Bezduchá krutost

27. 10. 2010 / Petr Koudelka

Existují mapy nebezpečných výskytů bezdomovců a v televizi jsem viděl specialistu na bezdomovce, který se bál ukázat, kde najít místa jejich soustředění, protože, jak říkal, by to mohli použít proti nim lidé z magistrátu.

Občas nějaký bezdomovec umrzne, je dopaden při krádeži, nebo se potuluje v místech, kde se stala vražda. Policie má mezi nimi své informátory. V televizních filmech se objevují už pravidelně jako jakýsi kolorit doby. Určitě častěji, než ve zpravodajství a v publicistice, které se jim raději vyhýbají. Je lepší fiktivní obraz bezdomovce, než strohá realita jeho existence.

A o to právě jde. Žijí mezi námi, jsou součástí společnosti, která s nimi nepočítá, přestože jich bude rychle přibývat.

Za starého Rakouska to bylo jaksi jednodušší. Existovaly prý jakési domovské listy, potvrzení o příslušnosti k obci, kde se člověk narodil. V případě, že s ním život zatočil, propadl se na dno, začal se toulat, neměl střechu nad hlavou, poslali ho šupem do obce, kam příslušel a ta se o něho musela postarat.

Nevím, jestli to tak přesně bylo, ale jako téma k úvaze to nevypadá marně. To by ovšem tato společnost nesměla mít hlavní slogan "ať se každý stará sám o sebe".

Každému prolétne hlavou: Co se to s námi stalo? Kdy jsme se změnili natolik, že lidská bída s námi ani nehne. Když jsme potkali první bezdomovce v ulicích -- jak to, že jsme si jich nevšimli? Ztratila se lidskost? Existuje ještě?

A ještě něco. Zdánlivě naprosto nesouvislá věc, také aktuální. Jednoho z předáků iráckého režimu, Tárika Azíze, odsoudili k smrti oběšením. Odsouzen byl už dvakrát, Američany, vždy na určitý počet let do vězení. Teď ho Američané předali Iráčanům, jak on sám říká, dali ho vlkům. Protože po krvavé válce se rozjíždí další zabíjení v Iráku, Iráčanů mezi sebou. Český novinář v televizi k tomuto případu cynicky poznamenal: Asi si to stejně zasloužil.

Nevím, jestli si zaslouží Tárik Azíz smrt, ale vím, že novinář v zemi, která trest smrti neuznává, takto mluvit nemá. Leda že by ztratil lidskou tvář. Už dvakrát byl souzen... Každý z nás, kdyby se postavil před soud, který by nepřetržitě zasedal, by dostával těžší a těžší tresty. Stále znovu by se objevovaly nové a nové prohřešky a viny, možná i zločiny. Jenže to je soud Boží, který může takto soudit, ne lidský, který pro lidské potřeby upravila civilizace.

Civilizace zřejmě odchází kamsi do nenávratna a dehumanizace, ztráta lidskosti, pokračuje.

Vytisknout