Godotiny, golemoviny a nietzschoviny, aneb: Что нам делать, будем пить?

4. 2. 2011 / Karel Dolejší

Autor shrnuje osudy zmíněného ostře sociálně kritického manifestu (vznikl před čtyřmi lety, poměrně záhy byl přeložen do angličtiny, ale teprve nedávno se objevil a stal předmětem diskuse i v Německu; Sarkozyho reakce na tento text byla od začátku jednoduše zběsilá) a vysvětluje, co je jeho obsahem. Na pomoc si bere tvorbu Michela Houellebecqa, jehož knihy čeští čtenáři už znají, a který kromě toho sám patří mezi předpokládané autory manifestu.

Podle mě klíčová je ovšem pasáž v samotném závěru, kde se Drulák z výletu na Měsíc vrací do hřejivé náruče české kotliny:

Snad mi čtenář promine, když se zatím nebudu věnovat samotnému manifestu, i když kvůli němu vlastně přišlo na svět zastrašování Tarnacké devítky a jejích blízkých, nedávná diskuse v mnoha německých mainstreamových médiích, Drulákův článek i tyto řádky. Ostatně soudím, že české diskusi o manifestu (tedy mj. o reálnosti programu zakládání "autentických společenství" tam, kde "rozšíření bitevního pole" i do nejintimnějších oblastí života už sotva ponechává prostor pro nějakou nezávislou sféru, nebo o vyhlídkách "nenásilného ozbrojeného povstání") nic nebrání - francouzský originál je k nalezení například ZDE, anglický překlad ZDE, německý ZDE.

Namísto komentování analýz "neviditelného výboru" se zde budu zatím věnovat způsobu, jakým Drulák o daném tématu uvažuje, protože ho v jistém ohledu považuji za docela typický.

Tak předně: "Čekání na revoluci". Revoluce sama je v západní politické tradici symbolem činu, vypjaté politické aktivity, při níž se dosavadní dějinný objekt stává subjektem. Je tedy možno na revoluci "čekat" jako na Godota? A pokud ano: Kde, v jakých historických, společenských, geografických atd. kontextech je vůbec možno na něco takového přijít? A na co se tu vlastně ve skutečnosti takto čeká?

Za druhé: "Patrně ještě nejsou objektivní podmínky..." Zde zřejmě za závěsem vykukuje strašidlo železné zákonitosti dějinného vývoje, která by měla způsobit, že objektivní podmínky samy jaksi automaticky vzniknou, jestliže si na ně jednoduše počkáme. K rozpoznání těch správných podmínek je ovšem třeba čekajícího intelektuála, který ve správné chvíli vloží šém do hlavy spícího lidu-golema a vysvětlí mu jeho aktuální historický úkol. (Zbytek viz notoricky známý Werichův film...)

Za třetí: Jestliže jediným možným lékem na krizi "západní civilizace" má být revoluce (k tomuto tématu se ještě podrobněji vrátím níže), je vlastně jen logické, pokud se na ni čeká jako na Vykoupení. Jenže - co když Godot opět nepřijde? Co když objektivní podmínky samy nenastanou? Jak známo, Karl Marx viděl revoluci za každým rohem a za každým otřesem světového trhu, očekával ji v každém okamžiku svého života, a mezitím v pracovně prošlapal několik koberců, vykouřil metráky doutníků, pozřel pár sudů se slanečky a vypil jeden až dva tankery kávy; kromě Kapitálu a dalších spisů přitom zplodil několik dětí, z toho nejméně jedno nemanželské - ovšem nic z toho revoluci nepřivolalo. Namísto člověka, který byl sám cum grano salis evropocentrickým humanistou své doby, tak nakonec povstali jiní vyznavači, kteří vcelku logicky argumentovali, že pokud je tedy revoluce tím úplně největším dějinným dobrem, není přece čas starat se o to, jestli kouříte ty správné doutníky, co vlastně jíte, nebo jestli jste vůbec kdy zplodili nějaké děti. Když se kácí les, lítají třísky. Železné vůli k ovládnutí státního stroje, nietzschovské vůli k moci, která objektivní podmínky nerespektuje, ale znásilňuje, je tedy třeba podřídit vše. Jinak, pravil bolševik, je tvoje víra v revoluci příliš vlažná a předhodíme tě čekistům.

Nejsem si tím zcela jist, ale přesto jsem velmi silně přesvědčen, že další vnitřně konzistentní postoje ke zmíněnému tématu už neexistují - všechny byly vyčerpány a vyzkoušeny. Bez úspěchu.

Než skončím, ještě slíbený návrat k samotnému tématu revoluce.

Nedomnívám se ani náhodou, že lze alespoň trochu věrohodně hlásat naprosté selhání západní tradice a přitom vzývat revoluci. A to z velmi jednoduchého důvodu: V žádné jiné tradici nikdy nebyl náhlý a násilný převrat společenských poměrů takto masivně valorizován, nikde jinde nikoho ani nenapadlo označit revoluci za "lokomotivu dějin", atd. Prostě, řečeno stručně a jasně: Jestliže - jak tvrdí manifest L'insurrection qui vient - selhává a bankrotuje celá západní tradice, pak nutně selhává a bankrotuje také ono spoléhání se na revoluci, které samo není než její bezesporu velmi významnou podmnožinou, a které z dobře známých historických důvodů paralyzuje zejména politickou imaginaci francouzského národa. Revoluce - ať už se na ni fatalisticky čeká, vědecky se definují objektivní podmínky jejího samovolného vzniku, nebo se za ní odhodlaně vydává bezohledný přízrak nadčlověka - není žádným popřením této tradice, ale naopak jejím naprostým naplněním.

"Co když však žádná taková řešení nejsou a my doháníme vlak, co jede stále rychleji po slepé koleji"?