Smysl marxismu, sadismu a prostituce

4. 2. 2011 / Jan Stern

*

Marx a Engels popsali v Komunistickém manifestu modernitu jako rozbití veškerých iluzí ve jménu iluze jediné, nejvyšší. Iluze směnné hodnoty.

Ano, v epicentru kapitalismu je posvátno. Posvátno absolutní a maximálně abstraktní. A také žárlivé. Neboť nesnese vedle sebe posvátno malé, ohraničené, lokální, hmotné, obřadné.

Kapitalismus a jeho sociální síly provedly především a hlavně likvidaci barbarsky všudypřítomného posvátna Posvátnem hyperabstraktním, jež je ukryto v prvotní hmotě zlaťáku.

Marx pak prohlásil, že kapitalismus může překonat jen ten, kdo toto dobře utajené posvátno prohlédne a učiní mu to, co ono udělalo všem posvátnům před ním a vedle něj. Pozře ho.

Pravda, vedou se zajímavé spory o to, jak vítězné tažení kapitalismu proběhlo, jak ten tajemný duch přesně pracuje: zda nižší iluze deziluzoval, nebo si je jen takticky podřídil tím, že je převedl na sebe sama, vnutil jim svou strukturu kšeftu. Tím pádem není ani jasné, o co by revolucionáři vlastně měli usilovat: zda mají přicházet s totální deziluzí, rozbíjet posvátno zlaťáku, a tím posvátno jako takové, anebo zda mají přijít s nabídkou posvátna natolik abstraktního, že dokáže absorbovat posvátno kapitalistické jaksi automaticky, převést ho na sebe se stejnou nonšalancí, s jakou kapitál udělal z duchovna byznys století.

Ale ono je to vlastně jedno. Ať je to tak nebo tak, levice stojí vůči oběma uvedeným úkolům zcela bezradná. Všecken řehot, jímž se dějiny v minulém století člověku vysmály, jakoby říkal: totální deziluze není možná ani účinná, neosvobozuje (viz neškodný osud psychoanalýzy jako politiky), a souběžně je docela dobře možné, že posvátno kapitalistické je nenahraditelné jiným posvátnem, neboť je opravdu nejabstraktnějším posvátnem, jaké si lze představit, skutečným vrcholem lidské metafyziky - což koneckonců ospravedlňuje onu známou i vysmívanou Fukuyamovu tezi o "konci dějin".

Možná bude někdo volat, že takové teze neplatí, že jsou jen produktem "falešného vědomí" atd. Ale myslím, že ať platí či neplatí, je úkolem levice promyslet, co by to pro ni i svět znamenalo, kdyby ty teze náhodou platily. Kdyby kapitalistické posvátno opravdu nešlo porazit jeho dekonstrukcí, ani překonat v míře jeho abstrakce. Co by to znamenalo, kdyby se kapitalismus ukázal být opravdu nejvyšší možnou podobou metafyzické kultury.

Je jasné, že prvním úkolem levice po otřesu přijetí dvou výše uvedených tezí musí být vzdání se veškeré metafyziky, neboť na tomto hřišti je nepřítel jednou provždy neporazitelný, a protože skutečný komunista sám sebe zle trestá vždy, když logiku metafyziky přijme. Bude to znamenat naučit se žít "bez dějin", neboť do Dějin vtělila se naše metafyzika, tam jsme umístili ono posvátno, jež mělo pozřít soupeře jako obr obra. Je doslova potřeba "postavit Marxe na nohy", přestat hladit fetiš dějin, je třeba být komunisty bez dějin, bez cíle, bez komunismu.

I druhý důsledek "postdějinné situace" je bolestný. Budeme se muset smířit s tím, že deziluze, dekonstrukce a analýza nemají vykupitelskou sílu. Lidé budou stále toužit po iluzi a stále budou chtít se z této iluze léčit iluzí nejvyšší, realismem metafyzického zlaťáku. Z této dokonalé tautologie není úniku, dějiny opravdu v jistém smyslu skončily.

Samozřejmě ,že budeme v každodenních bojích zcela automaticky vždy usilovat o rozbíjení mýtu, o společnost fyzickou, lidskou a neposvátnou. Leč bohužel s vědomím, že toto usilování nikdy jaksi neporazí kapitalismus v onom "železnozákonitém" smyslu, na nějž se spoléhal Marx.

Ale máme ještě jiný program, krom tohoto průběžně udržovacího?

Zrekapitulujme tedy, kde jsou naše hranice:

a) nesmíme ustoupit starým obřadným posvátnům, nesmíme se propadnout k defétistickému řešení, že hyperabstraktnímu posvátnu kapitalismu lze vzdorovat regresí k posvátnu nižšího druhu - nábožného či magického.

b) nesmíme ustoupit posvátnu hyperabstraktnímu, nechat se jím okouzlit, uvěřit, že si ho můžeme osedlat a předesignovat podle svého.

c) nesmíme se pokoušet tvořit jakési vyšší posvátno, které by to nejvyšší pohltilo, přebilo a vytlačilo.

Co tedy v těchto hranicích zbývá? Předně znovu pochopit metafyzickou stránku kapitalistického systému a nově uchopit Marxovo proroctví, že vrcholné síly světa jsou silami realistickými.

Musíme se učit, co to vlastně realismus je, i s vědomím, že on sám nemá sílu měnit svět a strhávat řád iluzí. Musíme se učit, že realismus netkví ve vědě a technice - tam tkví jen realismus sil, jež vědu a techniku drží v ruce. Že netkví v počtech a počtářství - to je realismus měšťáka. Musíme se učit realismu ne/svobodného lidského subjektu, realismu člověka. A zde máme po ruce jen jediný nástroj: psychoanalýzu. Od ní musí nová levice vyjít, od ní se musí učit.

Jestliže trubci na psychoanalýzu volají "fuj, vždyť je to buržoazní nástroj", pak tím je zdůrazňují její podstatnost pro levici dneška.

Situace levice dnes se dá popsat jednoznačně: stojí na rumišti a jejím hlavním úkolem je si přiznat, že začíná od začátku. Nemůže nastolovat realistický řád, dokud nebude sdružením skutečných realistů, kteří dokázali pochopit, co to realismus je, a tudíž i co je vlastně nerealistické na panujícím totálním realismu.

Nic jiného než psychoanalýzu, původní freudovskou psychoanalýzu, přitom nemají noví komunisté v rukou. Levice má dva proroky realismu: Marxe a Freuda. Celé 20. století se přitom pokoušela "opravovat Freuda Marxem", pomarxističtit Freuda. Byla v tom nesmírná pýcha. Jako by se revolucionáři pokoušeli uctivě a s potlačovaným smíchem zvednout toho starého pána, co mu podklouzly nohy a jaksi nepochopil, že "společenské bytí předchází vědomí". Známe dva typické příklady této strategie: frankfurtskou školu a lacanismus. Oba pokusy skončily tragicky, ať už připomeneme pošahaný Marcuseho program "osvoboďme společensky utlačovanou sexualitu", trapného Fromma s jeho dětinským "ale člověk není tak špatný, je od přírody dobrý", až po rafinovanou Lacanovu kličku "neexistuje subjekt, jen socioobjekt", která vyšachovala pud ze hry.

Přišel čas hrát tu hru obráceně. Potřebujeme nutně pofreudovštět Marxe. Není to Freud, kdo potřebuje opravit. Jeho základní model "lidský subjekt povstává z pudovosti, je jí primárně určen a je s ní v neustálém sporu" je základní kámen, na němž můžeme stavět. Tato teze není podklouznutím klasika, je největší revoluční tezí dějin, pokladem, který buržoazie nedokáže a nemůže dokázat vyzvednout. Který stále čeká na své opravdu svobodné dobrodruhy z periferie.

Ten poklad musí nějakému typu sociální teorie ("marxismu") vymezit hranice a dodat energii. Pak teprve budeme mít silnou levicovou sociální teorii, pevně zakotvenou v teorii subjektu, kterou žádný poryv dějinného větru (jenž je ke koupení) nemůže ohrozit.

Ano, přišel čas návratu k výchozím bodům. Čas revoluce počínající u subjektu. Čas nového útoku na posvátno, jež nám vládne. Nebojme se toho, že máme v ruce jen praky a zbroušené šutry, jen pár drolících se pojmů jako je "libido" či "nevědomí". Neoplakávejme ty skvostné raketomety Dějin, Nadhodnot či Dialektiky. Byly jen naším neštěstím. Jsme nazí barbaři, ale právě proto jsme silní a nebezpeční.

Dějinám budou navždy vládnout oni. Neusilujme o to usednout svými nahými zadky na jejich polstrovaném trůně. Jsme předběžnými vítězi jen silou svého pohledu, mírou své svobody. Ano, my jediní jsme v říši obecného Posvátna svobodní. My, první občané zítřka, procházející zástupy luxusních otroků opilých iluzí svobody.

