Proti sociáldemokratismu

3. 2. 2011 / Radovan Baroš

V jeho úvodu někdejší předseda francouzské Socialistické strany a premiér Francouzské republiky během druhého funkčního období prezidenta Françoise Mitterranda konstatuje, že se "Tunisko zmítá v hluboké krizi, třebaže ta bude mít možná příznivé rozuzlení". Následně autor načrtává krátké historické expozé, z něhož se dozvídáme, že Tunisko je "země plná kouzla a umírněnosti, pokud jde o podnebí, dějiny i kulturu". Na rozdíl od sousedního Alžírska nikdy nebylo francouzskou kolonií, ale pouze protektorátem. Tamní osvobozenecké hnutí tak "slavilo vítězství mnohem rychleji -- a mnohem méně násilně -- než to alžírské".

V zemi tím pádem mohl být nastolen sekulární režim západního střihu, jemuž se podařilo zachovat mnoho hospodářských vazeb na Západ "daleko odhodlanějším způsobem, než to po získání nezávislosti učinilo Alžírsko". Proto také nejspíš skončilo nezdarem i "několik vzácných pokusů marxistických skupin uchvátit moc". Podle autora úvahy totiž Tunisko na rozdíl od jiných afrických či blízkovýchodních států "zůstalo zemí svobodného podnikání". V posledních letech se země dokonce stala "vedoucím africkým vývozcem průmyslového zboží, když překonala i Jihoafrickou republiku a Egypt".

Problémy nastaly, až když se prezident Zín Abidín bin Alí snažil nekompromisně potlačit radikalizující se islamistické hnutí. Tím si vysloužil vděk mnoha nemuslimských a sekulárních Tunisanů a také velké části světového veřejného mínění, zejména ve Francii, zároveň to však vedlo k téměř absolutnímu potlačení svobody vyjadřování a k postupné proměně země v diktaturu. "Politika industrializace však zůstala zachována," kvituje autor se zjevným uspokojením. "Objevila se skutečná střední vrstva podobná té egyptské, avšak odlišná od kterékoliv jiné arabské země, snad s výjimkou Maroka."

Následná globální hospodářská krize v zemi stejně jako jinde na světě oslabila hospodářský růst a vyvolala sociální pnutí. Protože však tisk a parlament byly umlčené, zůstávala jedinou možností, jak tato pnutí ventilovat, ulice. Po jistou chvíli existovala naděje, že krize bude překonána, pokud by se zbytek ben Alího kabinetu spojil s opozicí na přípravě prezidentských voleb. "Rozběsněná veřejnost však o tom nechtěla ani slyšet," konstatuje autor s nelíčeným smutkem. Jeho úvaha tak kulminuje nepříliš povzbudivým varováním, že "Tunisko je v ohrožení". Jako vítěz by totiž mohl vyjít islamismus. "Stejně tak je ovšem možné, že Tunisko prožívá vůbec první 'buržoazní` revoluci v arabském světě. Je-li tomu tak, pak by se tuniské povstání mohlo stát přelomovou událostí pro celý region."

Ve francouzském originále je komentář pojmenován jednoslovně jako "Tunisie", v české mutaci byl text pro jistu publikován pod o něco výmluvnějším názvem "Buržoazní kořeny revoluce v Tunisku" (Project Syndicate je servisní služba, která deníkům z různých zemí poskytuje stanoviska politických leaderů a tvůrců veřejného mínění v několika jazykových mutacích.) Absolutního vrcholu polopatismu nicméně tradičně dosáhl český "nejdůvěryhodnější zpravodajský portál" iDnes.cz, který komentář otiskl pod názvem "Proč Tunisanům došla trpělivost a vyrazili do ulic. A jaká existují rizika" a pro každý případ ještě doplnil podtitulkem "Někdejší francouzský premiér Michel Rocard srozumitelně vysvětluje, co a proč se děje v Tunisku na počátku roku 2011" .

