Důchodová reforma, aneb boj o poslední tučný balík peněz

3. 2. 2011 / Ivo Patta

Boj o poslední tučný balík peněz

Píše se říjen roku 2004. James Hyzl, Jiří Rusnok, Tomáš Řezníček a Martin Kulhavý zveřejňují "Penzijní reformu pro Českou republiku" s dovětkem "Inovativní přístup". Z jejich návrhu důchodové reformy vyjímám:

- I. důchodový pilíř není pojišťovací systém, prostřednictvím kterého si kupujeme důchod nebo jinak řečeno šetříme na stáří. I. pilíř je clearingové centrum (clearing je bezhotovostní platební styk k zúčtováním pohledávek a závazků) kam pracující (vnučky, vnoučata a děti dnešních důchodců) platí na důchody svých rodičů a prarodičů.

- Příspěvkem do I. důchodového pilíře nejsou peníze, nýbrž řádně vychované děti. Takže řešením je neplatit dávky těm, kteří do systému nepřispěli. Toto je naprosto klíčová podmínka našeho návrhu.

- Dnešní průběžný důchodový systém (dále jen I. důchodový pilíř), vyplácí penze i těm, kteří do něj neinvestovali, tedy nepřispěli. Máme zde dnes více a více důchodců, kteří buď neměli vůbec děti anebo jen velmi málo dětí (přesněji jen jedno dítě, pozn. aut.), což je v příkrém rozporu s jejich důchody. Ty jsou naopak právě u těchto lidí obvykle vyšší. To samozřejmě vytváří neúnosný tlak na rovnováhu státem garantovaného důchodového systému a nutí vlády přijímat nepopulární opatření v podobě zvyšování věku odchodu do důchodu, odkládání valorizace již vyplácených dávek a podobně. Současně se tak posiluje neférovost systému, protože tato opatření postihuji i ty, kteří odpovídajícím počtem dětí přispěli.

- Stejně tak je nefér žádat po lidech, kteří vychovali dostatečný počet dětí, jež dnes ze svých výdělků financují stále nákladnější systém, aby povinně přispívali do spořících pilířů.

Argumentace autorů Inovativního přístupu na podporu výše uvedených tvrzení je následující:

- Jestliže někdo spoří na individuální bázi do II. pilíře (spořícího), pak jeho úspory jsou jednoznačně druhem ekonomické investice, která přinese v pozdějším období (v důchodu) jejich držiteli ekonomický užitek.

- Ekonomické náklady, které rodiče nesou při výchově dětí (od hygienických potřeb na začátku až po vzdělání při vstupu do dospělosti) jsou investicemi, z nichž budou oba rodiče profitovat (důchod z I. pilíře). To je skutečnost, která rodiče opravňuje požadovat zpět hodnoty, které odvádějí jejich děti do I. pilíře. Navíc nám to poskytuje základ pro elementární pravidla, kterými se má řídit moderní penzijní systém při stanovení dávky.

- Jestliže chci mít důchod, pak musím nejprve v době své ekonomické aktivity investovat. Tato investice může mít podobu buď peněz, nebo řádně vychovaných dětí, nebo může jít o kombinaci obou forem.

- Investice však musí být učiněna, bez investice nemůže být dávka vyplacena.

Uvedení autoři, renomovaní ekonomové, v Inovativním přístupu k důchodové reformě překročili pomyslnou hráz mezi světem peněz a všimli si problémů lidí. To dodnes neudělali např. ekonomové působící ve strukturách odborových svazů zaměstnanců Vít Samek, Jaroslav Ungermann a Miloš Pick.

