Dozorčí (z)rada

2. 2. 2011

To mě docela zaujalo, a tak zatímco se Marek Eben v jedné své písni důkladně zamýšlí nad otázkou, "jak to dělaj kosmonauti?", mně odpověď páně Římanova inspirovala k úvahám, jak to asi dělají dozorčí radové. Tak třeba právě pan Říman... Z jeho odpovědi lze soudit, že si přiměřeností hezky zakulacené částky, která je mu vyplácena, asi není tak docela jist. A přesto, když se mu ta možnost naskytla, lačně po ní skočil (napadá mě jedna z možných variant...). Anebo tomu bylo právě naopak: Pan Říman měl a snad doposud má jistý morální problém se svým členstvím v radě (při pomyšlení např. na to, kolik asi musí takový řidič metra najezdit kilometrů černým tunelem, nebo kolikrát asi musí chudák metař obmést dokola zěměkouli, než si vydělají tolik, co činí jedna měsíční gáže radního ČEZu ). Byly tu ale dobří známí (ba snad dokonce přátelé), kteří ho tak naléhavě přesvědčovali, že je pan Říman se svými mimořádnými schopnostmi (umocněnými vládními zkušenostmi a stranickými kontakty) pro radu nepostradatelný, až jim nakonec, byť s těžkým srdcem, nedokázal nevyhovět.

No, a když už se člověk v takové správní radě např. ČEZu ocitne, copak ho tam asi čeká? Vysilující práce, stresové pracovní debaty, často se protahující až do kuropění (kdy si i ten nejotrlejší radní v skrytu duše říká: "Mám já vůbec zapotřebí tohle trápení...?! Za těch pár šupů...!"

Anebo se to tam dá odsedět a odzívat (podobně jako to známe např. z mnohých parlamentních televizních přenosů)? To se my, obyčejní smrtelníci, asi nemáme šanci dovědět. Můžeme však popustit opratě svým představám... Budeme-li přitom náhodou zrovna v oné místnosti, "kde je člověk v absolutní intimitě", možná nás maně napadne, kam že jsme se to za těch 20 a pár let od slavného odzvonění klíči dostali...

Vytisknout