Pouta -- zvláštní film o "estébácké" minulosti, který je vlastně o přítomnosti

3. 2. 2011 / Jan Čulík

Špačkova Pouta do značné míry připomínají celosvětově známý německý film Floriana Henckela von Donnersmarcka Život druhých (Das Leben der Anderen, 2006). Je až s podivem, jak silně se postava českého estébáka Rusnáka podobá nadšenému důstojníku východoněmecké Stasi Gerdu Wieslerovi. Jsou to oba umanutí výstředníci, špatně se oblékající podivíni technického vzezření.

Zdá se mi, že Život druhých je o hodně lepší. Je to daleko dramatičtější, zajímavější a přístupnější film, než jsou Špačkova Pouta. V něm se rozhodne nadšený důstojník Stasi trvalým odposlechem z bytu prominentního východoněmeckého spisovatele usvědčit ho z disidentství a zničit ho. Prominentní režimní spisovatel se pod tlakem politických okolností skutečně začne chovat jako disident, avšak důstojník Stasi Wiesler je postupně svědkem tak odporného a nesnesitelného tlaku proti spisovateli, že se postupně z morálních důvodů postaví na jeho stranu a úspěšně ho ubrání před zlou vůli svých spolupracovníků ze Stasi, přestože se příběh bez tragedie neobejde. Význam německého filmu je politický a morální: je ovšem možno argumentovat, že morální přerod vysokého důstojníka Stasi v slušného člověka není asi příliš přesvědčivý: do komunistické tajné policie vstupovali lidé, o nichž bylo velmi nepravděpodobné očekávat, že bych jejich účast na sprostém útlaku jinak smýšlejících v nich vyvolala výčitky svědomí.

Špačkova Pouta jsou jiná. Špačkův film není vůbec ani o morálce, ani o politice. I když se údajně odehrává v komunistických osmdesátých letech, z naprosto zásadního, převažujícího hlediska je to film, který pojednává o dnešku. Protagonisté filmu, ať jsou to důstojníci Stb, nebo disidenti, se totiž chovají v Poutech tak, jak by se za komunistické éry prostě nechovali. Život v komunismu měl politický rozměr. Proti jednotlivci tam stál stát a představitelé tajné policie se chovali a jednali jako představitelé neosobní státní moci.

V Špačkově filmu tohle vůbec není. Všichni protagonisté jednají čistě individualisticky, na vlastní pěst, prosazují své osobní potřeby a zájmy. Nic jiného než osobní zájem neexistuje. To je prosím portrét dnešní doby, nikoliv doby před rokem 1989.

Jádrem filmu je něco, co se dá snad popsat jako milostný trojúhelník, nebo možná čtyřúhelník. Disident Tomáš Sýkora si namluví mladou milenku, slovenskou jeřábnici. Do této milenky se zamiluje estébák Rusnák (anebo se mu jeřábnice jaksi stane ideálním symbolem všeho, co Rusnák pociťuje, že je nedostatečné v jeho životě, silně po ní touží. Jeřábnice je snad jedinou osobu ve filmu, která nikoho nevyužívá, nemanipuluje a nevykořisťuje, právě proto se stává pro Rusnáka symbolem dobra). Rusnák jeřábnici chrání a zárveň se disidenta Sýkoru a jeho manželku i s dětmi snaží donutit k emigraci. To se mu nakonec podaří, avšak jeřábnici tím samozřejmě nezíská pro sebe. Podivín Rusnák pak spáchá sebevraždu.

Opravdu zajímavé je, jak -- v rozporu s historickou skutečností -- je úhelným kamenem všeho v poutech individuální, osobní zájem -- všemu dominují individuální osobní vztahy. V souladu s dnešním přesvědčením většinové české společnosti, že disidenti byli za komunismu "stejně jen sobecké svině" obviňuje manželka Tomáše Sýkory během policejní prohlídky jejich domova svého muže, že disidentství projevuje "čistě ze sobectví" a že ji do situace pronásledované osoby dostal vlastně jen z osobní ješitnosti. Vzhledem k tomu, že se manželka dověděla, že Sýkora má milenku jeřábnici (estébák Rusnák jí v tom smyslu poslal anonymní dopis), zdůrazňuje Sýkorovi, že nemá zapotřebí snášet jeho život a útlak policie, jen kvůli jeho sebestřednému disidentskému "sobectví". Pozoruhodné je na této hádce, že morální aspekt věci je zcela nepřítomen. Nikdo se nesnaží naznačovat, že by disidenti byli morální hrdinové a tajní policisté představiteli zločinného totalitního státu. Všechno se odehrává na úrovni individuálního sobectví.

Ahistorická je i skutečnost, že disidenti na výsleších i v jiných rozhovorech s estébáky jim tykají nadávají a ostře kriticky při tom hodnotí jejich osobní chování i život. ("Jseš ubožák a svině.") To by se při výsleších v době komunismu asi opravdu nedálo. Avšak sémiotickým významem i těchto scén je zase: podtrhnout, že jediné, co funguje a podle čeho se "společnost" řídí, je individualismus.

Jediným smyslem jednání jak policistů, tak disidentů, je sobecky si hovět svým vlastním potřebám a pudům. Ve filmu vystupuje i postarší, na Západě zřejmě známý disidentský spisovatel Pavel Veselý, který ovšem s estébé otevřeně a oficiálně spolupracuje jako agent. Svině jsou všichni. Snad všichni ve Špačkově filmu jednají jen tak, aby zneužili a vysáli jiné. To je ale étos dnešní doby, nikoliv komunismu osmdesátých let.

Vytisknout