Z uvedených autorů pan J. Rusnok, bývalý ministr financí, dnes prezident Asociace penzijních fondů České republiky a generální ředitel ING Penzijního fondu se na semináři "Důchodová reforma v poločase příprav a budoucnost sociálního státu v České republice" zmínil o tom, že na přelomu let 2004 a 2005 propagoval společně s J. Hyzlem udržitelný penzijní systém (odstupňovanou výši důchodu -- nula dětí, žádný důchod z prvního pilíře, tři a více dětí, plný důchod z prvního pilíře). Konstatoval ovšem, že na uvedení tohoto systému do praxe je ještě příliš brzy, že by jej občané nepochopili! Nechci sahat příliš panu J. Rusnokovi do svědomí. Při pohledu na ruku, ve které pevně svírá oboustranně máslem namazaný krajíc, ale nemohu zahnat jednu myšlenku. Ta mi vytrvale našeptává, že jeho slova jsou pouhým osobním morálním ospravedlněním.

Proto se s plnou vážností ptám, zda je stále ještě příliš brzy, když se I. důchodový pilíř propadá do mnohamiliardového deficitu a to přes opatření, které autoři výše uvedeného Inovativního přístupu k důchodové reformě již před šesti lety předznamenali? Jinak řečeno, občané stále ještě nejsou schopni, nebo spíše ochotni pochopit?

Častým argumentem proti výše uvedenému přístupu je, že bezdětní ve svých daních prostřednictvím přídavků na děti a dalších sociálních dávek podporují ekonomicky výchovu dětí v rodinách a z toho důvodu mají nárok na důchod z I. důchodového pilíře. Pravda je taková, že bezdětní se podílí ze svých daní zprostředkovaně na nákladech výchovy dětí těch druhých do výše 20% (školství, zdravotnictví). To znamená, že uvedená argumentace má cenu 20% výměry důchodu z I. pilíře. Vyčísleno to je 1/5 z průměrného starobního důchodu, který je v roce 2010 bez 15 korun 10 000, tj. 2000 korun měsíčně pro bezdětné z I. pilíře.

Ještě častější argument směřuje k sociálně neintegrovaným mnohodětným rodinám. Jedná se zde přitom o pouhý myšlenkový zkrat. Rodiče nepracující a proto neplatící daně nesplňují nárok na starobní důchod ze zákona. Nesplňují základní podmínku, odpracování potřebného počtu 25 let. Nesplňují ani podmínku investování do výchovy dětí, protože investorem je stát. Nesplňují dokonce ani morální podmínku pro výplatu starobního důchodu, protože čím více je v těchto rodinách dětí, tím lépe se mají nepracující rodiče těchto dětí. Aktuální schéma financování výchovy dětí v rodinách je následující:

- Pracujícím rodičům s nejčastějším příjmem, tj nižším než průměrným, stát od 1. 1. 1993 (nové daňové zákonodárství) sebere neoprávněně 3000 korun na jedno dítě měsíčně.

- Sociálně neintegrovaným nepracujícím rodičům stát přispěje 3000 korun na jedno dítě měsíčně.

Z uvedené věcné argumentace snad již každý pochopí, proč v rodinách pracujících rodičů je jedno, nebo tam není žádné dítě. Nezbývá, než s M. Hiršlem konstatovat pokles natality o 30 000 novorozenců ročně v přímé souvislosti s novými daňovými zákony. Tristní situaci potvrzuje také publikace Dany Hamplové "Životní cyklus, sociologické a demografické perspektivy", kde se píše: "Již při dvou dětech se příjmy na jednoho člena domácnosti v rodinách pracujících rodičů propadají hluboko pod hodnotu průměrného důchodu.".

Tichá, individuální obrana pozic bezdětnými ale nevysvětluje, proč se polemika o důchodové reformě vede již desetiletí, ani nevysvětluje, proč jsou zcela opomíjeny výše uvedené argumenty renomovaných ekonomů.

Zde je potřeba obrátit pozornost k bankám a jejich penzijním fondům. Jedná se totiž o stovky miliard až biliony korun. Snahou bankéřů je prosazení jejich finančního produktu a samozřejmě jde o zisk z tohoto produktu v době, kdy bankovní trh naráží na hospodářské limity. Jedná se zde o dlouhodobé snažení finančního sektoru.