*

Byl to Louis Althusser, kdo pochopil, že jádrem marxismu, které stojí za to přeformulovat, je teorie základny a nadstavby. Právě proto tak podstatná, že dějinami zcela zbanalizovaná a odklizená do depozitáře sociálních věd. Althusserova intelektuální operace je pozoruhodná, byť málokým připomínaná. Rozhodl se k pojmu nadstavba přistoupit s Freudovým pojmem předeterminovanost. Stál na prahu fantastického dobrodružství. Abychom pochopili proč (a jak se mu vyhnul), musíme připomenout pár základních učebnicových dat.

Marx a Engels nastolují model základny a nadstavby ve slavné Německé ideologii, ve svém zdaleka nejlepším a nejdůležitějším textu: "Produkce idejí, představ, vědomí se bezprostředně prolíná s materiální činností a s materiálními styky lidí, je to řeč skutečného života. Tvoření představ, myšlení, duchovní styky lidí přímo vyplývají z jejich materiálního postoje. Totéž platí o duchovní produkci, jež se zračí v řeči politiky, zákonů, morálky, náboženství, metafysiky atd. Lidé produkují své představy, ideje atd., ale jsou to skuteční lidé, tedy podmínění určitým vývojem svých výrobních sil a jim odpovídajících styků. Vědomí nemůže být nikdy nic jiného něž vědomé bytí a bytí lidí je jejich skutečný životní proces. (...) I mlhavé výtvory v mozcích lidí jsou nutné sublimáty jejich materiálního životního procesu. Tím ztrácejí morálka, náboženství, metafysika a všechna ostatní ideologie i formy vědomí zdání samostatnosti. Nemají dějiny, nemají vývoj, nýbrž lidé, rozvíjející svou materiální výrobu a své materiální styky, mění s touto svou skutečností i své myšlení a produkty svého myšlení. Život není určován vědomím, nýbrž vědomí je určováno životem. (...) Vládnoucí myšlenky nejsou nic jiného než ideový výraz vládnoucích materiálních vztahů, jsou to vládnoucí materiální vztahy pojaté jako myšlenky. (...) Od chvíle, kdy dochází k dělbě mezi hmotnou a duševní prací, je vědomí schopno emancipovat se od světa a přejít k utváření "čisté" teorie, theologie, filosofie, morálky atd. Ale i když se tato teorie dostane do rozporu s existujícími vztahy, může k tomu dojít jedině tím, že se existující vztahy dostaly do rozporu s existující výrobní silou." Pomineme-li složitější pojmy výrobních vztahů a výrobních sil (v Německé ideologii jsou ostatně teprve v zárodečné podobě), je věc snad jasná. Řečeno jazykem VUMLu: materiální základna determinuje ideovou nadstavbu. A nyní ke druhému pojmu ve hře, k předeterminovanosti. Co to je? Vezměme si sen, který se mi zdál, možná jako ilustrace, noc před napsáním těchto řádků. Pohyboval jsem se na jakémsi Zámku, který připomínal zámek mělnický, procházel jsem jeho knihovnou, a snažil se z tohoto místa uprchnout, a to tak, že vylezu z okna, skočím do hraniční řeky (tedy v Mělníku Vltavy) a přeplavu ji na druhý břeh. V tom se mi však snažil zabránit jakýsi muž, patrně komunistický funkcionář, který poté, co jsem vyskočil, skočil za mnou a snažil se mne dostihnout. To ve snu komentoval jakýsi komentátor jako sportovní přenos a nazýval mne z neznámých důvodů "Emde". Zněla k tomu hudba, která mi zůstala v hlavě ještě po probuzení, a kterou jsem identifikoval jako píseň jistého francouzského rapera.

Jaký může být význam tohoto snu?

U Zámku mne napadá Kafka - může to tedy znamenat, že se pokouším uniknout od úředního typu práce, který mne v poslední době zavalil (to podporuje i francouzský raper, neboť klip k jeho písni pojednával o rutinou ubitém úředníkovi).

U Zámku mne také napadá zaměstnání - může to tedy znamenat, že se pokouším odejít ze zaměstnání, kde se cítím v poslední době poškozen (byl mi snížen plat o tisíc korun v důsledku ekonomické krize).

U komunismu mne napadá Roger Garaudy, o němž jsem si před spaním četl a jehož prolnutí komunismu a náboženství mne znechutilo a měl jsem dojem, že to cosi nepěkného o jisté výspě komunismu prozrazuje - může to znamenat, že se pokouším opustit levicové pozice.

U Garaudyho mne napadá marxismus - může to poukazovat na tento esej o Althusserovi, na můj pokus z marxismu dostat pryč to, co mi není po chuti.

U komunisty mne napadá také otec, který komunistou byl - může to znamenat, že je zpřítomněno oidipovské drama. U Mělníka mne napadá, že se v něm narodil můj kamarád - může to znamenat, že uvažuji o jistém úniku z našeho přátelství, neboť se podivně zrutinizovalo.

U Mělníka mne také napadá, že v něm nedávno popíjela jedna má dávná spolužačka z počítačového kroužku, jak jsem se shodou okolností dozvěděl na Facebooku - může to znamenat, že se snažím uniknout ze vzorců svého dětství, patrně emocionálních (spolužačka se mi kdysi dost líbila).

U Mělníka mne rovněž napadá, že jsem ho nedávno zmínil v jednom svém fejetonu - sen může tedy znamenat, že se pokouším uniknout ze závazku psát ony fejetony, neboť jsem jich napsal už dost a mám obavu, jestli se trochu neopakuji.

U Emdeho mne napadá seriál, který se v originále jmenuje House MD. Hlavní hrdina dr. House v něm kulhá, což obvykle značí kastraci - může to tedy znamenat, že se snažím uniknout pocitu své "vykastrovanosti".

U Emdeho a knihovny mne také napadá, že M/D může poukazovat k Barthesově knize S/Z, kterou jsem si před pár dny půjčil v knihovně, a která mne vyděsila svou nudností a nepřístupností (odtud možná i francouzský raper). U Emdeho mne rovněž napadá, že ve mně ve snu sídlil jakýsi nejasný pocit, jestli "Emde" není jméno nějakého filozofa - může to značit, že se snažím prchnout od filozofie, neboť jsem předtím četl jakýsi odstavec o Heideggerovi a radši jsem pasáž přeskočil, abych nemusel číst ty německé kraviny (MD by také mohlo poukazovat k Martin a Deutschland).

U té příležitosti mne také napadá, že francouzský raper by mohl poukazovat k Lacanovi a Deleuzemu, jimiž jsem se v poslední době také zaobíral, a poděsili mne neméně než Heidegger - možná tedy prchám z prohnilého zámku francouzské abstrakce.

U sportu mne napadá tělo - možná se bouří právě tělo (to souvisí i s Deleuzem a jeho tématikou těla bez orgánů, což je zase provázáno s kastrací), možná tělo chce uniknout ze sevření abstraktních témat a je pravda, že jsem se v poslední době málo pohyboval, neboť se mi zdála zima na můj pohyb nejobvyklejší - pěší "marš" (opět Německo i Francie). "Alors en dance," (do tance!) zpívá se také v písni rapera.

U Emdeho mne ještě napadá, že MD připomíná trochu BDSM, tedy sado-masochismus - možná se takto má preoidipská pudovost snaží uprchnout ze zámku oidipovského řádu.

U Vltavy a emigrace - zde by mohla být zpřítomněna má nutkavá myšlenka, že jsou mé knihy doma nedoceněny, a že snad jedině v zahraničí bych mohl být někdy opravdu vnímán.

U emigrace mne také napadá minulý režim - možná prostě potřebuji uniknout z minulosti na druhý břeh budoucnosti.

U Zámku a knihovny mne ovšem ještě napadá, že zámek by mohl představovat esej a druhý břeh prózu - možná tak je připomenuto, že mne v minulých dnech zase jednou napadlo, jestli bych neměl místo eseje napsat román, přeplavat z intelektuálního břehu na břeh múzický (jako to svým způsobem během své kariéry udělal Barthes). Slušné množství významu, že. A to jsem zde vypsal jen první sadu asociací. Ve druhé sadě bychom narazili na další vrstvy a nová témata (třeba francouzské líbání). Ale jak tedy odpovědět na tu prostou otázku, "co tento sen znamená"? To je právě tajemství Freudova Výkladu snů, které kupodivu většina jeho čtenářů nepostřehla. Freud přeci říká: není žádný takový jedinečný význam snu. Je jen všeobecná předeterminovanost snových obrazů.

