Druhá arabská revolta: kdo získává a kdo ztrácí

2. 2. 2011 / Immanuel Wallerstein

Nynější druhá arabská revolta dozrávala několik let. Minulý měsíc dostala pořádnou injekci úspěšným povstáním tuniské mládeže. Když odvážní mladí lidé riskují život v povstání proti naprosto zkorumpovanému autoritativnímu režimu a skutečně se jim podaří sesadit prezidenta, je tomu třeba fandit. Ať se dál bude dít cokoliv, byl to dobrý okamžik pro celé lidstvo. Otázka ale zůstává: co bude dál?

Ve skutečnosti jde o dvě otázky. Jak to, že toto povstání uspělo, když se to nepodařilo mnoha jiným pokusům v mnoha jiných zemích? A kdo budou vítězové a kdo poražení v Tunisku, v jiných částech arabského světa, v celém světosystému?

Vzbouřit se proti autoritativnímu režimu není snadné. Režim má k dispozici zbraně a peníze a za normálních podmínek může pokusy o vzdor na ulicích jednoduše potlačit. Symbolické činy - jako sebeupálení mladého pouličního obchodníka Mohameda Buaziziho v zapadlém tuniském městě na protest proti svévoli režimních činitelů - mohou strhnout k protestu ostatní, jak se to stalo v Tunisku. Aby ale takový čin vedl ke svržení režimu, musí mít režim trhliny.

V případě Tuniska tomu tak skutečně bylo. Vojáci ani četníci nebyli ochotni střílet do demonstrujících, takže na tento úkol zbyla jen elitní prezidentská garda. To nestačilo a prezident Zin Abidín bin Alí s rodinou musel uprchnout, přičemž nenašel jiné útočiště než Saúdskou Arábii. Že v režimu byly trhliny, ukazuje jasně fakt, že vedoucí činitelé bin Alího strany ve snaze přežít bouři neopomenuli zatknout klíčovou postavu donucovací mašinérie Abdelwahaba Abdaláha, aby je neposlal za mříže on sám. Vzpomeňte si, jak po Stalinově smrti jeho nástupci okamžitě uvěznili ze stejného důvodu Beriju.

Poté, co bin Alí uprchl, samozřejmě všichni tleskali, s výjimkou Kaddáfího v Libyi a Berlusconiho v Itálii, kteří nadále vychvalovali bin Alího ctnosti. Francie jako hlavní zahraniční příznivec se cítila natolik trapně, že doznala svůj "chybný" úsudek. Spojené státy, které ponechávaly Tunisko v domněle bezpečných rukou Francouzů, nepovažovaly podobnou omluvu za nutnou.

Jak si všichni všimli, tuniský příklad povzbudil arabskou ulici v jiných zemích, aby se vydala podobným směrem -- v tomto okamžiku nejvýrazněji v Egyptě, Jemenu a Jordánsku. V okamžiku, kdy píšu tyto řádky, není jisté, jestli egyptský prezident Husní Mubarak dokáže přežít.

Kdo jsou ale vítězi a kdo poražení? Bude trvat nejméně půl roku a možná déle, než se dovíme, kdo přijde skutečně k moci v Tunisku, v Egyptě a vlastně v celém arabském světě. Spontánní povstání vytvářejí takové situace, jaká vznikla v Rusku roku 1917, kdy podle slavné Leninovy věty "moc leží na ulici" a kdy ji tudíž může uchopit organizovaná a rozhodná síla tak, jak to udělali bolševici.

Aktuální politická situace v jednotlivých arabských státech je různá. Dnes neexistuje arabský stát, který by měl silnou, organizovanou, světskou radikální stranu jako byli bolševici, připravenou ujmout se moci. Existují v nich různá buržoazní liberální hnutí, která by chtěla hrát významnou roli, ale málokteré z nich má podle všeho silnou základnu.