Tvrzení je možno doložit. Bezděkova komise č. 1 měla předem stanoveno, jak má při tvorbě jen zdánlivě různých podob důchodové reformy postupovat. Je to obsaženo v závazné metodice práce Bezděkovy komise. V ní je jasně stanoveno, že se v první řadě propočítají peníze a až dodatečně, znovu zdůrazňuji dodatečně, se do již provedených propočtů dosadí prvek, o který mělo jít především, tedy člověk. Ve skutečnosti se již před lety, za vlády stojící politicky na opačné straně politického spektra než na které stojí vláda současná, jednalo pouze a jen o jedinou podobu důchodové reformy a to o reformu finanční. Nutno zatleskat skvělému marketingu soukromých penzijních fondů, které si tak výsledek ve svůj prospěch zajistily předem. Bezděkova komise č. 2, oficiálně nazvaná Poradní expertní sbor (PES), se řídila metodikou, která byla v zásadě shodná s metodikou činnosti tzv. Bezděkovy komise č. 1 z let 2004 -- 2005. Výsledek práce komise byl proto stejný.

Podle historického citátu prý není možno vstoupit dvakrát do téže řeky. Je to samozřejmě možné, pokud nepřipustíme do Bezděkovy komise č. 2 ty, kteří na zmanipulované výsledky práce Bezděkovy komise č. 1 poukazovali. To je případ autora těchto řádků. Pan ministr P. Šimerka o mém zájmu o práci v komisi předem věděl. Jeho písemné odmítnutí navrhnout autora těchto řádků do Bezděkovy komise č. 2 (PES), je zde vzorovým příkladem klientelismu ve prospěch penzijních fondů, jak jednoznačně svědčí jak složení komise, tak její předem zajištěné výsledky.

Systém pokus omyl, aneb jak ztrácet čas potřebný k transformaci

Rád bych nyní vysvětlil, jak se smysluplná důchodová reforma dělat nedá, a srovnám investování do výchovy dětí s investováním do penzijních fondů. Smysluplná reforma zde znamená provedení takových změn v důchodovém systému, aby byl trvale udržitelný a to jak ekonomicky, tak i populačně.

Prodloužení věku odchodu do důchodu.

Varianta prodloužení věku odchodu do důchodu je velmi lákavá: "Dokud se zvyšuje hranice odchodu do důchodu, tak systém vždy přežije.", řekl vrchní ředitel Jiří Král z Ministerstva práce a sociálních věcí. Kdyby šlo jen o poměr mezi věkem odchodu do důchodu a věkem dožití, vše by již bylo vyřešeno legislativním opatřením z roku 1996. Žádná důchodová reforma by nebyla zapotřebí. Protože tomu tak není, je jasné, že uvedená parametrická změna skutečnou důchodovou reformu nahradit nemůže. Navíc prodloužení věku odchodu do důchodu řeší stabilitu státem garantovaného důchodového systému jen dočasně -- právě z toho důvodu, že vůbec neřeší základ všech našich problémů. Tím je bezpochyby dostatek dobře vychovaných dětí garantující dostatek plátců v následující generaci. Proto bude nutné přistoupit v dohledné budoucnosti k dalšímu prodlužování věku odchodu do důchodu, zatím na novou hranici 70 let, jak nedávno zveřejnila Evropská komise v Bruselu.

Důchodová reforma na bázi soukromých penzijních fondů

Je nezbytné důrazně deklarovat, že vkládání sociálních jistot do rukou bank je opatřením nesmyslným. Sociální jistoty v podobě námi uspořených peněz na stáří se v rukou bankéřů okamžitě mění na produkty, se kterými je možno podnikat na finančních trzích. Čím vyšší riziko podnikání, tím vyšší výnos z vložených finančních prostředků. Právě k tomu směřuje návrh změny v dosavadním zákonu o důchodovém připojištění. Pod záminkou zvýšení výnosů jednotlivých fondů půjdou při povinném spoření banky vlastnící penzijní fondy do vyšších rizik. Tato rizika, na rozdíl od dosavadní praxe, nemají nést banky podnikající s našimi penězi, ale jen a výlučně vkladatelé. Jak "výhodné" je to jak z hlediska jistot, tak i z hlediska výnosů investování našich peněz do soukromých penzijních fondů nám již objasnila celosvětová fiskální krize. Není nad konkrétní příklad, dokonce přímo od sousedů.

