Kde sociální stát neslábne a reprodukuje se...

29. 10. 2010 / Miroslav Tejkl

Dne 13. 8. 2010 uveřejnil v Britských listech Martin Pleva svou analýzu příčin historické porážky levice v České republice v článku Budoucnost sociální demokracie a levice vůbec v globálně-kapitalistickém neřádu.

Analýza Martina Plevy se svým tónem zároveň tak trochu podobá jakési polnici, která má rozehnat nejistotu a znovu nastolit a zdůraznit ideový základ levice, který by levice neměla prodávat v každodenním politickém kšeftu.

Mimo jiné Pleva zdůrazňuje, že levice by měla přestat dělat kompromisy s kapitalismem v tom smyslu, že v její strategii a skutečné praktické politice už nesmí být žádnou samozřejmostí, že kdykoli jsou při jakémkoli politickém rozhodování v rozporu sociální stát a soudobý kapitalismus, musí to být sociální stát, co musí ustoupit. Pleva se v této souvislosti odvolává na výstižné vyjádření soudobého českého filozofa Michaela Hausera a říká:

stojí-li tedy proti sobě dnes bohužel sociální stát a kapitalismus, pak je třeba, jak to výtečně vyjádřil marxistický filozof M. Hauser, omezovat ten kapitalismus a ne ten sociální stát.

Jenže jak na to?

Pleva totiž zároveň uvádí:

Pravice a neoliberálové mají totiž pravdu, sociální stát je neufinancovatelný a brání konkurenceschopnosti, ovšem tuto pravdu mají pochopitelně pouze v kontextu a v rámci současné podoby globálního kapitalismu.

Jaká ale jiná - nikoli tedy už ta "současná"- podoba globálního kapitalismu už nebude bránit konkurenceschopnosti a bude ufinancovatelná?

Vždyť jediný model, který se postupně zformoval, který skutečně existuje, lze ho financovat, je konkurenceschopný (znalostní ekonomika) a je dokonce schopen udržet zadlužení veřejných rozpočtů a fondů na nižší úrovni, než ostatní vyspělé kapitalistické státy, které provádějí více neoliberální politiku, je model skandinávský. A dokonce je skandinávský model schopen toto zadlužení ve vhodných dobách i snížit, jako v případě Švédska, které přitom nemá žádné zvláštní zdroje typu norské podmořské ropy a významného suverénního fondu na ropě založeného...

Jenže před skandinávským modelem jako vzorem Pleva varuje, neboť podle něj se jedná o jakousi endemickou rostlinku, kterou prý jinam přesadit nelze a marné a proto i škodlivé by potom byly levicové naděje s něčím takovým spojené...

Monbiotovo srovnání

Známý levicový (a zelený) aktivista George Monbiot provedl na stránkách deníku Guardian v článku nazvaném tak trochu banálně Volný trh sám o sobě neodstraní chudobu velmi zajímavé srovnání statistických údajů ze Švédska a z Británie - tedy z dvou zemí, které mají velmi podobnou velikost hrubého domácího důchodu na jednoho obyvatele, avšak radikálně odlišnou institucionální strukturu:

"...10 nejbohatších lidí na světě vlastní celkem bohatství v hodnotě 255 miliard dolarů - je to přibližně 60 procent veškerých příjmů subsaharské Afriky. 500 nejbohatších lidí na světě má celkem víc peněz než je celkový roční příjem nejchudších tří miliard lidí na světě. V současnosti probíhá mezi ekonomy zuřivá debata ohledně toho, zda globální nerovnost stoupá nebo klesá. Nikdo nezpochybňuje skutečnost, že mezi bohatými a chudými existuje obrovský rozdíl, který dosud trvá navzdory desetiletím globálního hospodářského růstu. Avšak neoliberálové, kteří podporují neregulovaný globální kapitalismus, nám tvrdí, že není rozpor mezi vrtochy bohatých a potřebami chudých. Například týdeník Economist argumentuje, že čím více svobody poskytnete bohatým, tím lépe na tom budou i chudí. Bez omezení jsou bohatí více motivováni k tomu, aby vytvářeli globální bohatství, a tento růst se "stává přílivem, který zvedá všechny lodě". Země, které zasahují na trhu s "tvrdými daněmi, grandiózními programy veřejných výdajů a všemi dalšími nástroji aplikované hospodářské spravedlnosti" odsuzují své občany k trvalé chudobě.

Avšak [argumentuje autor], je velmi zajímavé srovnat hospodářské a sociální výsledky dvou evropských zemí.

Velká Británie je průkopníkem neoliberalismu.

