Nový americký přístup k rusko-gruzínskému konfliktu

30. 10. 2010 / Karel Dolejší

Autoři popisují ruský postoj k dohodě o příměří a důvodům jejího porušení, "protože svět, v němž byla uzavřena, již neexistuje". Obamova administrativa se kvůli tomuto postoji rozhodla nedělat z dalších aspektů americko-ruských vztahů rukojmí konfliktu v Gruzii. Namísto toho by americká politika měla v dané věci sledovat čtyři základní cíle: Předejít obnovení násilí, zvládnout humanitární situaci v regionu, zredukovat význam konfliktu ve vzájemných vztazích s Ruskem - a v dlouhodobém výhledu zprostředkovat znovusjednocení Abcházie a Jižní Osetie s Gruzií. První tři cíle předpokládají konzervativní politiku v zásadě uchovávající status quo, zatímco neexistuje žádné doporučení, jak dosáhnout cíle čtvrtého. V podstatě jde tedy o to, aby váha gruzínské otázky v bilaterálních vztazích s Moskvou byla značně redukována, není to již kladivo, jímž by byl partner při každé příležitosti mlácen po hlavě - což byla politika předchozí administrativy a jejích militantních evropských spojenců, především Polska a České republiky.

Pokud jde o předcházení znovuvypuknutí konfliktu, studie vidí jako možné zdroje nového nepřátelství obě strany, přičemž větší důraz je kladen na stranu gruzínskou. "V Abcházii a Jižní Osetii jsou pevně usazeny ruské tanky, které se jen tak brzy nestáhnou a odrazují od jakýchkoliv unáhlených gruzínských pokusů znovuobsadit tato území silou," píší autoři zcela nedvojsmyslně. Hovoří obsáhle o spoluvině administrativy prezidenta Saakašviliho na vyvolání ruské invaze a na tomto základě odmítají stupňující se požadavky na dodávky protitankových a protiletadlových zbraní do Gruzie. Je namístě zdůraznit, že Obama v tomto bodě dokonce pokračuje v politice svého předchůdce. Saakašviliho před srpnovou válkou v roce 2008 nevyzbrojoval Washington, ale jeho militantní evropští spojenci a (v menší míře) Izrael. Americká vojenská pomoc se týkala takřka výhradně lehkých expedičních sil účastnících se zahraničních misí.

Studie doporučuje, aby USA podporovaly návrat Jižní Osetie k existujícímu mechanismu předcházení konfliktů, který úřady v Cchinvali odmítly, dále uskutečnění monitorovací návštěvy mezinárodních zástupců v Jižní Osetii, s úmyslem přejít postupně k pravidelným návštěvám tohoto druhu a pravidelnému monitorování území Jižní Osetie a Abcházie. Dále předložená koncepce nezachází. Postup ministerstva zahraničí, které neustále opakuje, že ruská vojenská přítomnost představuje podle mezinárodního práva okupaci a vyzývá Moskvu ke splnění mezinárodních závazků, je označen jako "neúčinný a kontraproduktivní".

Pokud jde o humanitární situaci, studie doporučuje, aby USA podporovaly zjednodušení pohybu zboží a osob přes demarkační linie. V ideílním případě by mělo dojít k nahrazení ruských pohraničníků společnými stanovišti obsazenými vojáky Gruzie, Jižní Osetie i Abcházie. Následným cílem by bylo zahájení mezinárodní diskuse o rekonstrukci a restituci vlastnictví nebo o návratu osob vyhnaných či uprchlých během osetinských konfliktů v letech 1989-1992 a 2008. Ještě vzdálenějším cílem jsou obdobné rozhovory týkající se Abcházie.

Gruzie a EU by neměly mít s těmito cíli žádný problém, ale nebudou zřejmě spokojeny s chybějícími časovými rámci. Moskva a obě odtržená území navíc vážou jakákoliv mezinárodní jednání i působení mezinárodních institucí na otázku uznání nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie.

Nová americká studie nedoporučuje žádný způsob rozhýbání zablokované situace na Kavkaze; jen se snaží předejít jejímu opětovnému vyhrocení a eventuelně dosáhnout určitých dílčích zlepšení bez zásadních změn. V pohledu autorů se odráží skepse vůči chování Saakašviliho administrativy i praktickým možnostem Evropské unie.

Zmiňovaná studie jistě není pro Saakašviliho a jeho evropské spojence dobrou zprávou; na druhé straně je však třeba říci, že po volbách, které jsou doslova za dveřmi, může být Obama tlačen k mnohem razantnější politice.

Jestliže by k uvedenému přece jen nedošlo nebo by podobný tlak z mnoha dobrých důvodů (ruský postoj k Afghánistánu a Íránu...) neuspěl, bude to na gruzínské straně znamenat potřebu formulovat úplně novou zahraničněpolitickou linii, zcela odlišnou od té, již dosud Saakašvili uplatňoval. Vyhlídky na možnou budoucí reintegraci Abcházie a Jižní Osetie by měly šanci přežít pouze tehdy, přestane-li Moskva Gruzii vnímat jako hrozbu svým strategickým zájmům. Studie Charapa a Welta naznačuje, že pokud k tomu ještě nedošlo, odpovědnost nelze hledat na straně současné americké administrativy, jejíž přístup ke Gruzii se mění, ale výhradně jen v rezidenci tbiliského okusovače kravat, který už nikdy nedokáže překročit stín traumatu, jež si útokem na Cchinvali sám přivodil.

Vytisknout