Říci pravdu Gosudaru

3. 2. 2011 / Jan Campbell

Zklamaných pro plány ministerstva kultury a vzdělání s EGU (maturita), pro (snad jenom) pokusný balónek poradce prezidenta DAMa (Dmitrija Anatoljeviča Medvěděva), navrhující inovační řešení ve formě výměny a odstranění stipendií za práci v kavárně nebo na fakultě univerzity po obhájení diplomu... Na druhé straně aktivní senior - rektor moderuje proces, mládež je nadšená, oligarchové také, neboť již dnes ví, kdo jim bude sloužit zítra....

Čubajs se může v létě úspěšně léčit doma ze zimnice, protože starý plat roku 2009 – 13.197.000 (rublů přece, kdo by nevěřil...) mu pomůže i dnes zaplatit lékaře, nehledě na to, že závist je i v Rusku všudypřítomná. Medveděv se svými 4.139.000 a Putin s 4.622.000 se nacházejí na zlaté střední cestě mezi... Kremlem, provinciemi, sny o inovacích placených zahraničními investory a... World Economic Forum v Davosu, které se nachází ve stínu zjištění, že Švýcarsko, co se týče demokracie, je také průměrné.

Policisté totiž včera v noci chytili Angličana, který zapomněl, že není doma, a že sto za hodinu na švýcarských cestách se nedá srovnat se sto sedmdesáti jinde. Proto je a bude delší dobu bez řidičáku, ve Švýcarsku, doma ne, tam je přece více demokracie...nehledě na ni, k soudu ho ale poveze buď manželka, milenka, přítel, obhájce práv, taxi nebo MHD... Tunis se mezitím bude potýkat s otázkou: kdo ukradl nebo ukradne revolucionářům revoluci?

Egypt se nachází opět ve startovním bloku v běhu ke své revoluci. První výstřel byl udělán. Stanné právo vyhlášeno.

Otázka v Egyptě bude ale stejná jako v Tunisu, jinde, včetně ČR... Odpovědi asi nedají na sebe dlouho čekat. Další země a zemičky budou následovat. Kde?, Kdy?, Co?, Jak? a Proč? Kdo ví, ať odpoví.

Ne ale tak jako Euronews, v pátek 15 hodin, kdy „No comments“ mnohým potvrzuje smrt žurnalismu tím, že již neexistuje ve své tradiční podobě. Jeho modernita se mi jeví stavem napětí mezi realitou a potencialitou... Německý prezident proto mluvil o holocaustu na místě dění, zatím co se proměna obranného Bundeswehru v agresivní armádu diskutovala před očima diváků ZDF s pomocí feministky Alice, Princezny Anny, Jana von der Bank, Phillipa Missfeldera a dalších osobností německé společnosti - přítomnosti. Neviděl jsem tam mladého BB (bosse Bundeswehru), zu Gutenberga. Ten dokazuje schopnost putovat (i s manželkou na bojiště v Afghánistánu), přemisťovat se v čase a prostoru bez obav, že bude obviňován. A to nehledě na přinejmenším tří skandály posledního týdne: otevírání pošty vojáků z Afghánistánu, smrt mladé dámy na vojenské výcvikové lodi Gorch Fock a zatajování informací členům Bundestagu ohledně Afghánistánu. Zmiňuji se o tom v souvislosti s chutí vlády ČR vypořádat se skandály v (mé) tranzitní zemi, která patří do skupiny tvořené podle hesla vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. A také v souvislosti s jubilei, která stojí na prahu roku 2011.

Přemýšlím o nich v tranzitu, já, bezdomovec, rusky bomž, БОМЖ. Přesto: Situaci ve vzdělání a jeho kvalitu osobně a pravidelně monitoruji během výuky, kterou dodržuji, hrozbu lékařů odejít k sousedům, které znám z praxe, beru vážně. Stejně tak beru vážně hlášení nového šéfa policie, že udělá ze země vzdělaných seniorů bezpečný ostrov pro studující mobilní juniory školy „LLL“ (anglicky Life Long Learning, česky také Lhář, Lenivý a Lakomý), hlášení ministra, že dostal povolení k jednání...

Nejsem soudce, přesto soudím, že vtipné psaní o (českém) wrestlingu Alexandra Mitrofanova, rada Martina Hekrdly Paulu Krugmanovi, myšlenka poslat Kocába do Osla pro převzetí Nobelovy ceny za mír, možnost se přesvědčit o tom, že VVP (Vladimír Vladimírovič Putin) může vyprávět vtipy o špionech ve vztahu ke korupci, a že náš euroatlantický životní styl, ve kterém možné je cokoli, nehledě na krizi, pořád ještě mutuje, nabízí možnost připsat další rozměr formou krátkého zamyšlení nad jedním z jubilantů toho roku: ruským lékařem, chirurgem, generálem, členem Petrohradské AV, zakladatelem moderní válečné chirurgie, který poprvé na světě použil rektální narkózu éterem.

