Teorie involuce

4. 2. 2011 / Karel Dolejší

Když v Irvingu Kristolovi dozrála veškerá nespokojenost s jeho původně trockistickým přesvědčením a když nastoupil cestu, která z něj nakonec udělala klíčovou postavu neokonzervativního hnutí, v jednom eseji, jehož název zde není až tak důležitý, předložil základní teze vyjadřující rodící se světonázor ve formě jakéhosi kréda. Jdeme-li po detailech, můžeme se nad vyznáním notně bavit - při kategorickém vyzdvihování Jane Austenové se věru jeden nestíhá popadat za pýchu i za předsudek - jenomže podstatnější než zjevné idiosynkrasie je sama struktura výstředního sémantického gesta. Autor totiž zcela bezostyšně vyhlašuje vlastní dogmatiku za cosi, co nesmí být nadále nijak a nikým zpochybňováno - logickými argumenty, vědeckými fakty, prostě ničím. Propagandistický ekvivalent výstavby Maginotovy linie výmluvně vypovídá o hluboké nejistotě a bezradnosti, jež je tímto způsobem překompenzována, a o tom, že autor zpřetrhal poslední vazby pojící jeho přesvědčení se stavem reálného světa. Cosi velmi podobného se teď aktuálně odehrává i kolem nás. Jenže tentokrát se to týká takzvané levice.

V podstatě můžeme téměř u všech "marxistů" problém bohužel stále redukovat na notně obnošenou otázku nahrazení zmizelého proletariátu v roli historického subjektu-hrdiny, který světovou revolucí překoná kapitalismus. Jednotliví autoři se pak vesměs liší vlastně pouze v tom, kterou konkrétní hodnotu do stávající rovnice světové revoluce namísto proletariátu dosazují. Prakticky všechny pokusy jsou nekonečně zoufalé, a sektářské spory doprovázející konkurenční boj jednotlivých pretendentů mají snad jedinou skutečně důležitou funkci - totiž, že toto zoufalství pomáhají do všech detailů osvětlit. Jak známo, namísto "proletariátu" dosadil třeba Marcuse polymorfní perverzi, zatímco Deleuze schizofrenii. Ti, kdo zvolili jinou hodnotu, ovšem obě zmíněné postavy za jejich neuspokojující řešení vyzvedávající na piedestal jevy považované vlastně za patologické nenávidí a zuřivě pomlouvají, přičemž jedním dechem nabízejí cosi, co lze ale z poněkud odlišné perspektivy než jejich vlastní prezentovat coby jinou variantu téhož. V různých provedeních se tak v roli světového proletariátu ocitly postupně třeba neměnná dynamika proudění biopsychické energie, univerzálně lidská potřeba transcendence, posvátno, železná logika dějinného vývoje, postindustriální společnost, občanská společnost, Třetí svět, přímá demokracie, hackerská komunita, plus další, plus vzájemné kombinace toho všeho - a v poslední době se v nezměněné rovnici stále častěji vyskytuje stát. Veškeré úsilí hodné lepší věci je ovšem vyvíjeno zpravidla pouze a jedině proto, aby původní rovnice mohla zůstat beze změny. Defenzivní strategie čelící otázkám vztahujícím se k rovnici samé pak zahrnují například výpůjčky z morální theologie metané na "ďáblovy advokáty" se zápalem vpravdě inkvizitorským, obviňování z fašismu, psychiatrické diagnózy - a tak či onak otevřeně vyslovovaný nárok na konstituování stabilní ideologie, která by již dalšími historickými otřesy nemohla být falsifikována a nevystavovala vroucné vyznavače opakované nutnosti podstoupit výkon truchlení na hrobě nadějného dějinného subjektu.

A co se týče aktuálního vyznavačského oslavování státu - navzdory skutečnosti, že období, kdy měla tato instituce i jiné společensky přínosné funkce než čistě hobbesovské, bylo historicky relativně velmi krátké, a navzdory tomu, že boj o kontrolu státu takzvaná levice během poslední světové ekonomické krize definitivně prohrála - při pozorném čtení zde až příliš často nalezáme už jen pokryteckou touhu po někom silnějším, kdo si to jednou pro vždy vyřídí s tím, komu by dotyčný za jeho postoje a názory velmi rád namístě zakroutil krkem, ale jednoduše na to nemá koule.

Nemohu se tedy zbavit dojmu, že bude bohužel nezbytně nutné jistý typ "levicové" intelektuální produkce soustavně číst přes fólii obkreslenou z intelektuálního životopisu Irvinga Kristola...

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 4.2. 2011