Neboli: latentní myšlenka, která sen iniciovala, se týkala nějakého úniku. Dejme tomu, že se týkala primárně výpovědi z práce. Proč nevědomí, když mělo tento význam obrazově ztvárnit, mne nezobrazilo, jak v práci podávám výpověď? Odpověď je jasná: protože takové ztvárnění by jednoznačně preferovalo jeden, jedinečný konkrétní význam a vlastně by zpřítomňovalo pouze a jen tento konkrétní význam (jen výpověď). Jenže pro nevědomí jedinečný význam značí žádný význam. Význam je pro něj to, když výpověď z práce může zároveň znamenat kastraci, sadomasochismus, úřad, román, Barthese atd. Proto význam z latentní myšlenky přetvoří tak, aby zároveň mohl být i čímsi dalším, nejlépe vším (odtud všudypřítomná prasymbolika sexuality, která shrnuje základní existenciální vzorce svírající celý náš život). Nevědomí si upravuje význam tak, aby z něj učinilo jiný typ významovosti, pravýznamovost. Ta je řízena principem předeterminovanosti.

Sen zobrazí jen to, co lze zhustit. Co je "zapékatelné". Předeterminovanost je vlastně jediný význam každého snu. Každý sen říká hlavně: je tu jiný typ významovosti a náš význam vědomý má do něho zapuštěny základy. Sen nikdy nezobrazí bramboru, vždy jen sýr. Když mu latentní myšlenka bramboru vnutí (výpověď), on ji nejprve převede na sýr (Zámek), a pak vloží do tavícího kotle s tisícovkou dalších sýrů. Vloží plátek eidamu mezi vrstvy mnoha dalších druhů sýra (některých více uzrálých jako kastrace, jiných méně jako Garaudy), a nechá ho s nimi zapéct - čím více vrstev se do sebe zapeče, tím více bude sen "významný" (a mimo jiné tudíž také "působivý"). Ideálně by se totiž eidam měl zapéct se všemi vrstvami. To je totiž nevědomí: touha spojit vše se vším, touha učinit ze všeho odtrhlého a separovaného ("vědomý význam") prapůvodní tekutou sýrovou směs, Předvýznam. Nevědomí je touha po totálním Předvýznamu a sen je svědectví o této touze.

A nyní se vraťme k Althusserovi. Co tedy říká o základně a nadstavbě? Prostou věc: jevy nadstavby - kulturní děje, myšlenky, ideologie, artefakty, sociální hnutí, vědomí lidí i kolektivů - nejsou se základnou spojeny prostým a přímočarým způsobem, nemají jediný význam ze základny odvoditelný. Naopak - "jsou předeterminovány", pofreudovšťuje Althusser (alespoň zdánlivě) Marxe. (1)

Ale začtěme se do jeho textu: opravdu užívá pojem "předeterminovanost" v jeho původní podobě? Nikoli, zplošťuje ho. Rozumí předeterminovanosti jako pouhé "komplexní nestejnoměrné determinaci". Chce tím jen říci, že ekonomická základna kapitalismu je dominantou, uzurpátorem, vysavačem "subjektivity dějin", který produkuje význam, uzurpátorem, na nějž však všechny ostatní sféry na něm navrstvené nejsou převoditelné, i ony produkují svůj význam, a proto nadstavbové jevy jsou polysémní, mají sémiotický převis. Jenže polysémie není předeterminovanost.

Kdyby nadstavbové jevy opravdu předeterminované měly být - a je vzrušující to o nich začít předpokládat - musela by základna být čímsi zcela jiným. A dobrodružství odpovědi, čím, se Althusser odřekl. Stál na pokraji tvorby freud-marxismu, ale Marx opět zvítězil, byl jen poopraven, oprášen, nikoli přeformátován hlubokou freudovskou inspirací. Althusser pochopil, že je možné k základně přistoupit jako k nevědomí civilizace. To byl revoluční vhled. Jenže vzápětí stál na křižovatce a vybral si tu méně vzrušující cestu. Rozhodl se k nadstavbě přistoupit jako k vědomí, jež je na nevědomí našroubováno. Jenže zde byla druhá možnost - přistoupit k nadstavbě jakožto ke snovému obrazu. Jen ten je totiž opravdu předeterminován.

Pokud je nadstavba jen vědomím, jsou její jevy pouhým symptomem. Polysémním, leč vlastně prostým. Je-li však nadstavba snovým významem, je něčím mnohem složitějším než symptom, a to nám zpětně vrhá nové světlo na základnu. Ta už není pouhým zásobníkem, z něhož symptom "tankuje", ale skutečným Ono, ne/strukturou, v níž vládnou tajuplné vlastní zákonitosti zhuštění, jiný typ významovosti - pravýznamovost.

Kdyby tento krok Althusser udělal, možná by se definitivně zbláznil o něco dříve, než se v realitě stalo. Ale při troše nadřazené ležérnosti vůči ideji, jež není vzdálená autorovi tohoto textu, by ustál prvotní šok a zjevilo by se před ním řešení otázky, jaká je opravdu role ekonomiky v kapitalismu.

V kapitalistickém uspořádání, vyvěrajícím ze Základny, má ekonomika stejnou roli, jakou má sexualita v Nevědomí - a kapitalistická dějinnost je pokusem tuto roli napodobit.

Freud dobře věděl, že v nevědomí nejsou jen sexuální významy. Přesto vždy zdůrazňoval, že role sexuality je výsadní, ač nemusel a stálo ho to hodně bodů na trhu idejí. Marx se vyznačoval zcela analogickou umanutostí při zdůrazňování role ekonomiky. Kdo pochopil roli toho či onoho aspoň v jednom z těch výkladových systémů, přestal mátožně obviňovat velké mistry z jednostrannosti a "redukcionismu". Došlo mu, že neměli jinou volbu.

U sexuality je to snad vidět lépe než u ekonomiky: Freudovi nejde o sexuální redukcionismus, ale o rozšíření pojmu sexualita, stejně tak Marxovi jde o rozšíření pojmu ekonomika - oba tak učinili, abychom jako civilizace vůbec přežili v jazyce (nutně) redukcionistických pojmů.

Mnohem důležitější je však pochopit, že nyní nehovoříme o prosté analogii dvou systémů. Mezi ekonomikou a sexualitou je tajuplný bezprostřední vztah, v určitém smyslu jsou jedním a tím samým, byť takové konstatování je nebezpečné a pod jeho tenoučkým ledem bublá oceán mystiky.

Není to ani prostá analogie, ani organický srůst. Je to něco mezi tím.

Nepochopíme nic, pokud nevneseme do hry pojem subjekt. Freud říká, že subjekt (ač ten pojem nevysloví) se zrodí jako kopie vnějšího tlaku, vyhraňuje se však na úkor pudu, a toto vyhraňování ho naformuje. Marx říká, že sociobjekt (ač ten pojem nevysloví a mnozí by ho rádi nahradili pojmem subjekt a snili tak o srůstu) se rozvíjí zcela analogicky - původně je něčím zcela jiným než homo economicus, je čímsi revoltujícím (vzpomeňme Camusovo zdůraznění této skutečnosti), avšak svou formu nakonec získá až potýkáním se s ekonomikou (praxis). Ekonomika je pro sociobjekt tím, čím je sexualita pro subjekt. Jestliže Freud říká, že neuróza mizí pokaždé, když subjekt je úspěšný v replikaci svého prapůvodního záškubu ("ne" pudu), Marx analogicky tvrdí, že sociobjekt se musí navrátit ke své prapůvodní revoltě, aby se zbavil své objektovosti.

Pochopit vztah subjektu (apriorního jáství) a sociobjektu (vztahového jáství) je klíčem klíčů, jaderným tématem veškeré smysluplné levicovosti. Víme o analogii obého, tušíme však také, že o pouhou analogii nejde. Sníme o srůstu obého (či o redukci na jeden z pojmů), ale tušíme, že v takové chvíli padáme do propasti. Neznáme odpověď, ale už víme, jak zní otázka.

Marxismus je vlastně sociologickou psychoanalýzou, která nešťastně předběhla v čase psychoanalýzu psychologickou, nemohla se tudíž opřít o ni, ale musela si vystačit s hegelovskou hantýrkou. My všichni tak ztratili možnost plně pochopit a docenit velikost objevu Základny, její záhadnost, kterou jejímu předobrazu - Nevědomí - přiznáváme celkem snadno.

*

Anebo ještě jinak: druhým klíčem, krom subjektu, je pojem prostituce. Studenti marxismu jsou pokaždé překvapeni, jakou důležitost zejména Engels kategorii prostituce přikládal (Marx byl podobně posedlý lichvou - zde ovšem hrálo roli spíše personální nevědomí). Engels o prostituci, jak známo, dokonce napsal práci. Již to mělo napovědět, jak jsou témata ekonomiky a sexuality spojena. Nutno však přiznat, že v samotné Engelsově práci není asi řečeno to nejpodstatnější. Abychom si vydobyli ten poklad v lůně prostituce uložený, potřebovali bychom Engelsův pohled zkřížit s čímsi bataillovským, a ovšem neobejdeme se ani bez teorie daru Marcela Mausse (jakkoli nepřijmeme její absolutizaci z pera Clauda Lévi-Strausse, který darem vysvětlil i zákaz incestu - incest by byl neochotou dávat dar svých dětí a podřízených sourozenců - neboť toto vysvětlení je nedůvěryhodně sociologické, pomíjející tajemné psychologické jádro incestu).