Nikolaj Ivanovič Pirogov (podle starého kalendáře 13.11.1810 – 23.11.1881, podle nového 25.11.1811 – 5.12.1881) měl bohatý život, který lze rozdělit do čtyř hlavních, schematických období: Moskva (1810 – 1828), Dorpat (1828 – 1841), St. Peterburg (1841 – 1856), Ukrajina (Odessa a Kijev, 1856 – 1881). Kde by on ne žil a ne pracoval, vždy zůstal občanem Ruska, Velikoj Rossiji: „Miluji Rossiju, miluji čest vlasti, a ne její činy. Je to vrozené, ze srdce se to nedá vytrhnout a předělat“.

Ve své žádosti o přijetí na Moskevskou univerzitu, lékařskou fakultu, se udělal starším o dva roky: napsal, že je mu 16 let, a ne 14. Za to pravdivě sdělil, že absolvoval náboženskou výuku, výuku jazyků ruského, latinského, německého a francouzského a předmětů historie, geografie, aritmetiky a geometrie. (Proč se tenkrát nevyučovala angličtina a kdo dnes ve 14 letech má čas na učení takových předmětů?) Přijímací zkoušku absolvoval bez problémů. (Já svého času také). Ve svém “Deníku starého lékaře“ píše, že „žili, zlobili, učili a bavili se po svému...předávali věci, které byly zakázány cenzurou...“ Po smrti otce, majora oddělení zásobování, v roce 1825 se Pirogova rodina octla ve velké chudobě. (Dnes by tomu asi jinak nebylo). Nehledě na svízelnou situaci v rodině, v necelých 18 letech, v roce 1828, Pigorin udělal lékařské zkoušky a obdržel titul lékaře prvního stupně.

V té době a podle návrhu akademika Papporta v Dorpatu (nyní Tartu) se zakládal vzdělávací institut pro budoucí profesory ruských univerzit s vědecko-výzkunmným obsahem. (Ano, čtete pravdivou informaci.) Tříleté výuce následovala dvouletá praxe v zaharničí. (Boloňský sytém již tehdy?) Děkan lékařské fakulty Muchin navrhl Pirogovi odjet do Dorpatu. Ten souhlasil. Volné místo na fyziologii již ale nebylo. Proto se zapsal na chirurgii, „kde je možné pitvat zvířata.“ V témže roce, 1828 byla vypsána soutěž, dnes konkursní řízení, na dvě chirurgická témata: První téma - „Jak vzniká puls? K jakým změnám při tom dochází v arteriích, a jak se vysvětluje pulzace v cévách?“, druhé téma - „Co je možné vidět při operaci po podvázání velké arterie?“ Na konci roku 1829 byli odevzdány celkem čtyři práce, na každé téma dvě.

Za práci na první téma obdržel stříbrnou medaili, druhou cenu Bremmer. První cena, zlatá medaile, nebyla udělena. Práce na druhé téma odevzdali Kapger a Pirogov. Kapger popsal literárním způsobem problém, a obdržel stříbrnou medaili. Pirogov, jako 19 letý (!) nabídl skvělou práci. Ta obsahovala nejenom reference na ruské a zahraniční autory a jejich zkušenosti s podvazováním žil, ale i vlastní zkušenosti získané během studia topografie anatomie velkých cév. Kromě přípravy velkého množství léků podle svých receptů, Pirogov provedl vlastní výzkum na různých zvířatech. To vše popsal na 60 stránkách v latinském jazyce. (Kdo to dnes zvládne, kdo mi odpoví?) Zlatá medaile byla jeho.

Svojí doktorskou disertaci, napsanou také latinsky, obhájil v roce 1932. Touto prací Pirogov položil základ experimentální chirurgii, výuce kolaterálního krevního oběhu a dalším...

Po absolvování lekce 20. října 1832, za kterou obdržel obdiv a vysoké ocenění, přišlo období zahraniční stáže v Německu, v Berlině a Goettingenu. Tam mimo jiné později studoval i český lékař Erwin Bauer (1900 – 1930?). O tomto významném lékaři – vědci, bude snad možno napsat později a odděleně. Po návratu do Ruska, 1835, Pigorov měl zájem pracovat v Moskvě. Na cestě do Moskvy ale onemocněl. Léčil se déle než dva měsíce v Rize. Po propuštění zjistil, že v Moskvě na vysněném místě již pracuje F.I. Inozemcev. Proto zůstal u svého učitele a mentora, F.I Mojera v Dorpatu. Ten po kratké době, a 21 letech práce požádal vedení univerzity o propuštění z funkce a předání funkce mladému Pirogovi. Skvělý případ mentorské práce, odpovědného profesionála a člověka umožnila mladému talentu se stát extraordinárním profesorem. (Jak je tomu dnes?) V roce 1838 Pirogov navštívil Paříž. Tam se setkal se známým francouzským chirurgem, profesorem A. Velno. Ten v době Pirogova pobytu studoval „Chirurgickou anatomii...“ a udělal Pirogovi kompliment: „Ne Vy, ale já se musím u Vás učit.“...1839 Pirogov dostal pozvání do St. Petěrburgu, Petrohradu. V říjnu 1840 se stal členem profesorem v nemocnici Akademie vojenského lékařství v Petrohradu, s 1000 lůžky. Práce v nemocnici mu dovolila provádět reformy, s poznáním a porozuměním, že „ne všechno vytvořené v minulosti je špatné..“... „chtějí zrušit to, především často a rychle, co je potřebné...“