Praotec teoretického revizionismu

Podívejme se tedy blíže na to, co vlastně Michel Rocard ve své úvaze tvrdí. Celým jeho textem se nese skálopevné přesvědčení, že existuje cosi jako nepřímá úměra mezi hospodářským blahobytem země a politickým radikalismem jejího obyvatelstva. Čím vyšší úroveň hospodářského rozvoje, tím konformnější a loajálnější její obyvatelstvo. A naopak. Čím nižší stupeň ekonomické rozvinutosti, tím vyšší hrozba vážných sociálních otřesů. Nejspolehlivější zárukou sociální stability je tedy ekonomická prosperita.

Předpokladem ekonomické prosperity je však fungující tržní hospodářství. Bez fungujícího trhu není ani žádná skutečná prosperita. Pouze ze symbiózy volného trhu a liberálních svobod se může zrodit silná střední třída, která je jedinou spolehlivou zárukou dlouhodobé politické stability a tou nejlepší obranou před hrozbou jakékoliv diktatury, ať už v podobě marxistické utopie nebo náboženského fundamentalismu. Toto je v kostce obecné explicitní poselství, které lze vyčíst z implicitních poukazů obsažených v Rocardově analýze současné tuniské vnitropolitické situace.

Pokud někoho zaráží, že autorem těchto tezí není nějaký oddaný stoupenec trhu bez přívlastků, ale jeden z prominentních představitelů evropského sociálně demokratického hnutí, pak vězte, že se téměř na vlas shodují s argumenty velkého inspirátora těchto idejí, praotce teoretického revizionismu Eduarda Bernsteina. Ten v roce 1899 uveřejnil knihu Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie , v níž uceleně vylíčil svou revizi Marxova učení.

Podle Bernsteina se Marx mýlil, když předpovídal, že se spolu s koncentrací kapitálu do velkých monopolů bude průběžně zhoršovat také sociální postavení dělnické třídy. Podle Marxe mělo totiž kontinuální zbídačování těch nejchudších vrstev dříve či později vést k násilnému svržení panství buržoazie a k jeho nahrazení diktaturou proletariátu. Proti této "revoluční hypotéze" Bernstein vyzdvihoval možnost postupné reformní transformace samotného kapitalismu, když poukazoval na to, že se v rozporu s Marxovými prognózami sociální postavení proletariátu rapidně zlepšuje a že podíl mezi počtem malých a velkých firem se dlouhodobě nemění. Socialismu bude tedy dosaženo reformou kapitalismu, a nikoliv jeho zničením. S tímto závěrem koresponduje i odlišný postoj vůči institucionalizované demokracii. Ta už neměla být pouhým prostředkem politického boje, ale měla se stát zároveň také jeho cílem. Produktivní potenciál volného trhu ve spojení s liberální svobodami měl tak být ideálním rámcem pro nastolení demokratického socialismu.

Vývoj následujícího století, které uplynulo od prvního vydání Bernsteinovy knihy, jako by jeho tezím dával za pravdu. Průmyslový proletariát v nejrozvinutějších zemích světa se stal součástí střední třídy, když se zásluhou organického spojení volného trhu a liberálních svobod široké vrstvy obyvatelstva mohly těšit nebývalému životnímu standardu a vysoké míře individuální svobody. Liberální kapitalismus se zdál být předurčen k tomu, aby zlomil odvěkou tyranii stavovské a majetkové nerovnosti. Od konce osmdesátých let minulého století se ale tato idylka začala hroutit.

Soumrak sociáldemokratismu

S pádem "železné opony" se pro kapitál uvolnila teritoria, která pro něj až doposud byla panenskou zemí. Od tohoto okamžiku se v rozvinutých zemích světa ve zvýšené míře začaly prosazovat přesně ty tendence, o kterých Marx s takovou jasnozřivostí mluvil už několik desetiletí před Bernsteinovým pokusem o revizi jeho učení. Stále větší koncentrace kapitálu ve stále menším počtu rukou spustila proces rozevírání nůžek mezi příjmově nejslabšími a příjmově nejsilnějšími skupinami obyvatelstva. Zároveň s tímto relativním poklesem příjmů se zejména v důsledku vývozu kapitálových investic do zemí s levnou pracovní silou začínají propadat i reálné mzdy. To má za následek proces, který někdy bývá označován jako proletarizace střední třídy.