Nejorganizovanější jsou islamistická hnutí. Nemají ale stejné zabarvení. Jejich verze islamistického státu sahají od režimů relativně tolerantních k jiným skupinám, jak je tomu dnes v Turecku, až k drsné verzi práva šaría (jaké prosazují Tálibové v Afghánistánu), s mezilehlými variantami, jakou zastává například Muslimské bratrstvo v Egyptě. Výsledná podoba vnitřních režimů je nejasná a bude se vyvíjet. Kdo tedy zvítězí uvnitř jednotlivých zemí, je krajně nejisté.

Jak je to ale s vnějšími mocnostmi, jež se ze všech sil pokoušejí udržet kontrolu nad situací? Hlavním vnějším aktérem jsou Spojené státy. Na druhém místě je Írán. Všichni ostatní -- Turecko, Francie, Velká Británie, Rusko, Čína -- jsou méně významní, ale nicméně relevantní.

Ten, kdo nejvíc ztrácí druhou arabskou revoltou, jsou jasně Spojené státy. Je to vidět na neuvěřitelné váhavosti vlády USA v tomto okamžiku. Spojené státy (jako všechny významné světové mocnosti) nadevše kladou jediné kritérium -- zda jsou k nim režimy přátelské. Washington chce být na straně vítěze, pokud tento vítěz nebude nepřátelský. Co ale má dělat v situaci, jaká teď vznikla kolem Egypta, který je v současnosti faktickým klientským státem USA? Spojeným státům nezbývá, než veřejně vyzývat k větší "demokracii", žádnému násilí, k jednání. V zákulisí podle všeho řekly egyptské armádě, aby neztrapnila USA tím, že postřílí příliš mnoho lidí. Může ale Mubarak přežít bez toho, že by postřílel hodně lidí?

K druhé arabské revoltě dochází v celosvětově chaotické situaci, která má tři hlavní rysy: snižující se životní úroveň minimálně dvou třetin světového obyvatelstva, nestydatý růst příjmů relativně nepočetné horní vrstvy a vážný úpadek efektivní moci takzvané supervelmoci, Spojených států. Ať dopadne druhá arabská revolta jakkoli, dále oslabí moc USA zejména v arabském světě, a to právě z toho důvodu, že dnes je v těchto zemích jediným spolehlivým základem politické popularity odpor k vměšování Spojených států do jejich záležitostí. Dokonce i ti, kdo si normálně přejí angažovanost USA a závisejí na ní, dnes zjišťují, že pokračovat v tom je politicky nebezpečné.

Největším vnějším vítězem je Írán. Iránský režim je nepochybně považován za značně podezřelý, zčásti proto, že není arabský, a zčásti proto, že je šiítský. Ovšem právě politika USA dala Íránu nejcennější dar -- tím, že zbavila moci Saddáma Husajna. Irán neměl zarputilejšího a účinnějšího nepřítele, než byl Saddám. Je pravděpodobné, že vůdcové Íránu každodenně žehnají Georgi W. Bushovi za tak úžasnou laskavost. Vybudovali na tomto ternu inteligentní politiku spočívající v ochotě podporovat nešíitská hnutí jako je Hamás, pokud splňují jedinou podmínku - že se ostře staví proti Izraeli a proti vměšování USA do tohoto regionu.

Menší výhra připadá Turecku. To se po dlouhou dobu z duše příčilo lidovým silám arabského světa ze dvou důvodů: že bylo dědicem Osmanské říše a blízkým spojencem Spojených států. Současný režim vyšlý z lidového hlasování, islamistické hnutí neusilující o vnucení zákonů šaria celému obyvatelstvu, ale o droit de cité pro islamistické vyznání, naznačil svou podporu druhé arabské revoltě i s tím rizikem, že ohrozí své dříve dobré vztahy s Izraelem a Spojenými státy.

A samozřejmě největším výhercem druhé arabské revolty se postupem času stane lid arabských zemí.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 298, 1.2.2011. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.

Vytisknout