Georges Bataille se prostitucí zabýval v práci Erotismus. Celý Bataillův model převzít nemůžeme, neboť je zatížen tradičním filozofickým přeceňováním hrůzy ze smrti, nepochopením role pudu smrti a příliš prostým řešením mystéria oběti. Avšak něčím je pro nás Bataille velmi cenným. V podstatě říká: Na počátku kultury vládla jakási totální nerozlišenost sfér, z níž vyčnívaly tři instituty - orgie, oběť (posvátná vražda) a dar. Freud popisuje v Totemu a tabu vznik orgie i oběti a nikdo mu v tom nesahá ani po kotníky, Bataille nevyjímaje. Francouzský filozof si však všímá důležitého procesu, který Freud již do svého pohledu nezahrnul. Popisuje, jak se primární nerozlišenost mění v nerozlišenost 2. stupně.

Orgie popírá subjektivitu, oběť ji posiluje, byť za pomoci klamu. Tato ambivalence, tato zvláštní rovnováha, může trvat dlouho. Ale role klamu v rituálu oběti (analyzovali ji přeci Adorno a Horkheimer v Dialektice osvícenství) a pozvolný růst nezdolnosti subjektu, který musí začít být dříve či později s antisubjektivitou orgie nespokojen, přivodí nakonec kulturní revoluci. Převrat, v němž prostá orgie je zaměněna za rafinovanější oslavu orál-anální anonymity, a v němž rituál oběti se rozštěpí - vznikne rituál oběti jednoznačně postkanibalský, pevně fixovaný na zvíře, a zavržená část rituálu, zavraždění, se transformuje ve zprznění a sloučí se s oslavou orál-anální anonymity druhého - tak vzniká prostituce, přesněji prostituce posvátná, náboženská, chrámová. Kombinace chrámové prostituce a postkanibalsky zvířecí oběti vytváří nerozlišenost 2. stupně. Ta má na rozdíl od nerozlišenosti primární již strukturu, již v ní lze preparovat jednotlivé sféry (sexualita, ekonomika, náboženství) - jejich srůst stále trvá, není však již tak absolutní (ekonomika byla v primární nerozlišenosti přítomna v čistě magické roli - orgie i oběť měli zároveň zajišťovat úrodnost země).

Náboženská prostituce je prvním institutem velkých civilizací. Máme o ní jasné zprávy ze Sumeru, ale nalezeny byly i sošky posvátných prostitutek v Egyptě a ten vzorec je zcela všudypřítomný: Roger Caillois například v knize L'Homme et le Sacré připomíná společenskou praxi na Sandwichových ostrovech. Tam se po smrti krále (symbolu otcovského, oidipovského principu) vždy načas - dokud z mrtvého krále nezbude jen kostra - rozpadne společenský řád a ženy se houfně začínají věnovat prostituci. Ta tudíž není jen nějakým nahodilým výhřezkem kapitalismu. Je to univerzální vývojový stav kulturního ženství.

Náboženská prostituce znamená ohromný kulturní přelom - nahou samici orgie nahrazuje žena zahalená. Zahalená proto, aby se mohla odhalovat, svádět a pak dělat drahoty, které umožní pocit zprznění krásy. Vzniká erotismus v našem slova smyslu. Zahalování a zkrášlování však vyžadují luxus, a ten podmiňuje dar prostitutce, přesněji dar nového typu, dědice daru původního, maussovského. Z ekonomismu magického, ekonomismu úrodného pole, je tak seškrabána čistě iracionální vrstva a zjevuje se vrstva polo-racionální, prakapitál. Přesto smísení sfér trvá, neboť děvka je jak kněžkou, tak prakapitalistkou, stejně jako ženou hluboké vášně. Stále spolu ještě jsou propleteny v jediné skutečnosti nábožno, sexualita a ekonomika, byť jejich autonomizační tendence je zjevná. Souběžně s prostitucí přitom musíme očekávat vznik její specifické varianty - manželství. To není původně ničím jiným než "prostitucí doma" (a my musíme přiznat, že toto jádro institutu manželství je zřejmě nerozpustitelné a vždy se znovu a znovu v něm vynoří, pokaždé když popraskají vrstvy iluzí na jádru navrstvené).

Pak však přichází monoteistická revoluce. Můžeme si o tomto tajemném procesu napsat mnohé a jen málo z toho bude dostatečně jisté. Jistý je však jeden z účinků monoteistického převratu - definitivní štěpení "praatomu". Vznik tří separátních sfér, náboženství, sexuality a ekonomiky (kdesi v daru se krčí i prazáklad politiky, ale ta ještě dlouho bude hrát jen roli zárodku, potenciálu). Ty, osvobozeny ze srůstu, získávají nový, radikální význam. Celá kultura je touto separací radikalizována, dynamizována. Náboženství zbavené těla se může začít prudce vyvíjet k abstrakci. Sexualita zbavená posvátnosti dává velkou šanci subjektu, aby se vůči ní nově postavil, vymezil své hranice, a tím našel sám sebe, stvořil jáskou strukturu, identitu plně oddělenou od společnosti. Ekonomika zbavená dvou zbývajících pra-faktorů se rovněž prudce abstrakizuje (Marx má tedy pravdu, že abstrakce peněz hluboce souvisí s nástupem abstrakce židovského jediného nepojmenovatelného Boha), a to jí umožňuje začít divoce dynamizovat a měnit společnost, neboť směna už nemusí být pra-směnou s kurvou, ale princip kurvy lze promítnout do čehokoli.

Když Engels říká, že prostituce vzniká se vznikem soukromého vlastnictví a s jeho zánikem také zmizí, říká tím vlastně: ekonomika vznikla ve chvíli, kdy se rozštěpil prazáklad ekonomiko-sexuality, a od té doby také vnímáme prostitutku jakožto prostitutku, neboť vědomí nového řádu nás neustále upozorňuje na sklad dvou faktorů (ekonomiky a sexuality) v prostitutce, sklad, který nové vědomí nového řádu musí vnímat jako nepatřičný, byť zároveň vzrušivě regresivní.

Mohli bychom to i obrátit a říci, že sexualita, jak ji dnes chápeme, vznikla ve stejné chvíli, kdy se kněžka prakultu proměnila v prostitutku, u níž nás náhle dráždí, že k sexualitě přikládá to, co má být odštěpeno. Prozrazuje to mnohé o podstatě morálky v oblasti erotiky i ekonomiky, ovšem mnohem zajímavější je přeci vnímat, že sexualita a ekonomika byly původně čímsi jednostejným, a že tak tomu bylo patrně i se subjektem a sociobjektem. Jejich rozštěpení dalo člověku nové ohromující možnosti. Od té doby měl dvě já, která mohla získat dříve zcela nepředstavitelnou nezávislost - dá se říci, že subjekt se specializoval na souboj s pudem a stal se v tom mistr (vznik Ega) a sociobjekt se specializoval na souboj s prostředím a stal se v tom rovněž patrně mistrovským - proto mohla vzniknout průmyslová společnost, kapitalistické já. (2)

Mimochodem, myslím, že subjekt a sociobjekt nevznikají současně, ale že sociobjekt je zformován v oidipovském komplexu (není ovšem Egem - Ego je v komplexu dovršeno, sociobjekt se v něm rodí, dychtivě připraven na sociální interakci, na svůj ekonomický osud - ve všech kulturních okruzích této dychtivosti po oidipovské fázi využívá instituce školy).

Otázka levice tak zní: Jaký je cíl osvobozovacího hnutí? Opětovný srůst subjektu a sociobjektu, anebo to, aby sociobjekt dohnal překotný vývoj na rovině subjektu a dokázal čelit ekonomice tak, jako moderní Ego dokáže čelit pudu? Tragédie levice, zvláště té intelektuální, podle mne je, že častěji snila o oslabování Ega ("kapitalistického subjektu"), než o posilování sociobjektu (vzniku sociobjektního Ega namísto sociobjektního Self) - toto snění si zaslouží vlastní pojmenování, neboť pojem "iluze" by zde byl zbytečně obecný, zvolme místo něj například pojem "deleuze". (3)

Deleuze, touha po srůstu ("zrušení soukromého vlastnictví" apod.) je regresivní. Pokrokové je vytvořit takový sociobjekt, který se plně zekonomizuje ( k tomu Marx a Engels: "Osvojení totality výrobních nástrojů je rozvíjením totality schopností v individuích samých"). Neboli přizná si svou fatální poznamenanost ekonomikou a odebere tak ekonomice vnější její roli "subjektu dějin". Zkrátka, krom Ega osobnostního potřebujeme ještě silné Ego dějinné.

Důležité je pochopit, že plná ekonomizace Dějinného Ega nesmí být analogií primárního narcismu (odcizení libida), tedy jakýmsi podvolením se kapitálu (zpředmětněním), ale měla by být analogií Ego práce (ano, vím, jak málo o ní víme!), tedy jakýmsi přebudováním destruktivního charakteru ekonomična v nástroj svobodné vůle (neboť Ego osobnostní je patrně zbudováním jáské struktury z černého libida pudu smrti a vymezením hranic vůči pudům života).