Z hlediska dlouhodobých sociálních jistot přestává být jakýkoliv rozdíl mezi nekvalifikovaným nádeníkem a vysoce kvalifikovaným dělníkem. Z obou se stávají proletáři v striktním marxistickém smyslu, tj. ti, kteří jsou pouhou volně disponibilní pracovní silou. Bernsteinem prorokovaná evoluce liberálního kapitalismu v demokratický socialismus se tedy nekonala. Namísto toho se do nejrozvinutějších zemí světa opětovně vrací hrozba hlubokých sociálních otřesů, které byly až donedávna pokládány za záležitost podstatně méně rozvinutých regionů planety. Jako by se historie dočasně vytratila z geopolitického jeviště a nyní se na něj s velkou pompou vrátila.

Přelomové události roku 1989 každopádně nebyly ani tak "koncem dějin", jak to ve své stejnojmenné knize vylíčil Francis Fukuyama, jako spíše jistým druhem "návratu dějin". Ve světle těchto úvah ona příslovečná "světová revoluce" toužebně očekávaná revolučními marxisty možná jen odložila svůj příchod. Největší díl viny na jejím historickém zpoždění při tom podle všeho nese sociálně demokratická epizoda, která se nicméně mezitím sama přežila. Z té se dnes stala živoucí mrtvola, která zčásti ze setrvačnosti a zčásti v marné víře ve své opětovné vzkříšení přežila svou politickou smrt.

Na pozadí tohoto historického krachu sociálně demokratického reformismu mne zaujala zpráva, kterou nedávno přinesl internetový Deník Referendum.

Několik domácích osobností prostřednictvím otevřeného dopisu oslovilo kandidáty na předsedu ČSSD, když jim položilo deset naléhavých otázek.

Mezi nimi nechybí dotaz, jak se česká sociální demokracie míní vypořádat s krizí současného sociálního státu, jak hodlá čelit zesilujícímu se náporu globálního kapitálu nebo jak by si chtěla poradit s praktickými globálními problémy, jako jsou znečištění životního prostředí, změny klimatu či sociálně-ekonomická nerovnost mezi různými částmi světa, když neexistuje žádný demokraticky založený globální mechanismus rozhodování o těchto otázkách. Zaklínadlem celého poselství je přitom zjevně slůvko neoliberalismus. Je v něm skloňováno celkem pětkrát. Podle autorů je příčinou všeho nynějšího zla nejspíš právě toto slovo a vše co s ním souvisí. Podívejme se tedy blíže na to, co se za tímto obávaným slovem vlastně skrývá, a zda je pro současný svět skutečně takovou hrozbou, za jakou jej pokládají signatáři výzvy.

Neoliberální dvojník sociáldemokratismu

Neoliberalismem je označován soubor neoklasických ekonomických teorií, které se začaly výrazněji prosazovat od poloviny 70. let minulého století. V oblasti ekonomické teorie je neoliberalismus spojován zejména s exponenty takzvané "chicagské školy", která je v obecném povědomí spojována především se jménem Miltona Friedmana. V praktické politice se vliv neoliberalismu projevil zejména důrazem na fiskální stabilitu, snižování daní a zmenšování státu. Nejznámějšími politickými vůdci spojovanými s neoliberálními reformami jsou bezesporu Margaret Thatcherová a Ronald Reagan.

Neoliberální ekonomové a jim spříznění politici podle všeho svého času skutečně věřili, že když sníží korporátní daně a omezí výdaje státu, povede to k celkovému zefektivnění hospodářského života a v důsledku toho i k všeobecnému zvýšení prosperity jejich zemí. Když tedy byly kráceny veřejné výdaje a snižovány sociální dávky, bylo to ospravedlňováno tím, že takto ušetřené prostředky budou použity na investice do ekonomiky a ty zpětně povedou k tvorbě nových pracovních míst a k celkovému zvyšování bohatství společnosti.