A Švédsko je jednou z posledních bašt přerozdělování národního důchodu.

Použijme přitom statistiky, které publikoval sám týdeník Economist [který je právě spíš pravicově orientovaný -- pozn. M. T.] ve své publikaci Svět v roce 2005 v datech. Švédsko a Británie mají dosti podobný hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele. Ve Švédsku to bylo v roce 2002 27 310 dolarů na jednoho obyvatele, v Británii 26 240 dolarů na jednoho obyvatele. Překvapivé ovšem je, že Švédsko má nyní rozpočtový přebytek 10 miliard dolarů a Velká Británie deficit 26 miliard dolarů. I podle měřítek, které mají rádi neoliberálové, vítězí Švédsko: má nižší inflaci než Británie, vyšší "globální konkurenceschopnost" a umístilo se výše v kategorii pro "tvůrčí přístup v podnikání a ve výzkumu".

Co se týče sociálních kategorií, situace v Británii a ve Švédsku je prostě nesrovnatelná. Podle indexu lidského rozvoje, který měří kvalitu života, je Švédsko na světě na třetím místě, Velká Británie na jedenáctém místě. Švédsko má na světě třetí nejdelší průměrnou délku lidského života, Británie je na 29. místě. Ve Švédsku je 74 telefonních linek a 62 počítačů na sto lidí, v Británii jen 59 a 41.

Kontrast je ještě větší v ukazatelích pro chudé lidi. Tyto údaje týdeník Economist nevydal, ale OSN ano. Ve Zprávě o lidském rozvoji OSN na rok 2004 se uvádí, že ve Švédsku žije pod hranicí absolutní chudoby pro rozvinuté země (11 dolarů denně) 6,3 procent obyvatelstva. V Británii je to 15,7 procent obyvatelstva.

Sedm a půl procenta švédských dospělých je funkčně negramotných - v Británii je negramotných 21,8 procent obyvatelstva. Podle jiné studie je v Británii třikrát tak pravděpodobné, že zůstanete v hospodářské třídě, do níž jste se narodili, než ve Švédsku. Vytváří tedy skutečně deregulovaný trh pro lidi příležitosti k realizaci?

Během skoro celého dvacátého století praktikovalo Švédsko oficiální státní politiku, jejímž cílem bylo "zmenšovat nerovnost mezi společenskými vrstvami". Šlo o opatření, která Economist nazývá "drasticky vysokými daněmi" a o "grandiózní programy veřejných výdajů". Tato politika však ve Švédsku vedla k zvýšení konkurenceschopnosti té země a také k tomu, že chudí získali vyšší podíl na celkovém příjmu státu. Ve Švédsku vydělává podle OSN nejbohatších 10 procent obyvatelstva 6,2 krát více než nejchudších 10 procent. V Británii je to 13,8 krát více.

V praxi se ovšem rozvojové země nemají možnost rozhodnout mezi politikou, jakou praktikuje Švédsko, či politikou, jakou praktikuje Británie.

Mezinárodní měnový fond, Světová organizace pro obchod a vlády skupiny G8 je nutí zavádět model, podobný britskému modelu, ale tvrdší a s ještě menší mírou přerozdělování.

[Autor v článku dále připomíná, že] situace není lepší ani v dalším "úspěšném"  liberalizovaném státě -- v Irsku.

Nejnovější zpráva EU (jaro 2005) říká, že čtvrtině Irů hrozí chudoba.

23% Irů se pohybuje těsně nad hranicí chudoby. Desetina Irů již pod touto hranicí musí žít. Týdenní příjem takové domácnosti je asi 120 euro -- tj. 3 600 korun. Přičemž většina toho příjmu je ze sociálních dávek. Nejvíce jsou ohrožena mladá manželství s dětmi. Tito lidé mají problémy si koupit nové oblečení a musí šetřit na topení. Třetina má potíže s dluhy vzniklými běžnými životními výdaji (informace z BL)."

(zdroj: český website www.jina-alternativa.cz )

Fiskální a další specifika švédského modelu

Švédsko je zemí, kterou levice považuje za nejsociálnější -- a nejen levice. Dokonce se mluvilo o "švédském socialismu".

"Sociální" Švédsko jistě je -- o tom asi nebude pochyb.

Je to země typická slušným sociálním servisem, ale dnes rovněž s aktivní politikou povzbuzování zaměstnanosti, produkce a formování znalostního kapitálu.

Víc než kde jinde.

Tady je to jasné...

Ale pokud jde o další, ve veřejnosti podvědomě zafixované atributy "socialismu", je celá záležitost komplikovanější.