Vždyť kdybychom vyslyšeli volání bláznů po "zničení moderního subjektu", jak by pak mohlo dojít ke "sdružení svobodných individuí", jak žádal Marx? Svobodné individuum je především silné individuum, nikoli prázdno po zboření individua kapitalistického. Musí to být prosperující město, nikoli zelená louka. Individuum totálně kapitalistické, nikoli protikapitalistické. Lidé naší kultury již vědí, jak se ubránit pudu bez nutnosti psychózy. Teď musejí posílit ještě své druhé já. Poznat, jak se ubránit ekonomičnu bez nutnosti otroctví. Je-li v kapitalismu něco "schizofrenického", pak jen to, že je radikálním monoteismem, a že tedy brutálně zesiluje prapůvodní tendenci štěpení, a tedy vzdalování se subjektu a sociobjektu. To je potenciálně nebezpečné - schizofrenie je stav, kdy subjekt je odtržen od sociobjektu, či je sociobjekt zcela zničen, schizofrenie tak je v něčem kapitalistická a kapitalismus skutečně plodí více schizofreniků, než plodil třebas reálný socialismus. Ale snění o splynutí subjektu a sociobjektu není ničím jiným než sněním o prapůvodní schizofrenii, schizofrenii bez "schizo", čisté schizofrenii nicoty a neexistence. Monoteismus je vítězstvím, stejně jako kapitalismus. Vzdalování se subjektu a sociobjektu vyvolává napětí, díky němuž si můžeme uvědomovat spojení obojího. Toto spojení je definicí psychického zdraví. Dokud sociobjekt a subjekt se neroztrhnou (či nesplynou), ale jsou ve spojení, dokud se vzájemně informují o úspěšných a neúspěšných strategiích, vyvíjejí se a jsou tedy zdravé. Rozvíjet strategie interakce subjektu a sociobjektu je pokrokové, nalézt nový typ jejich spojení by bylo revoluční.

Sociobjekt zatím napodobuje techniky subjektu. Tato imitace je však poněkud zoufalá. Dospělým se stane sociobjekt až tehdy, když se začne od subjektu učit. Rozdíl mezi imitací a učením, to je rozdíl mezi včerejškem a zítřkem, temnem a revolucí.

Revoluce na rovině subjektivity, to je situace, kdy se sociobjekt naučí stávat se čímsi jako Egem, tedy tím, čím se naučil stávat subjekt, aby dokázal uchopit sám sebe.

A nejinak je tomu zřejmě na rovině dějinnosti a kolektivního vědomí, jakkoli jde o rovinu vratkou a virtuální. Tak jako sociobjekt zatím jen napodobuje subjekt, tak i Základna zatím jen chabě napodobuje Nevědomí, které přeci není jen naším nepřítelem, ale i velkou zásobárnou sil a řešení. Nebyl to nějaký Démon Kapitál, který základnu stvořil, který ji dal charakter. To naše kolektivní vědomí učinilo ze Základny analog Nevědomí. Tím, že do Základny začalo vytěsňovat (jako Ego vytěsňuje do nevědomí), čímž ustavilo sebe i Základnu. To vytěsněné v Základně je Démon Kapitál. Ale kapitál je démon jen proto, že naše kolektivní vědomí (a pozor, rozdíl mezi sociobjektem a kolektivním vědomím je nejasný, neboť sociobjekt se od subjektu liší mimo jiné tím, že je také kolektivním vědomím) se zbytečně děsilo toho, čím byl kapitál před vytěsněním, předtím než se stal přízrakem Základny. Toto něco je cosi jako plná totální ekonomizace, smíme-li soudit. Sociobjekt/kolektivní vědomí ji odmítl/o se stejnými nesmyslnými předsudky, s jakými Ego odmítá sexuální impulsy, s předsudky pramenícími z dějin samotného ustavení jáství. Avšak návrat vytěsněného je neodvratný. Ekonomičnost je osud sociobjektu i nás všech, stejně jako je sexualita osudem subjektu.

Od sexuality se nelze osvobodit jejím popřením či velkodušným periferizováním, ale jen tím, že ji postavíme do středu našeho pohledu. Pochopením, že dějiny subjektu jsou dějinami sexuality. A tak je to i s ekonomikou - to je hlavní poselství marxismu, tohoto učení o Základně.

*

Marx a Freud měli při nekoordinovaném odhalování tohoto tajemství s dvěma tvářemi velkého předchůdce literárního, který je stejně výjimečným mezi beletristy, jako jsou Marx a Freud výjimeční mezi "filozofy". Byl jím Markýz de Sade.

Byl to právě Sade, kdo svou specifickou formou jako první vyslovil to, co Engels a Bataille naznačovali: Roland Barthes si ve své skvělé studii o Sadovi povšiml role bohatství u hlavních hrdinů Sadových románů, zvrhlých libertinů. Ti jsou vždy bohatí. Avšak, jak Barthes správně poznamenává, jsou bohatí proto, že každé bohatství musí počínat u zločinu. A zločin je jádro Sadova diskurzu. Proč? Protože zločin je tím tajemným pojítkem, které k sobě znovu spíná ekonomiku a erotiku.

U Sada mohou být zvrhlými erotickými przniteli jen bohatí, protože kdyby prznil chudý sadista, byl by ekonomicky nevinný. Sadův vesmír by se v tu chvíli rozpadl, neboť cílem není prznění, ale fantaskní znovuspojení ekonomiky a sexuality. Zločin ekonomický a zločin sexuální jsou diskurzivně sloučeny v postavě libertina, čímž je obnoven primární stav, stav před zavedením monoteistického řádu - bůh křesťanů je libertiny přeci neustále popliváván, rouhání je jednou ze základních libertinských technik, ačkoli to moderní sadisty-ateisty trochu udivuje a vysvětlují si to lacinou politizací celé věci. Ale bůh křesťanů je v Sadově univerzu zcela konkrétní historická figura, je to ten, co způsobil štěpení praatomu a vznik tří abstrakizovaných vtělení, které symbolizují sílu i nesvobodu kulturního světa (náboženství, ekonomika, sexualita).

Neméně moderní čtenáře Sada udivuje, proč je tolik jeho čelných prasáků představiteli kléru. Ale my rozumíme: Sade je jen důsledný, potřebuje do pra-ekonomiko-sexuality dosadit i kult a posvátno, jež původně tvořily součást praatomu.

A ještě více rozpaků budí u soudobých Sadových čtenářů role kurev, zejména starých bordelmamá, v jeho textech. Ty mají zvláštní, výsadní postavení. Často pronášejí jakási závažná vyprávění - Pasolini jednu takovou kurvu-vypravěčku dosadil i do své adaptace Saló aneb 120 dní Sodomy, čímž u většiny diváků vzbudil rozpaky, neboť žvásty staré kurvy film podivně rozbíjejí a natahují. "Stará kurva" však není ničím jiným než melancholickou vzpomínkou na kurvu prapůvodní, na kněžku-prostitutku z chrámu. Prostitutka je svého druhu výjimečná postava v Sadově vesmíru proto, že je symbolem celého tohoto vesmíru. Jako by bylo řečeno: ona dělá den co den v nuzné podobě to, co děláme v tomto vesmíru hříchu monstrózně a ve velkém - znovuspojujeme ekonomiku a sexualitu. Můžeme tak říci, že sadovská rovnice zní bohatství=zločin=erotika. První část rovnice rozpracoval Marx. Druhou část rovnice rozpracoval Freud, který odhalil, že perverze je jádro každé sexuality. Tvorba skutečného freud-marxismu musí spočívat v návratu k Sadově rovnici jako celku. V tomto eseji jsme to vypíchli zdůrazněním ekonomika=sexualita (Základna=Nevědomí), přičemž však Sadův spojující faktor (zločin) a násilnost jeho narací nás upozorňuje, že rovnítko je zde těžkou metaforou. Přesto budeme chápat více, když příliš jednoduše pojmeme toto rovnítko, než když budeme nadále nutkavě od sebe dvě klíčové sféry v teorii separovat.

Jen s touto rovnicí si také dokážeme udělat představu, co se to vlastně odehrálo v režimech, které se pokusily vytvořit alternativu ke kapitalismu. Nevyhnutelně vždy - více či méně uvědoměle - dospěly k tomu, že ekonomiku v rovnici musely nahradit politikou. Protože však rovnici neznaly, nenahlédly, jak nutně zhustily do pojmu politika náhle i zločin, ale také sexualitu. O zločinech bylo napsáno až dost, zajímavější je povšimnout si politizace sexuality u kapitalistických alternativ. Připomeňme fetišizaci těla ve fašismu, či onu českou chartistku, která v 50. letech měla v pokoji na koleji pověšený obraz Julia Fučíka a při orgasmu volávala "Julek nás vidí!" (v jejím oficiálním životopise se to pochopitelně nedočtete, musíte se přeptat jejích tehdejších milenců). Kundera se pokusil zachytit onu senzualizaci politiky pojmem "lyrismus".