Za tehdejšími neoliberálními reformami tedy figurovala logika, podle níž je dokonce i pro nemajetné vrstvy daleko lepší, když se veřejné prostředky vynaloží na opětovnou stimulaci produkce, než aby byly použity na výplaty plošně distribuovaných sociálních almužen, které svým poživatelům byly s to zajistit nanejvýš tak vyšší úroveň živoření. Neoliberalismus se tedy nezrodil z cynické aliance politiky a kapitálu, jak někdy mylně tvrdí jeho současní levicoví kritici, ale z idealistické, byť dosti naivní víry v takřka bezmezný potenciál volného trhu. Mezitím ovšem došlo na globální scéně k dalekosáhlým změnám, které z neoliberalismu učinily pouhý stín jeho někdejší slávy.

V první řadě se rozpadl východní blok, který přes všechna svá negativa představoval globální ideologickou alternativu vůči liberálně kapitalistickému systému. V důsledku této zlomové geopolitické transformace se z liberálního kapitalismu stala globální hegemonická ideologie. V situaci absence jakýchkoliv alternativ mohl být neoliberalismus prosazován jako univerzální receptura ekonomického rozvoje. To v globální ekonomice způsobilo řadu nerovnováh, které v roce 2008 kulminovaly celosvětovou finanční krizí, s jejímiž důsledky se globální ekonomika potýká dodnes.

V důsledku těchto událostí se dramaticky proměnil i způsob obhajoby neoliberálních reforem. Na rozdíl od svých předchůdců z "chicagské školy" současní exponenti neoliberalismu netvrdí, že neregulovaný kapitalismus je ten nejlepší systém, který je jedinou cestou k prosperitě celé společnosti, ale připouštějí, že dokonce i volný trh má řadu nedostatků, že vede ke krizím, k nerovnosti, ba dokonce i k chudobě, nicméně zároveň dodávají, že vůči němu neexistuje žádná pozitivní alternativa. Jako důkaz tohoto svého tvrzení zpravidla uvádějí zhroucení sovětského komunismu, které nad slunce jasně dokazuje, že jiný než tento svět přeci není možný.

Tuto perverzní logiku snad nejvýstižněji vyjádřil Miroslav Kalousek, když ve zpravodajské relaci Události, komentáře před časem na námitku moderátora, že řadoví občané nynější rozpočtové schodky nezpůsobili, a přesto jsou to oni, kdo je má zaplatit, odpověděl: "I kdybych, pane redaktore, připustil, že na vaší námitce něco je, ten schodek reálně existuje a nám v této chvíli nezbývá nic než jej vyrovnat."

Z této odpovědi není patrný ani náznak toho, že by se současný ministr financí nějak pokoušel nynější škrty obhajovat jako nezbytný prostředek k dosažení budoucí prosperity, jak by je patrně obhajovali jeho neoliberální předchůdci, natož pak sebemenší snaha nějak reagovat na problém jejich spravedlnosti či přiměřenosti, na něž zřejmě mířil moderátorův dotaz. Vane z ní pouze mrazivý dech syrového pragmatismu, který se opírá o realitu geopolitického triumfu globálního kapitalismu. Navzdory rozšířenému přesvědčení, že pád železné opony byl zároveň také triumfem trhu bez přívlastků, se tedy stále více ukazuje, že tato událost byla počátkem historické diskreditace této koncepce. Z neoliberalismu se stala prázdná skořápka mrtvých principů, pro kterou se jako nejpřípadnější pojmenování možná nabízí spojení "kapitalistický realismus".