V jednom ze svých dopisů příteli Bertensonovi píše: „...reformy (vpravdě lámání)...znalostí a stoletých vzhledů, to není legrace! Je nutné mít trpělivost, a vytrvalost vůči bezohlednosti, necitu, posměchu...“. „Při pohledu na raněné mladé vojáky je moje srdce na prasknutí...léky z nemocniční lékárny se podobají všemu jinému jenom ne lékům, místo chininu nabízejí žluč býka, místo rybího oleje, nějaký cizozemský tuk. Chléb, pro jeho popsání nemám slov, ...kontroloři a komisaři prohrávají stovky v kartách, dodavatel masa rozváží maso do domů vedoucích nemocnice, lékárník prodává zásoby octa, bylinek...“ Za upřímné a pravdivé hodnocení takovýchto realit – které se až nápadně podobají těm současným, se Pirogin setkal ze závistí a pomluvou.

Tak na příklad žurnál „Severni včela“ publikoval tři články hlavního redaktora F.V Bulgarina, ve kterých podezíral Pirogina z převzetí práce, na příklad Charles Bella....třikrát žádal Pirogov o propuštění z akademie...A jako to bývá, v těžké chvíli se ukáže pomocná ruka. Piroginu pomohla Kněžna Elena Pavlovna. „...její přístup ke mně, její chování mi pomohlo zastavit se, zastydět se nad chvilkou mé slabosti a uvidět netaktnost chování mých nadřízených jako svévolnou hrubost lokajů.“...V roce 1846 se narodila éterová narkóza, já o sto let později. Pirogov se stal členem – korespondentem Petrohradské Imperátorské Akademie Věd...1850 vydal Anatomický atlas, Topografii anatomie lidského těla...po vypuknutí cholery v Petrohradu se věnoval výzkumu patologické anatomie (asijské) cholery, za který obdržel v roce 1851 již druhou plnohodnotnou cenu, prémii Demidovského. 1852 Pirogov vyléčil jako jeden z mála na světě Aneurysmas Tuncus brachiocephalicus. V roce 1854 se vrátil k práci vojenského lékaře, žádal o povolení k práci na bojišti. „Právě mi sdělila, že bere na svoji odpovědnost vyhovět mé prosbě...v podvečer téhož dne mi sdělila, že bylo vyhověno mé prosbě.“

29.října 1854 Pirogov odejel na Krym...Ve svých „Sevastopolských dopisech“ napsal, jak „Srdce umírá, když vidíš před očima, v jakých rukách je osud války, když se seznamuješ s lidmi, kteří stoji vpředu, v čele...nejsou prostředky, lehátka ani postele, koní a potravy je málo, kam odvézt většinou ani dobře neví, všechny nemocnice v blízkosti jsou přeplněné, všude kradou...“ V této situaci rostla další Piroginova myšlenka, která žije do dnes, a kterou diskutoval s kněžnou Elenou Pavlovnou před odchodem na frontu: dobrovolná služba civilních zdravotních sester. Doufám, že se Florence Nightingale na mně nezlobí.

Emancipační boj žen v ruské historii vyhlásil muž, o čemž svědčí Pirogovův článek „Ideál ženy“ , který se přepisoval a tajně předával od roku 1845. V této době Pirogov začal používat sádru při zlomeninách kostí, narkózu při operaci a zdokonalil techniku tak zvané Pirogovo operace a odstupňovaného léčení zranění, zvaného Triage. O bojích na Krymu, bídě a následcích války pro člověka informoval Alexandra II během jeho pobytu v Nikolajevu. V dopise P.S. Saveljova Pirogovi, datovaném 6.prosincem 1855, je mimo jiné napsáno: „Gosudar se setkal s Pirogovem u mladé kněžny, kde zcela otevřeně řekl pravdu o krádežích v Sevastopolu.. Gosudar nevěřil, ztrácel sebekontrolu a řekl: „Není to pravda, nemůže to být!“, povyšoval hlas, Pirogov také, a odpověděl: „Je to pravda, Gosudar, protože jsem to sám viděl!“

(„Государь встретил у молодой императрицы Пирогова, который совершенно откровенно высказал правду о впоровстве в Севастополе. Государь не верил, выходил из себя и говорил: „не правда, не может быть“, и возвышая голос, а Пирогов, также возвышая голоц отвечал: „Правда, Государь, когда я это сам видел.“)

Říci pravdu Gosudaru mělo nepříjemné následky. Stejně je tomu i dnes.