Tato strategie kapitalistických alternativ se z odstupu jeví být kuriózní. Levicovost znamenat nemohla, neboť základní kapitalistickou rovnici petrifikovala, nikoli překonávala. Levicovost může vzniknout jen analýzou vztahu ekonomiky a sexuality, Základny a Nevědomí, subjektu a sociobjektu. Za levicovou budeme moci označit takovou alternativu ke kapitalismu, která sféře subjektivity dá vládnout nad ekonomikou a sexualitou. Otázkou zůstává, zda se pokoušet tuto alternativu nějak historizovat a politizovat, zda člověk nemůže vyhrát nad kapitálem jen tak, že se "přestane hlásit k dějinám". V tomto smyslu je opravdu revolučním možná jakýsi antipatočkismus či antichartismus.

*

Marx věnoval téměř celou svou knihu Kapitál otázce, jak se rodí cena. Zrovna Kapitál se proto jeví jako nejméně zajímavá Marxova kniha. Vzpomeňme kritiku Baudrillardovu, který hledání pravé hodnoty práce v tržní ceně označil za poslední výstřelek metafyziky. Naučil-li nás Marx vnímat zboží jako kondenzátor společenských vztahů, nemůžeme mu za to než blahořečit, avšak kdo by dnes, v čase nejistoty jakékoli hloubky či obsahu v nás, ještě dokázal prožít jeho teorii hodnoty a nadhodnoty.

Ale nemá-li hodnota tajemství metafyzické, značí to, že nemá žádné? Jak se vlastně hodnota či cena rodí jakožto kategorie? Někdo by mohl říci, inspirován právě Baudrillardem - no, rodí se s trhem, se směnou, s první těkavou, nahodilou, nepředpověditelnou a nejistou dohodou dvou pravěkých lovců či náčelníků. Ale aby dva pravěcí lovci či náčelníci mohli ke směně přistoupit, musejí přeci nejprve oba věřit, že cosi jako hodnota věci existuje. Že je cosi ve věci, co ji činí hodnou aktu směny. Potřebujeme tedy model psychologický, protože příliš prostý materialismus, který by směnitelnost uzavřel do pouhé potřebnosti ("potřebuji to, on to má, já mu za to něco jiného dám") je věru příliš prostý - neboť onen potřebný pračlověk skutečně potřebuje nejprve věřit, že ve věci, kterou má, je něco ekvivalentního tomu, co je ve věci, kterou potřebuje - v tom má Marx pravdu, je to hodnota. Avšak ta je primárně jevem psychologickým, nikoli ekonomickým. Teprve z psychologického se ekonomické rodí.

V našem výše rozebraném modelu prvních věcí člověka je přitom jistý fatální detail, který dává věci porozumět: vzpomeňme, že první tržní cena se dle nás rodí v daru děvce. Jen díky tomu lze pochopit, co je to trh, a tudíž i kapitalismus, toto specifické uchopení trhu, jeho vyvolení k právu zmermomocnit svět.

Řekli jsme si, že dar děvce byl transformací původního "daru maussovského". Ovšem pozor, to bylo zjednodušení. Až takové zjednodušení, že kdybychom se ho nyní přidrželi, nemůžeme se k tajemství hodnoty nikdy dobrat. Původní dar byl totiž úplnou negací hodnoty. Možná víte, jak šílená logika ho provázela: náčelník kmene považoval za nutné, aby jeho dar byl větší, než ten, který dostal, a proto mnohdy docházelo k trumfování dary, k zacyklení potlače, na jehož konci mohlo dojít také k úplnému ožebračení náčelníka či dokonce celého kmene. Podstatou prehistorického daru bylo, aby nebyl ekvivalentní - šlo vlastně o zahánění démona ekvivalence, tušeného ďábla hodnoty.

Ve chvíli, kdy dar ze struktury společnosti ve své plné síle zmizel, skutečně se v určitém smyslu transformoval v dar děvce, ale v této transformaci nacházíme tak zásadní odchylku od původního smyslu, tak fatální převrácení, že musíme dodat: bylo ještě cosi jiného přiloženo do tohoto prvého honoráře, ještě jiný psychosociální proces se v něm složil, došel v něm spočinutí.

Který? Co jsme opomněli v našem modelu? Troufám si říci, že je to magie. Její roli v prehistorii jsme dosud nedocenili, nevysvětlili a existuje vážné podezření, že právě díky tomu také dosud nemáme jasnou představu o tom, jak se zrodila hodnota, a jak se propašovala do daru děvce.

V úvahách o dávné minulosti existuje jedno velké nedorozumění. Mnozí autoři - Marx k nim zrovna patřil - uvažovali tak, že když dávní lidé čelili drsným podmínkám a mnoha svízelím, byli nuceni být dosti realističtí (odtud Marxova idealizace "prvobytně pospolné společnosti"). Teprve pohodlíčko zplodilo v očích těchto autorů jistou úpadkovou magičnost. Jenže tomu nelze věřit. Z hlediska psychoanalýzy není magično až tolik jevem sociálním, jako spíše psychologickým - v zásadě jde o přimknutí libida k Self, přesněji o uzmutí tohoto libida jástvím. Čím více si je Self nejisté svou existencí, tím více je narcistické, tím dychtivěji si libido monopolizuje a žárlivě střeží. Tak je tomu ve vývoji jedince, tak tomu muselo být i v prehistorii. Pokud, inspirováni Freudovým Totemem a tabu, tvrdíme, že s vinou po zabití otce vznikl subjekt, musel to být subjekt dosti vratký, a o to více narcistický. Nicméně orgiastická sociální povinnost tuto narcističnost vyvažovala, takže societu takové proudění libida dovnitř místo do světa nezahubilo.

Toto konstatování by mi asi schválila většina psychoanalytiků. Jenže, čím více o roli magie přemýšlím, tím jsem přesvědčenější, že ona musela být v jistém smyslu ještě starší, že musela předcházet subjektu. A to už je jistě teze velmi divoká. Nicméně právě od ní počíná se dle mého soudu odvíjet stezka vedoucí až k mystériu hodnoty.

Prvotní otec vlastnil všechny ženy v tlupě a vládl svým synům, říká Freud. Avšak ptám se: čím jim vládl? Jen silou? Nevěřím tomu, prvotní otec nebyl gorilou, musel být už člověkem a i členové jeho tlupy již byli lidmi. Tvrdím, že otec musel k udržení své moci šířit již i něco víc - to, čemu dnes říkáme ideologie. Jistěže při takovém konstatování se nutně vynoří především kruciální otázka "kdy vznikl jazyk". Nicméně zrovna jí se dnes odřekneme, neboť bychom se pak ze záhad nevymotali. Tvrdím, že potřeboval-li prvotní otec nějakou ideologii, byla to ideologie narcismu. Prvotní otec k odpírání žen přidával i ideál psychózy. A tedy i magie. (Doufám, že všichni chápeme onu samozřejmou rovnici narcismus = psychóza = magie.) Bral svým synům ukojení, ale zároveň z tohoto odebrání činil ideologii své minisociety.

Teď asi mnozí nadskočili: proboha, o jakém narcismu to vede řeč, když v jeho modelu před vraždou otce ještě neexistuje Já?! Cožpak není narcismus tokem libida k Já? Chápu tu námitku. Ale tvrdím, že v nějakém smyslu je možno uvažovat i o určitém pre-narcismu, o narcismu bez Já. Neboť narcismus je vlastně definován především směrem toku libida. Teče-li libido dovnitř psýchy místo do světa, odehrává se cosi narcistického, byť ještě neteče k Self. A o toto proudění prvotnímu otci u svých poddaných šlo. Ideologie narcismu byla očištěním mocenské potřeby: "Tím, že vám odpírám touhu, vás z ní vykupuji, osvobozuji vás tím, dávám vám možnost, abyste byli čistí, netoužící, narcističtí, magičtí, aby vaše libido neproudilo k samicím, ale dovnitř, k vašemu posvátnému nitru".

Ano, byla to nutně i ideologie magie, byť možná ještě bez magické praxe. A všimněme si, že tato magie předchází vraždě otce, a tedy náboženství, a tedy kultuře. Tak to přeci musí být - cožpak je více psychotiků mezi kněžími než mezi šamany? Nikoli, magie je regresivnější než nábožno, nábožno je jisté zkrocení, zkvalitnění magie. Neboť vzpoura synů v prvotní hordě proti otci je také vzpourou proti jeho ideologii, proti magii, proti čistotě narcismu. Je to vzpoura ve jménu obrácení libida zevnitř ven do světa - avšak za cenu viny a za cenu nábožna. Ale pozor, to, že nyní narážíme na jakousi "cenu" v metaforickém smyslu ještě neznamená, že jsme objevili cenu jako kategorii. Cena ve společnosti vzbouřených synů ještě nemohla existovat, neboť sociálním jádrem takového společenství bylo - jak objevil Freud - občasné, sváteční, rituální popírání posvátna totemu, a tedy vlastně i oné "metaforické ceny". Uzmutá samice na totemické hostině nemá ještě cenu, byť by "metafyzicky" cena již byla ve hře - ve svém popírání a ve vině, která je přítomna, když k popírání nedochází. Člověk, o němž nyní hovoříme, člen synovské demokracie, se k ceně tržní nemůže prolomit, tato se nemůže u něj vtělit do reality, neboť popření-totemická hostina je jádro society a řád ceny by nepřežil exces svátku. Cena jako kategorie by se neudržela, pokaždé by byla svátkem stržena do černé díry plně - tak plně, jak si to my už vůbec neumíme představit.