Návrat oživlé mrtvoly

Zde se ovšem nabízí otázka, proč se tímto vyprázdněným pojmem dnešní kritici etablovaného řádu tolik potřebují ohánět. Tady je potřeba diferencovat mezi různými skupinami těchto kritiků, kteří se od sebe liší různými motivacemi. V první řadě jsou tu přesvědčení liberálové jako Jiří Pehe nebo Jan Štern, kteří tuto koncepci potřebují, aby mohli odlišit autentický liberalismus od jeho pokleslé a zdeformované verze představované neoliberalismem. Ti vycházejí z přesvědčení, že liberalismus jako politickou ideologii lze bezmála s chirurgickou precizností oddělit od kapitalismu jako ekonomického systému. Tímto způsobem by bylo možné očistit liberálně demokratický systém od jeho patologických stránek a dospět tak k jakémusi "kapitalismu s lidskou tváří". Když odhlédneme od nesporného faktu, že kapitalismus a liberalismus se historicky vyvíjely bok po boku a jakákoliv snaha oddělit jeden od druhého je empiricky zhola nemožná, existují ještě i jiné mnohem zásadnější, ryze formální důvody, které tuto operaci odkazují do říše čiré fantazie a jejichž výčet podává např. Slavoj Žižek v knize Living in the End Times (Verso, 2010).

Pak jsou tu jednotlivci jako Václav Bělohradský nebo Jacques Rupnik, kteří v různých dobách zaujímají různé politické postoje a pro které by se možná nejlépe hodil Bělohradského (či snad původně Gogolův) oxymóron "zásadoví chameleóni". Pro tyto jedince je příznačný názor, který Václav Bělohradský vyslovil během "Debaty o neoliberálních reformách a o tom, jak jim čelit", uspořádané Deníkem Referendem na půdě New York University v Praze 3. 11. 2010.

Když zde přišla řeč na otázku geneze neoliberalismu, nechal se dotyčný slyšet, že "neoliberalismus měl svůj okamžik pravdy, ale že tento okamžik se již přežil". Na počátku 70. let byl prý socialismus obdobně hegemonickou ideologií, jakou je dnes neoliberalismus. V oněch dobách se prý "pracovalo tak, že tak v deset se roznášel čaj, pak se šlo na oběd, pak se podávala odpolední káva, lidé podiskutovali o svých problémech a pak se šlo domů". Pak přišla Madame Thatcherová a učinila s touto socialistickou letargií rázný konec. Bělohradský dokonce své argumenty ilustruje osobní zkušeností, když vzpomíná, jak v 70. letech pobýval v Británii a potřeboval si rychle vyměnit libry za franky. V celém Londýně při tom nenarazil na jedinou banku, která by mu mohla vyhovět, protože jen samotnou výměnu peněz tehdy regulovalo 104 zákonů. Proto musela přijít změna sociálního paradigmatu a neoliberální reformy takovou blahodárnou změnu tehdy představovaly.

Když pomineme ryze subjektivní motivaci takové interpretace neoliberalismu, která se opírá o dílčí zkušenost mladého humanitního intelektuála, jenž si narychlo potřeboval vyměnit hotovost, aby mohl navštívit jakousi obskurní vědeckou konferenci, a proto je na oltář kapitalistické efektivity připraven položit sociální vymoženosti, za které pracující třída bojovala několik staletí, pak na Bělohradského apologii neoliberalismu snad nejvíce zarazí to, že tento kritik hegemonie jakéhokoliv druhu vůbec připouští, že neoliberalismus někdy měl nějakou pravdu.

V této nekonzistenci se jasně manifestuje, že Bělohradský i přes nedávný zdánlivý posun doleva stále zůstává přesvědčeným stoupencem liberálního kapitalismu, jímž byl na samém počátku svého pobytu v exilu, když byl podle vlastních slov svým radikálním univerzitním okolím považován za "buržoazního exota", a jímž zůstal i po svém návratu do vlasti, když se stal externím poradcem Václava Klause.

Prakticky totéž platí i o Jacquesi Rupnikovi, který se v nedávné době několikrát příznivě vyslovil o politice české sociální demokracie. Rupnika k přehodnocení jeho někdejších pravicových stanovisek podle vlastních slov přiměl předvolební klip Petra Zelenky "Přemluv bábu", po jehož sledování mu, jak se svěřil Karlu Hvížďalovi v interview pro server Aktuálně.cz, údajně "spadla čelist".