Švédsko i v těch dobách největší slávy sociálního státu mělo poměrně velmi liberální, nepříliš dirigovanou a regulovanou ekonomiku - například ve srovnání s gaullistickou (a tedy pravicovou), indikativně plánující Francií (socialisté se po nástupu de Gaulla (1958) vrátili k moci až v roce 1980).

Dále - ve Švédsku byla sice zejména po 2. světové válce vysoká daňová zátěž, ale tato velká daňová zátěž byla vždy výrazně zatěžovala širokou veřejnost -- nejen boháče. A od doby nástupu nových "globalizačních" časů, kdy světový sociální stát začíná nezadržitelně slábnout, učinilo Švédské království v tomto směru ještě další kroky.

Jednak přece jen poněkud snížilo obrovské zatížení bohatých u daní z příjmů fyzických osob, aby sice tato zátěž byla stále výrazně větší než jinde na Západě, ale přece jen ne tak vysoká jako dřív.

Z obecně levicového hlediska zůstala daňová spravedlnost sice zachována, ale Švédsko přece jen přesunulo váhu daňového břemena relativně ještě o něco víc z bohatých fyzických osob na zbytek společnosti. Bohatým fyzickým osobám tím poněkud ulevilo -- oproti předcházejícímu stavu, který byl zřejmě příliš radikální.

Co ale vůbec není běžně známo - pokud jde o daně z příjmů právnických osob, ty jsou ve Švédsku natolik nízké, že jsou menší než v USA a Velké Británii -- tedy menší než v zemích anglosaských, u kterých se předpokládá vysoká náklonnost k neoliberální hospodářské politice a kde je podíl veřejných rozpočtů na HDP výrazně nižší.

***

V této souvislosti je zajímavé, že většina sociálních států rok od roku slábne -- a jen ty skandinávské se jakž takž drží.

Ale proč vlastně?

Jaký rozdíl existuje mezi švédským sociálním státem a těmi slábnoucími sociálními státy z vyspělé části světa, které globalizační vývoj mnohem více ničí a rozkládá?

Co umožňuje reprodukci a ufinancování právě toho severského -- a podstatně hůř jiného - sociálního státu ve "starém vyspělém světě"?

Zřejmě tu musí existovat nějaký rozdíl, který - jak se zdá - je schopen lépe reprodukovat (udržovat) tu skandinávskou formu sociálního státu, a to

  • a) v konfrontaci s vysokou kapitálovou saturací v celém starém vyspělém světě, včetně samotné Skandinávie,
  • b) v konfrontaci s konkurenční akumulací v dynamické části Třetího světa, která způsobuje, že i kdyby se ve starém vyspělém světě vůbec neakumulovalo, tak každá další kapacita a každý další okruh pracovních síl zapojený v prudce rostoucí "dynamické části Třetího světa" do koloběhu světové ekonomiky činí nějakou už existující kapacitu a pracovní síly "starého vyspělého světa" nadbytečnými. Důvodem je skutečnost, že celá ta továrna postavená "na klíč" a technologie ale i přímé náklady, nejde-li o mzdu, jsou zhruba stejné v celé té dnešní propojené globalizované ekonomice - nebo se aspoň neliší zásadně. Jen ta mzda nebo prostě nějaká forma výdajů za práci, se na březích Gangy a Mississippi liší jako noc a den ...

Zřejmě musí existovat nějaký rozdíl, který je schopen ufinancovat "sociální" Švédsko, které si dokonce mohlo v posledních 15 letech dovolit poněkud i snížit své veřejné zadlužení bez "ořezávání" sociálního státu - a to v době, kdy se za 15 let zcela morbidně více jak zdvojnásobil veřejný dluh v nesmírně vyspělém Japonsku, plném relativně skromných dříčů...

V čem by to mohlo být ...?

Začátek skutečného postkapitalismu?

Švédsko možná už překročilo určitý "Rubikon".

Závislosti a souvislosti v reprodukčních tocích, které existují ve všech vyspělých ekonomikách, možná zde svou intenzitou už překročily určitou kritickou mez, čili jak říkají stoupenci dialektického přístupu, kvantita přechází v (novou) kvalitu...

Švédsko "drží" slušnou míru rovnosti a daňové spravedlnosti u fyzických osob, "drží" sociální stát a slušnou relativní míru důstojnosti neprivilegované většiny a vyjednávacích pozic příslušníků této většiny - ale bez ohledu na slušný sociální servis "drží" i nízkou inflaci, když vytížení kapacit je značné!