Paní ministryně Viera Tomanová navštívila v únoru 2010 Prahu a při té příležitosti kritizovala důchodovou reformu z let 2002 -- 2004 provedenou na Slovensku jako unáhlenou. Konstatovala, že převedení 9% pojistného do II. spořicího pilíře vyvolává v průběžně financovaném důchodovém systému velké problémy. Chybí ročně 25 miliard v I. důchodovém pilíři. Dopad r. 2009 byl dokonce minus 30 miliard. Zmínila také vysoké prémie, v průměru 266 EUR, vyplacené zprostředkovatelským firmám za jednoho účastníka spoření do penzijních fondů a o přetahování účastníků spoření mezi fondy. Také uvedla, že z II. pilíře vystoupilo 107 000 lidí. Optimální doba spoření je podle paní ministryně 30 až 32 let. Celou věc charakterizovala jako obchod tisíciletí s 1 bilionem korun. Uvedla dále výsledky, na různých finančních produktech založených, spořících fondů. Růstový fond minus 7% (v r. 2009 minus 12%); vyvážený fond minus 8,9%; konzervativní fond plus 0,6%. V kontrastu s výsledky soukromých penzijních fondů uvedla valorizaci v průběžně financovaném důchodovém systému za stejné období plus 38%! Jako celkový dojen z vystoupení jsem si poznamenal pesimismus ve věci současného stavu důchodového systému na Slovensku. Komentář je zde zbytečný.

Podobně jako Dzurindova vláda na Slovensku se obě Bezděkovy komise, jak jsem se již zmínil, snažily o propagaci systému výhodného jen pro jednu ze tří zúčastněných stran, tj. pro banky a jimi spravované penzijní fondy. To svědčí o všem jiném, než o nestranném hledání optimálního provedení důchodové reformy.

V souvislosti s penzijními fondy je přitom nezbytné zmínit jeden důležitý fakt. Peněžní úložky občanů ve výši několika set korun měsíčně v dosavadním dobrovolném systému spoření stačí v důchodu -- na slanou vodu! Počítejte sami, průměrná úložka ve výši 600 korun měsíčně (včetně státního příspěvku) při reálném jednoprocentním zhodnocení bude znamenat po 36 letech spoření celkovou hotovost ve výši 312 tisíc korun. Pokud bych si chtěl z uvedené částky přilepšovat k důchodu po dobu patnácti let, budu moci čerpat celých 1733 korun měsíčně.

Důchodová reforma v podobě čistě virtuální, systém NDC

Zkratka NDC je anglická a do češtiny ji lze přeložit jako systém "zdánlivě definovaných příspěvků". Metodu propagovalo začátkem tisíciletí ministerstvo práce a sociálních věcí vedené tehdy Z. Škromachem. V současné době se snaží metodu NDC znovu oživit strana VV z iniciativy J. Vostatka.

K systému NDC se již v roce 2003 vyjádřil zcela jednoznačně O. Schneider v článku "Virtuální daňová reforma":

Systém NDC na slibované důchody nikdy nebude mít. Celá hra na účet, připisování peněz a zasloužený důchod je prostě jen hra. Nikde nejsou žádné reálné zdroje, které by zdánlivý nárok jakkoliv garantovaly. V okamžiku odchodu našeho zaměstnance do důchodu bude jeho důchod muset být financován opět jen z příspěvků vybíraných od zaměstnanců. A těch bude ve srovnání s dneškem málo, velmi málo. Je zde nebezpečí ještě vyšších schodků a pravděpodobně zhoršení nízkých důchodů, neboť systém NDC nijak neřeší, co s lidmi, kteří pracovat nebudou či budou pracovat tak málo, že si nevytvoří dostatečné zdánlivé úspory. Důchodový systém je u nás v problému především kvůli dramatické změně demografických poměrů a žádný účetní trik se zdánlivými účty tento fakt nezmění.