Po návratu do Petrohradu 24.prosince 1855, Pirogov, ve věku 45 let, se rozhodl nebýt členem akademie. 28. května 1856 bylo podepsáno rozhodnutí akademie. V červenci téhož roku byl publikován v časopise Morskoj vestnik článek „Otázky života.“ V něm Pirogov vyjadřuje mimo jiné své přesvědčení, že „...škola by měla vychovávat vědomé členy společnosti, kteří budou schopni se nepřizpůsobovat zlu, a bojovat proti němu....“, „..problém veřejného vzdělání a vzdělané veřejnosti se nedá řešit v krátké době...dříve než bude odborníkem, profesionálem, před tím než obdrží jakékoli odborné vzdělání...a stane se platným občanem, by se měl prvně naučit být člověkem... a využít všech plodů jednoho a samého mravně – vědeckého pokroku...škola má vychovávat k vůdcovství svého života a ne být jeho služebníkem...vychovávat tak, aby každý mohl být šťastným ze štěstí druhého... “.

Pirogov byl proti rozdělení (univerzitního) vzdělání a vědecké práce...politická síla byla ale silnější než jeho progresivní myšlenky a reformy... V dubnu 1861 při odjezdu z Kijeva daroval svým studentům portrét s věnováním: „Miluji a vážím si mládí, protože si své pamatuji.“ Odjel do své vesničky Višnja, poblíž města Vinnice, kde začal pěstovat růže, jablka a mnohé jiné... “Kdo umí přivyknout si a odvyknout, ví co je život.“ A ten ho zavál k posteli italského hrdiny Garibaldiho, který byl raněn v srpnu 1862. Garibaldi se nechtěl smířit s doporučením všech nejznámějších chirurgů Evropy, k amputaci kolena. Pirogov vypracoval doporučení, která Garibaldi plnil. Po nedlouhé době se Garibaldi vyléčil bez amputace, napsal děkovný dopis a udržoval s Pirogovem dlouhou dobu kontakt. Pirogov strávil v Německu, Berlíně a Heidelbergu čtyři roky. Tam se rozhodl sepsat svoji vojensko – frontovou zkušenost jako chirurg. Tak vznikl jeden z nejdůležitějších příspěvků, který má svou platnost i v současné zdravotnictví: Pirogovův přistup k prevenci a hygieně. V roce 1862 vydal své dílo, memoáry, v němčině, v roce 1865 v ruštině. „Válka je traumatická epidemie“ a dále „Není to medicína, ale administrace, kdo má hlavní roli v otázkách pomoci raněným a nemocným ve válečném konfliktu“. V roce 1866 se Pirogov vrátil do své vesničky, postavil malou nemocnici a lékárnu, v roce 1870 pomáhal Červenému kříži ve Franko – Pruské válce..., pracoval na „Deníku starého lékaře“, kriticky reflektoval svůj život a protiklady. „Vím, že můj pohled na život nemá skutečnou podporu, kterou vyžaduje vážné posuzování v naší době....Čas posoudí a ocení lépe než my naše přesvědčení a naše činy a nám zůstane jenom útěcha na zemi, kde se všechno odehrává – nerozrušitelné (gospodstvo) myšlenek... “. Ve věku 70 let se ohlásil konec života formou nemoci: rakovina. 24. května 1881, při příležitosti oslav jeho 50 leté práce vystoupil naposledy veřejně v Moskvě. Jako její pátý čestný občan umírá 23. listopadu stejného roku. Dle přání jeho ženy, Alexandry Antonovny, byl Pirogov balzamován. Podle svého receptu a s tím, že mozek a vnitřní orgány nebudou vyňaty. Po krádeži jeho vyznamenání během německé okupace, leží dnes jeho tělo v kryptě ve Višně.

VIL (Vladimír Iljič Lenin) je proto druhý a zatím poslední balzamovaný v Ruské federaci.

V Moskvě poslední doby by ho někteří poslanci rádi viděli pod zemí, jinde. „Velikáni v odlišení od obyčejných lidí mají jenom jedno datum v životě – narozeniny, protože když odcházejí od nás, tak nejdou do minulosti, ale do budoucnosti, a odcházejí jenom proto, aby mohli zůstat na věky.“ Přeji si, aby alespoň jeden z našich vůdců našel cestu z doby krizí ve smyslu slov LNT (Lva Nikolajeviče Tolstého).

Vytisknout