Aby mohla přijít cena, musela se nějak vrátit magie. Nepochopíme, proč bylo nutné chrámové děvce zaplatit, pakliže nevezmeme do hry návrat magie do náboženského systému. A nepochopíme spjatost magie s cenou, nevezmeme-li do hry její spjatost s psychózou.

Proč k návratu magie dochází? Řekli jsme přeci, že magie byla původně otcovou ideologií, kterou smetla synovská vzpoura. Totemismus je jakýmsi návratem zabitého otce v masce totemického zvířete, návratem zplozeným vinou. Zákonitě tak existuje i tendence k návratu otcovy ideologie - magie - do totemického primárně-nábožného kultu. Tomuto návratu brání totemická hostina. Ovšem ve chvíli, kdy dojde k jejímu opuštění a transformaci orgie v chrámovou prostituci (kterou jsme popsali výše), mizí i poslední zábrana návratu magie do nábožna. A původně se tento návrat magie realizuje jako uctívání ženy na straně jedné (odtud iluze matriarchátu v dávnověku a spojování ženy s magií), ale také právě jako dar děvce.

Jistě, zní to podivně, na daru děvce na první pohled nic magického nespatřujeme. Abychom to pochopili, musíme si jasně říci, co je to vlastně psychóza, neboli ono narcistické proudění libida: základním projevem tohoto proudění je jakýsi magický masochismus. Můžeme vést spory o tom, zda tento masochismus může vznikat i tehdy, když ještě neexistuje stabilní Já, můžeme si vše ještě více zamotat vzetím pudu smrti do hry, ale ze studia psychózy zkrátka víme, že tento masochismus vzniká. Je to masochismus asexuální, který zná každý psychiatr. Mučednictví psychotikovo. "Kristusství" psychotikovo. Masochismus existenciální vyjevující se sebeobětováním a sebepoškozováním. Myslím, že toto sebezničení je tak elementární či z jiného úhlu pohledu vrcholný stupeň psychózy, že nemůže být odvislý od existence subjektu - musí být však odvislý od jakéhosi lidského potenciálu k tomu subjekt tvořit, neboť toto psychotické sebezničení u zvířat nenalézáme.

To je vlastně první, přednáboženská oběť - sebeoběť mága. Prvotní otec na ní hleděl s jistým uspokojením, touto sebeobětí se mu k nohám skládali ti nejslabší, nejmagičtější synové. V synovské demokracii posléze sebeoběť mizela ve jménu masochismu povýšeného, náboženského, transformovala se do poslušnosti k totemu a totemická hostina bránila v její opětovné regresi do sebeoběti. Po pádu hostiny se však vrátila i idea sebeoběti. Avšak protože tu již nebyl otec (ba ani totem), k jehož nohám by mohla být složena, a protože oběť zvířete již byla nabita jiným obsahem, transformovala se tato magická, psychotická, narcistická oběť v ideu hodnoty. A první tato hodnota uložila se do daru svaté kurvě.

Hodnota je v jádru oběť, oběť je v jádru sebeoběť, sebeoběť je v jádru sebezničení způsobené stažením libida ze světa.

Šlo tehdy v chrámu božské hříšnice o jakýsi kompromis: člověk nové éry sice zachovával kousek totemické orgie - s posvátnou děvkou - ale návrat magického ho přeci jen přiměl vnést kousek primární oběti do hry - tím, že děvka dostala dar, že jí byla zaplacena první cena. Cena je tak návratem sebezničení, předkulturního masochismu.

Tato první cena se stala zárodkem trhu. Nikoli prakticky - ale psychologicky. Teprve s nástupem hodnoty jakožto psychologické fixní ideje bylo možno spatřovat hodnotu v jakékoli věci a začít tyto věci směňovat dle zákona ekvivalence hodnot.

Proto je kapitalismus v jádru magický, jeho základní kategorie je psychotická, narcistická a masochistická. Kdyby člověk chtěl, kdyby měl psychickou sílu, dokázal by se z logiky hodnoty vymanit. Ale kapitalismus je projekt, který se pokouší, seč mu síly stačí, oběť uchovat, a to magické v nás mu ochotně přisluhuje, hrajíc si mimo sféru ceny na realismus měšťana.

Vracíme se tak nakonec k tomu, s čím jsme tento esej začínali: k definici revoluce jakožto antimagična. Kapitalismus je náš nepřítel nikoli proto, že je krutý, ale protože je magický, a s tím se člověk opravdu realistický nemůže smířit.

Více než kdy jindy se tak ovšem naše revoluce jeví jako revoluce vědomí. Ano, vím, jak se Marx s Engelsem těmto "revolucím vědomí" v Německé ideologii vysmívali. Viděli je jako iluze pravicových a idealistických socialistů. Ale napsali také: "Komunismus není pro nás stav, který by měl být nastolen, ani ideál, podle něhož se má řídit skutečnost. Komunismem nazýváme skutečné hnutí, které překoná nynější stav." To ale znamená, že komunismus je čímsi proměnlivým, že je vtěleným slovem, vtěleným vědomím, této chvíle - a vždy právě této chvíle. Nynější stav je dešifrovan jako posvátno a skutečné hnutí, tento konkrétní životní program, lze proto dnes definovat jen jako hnutí totálního ateismu. Komunistická společnost se pak jeví jako stav ateistického řádu, kdy plně zanikne magie, a tedy klíčová iluze dějin - kategorie oběti, a tedy i kategorie ceny.

Nevíme, co to přesně může znamenat. Bylo by výsměchem představovat si na základě toho nějaké supermarkety bez cenovek. Jde o něco jiného. Cenovky možná nebudou smeteny, možná ani cena ne. Znamená to jen, že z ceny bude odčerpáno posvátno a člověk bude vůči tomu, co cenu má, svobodný - bude mít tedy i svobodu kategorii ceny přijmout. Nebude však možno mu ji vnutit, neboť už ji nebude možno opřít o nevědomé kouzlo.

Problémem takového programu sociálního je, že nikdo z nás nemůže magickou fázi vývoje obejít, a že plně v sobě magické uhasit dokážou jen ti nejsilnější z nás. Avšak stejně tak platí Marxovo poselství, že taková konstatování nic nemění na úkolu nejprve magického řádu zbavit společnost, a teprve pak posuzovat, kolik realismu nové vnější podmínky dokázaly dodat do našeho vědomí. Nakolik nám s magickým v nás dokázaly pomoci, jakožto "pomocný realismus", druhý rodič, o nějž se lze opřít, když se nitro chvěje.

*

Marxistická teorie je interpretací, jejíž smysl spočívá v pouhém jejím vyslovení. U psychoanalýzy to není jiné. Poměřovat tyto způsoby myšlení kategoriemi "falzifikovatelnosti" apod. je kuriózní, to Popper nepochopil. V jádru marxismu není vůbec nic vědeckého, v tom se zase mýlí Althusser. Dopad obou velkých vyslovení nemohl být stejný jako v případě vědeckého objevu a je velkou psychologickou záhadou, proč oba proroci tak zoufale bazírovali na tom, aby za vědce považováni byli.

Vědecký objev je vyvratitelný. Objev marxismu a freudismu by byl vyvrácen jen tehdy, pokud by jeho vyslovení neuvedlo cosi ve vědomí civilizace do pohybu. Pokud bychom na něj zapomněli. Oba objevy jsou však zjevně pravdivé, neboť jsou stále s námi, a neboť nás oba osvobodily, na rozdíl od vědeckých a filozofických šlágrů Marxovy či Freudovy doby. Ono osvobození jistě pokulhávalo, ale zázrak vyslovení zafungoval v obou případech až neuvěřitelně. Všichni vidíme společnost jinak od Marxe, všichni vidíme mysl jinak od Freuda, ať jejich teoriím věříme, nebo ne.