Že se jedná v případě našeho I. důchodového pilíře jen o starší variantu systému NDC je potvrzeno následujícím faktem, který v již vzpomínaném článku "Virtuální reforma" zveřejnil O. Schneider. Doslova říká: "Aby se zachovala jakás takás rovnováha, musel by stát příspěvky na zdánlivých účtech každoročně ne zhodnocovat, ale každý rok jedno procento z odvedených příspěvků sebrat z účtu.". Něco podobného se děje i v současném důchodovém systému tím, že se stále zhoršuje poměr mezi průměrnou mzdou a důchodem.

Jen formální rozdíl obou systémů tak nalézám v informovanosti budoucího důchodce. Klient systému NDC dostává pravidelně informace o zdánlivé výši svého důchodového konta spolu s informací o možné výši důchodu. Klient systému NDC se tak může sám rozhodnout, kdy půjde do starobního důchodu, aniž by byl omezován věkovým limitem. Oproti tomu klient ČSSZ dostane zprávu o stavu svého důchodového účtu jen na vyžádání, stejně tak jako propočet možné výše důchodu a může se rozhodnout odejít do důchodu předčasně až o tři roky, s minimálním malusem co do výše důchodu.

Porovnání investice do výchovy dítěte v rodině se spořením v penzijních fondech

Položme si otázku: Jakou mám jako občan možnost investovat smysluplně do své důchodové budoucnosti, aniž bych vyvolal mezigenerační konflikty a zadlužil státní pokladnu?

Výchova dítěte v rodině obnáší aktuálně investování 6600 korun měsíčně po dobu nejméně 18 let. Výsledek je 1 milion 425 tisíc korun, investovaných do jednoho dítěte v rodině s 1 -- 3 dětmi a nejčastější mzdou rodičů (nižší než průměrná). Vychováme-li v rodině alespoň dvě děti a investujeme 2 miliony 851 tisíc korun, můžeme si říci, že jako rodiče jsme v míře dostatečné investovali do nové generace. Generace, která nám v době své ekonomické aktivity prostřednictvím daní zajistí naši důchodovou budoucnost. Výsledný starobní důchod, se kterým můžeme v současnosti počítat, je v průměru 10 tisíc korun měsíčně.

Jinou možnou investicí může být ukládání peněz do penzijních fondů, jak nám to všem bezohledně, protože bez ohledu na výchovu dětí v rodinách, naordinovala Bezděkova komise č. 2. Na základě průzkumu do penzijních fondů vloženého a zhodnoceného kapitálu, potřebného k vyplácení stejných deseti tisíc korun měsíčně, jsem došel k výsledku 1 milion 700 tisíc korun až 2 miliony korun. To je výše potřebného vkladu, podle úspěšnosti investování mých peněz do finančních produktů jednotlivými penzijními fondy. Když si následně spočítám, kolik musím ve finále naspořit za ekonomicky aktivní období svého života, tj. za 36 let, vyjde mi, že musím spořit 4000 korun měsíčně, abych naspořil potřebný 1 milion 700 tisíc korun a mít navíc štěstí na dobrý penzijní fond. Dobrý v tom smyslu, že právě ten můj penzijní fond bude mezi těmi nejúspěšnějšími a samozřejmě nepřijde při finančních operacích o mé peníze. Uvedenou částku lze dokonce snížit na měsíční úložku 3300 korun, pokud zohledním úročení 1% ročně, což je obvyklý roční úrok právě u penzijních fondů. Výsledek spoření za 36 let je 1 milion 717 tisíc Kč, což odpovídá 1 milionu 700 tisícům korun kumulovaného kapitálového vkladu nutného pro výplatu 10 000 korun měsíčně ve stáří s ohledem na průměrnou dobu dožití.

