden můj student mi kdysi líčil, jak za peníze (100 Kč) vstoupil do jedné české politické strany, a to, jak si myslel, zcela bez iluzí... ale pak zjistil, že ještě některé iluze měl (např. že politici nemohou být až takoví blbci, jak na komunální úrovni často jsou), jež mohl ztratit, neboť jejich ztrátu pak hořce pociťoval.

Vrátil bych se však ještě k tomu "neoliberalismu", jenž může dle Sobotky za všechno špatné v tomhle světě.

Myslím, že tak jednoduché to být přece nemůže a že "neoliberalismus" vyžaduje - aspoň z nějakého intuitivního marxistického hlediska - kritiku, jež by pochopila jeho historickou "pravdu" a snažila se z ní poučit.

Natřít něco načerno a šmahem shodit, zejména když je to tak vlivné a rozšířené, mi nepřipadá býti příliš sofistikovaným řešením.

Kromě toho existuje jedna teze, jíž se nemíním jen tak vzdát: nedokonalost tohoto světa není tolik výsledkem naší činnosti jako spíše my sami jsme výsledkem nedokonalosti tohoto světa.

Můžeme a máme zmírňovat nespravedlnosti, což ovšem vzhledem k povaze světa, v němž žijeme odpradávna, vyžaduje dvojí: a) najít opravdu efektivní cestu a udělat co nejméně škod ve jménu dobra, b) nemyslet si, že "spravedlnost" a "nespravedlnost" máme pevně v rukou a musí vždy odpovídat našim hodnotám - i hodnoty se mění v průběhu dějin a zejména vyžadují nějaké hlubší uchopení, nějakou zkušenost a prožitost, jak se např. zrcadlí v románech 19. století (např. kritika kapitalismu ze strany royalisty a konzervativního katolíka Balzaka) právě ty hodnoty, z nichž vyrostla sociální demokracie. V jakém příběhu žijeme dnes a jaké máme hodnoty, to je důležitá otázka. Jisté je, že to nejsou zcela tytéž příběhy a hodnoty, jako byly v 19. století.

Důvěryhodnost současné ČSSD pro mne však bude spojena zcela prozaicky s tím, jak se nový předseda vyrovná s dědictvím oposmlouvy, Grossovy "upřímnosti" a celou tou "tradiční" mentalitou ČSSD, jak ji už dobře známe z osmi let jejího vládnutí.

U Topolánka a ještě více Nečase jsem se v naději, že se odtrhnou od dědictví klausovské ODS, hořce zklamal a svým způsobem chápu, že voliči ODS to vlastně tak chtěli a korupci tleskají.

Rád se vrátím jako volič k ČSSD, kterou jsem volil v roce 1998 i 2002, pokud uvidím, že se dokáže odpoutat od mafiánské minulosti.

Je ovšem velkou otázkou, zda mnozí tradiční voliči ČSSD ve skutečnosti taky nechtějí jen korupční smrádeček a teplíčko (což mohou být vlastně ty "jistoty" v tom nejistém světě života a smrti) a zda mafiánský systém je spíše "pravicový" než "levicový", nebo zda se pružně nepřizpůsobuje jakékoli verbální ideologii.

Ostatně za dob oposmlouvy se to ukázalo docela jasně, kde jsou zájmy české "levice" i "pravice", a tento stav přes nesmiřitelnou rétoriku a zákulisní boje o možnost vlivu na toky veřejných peněz trvá vlastně dodnes.

Bohuslav Sobotka fungoval už ve Špidlově vládě a jeho hlavní chybou je to, že svým působením zosobňuje spíše kontinuitu vládnutí Špidla-Gross-Paroubek než potřebu změny a novou vizi (čímž nechci říci, že by Michal Hašek jen pro svou "novou tvář", jež se začala objevovat ve velké politice "až" za dob Jiřího Paroubka, musel být zárukou nějaké změny - spíše mi připadá příliš pragmatický a přímo zrozený pro opozičně-smluvní "stabilitu" země).

Když se vrátím ještě na závěr k Sobotkovým odpovědím na deset otázek českých intelektuálů, řekl bych, že nakonec nejzajímavější a nejvíce překvapivou složkou je vizionářství politika z malé postkomunistické země směřované na fungování politiky na úrovni EU a celé zeměkoule.

Je třeba říci, že čeští intelektuálové tam Sobotku svými otázkami trochu dovedli a on zřejmě jen podlehl (jejich) pocitu důležitosti. Třeba za deset let bude ředitelem Globu...

Vytisknout