Za nedávnými názorovými piruetami těchto dvou "zásadových chameleonů" podle všeho však figuruje ještě něco jiného. Oba dva svého času nekriticky tleskali Západu coby výspě svobody a demokracie, jež vede nesmiřitelný boj proti Východu jakožto epicentru útlaku a despotismu. Oba se v tomto smyslu nesčetněkrát vyjadřovali v exilovém tisku nebo v českém vysílání zahraničních rozhlasových stanic sponzorovaných americkou vládou. Dnes, kdy štafetu tmářství od "zaostalého" Východu převzal "osvícený" Západ, se tito někdejší bojovníci za demokracii západního střihu svými názorovými eskapádami pokoušejí odčinit svůj někdejší aktivní podíl na triumfu současného barbarství.

A nakonec zbývají radikálové či dokonce marxisté jako Tereza Stöckelová či Michael Hauser (ačkoliv první jmenovaná vyjádřila během již zmiňované debaty na pražské pobočce New York University o relevantnosti tohoto pojmu jisté pochybnosti), kteří s pojmem neoliberalismus šermují z více či méně taktických důvodů, když se pokoušejí prolomit vlastní ideologickou izolaci tím, že se přizpůsobují diskursivním pravidlům, které jim vnucuje převážně liberální ladění domácích kritiků současného kapitalismu.

Sympatie entuziastického přihlížejícího

V roce 1789 Immanuel Kant uveřejnil spis Sport fakult. Mimo jiné si v něm klade otázku, zda v lidských dějinách existuje něco jako mravní pokrok. Podle Kanta na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď, přesto však lze v historii identifikovat jisté momenty, kdy se pokrok zdá být přinejmenším možný. Za jeden z takových symptomů pokroku Kant označil Francouzskou revoluci. Její význam při tom podle něj nespočíval pouze v tom, že přinesla svobodu jednomu evropskému národu, ale rovněž v inspiraci, kterou tato událost přinesla i ostatním národům světa:

Dnes se pohledy přihlížejících sympatizantů celého světa upírají na Blízký východ. Současná revoluční vlna, která se valí tamními zeměmi, nemá v jejich moderních dějinách obdobu. Protestní hnutí se při tom nenese na vlně volání po pochybných výdobytcích současné sekulární demokracie ani na vlně návratu k zdiskreditovaným hodnotám islámské teokracie. Ani v jedné z revoltujících zemí se dosud nevyprofilovala žádná osobnost ani žádné hnutí, které by se v povstání ujaly vůdčí role.

Nepochybně právě proto budí tento vývoj na Západě takové rozpaky. Kdyby se tyto lidové vzpoury odehrávaly za studené války, měly by snadno předvídatelný scénář. Záhy by se na politické scéně vynořilo nějaké radikální levicové hnutí, které by se pohotově ujalo iniciativy a s podporou Sovětského svazu by nastolilo marxistický režim. Na to by USA reagovaly tím, že by do oblasti vyslaly flotilu letadlových lodí a uvalily na příslušné země ekonomické embargo. Později by se možná v spřátelených zemích regionu pokoušely rozmístit strategické nukleární rakety nebo by v se v nepřátelsky naladěných zemích snažily zorganizovat státní převrat. Dnes, po zániku bipolárního světa tento scénář však náleží nanejvýš tak do sféry nostalgických vzpomínek.

Absence jasně profilované politické síly, která by se v lidových povstáních ujala vůdčí role, se může stát kamenem úrazu současného revolučního pohybu na Blízkém východě. Na druhé straně to ale může být také jeho největší přednost. Podle Alaina Badioua dnes totiž stojíme na prahu třetí etapy praktické realizace komunistické hypotézy, pro kterou bude v protikladu k její fázi předchozí charakteristické, že se bude uskutečňovat mimo mantinely státní moci.