Srovnám investování do výchovy dětí v rodině s investováním do penzijních fondů z hlediska výsledné výše starobního důchodu

Když srovnám investování do výchovy dětí v rodině s investováním do penzijních fondů z hlediska výsledné výše starobního důchodu 10 tisíc korun měsíčně, vyjde mi při stejné základní investici zcela stejný výsledek. Rozdíl je jen v rozložení investice na 6600 korun měsíčně po dobu 18 let u jednotlivce při výchově jednoho dítěte (13 200 korun měsíčně u manželů po dobu 18 let při výchově dvou dětí) a na 3300 korun měsíčně po dobu 36 let při individuálním investování peněz do penzijních fondů.

Zbývá dodat, že jsem nezakalkuloval do mých úložek u penzijního fondu částku reprezentující uvažované 4% přerozdělení ze segmentu sociálního pojištění ve prospěch penzijních fondů. Považuji uvedené přerozdělení a jeho následné financování opět z mých daní, jen v jiném daňovém segmentu (DPH) za zcela postrádající smysl. Jsem o tom pevně přesvědčen i přes tu okolnost, že by se v mém případě jednalo o 1640 korun měsíčně, což representuje téměř 50% potřebného vkladu do penzijního fondu.

Boj o zachování sociálního státu

Pojďme společně prozkoumat I. důchodový pilíř. Co ve skutečnosti znamená, že je důchodový systém financován průběžně? Jde o princip mezigenerační solidarity. Všichni víme, že peníze vybrané na důchodové pojištění jsou ihned spotřebovány na důchody. To, že v minulosti byly přebytky ve výši několika miliard korun ročně, na které se dnešní důchodci ve své nespokojenosti s nízkými důchody odvolávají, nemá žádný praktický význam. I v případě nahromadění veškerých přebytků, jednalo by se pouze o desítky miliard korun. Takové částky spotřebuje současný důchodový systém řádově v týdnech.

Proč dochází v současné době ke schodkům v I. důchodovém pilíři? Na vině je, jak jsem už výše zmínil, primárně demografický vývoj. Současný, státem garantovaný průběžně financovaný důchodový systém (I. důchodový pilíř), byl založen na pevném přesvědčení, vyjádřeném například ještě v 50. letech minulého století Konrádem Adenauerem, který z moci kancléře zavrhl přestavbu sociálního systému ve prospěch rodičů legendární větou: "Děcka budou mít přece lidi vždycky!". Jak se zmýlil, vědí dnes i děti školou povinné.

Přenesme se z Německa zpět k nám. Počty ekonomicky aktivních pracovníků v České republice kulminovaly v letech 2006 až 2008. V současnosti se již poměr mezi počtem plátců do důchodového systému a příjemců starobních důchodů mění. Je stále méně plátců, protože počty pracovníků v nastupující nové generaci se rychle snižují a naopak rostou řady důchodců. Schodky by byly samozřejmě nižší v případě nepropuknutí hospodářské krize. Principielně by však na červených číslech, do kterých se dostal důchodový systém, nic nezměnilo. Takže zde vysvětlení nenajdeme.

Je nezbytné položit otázku schodku I. důchodového pilíře zcela jinak.

Správně otázka musí znít, co, případně kdo způsobuje schodky na důchodovém kontě ve výši desítek miliard korun ročně? Co v první řadě způsobuje schodky důchodového systému? Je to jednoznačně výpočet důchodů z neexistujících peněz. Dnešní důchodový systém je historicky starší obdobou již zmíněného systému NDC, tj. systému vypočítávajícího důchody na základě "zdánlivě definovaných příspěvků". Lidé v ekonomicky aktivním věku platí na důchody svých rodičů a z těchto již kdysi dávno vydělaných, zdaněných a na důchody našich rodičů utracených peněz -- tj. dnes zcela virtuálních peněz -- se, stejně jako v případě systému NDC, vypočítává výše našich důchodů.

