O Klausovi, o privatizaci a o školství

27. 10. 2010 / Emil Ruml

Řídí nás odborníci podobní těm předlistopadovým. Jedno se ale splnilo. Nevládne už jen jediná strana, ale "schopní" si mohou vybrat ze stran několika. A ti nejschopnější i několikrát. Díky všeschopnosti byli občané "demokraticky" odstřihnuti od možnosti kontroly a rozhodování o základních věcech, které podstatně ovlivňují jejich životy (uvědomte si, která politická strana je vytrvale proti obecnému referendu). Historia magistra vitae. Podobně demokraticky se jedna strana v roce 1948 také dostala k moci. Kdo se nepoučí, je nucen znovu platit za stejné chyby.

A tak jsme zaplatili.

Pětadvaceti procenty (až třetinou) privatizovaného majetku, který skončil neznámo kde, a který mohl a měl být použit k výnosům důchodových fondů (v řádu tisíc miliard korun).

A platíme.

Navýšením ceny státních zakázek o deset až dvacet procent (v řádu až sto miliard korun ročně).

A zaplatíme.

Na školném, na zdravotnických poplatcích, na důchodovém připojištění, zničením mezilidských a mezigeneračních vztahů, zničením životního prostředí,...

"Nejlepší" na tom je to, že to především zaplatila, platí a především bude platit střední a nižší střední třída.

Chtěl bych se jen krátce věnovat vzdělávání. Možná proto, že jsem školství věnoval sedmnáct let svého života. Nejen dnes se politici zaklínají vzdělanostní ekonomikou. Už první Klausova vláda vyhlašovala, že vzdělávání je její prioritou. I přesto dala ze státního rozpočtu na vzdělání procentuálně nejméně z celé Evropy (Albánii v to počítaje). Do vzdělávání pronikly privátní školy. Obrazně řečeno, kdo měl dobré známé a podnikatelský záměr, otevřel školu. A potom se obvykle dostavila posloupnost: Aby škola "přežila", musela mít žáky. Aby žáky měla, museli mít žáci jistotu, že školu absolvují. Aby žáci absolvovali, musela škola upravit požadavky. Aby mohla škola upravit požadavky, musela "přimhouřit oko" školská inspekce. Aby mohla "přimhouřit oko" školská inspekce, museli ji "přikrýt" lidé dosazení do funkcí na politicko stranickém principu (pokud možno dobře manipulovatelní). A jak šel čas, dospěli jsme k tomu, že jedna z mála věcí, na které před minulými volbami Paroubek s Nečasem dokázali shodnout bylo odsunutí nebo zrušení státních maturit.

Myslím, že ne proto, že se zalekli demonstrujících maturantů, ale proto, že mají dostatečně solidní informace o obecné připravenosti žáků škol. Podle mých zkušeností jsou možné jen dva základní scénáře státních maturit.

1) Buď budou stanoveny tak nízké požadavky, aby sice umožnily většině žáků maturitu absolvovat, ale v mezinárodním srovnání se české střední školství před světem znemožní, nebo

2) Na některých školách při správném průběhu až 80% žáků povinnou část maturity nevykoná.

Obávám se, že politická rozhodnutí povedou ke scénáři dle bodu 1), a my se konečně dočkáme toho, čemu se dle jednoho vtipu říká americká specializace, kdy jeden specialista umí televizi jen zapnout a druhý jen vypnout. Ale abych nebyl jen škarohlíd a na problém se podíval i z druhé strany. Až přijde doba, kdy si nebudou čeští vysokoškoláci umět spočítat výplatu (jako 30% vysokoškolsky vzdělaných Američanů), nebudou s nimi mít naše ovládající elity tolik problémů.

Naivně ale stále věřím, že se najde dostatek schopných a odvážných - bude to ale stále těžší - kteří se pokusí ukončit časy, kdy o školství a školách rozhodují politické vazby, na místo odborníků stanovují koncepci školství politické preference, do vedení školských odborů měst a krajů jsou stanovováni manažeři mnohdy s minimální zkušeností s oborem vzdělávání, kdy na místa ředitelů škol jsou pod nátlakem politiků pomocí zmanipulovaných výběrových řízení dosazovány mnohdy psychopatické osobnosti, dost často alkoholici, kteří pak jako ředitelé nejsou prakticky odvolatelní.

Jestliže udělá manažer v praktickém životě systémovou chybu, projeví se daleko dříve a "razantněji" než ve školství, kde se začne projevovat za minimálně pět let (vysoké školství), devět let (střední školství) nebo osmnáct let (základní školství). Vzhledem k tomu, že v poslední době se čím dál tím častěji ze srovnávacích studií dozvídáme, že se propad schopností českých žáků a studentů urychluje, je doloženo to, co většina učitelů ví dávno -- systémová chyba se stala před dlouhou dobou.

Náprava bude trvat také dlouhou dobu -- a bude velmi drahá. Jak je naznačeno výše, setrvačnost školství připomíná nákladní vlak. Ten také nezastaví během okamžiku. A do té doby, než ze škol začnou vycházet studenti s vhodnými dovednostmi, které uplatní a pro společnost něco přinesou, bude stát vydávat peníze do "zbytečného" vzdělávání, rekvalifikací a dalšího vzdělávání. Tedy jestli současná pravicová koalice nepřenese po angloamerickém vzoru tyto náklady na budoucí studenty. Potom jim pomáhej pan Bůh, protože pan Roman pomůže jen Bohem vybranému.

Vytisknout