"V minulosti existovaly společnosti bez státu a není důvodu se domnívat, že by takové společnosti nemohly existovat i v budoucnu," píše Badiou v článku The Courage of the Present/Contemporary Obscurantism , uveřejněném na serveru Lacan.com. Co když jsou současná blízkovýchodní hnutí bez jasně profilovaných vůdců jednou z prvních známek toho, že Badiouova hypotéza je pravdivá?

Zdejší protestující každopádně se svými protesty nečekali na to, až se do jejich čela postaví nějaký příslušník domácích či exilových elit s jasně formulovaným programem. (Ačkoliv např. v Egyptě se předseda Mezinárodní agentury pro atomovou energii Muhammad Baradaj o něco takového bez úspěchu pokoušel.) K tomu, aby tamním lidem došlo, že jim kručí v břiše, že jsou brutálně šikanováni a bezohledně vykořisťováni, zatímco pár vyvolených žije v přepychu, totiž nepotřebují žádné elity. Na to jim stačí vlastní rozum.

Jaký zahanbující kontrast s jejich evropskými protějšky, kteří dlouze a pečlivě zvažují všechna pro a proti, než se odváží vstoupit do protestních stávek proti reformám současných evropských vlád, které je mají proměnit v novodobé otroky globálního kapitálu. Tuto všeobecnou demoralizaci snad nejtrefněji pojmenoval sociolog Jan Keller, další ze signatářů otevřeného dopisu kandidátům na post příštího předsedy ČSSD, když v nedávném interview pro Literání noviny (č. 47, 2010) citoval v souvislosti s nedávnou vlnou evropských odborářských demonstrací názor jistého nejmenovaného Francouze: "Nebyl by tak velký problém uchopit moc, ale byl by obrovský problém, co s ní potom dělat." Pozoruhodné při tom je, že Keller tento postoj ani jediným slovem nekritizuje, ale podle všeho jej pokládá za projev chvályhodné politické rozvážnosti. Tváří v tvář tomuto defétismu se současné revoluční události na Blízkém východě ukazují jako autentická lekce demokracie západnímu světu, tomu světu, jenž si v tomto regionu osoboval a stále ještě osobuje právo nastolit demokracii silou.

Podle informace, kterou nedávno přinesl Deník Referendum, Jan Keller po boku Václava Bělohradského, Luboše Zaorálka a spol. vyrážejí v měsících lednu až březnu tohoto roku na přednáškové turné po českých a moravských městech, v jehož průběhu hodlají české veřejnosti mimo jiné objasnit, jak sociální demokracie hodlá zvrátit neoliberální tendence ve směřování české politiky.

Musím se přiznat, že jsem tuto zprávu zprvu četl s jistými rozpaky. Pak mne však napadlo, že zmínění pánové pouze chtějí lidu těžce zkoušenému krizí přinést trochu té staré dobré nefalšované zábavy. Pokud je tomu skutečně tak, jedná se o vskutku záslužný počin. Pokud je to ovšem myšleno vážně, pak se dotyčným sluší připomenout, že evropské sociálně demokratické hnutí se historicky rozvinulo ze snahy zadusit původní emancipační étos raného proletářského hnutí a opětovně je začlenit do struktur etablované politiky. Evropský sociáldemokratismus tedy nese svůj nezanedbatelný díl viny na současné katastrofální situaci.

Na Blízkém východě se v těchto dnech možná rodí lepší budoucnost tohoto světa. Stejně tak je ale možné, že nynější vlna revolučního nadšení zanedlouho opadne, že se věci vrátí do normálu, že euforické přísliby spravedlivějších zítřků opět nahradí pokorné smíření s ústrky všedního dne. V srdcích nás, kteří tamnímu dění přihlížíme s entuziasmem kantovských vzdálených sympatizantů, tyto události nicméně vzbuzují toužebnou naději, že i když tato dnešní bitva skončí porážkou, jednou, na jiném konci planety, požár lidového hněvu zahoří tak mocným plamenem, že se na tomto světě nenajde síla, která by ho dokázala zadusit.

Vytisknout