Morálka Západu utrpěla v Egyptě oprávněně porážku

3. 2. 2011 / Daniel Veselý

Již druhý den, na úkor svých pracovních povinností, napjatě sleduji protivládní protesty v egyptských městech -- v Alexandrii, Suezu a především na káhirském náměstí Tahrir -- živě prostřednictvím televize Al Džazíra ZDE včetně desítek komentářů, reportáží a dramatických záběrů.

Ve středu odpoledne na protivládní demonstranty na náměstí Tahrir zaútočili stoupenci prezidenta Mubaraka a prorežimní provokatéři ZDE na koních a velbloudech a začali je mlátit tyčemi a házet po nich kameny. V průběhu několika hodin byli Mubarakovi odpůrci zasypáni molotovými koktejly, kanystry se slzným plynem "Made in USA", nad náměstím létaly americké stíhací letouny F-16 a bitevní helikoptéry ZDE a nad hlavami lidí výstražná střelba. Podle posledních informací dnes na náměstí Tahrir přišel o život přinejmenším jeden člověk a více než šest stovek osob utrpělo zranění.

V úterý večer se k probíhajícím nepokojům na Nilu vyjádřil americký prezident Barack Obama. Americký prezident ve své řeči mimo jiné egyptskému prezidentovi Mubarakovi "doporučil", aby dokončil svůj stávající mandát, ale aby v podzimních volbách již nekandidoval. Po pár hodinách vystoupil s projevem sám Mubarak, aby vedle národoveckých a rádoby smiřovacích floskulí zopakoval to, co mu "poradil" Barack Obama, tj. že svůj mandát doslouží a na podzim už kandidovat nebude. Zaskočeného diváka mohlo napadnout, že tyto projevy mohl přednést týž člověk. Reakce egyptské ulice však byla jednoznačná; nadále požadovala bezpodmínečnou Mubarakovu demisi.

V reakci na Mubarakovo rétorické vystoupení, které zrežíroval možná sám Obama, ještě týž večer americký prezident rebelující Egypťany vyzval, aby se pokračující protesty nesly v nenásilném duchu. Toto prohlášení bych při dobré vůli označil jako nepovedený aprílový vtip. Egypt je 30 let klíčovým spojencem Washingtonu v regionu a po Izraeli druhým největším příjemcem jeho pomoci. Většina této částky -- 1.3 miliardy dolarů ročně -- jde na vojenské účely a egyptským bezpečnostním složkám, které podle odhadů OSN během týden trvajících protestů mohly připravit o život 300 Egypťanů, 3000 lidí zranit a stovky dalších zatknout ZDE, což by bez klíčové americké podpory jednoduše nešlo.

Tedy prezident Obama jedním dechem vyzývá k nenásilnému řešení egyptské krize a nadále podporuje bezpečnostní aparát nenáviděného diktátora (pokud se nemýlím a neuniklo mi nějaké zásadní rozhodnutí), a to za situace, kdy je v přímém přenosu prolévána nevinná krev. Americký prezident přirozeně mohl svému arabskému klientovi alespoň pohrozit přerušením podpory, bude-li v brutalitě proti demonstrantům pokračovat, což se ale dosud nestalo. Noam Chomsky k probíhající egyptské revoltě exkluzivně prohlásil ZDE, že Mubarak se u současného amerického prezidenta vždy těšil vysoké přízni; Obama ho dokonce nazýval svým přítelem. Chomsky se domnívá, že egyptský tyran může být Bílým domem podporován až do posledního dechu, jako tomu bylo například v případě rumunského diktátora Ceaušesca.

Někteří západní politici, novináři, politologové i další pozorovatelé v těchto dnech vyjadřují obavy, že by arabská revolta na Nilu mohla skončit vítězstvím islámských fundamentalistů, podobně jako v roce 1979 v Íránu, a že by navrch mohlo získat obávané Muslimské bratrstvo. Tyto "obavy" i "strach" z Muslimského bratrstva, který je na Západě uměle nafukován a toto hnutí hloupě démonizováno, ve své analýze ZDE konfrontuje americký expert na Blízký a Střední východ Juan Cole, jenž plynně hovoří arabsky -- a přímo z egyptské ulice vyvrací reportér-veterán Robert Fisk, který dění v regionu monitoruje 30 let ZDE.

Jak Cole, tak Fisk shodně tvrdí, že nejde o nábožensky sycenou revoluci, ale o spontánní povstání zdola, které žene masivní nespokojenost vůči politicky a sociálně represivnímu a zkorumpovanému režimu. Náboženský sentiment tu hraje podružnou roli a jak je například zjevné z pravidelných reportáží britské televize Channel Four News, u mnoha lidí se náboženský sentiment vůbec neprojevuje.

Někteří západní předáci jsou výřeční a plní obav, když dochází k porušování lidských práv v "prominentních" autoritářských režimech na Kubě, v Bělorusku, Íránu či v Číně. U nás je obzvlášť odsouzeníhodné ohlušující mlčení českého ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, který před více než rokem obhajoval import izraelské demokracie do Gazy na křídlech stíhacích letounů F-16 a bitevních helikoptér Apač, potřásal si rukou s narkoteroristickými předáky z Kosova nebo obhajoval útok Gruzie na Jižní Osetii, který podle zprávy EU v roce 2008 vyvolal konflikt na Kavkaze atd. Egypťané zřejmě podle české diplomacie nestojí ani za smysluplné tiskové prohlášení.

Izrael, jenž považuje Mubarakův režim za svého spojence, třeba díky tomu, že mu proti mezinárodnímu právu pomáhá udržovat v izolaci pásmo Gazy z jihu a snaží se zničit podzemní tunely, jimiž se do Pásma vedle zbraní dostávají potraviny, léky a další důležité zboží, se ústy svého premiéra Benjamina Netanjahua vyjádřil v typickém stylu ZDE: "V Egyptě nebude žádná demokracie. Budou-li tam demokratické volby, budou první a poslední demokratické v zemi." Je to arogance - demokratické hodnoty, které si sami automaticky osvojujeme, upíráme druhým.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 3.2. 2011