Fakt, že uvedený princip ještě podpořil náš Ústavní soud v Brně, jen znamená, že soudci neměli dostatek relevantních informací a proto je jejich nález v přímém rozporu s výrokem německého ústavního soudu ze dne 7. 7. 1992 ve věci nazvané "Trümmerfrauenurteil" (Proces, ve kterém bylo prokázáno, že žena, pracující jako myčka v hotelu, která vychovala 9 dětí, by dostala 250 DM důchodu měsíčně, zatímco její dobře vychované, pracovité děti odváděly ze svých příjmů do systému sociálního zabezpečení měsíčně celkem 8000 DM.). Podobný případ, o kterém zatím náš Ústavní soud nikdy neslyšel, je i z Česka. Žena, která v ekonomicky aktivní rodině vychovala 9 dětí, dostala výměr starobního důchodu ve výši 2080 Kč, tj. o šedesát korun víc, než je existenční minimum a dnes má po všech přídavcích starobní důchod ve výši, nebo lépe řečeno níži 3500 Kč. Zbývá k tomu jen dodat, že její dobře vychované děti odvádí na sociálním pojištění 50000 Kč měsíčně!

Kdo způsobuje schodky? V druhé řadě za současnými schodky stojí neinformovaný občan, dožadující se důchodu z virtuálního konta u ČSSZ. Lapidárně to vyjádřil 9. 7. 2010 ve svém článku "Důchody s r. o. aneb vlci v rouše Bezděkově" P. Rusý, cituji: "...pokud by si bezdětní nenárokovali důchod z průběžného systému a spořili si sami, žádná reforma by nebyla potřeba.".

Připomeňme si ještě jednou, co řekli pánové James Hyzl, Jiří Rusnok, Tomáš Řezníček a Martin Kulhavý: "Příspěvkem do I. pilíře nejsou peníze, nýbrž řádně vychované děti.".

Proto provozovat výplatu peněz z neexistujících kont je nejen hloupé, je to dokonce trestuhodné. Trest se také se zpožděním 29 let dostavil. Proč právě 29? Protože již 29 let máme zápornou populační bilanci. S časovým odstupem jedné generace se tak dostává do ekonomicky aktivního věku stále méně lidí, kteří by financovali důchodový systém, který se náhle ocitá v červených číslech.

Zodpověděl jsem, co způsobuje i kdo způsobuje současné schodky důchodového systému. Zbývá jen otázka, jak z toho, což je samozřejmě otázka jak reformovat současný důchodový systém.

Návrh důchodové reformy, aneb každému podle skutečných zásluh.

Reforma především musí vycházet ze skutečných problémů současného důchodového systému, nikoliv z přání bankéřů propagovaných prostřednictvím jejich hlásné trouby zvané "Bezděkova komise".

Jaká jsou kritéria, která musí skutečná důchodová reforma, hodná takového označení, splňovat? Důchodová reforma musí být:

- logicky zdůvodnitelná a proto politicky průchodná,

- beznákladová,

- propopulační,

- prorůstová.

Pokud někdo prohlásí, že to není možné, měl by si uvědomit hloubku indoktrinace vlastní osoby. Indoktrinace primárně způsobené dlouhodobým mediálním tlakem bank při boji o poslední tučný balík peněz. Více než deset let zde probíhá zcela jednostranná diskuse ve prospěch penzijních fondů. Je nejvyšší čas, aby každý občan pochopil, kde jsou skutečné problémy, způsobující stále vyšší schodky důchodového systému. Kde primárně dochází ke stále vyššímu zadlužení státní pokladny a v neposlední řadě, proč je stále vyšším zdaněním pracujících občanů i firem podlamována konkurenceschopnost české ekonomiky.

Vytisknout