Čas od času se takoví vyslovovači objevit musí, vyplývá to zřejmě z hypersložité struktury nového moderního světa. Paul Ricoeur vyslovovačům, jak možná víte, říkal "mistři podezření" (a krom Marxe a Freuda k nim přiřadil i Nietzscheho, což po něm mnohokrát zopakovali třebas Foucault či Deleuze). Mistři podezření jsou ti, jejichž slovo je svým vyslovením podstatnější než s ním spjatý deskriptivní systém a jeho koheze. Bez těchto mistrů by se svět v nějakém smyslu zhroutil do sebe, v tichu nepochopení, a mnoha kulturám minulosti se to již možná stalo. Máme spousty názorů na to, proč padly různé staré civilizace, ale nic jistého o těch koncích nevíme - neboť nevíme, co se tehdy nestalo, jaké slovo o subjektu a sociobjektu nebylo vysloveno a tyto světy nemohly jít dál. Náš svět - moderna - byl dvakrát přeformátován Slovem, a proto dosud přežil svou strašlivou složitost, proto se dopracoval k takové složitosti, k jaké dosud žádná známá kultura, a proto jsme schopni my všichni tuto složitost přežít a snést. Ano, je v takovém konstatování kus mystiky, ale ne takové mystiky, která by překračovala "iracionalitu" jakéhokoli sezení u psychoanalytika. Ani psychoanalytik den co den nevítězí svým systémem. Patrně vítězí svou přítomností a Slovem, které se trefí, bez ohledu na systém, z něhož pochází. Nedá se říci, že je psychoanalytik matematikem vztahu s pacientem. Právě naopak, kdyby jím byl, nikdy by se svým Slovem nejspíš netrefil. On musí dát cosi v druhém do pohybu, to je jeho úkol, a jemu musí obětovat vše. Vědeckost a vlastní výkladový systém především. Pozice marxismu a freudismu jako ideologií byla stejná. Jen nekomunikovaly s vědomím individuálním, ale kolektivním.

V Evropě vidíme, jaké úžasné důsledky mělo "vyslovení traumatu" v případě marxismu (a v Americe máme kontrolní vzorek, neboť ta je založena na popření a iluzi, že trauma překonala, že se jí netýká). V Evropě i Americe pak můžeme sledovat, jaké důsledky mělo vyslovení freudismu. Jak moc se lidem ulevilo, když za nás někdo vyslovil, že lidé jsou temní. Jakkoli tomu, kdo vyslovil, lidé žádnou úctu nevzdávají, aby si snad někdo nemyslel, že se tím doznávají.

Marx, Freud ani Nietzsche nebyli filozofové. Založili zcela novou kategorii myslitele, kategorii "vyslovujícího", bez nějž modernita zřejmě nemůže žít a přežít. Staromilci, mě nevyjímaje, k pojmenování té kategorie někdy volí archaické pojmy jako "prorok" či "šaman", ale povětšinou jen proto, aby ukojili regresivní touhu, aby sami sebe uchlácholili: "vlastně se neděje nic nového, vlastně se vracíme". Jenže nevracíme. Vzniká nepředstavitelno, vzniká nebývalá složitost, a proto se zrodila nová postava, která s touto složitostí musí nakládat nově. V celku, a přeci nikoli holisticky, nikoli plně systematicky. Musíme tudíž také takovou postavu umět nově hodnotit.

Freud žádá revoluci subjektu, Marx sociobjektu. Freud žádá, aby subjekt převzal kontrolu, Marx, aby se sociobjekt proměnil v sociosubjekt. Freud žádá násilí na sobě, Marx na společnosti - obojí je rovnocenné v teorii, nikoli eticky, to je zřejmé. Ale všimněme si, že i Freud vždy trval na tom, aby jeho pacienti platili, a to nemálo. Aby je léčba aspoň nějak bolela, když už během ní jen leží na lehátku. Věděl, že utrpení ekonomické je nezbytné k tomu, aby subjekt pacientů uvěřil, že mají právo být vyléčeni. Netvařme se, že Marx se mohl otázce platby vyhnout. I na rovině sociobjektu musí nějaká platba proběhnout a bude platit - v železné logice našeho modelu - subjekt. Jak tato platba má vypadat, jakou výši by měla mít, jestli již v ukrutných zákrutách modernity proběhla či neproběhla, to jsou otázky příliš složité, než aby se na ně odpovídalo ukvapeně. Jistě jsou to však otázky pro levici, tu skutečně "novou", tedy dostatečně starou na to, aby pochopila, že jí byly položeny.

Poznámky:

(1) Althusserovo pojetí nadstavby není jediným možným novým pojetím Marxovu konceptu. Ještě radikálněji ho možná pojal sám Marx - upozornil na to Michael Hauser v knize Adorno: moderna a negativita. Hauser tvrdí, že pojmy Basis (Základna) a Überbau (Nadstavba) Marx převzal ze slovníku železničního stavitelství. Základna odkazovala k náspu a kolejím, nadstavba k vlakové soupravě. Měl-li Marx před očima metaforu vlaku, mění to zavedený pohled na nadstavbu: vlak je na kolejích v určitém smyslu zcela nezávislý. V jiném smyslu však, chce-li někam dojet, chce-li se vydat na cestu světem své epochy, musí být nějak standardizován (rozpětí kol, struktura kol) a ač si volí vlastní cíl a směr, musí přitom respektovat síť kolejí, přičemž jsou i místa, kam koleje vůbec nevedou. Velmi složitá společnost má velmi složitou síť kolejí, umožňuje tedy velice roztodivný pohyb prostorem idejí, ale přesto síť vymezuje určitý koridor, ani ne tak co do prostoru, jako spíše úrovní obsluhy - na hlavních trasách vlak dorazí na supermoderní nádraží, kdežto na trasách vedlejších mohla být obsluha z ekonomických důvodů úplně zrušena; vlak tam může dojet, ale koleje mohou být neudržovány a nádražíčko zpustlé, opuštěné, bez výpravčího. Metafora navíc umožňuje uvažovat i o tom, že tam, kam nevedou koleje, může rebelant dojet na kole či dojít pěšky, pak však je otázkou, zda není odsouzen k samotě, zda jeho myšlenka může přilákat ty, kteří se potřebují vlastním myšlením někam přepravit, nějak sami sebe vyjádřit, zformulovat se. Je to evidentně nepravděpodobné. Ale zjevně to není zcela vyloučené - původní Marxovo pojetí je tak skutečně možná ještě "postmodernější" než to "postmodernizované" Althusserovo.

(2) Nejsem samozřejmě prvním, kdo na problém dvou já upozornil. Bohužel však nestojím zrovna na ramenou obrů. Spíše trpaslíků. Na mysli mám zejména Frommův pokus definovat tzv. "sociální charakter", jež skutečně připomíná balónek, který jsem vypustil pojmem "sociobjekt". Nicméně už to, že Fromm používá pojem "charakter", naznačuje, jak zmateným jeho výklad musí být. Nemůže nebýt, jestliže Fromm nikdy nepochopil ani narcismus, ani pud smrti, ani rozdíl mezi Self a Egem. Jde tedy u něho o vágní pokus dosadit do freudismu jakousi "opravu Marxem", což je přesně ta strategie, vůči níž se tato kniha vymezuje.

(3) Je asi poněkud neúnosné, abych v celém eseji bezostyšně používal nový pojem - sociobjekt - bez toho, abych ho definoval. Jsem v rozpacích, neboť definice sociobjektu není mým cílem a dokonce si myslím, že ještě nemůže být hotova. Mohl bych se možná spokojit s Marxovou definicí z Thesí o Feuerbachovi, kde tuto "lidskou podstatu" pojmenovává jako "souhrn společenských vztahů", leč obávám se jisté nebezpečnosti této definice. Raději provedu vlastní nástřel a uvedu, že dle mého soudu je socioobjekt "cosi jáského", co je formováno a) činností (např. sčítání na hodinách matematiky), prostorem (jiné sociálno vzniká na poušti, jiné ve velehorách), technologií (mcluhanismus), komunikací (např. zavedený způsob komunikace v rodině, zejména s dětmi), věcí (tedy tou "zapeklitostí plnou metafyzického chytračení a teologických záludností", jak říkal Marx) a strukturou jazyka. Skrze tyto vlivy se do jedince dostávají segmenty toho, co by šlo nazvat ideologií, ale co má i určitý spásný charakter, zejména pokud jde o řád plynoucí z jazyka. To, zda řeč formuje spíše subjekt Self/Ego (pozice lacanovská) či spíše námi odseparovaný sociobjekt, je samozřejmě nedořešená otázka. Důležitější se mi ovšem jeví, že komplexní definice sociobjektu by nás mohla uchránit před strašidelným zjednodušováním v otázce "změn já" - lze například spekulovat o tom, že "postmoderní subjekt" je formován síťovými médii, zejména prostředím internetu. Ale dokud nám sedí děti ve školních lavicích, dokud jsou nuceny vtěsnávat své představy do slohových prací, dokud na ně působí směnný proces (tato totální materiální abstrakce, jež podmiňuje abstrakci myšlení, jak upozornil Alfred Sohn-Rethel), dokud naše děti procházejí stejným městem jako Kafka, nelze novost "internetového já" přeceňovat, toto já spíše vroste do starého moderního tvaru. Či v tomto tvaru dojde k jakési drobné mutaci, dalo by se říci.

Vytisknout