Příjmy podnikajících právnických osob jsou zdaňovány relativně znatelně málo. Daňová zátěž, která s ohledem na vysoké nepřímé daně (tedy DPH a spotřební daně) i před rokem 1989 značně spočívala na "bedrech" široké veřejnosti, byla ještě více na tuto širokou veřejnost přesunuta -- a to s ohledem na znatelné zmírnění progresivity daně z příjmů fyzických osob a mezních sazeb této daně, kdy ale daně z příjmů fyzických osob jsou nadále výrazně progresívní a nadále s vysokou mezní sazbou, pokud bychom je porovnávali se stavem v ostatních vyspělých státech Evropy -- o mimoevropských vyspělých státech ani nemluvě.

Za takové situace, kdy toho švédský občan při nákupech i přímo tak mnoho platí do veřejných rozpočtů, je pro švédské veřejné rozpočty nejspíš ještě víc důležité, než kde jinde - zapojit občana z řad široké veřejnosti do pracovního procesu a zformovat efektivně jeho lidský kapitál, aby co nejvíc vydělával a platil takto co nejvyšší procento u tamějších (progresivních) přímých daní a mohl si dovolit provést co nejvíc těch nákupů, které jsou daňově tak zatíženy. Veřejný impuls, použitý k těmto účelům, se zjevně vrací do veřejných rozpočtů více než jinde -- pokud je daňové břemeno položeno na širokou veřejnost v takové intenzitě.

Jistě - všude je důležité -- z hlediska veřejných rozpočtů i z jiných důvodů - aby byl občan zaměstnán. Ale v rámci skandinávského modelu je to zřejmě ještě důležitější než kde jinde -- až tak, že se zřejmě víc než kde jinde vyplatí stimulovat zaměstnanost co největšího počtu osob a vysoké vytížení všech kapacit -- což Seveřané svými stimulačními programy i přímým zapojením veřejného sektoru dělají. Veřejný impuls, který má způsobit toto vytížení kapacit, včetně lidských, začíná mít charakter jakési fiskální investice veřejných rozpočtů, která by se měla vracet -- a tedy zhodnocovat...

Je možné, že se ve Švédsku "uzavřel kruh" v podobě samovyživovacího reprodukčního procesu - zárodečně už možná odlišného druhu než jinde. Důkazy by mohla přinést až podrobná komparativní studie, ale nejspíš musí existovat nějaký důvod, proč Švédsko poté, co ještě víc přesunulo daňové břemeno na už tak zatížené široké vrstvy, už nenásledovalo zbytek světa při bourání sociálního státu (samozřejmě penzijní reforma bude asi problémem pro všechny staré vyspělé země). Zdá se, že veřejné impulsy zaměřené na vysokou zaměstnanost a vytížení kapacit a budování znalostní infrastruktury (lidský kapitál) se relativně více vyplácejí veřejným rozpočtům ve Skandinávii než jinde ve vyspělém světě a proto jsou zde také více prováděny, aniž by po sobě zanechávaly jiný než jen (ve srovnání s jinými vyspělými státy) SUBstandardní veřejný dluh. Švédsko si znatelně nevynucuje růst veřejného zadlužení -- v porovnání s mírou, typickou ve vyspělém světě mimo Skandinávii...

***

Společenské uspořádání evropského severu nelze pochopitelně jen tak přenést nejen do Řecka, ale ani do Čech.

Je ale skutečně všechno ve skandinávském systému výsledkem specifik života na evropském severu?

Skutečně musíme odbýt skandinávský model jako endemickou rostlinku, kterou nelze nikam jinam přesadit?

Neměli bychom raději zkoumat, jestli přece jen neobsahuje některé obecnější rysy možného budoucího výrobního způsobu?

Neměli bychom přece jen spíš hledat způsob -- i když s přihlédnutím k odlišnostem mezi euroseverem a zbytkem vyspělého světa -- jak tuto rostlinku přenést -- i když po určitých modifikacích - i mimo Skandinávii?

Budoucnost sociálního státu je neslučitelná s dominací kapitálového mechanismu v civilizaci

Zkusme se tedy vrátit k už citované Hauserově myšlence, že "... stojí-li dnes proti sobě sociální stát a kapitalismus, pak je třeba omezovat kapitalismus a ne ten sociální stát ..."

Znamená to snad, že stačí pouhá politická vůle říci: "Tak jsme se rozhodli, že teď prostě dáme přednost sociálnímu státu a naopak to bude kapitál (kapitalismus) kdo teď bude muset ustoupit a "uskromnit se" ?"

Těžko.

Politická vůle v rámci "špatných institucí" (mechanismu) podle mého názoru toto zadání nezmůže a stačit nebude.

Je to zřejmě právě naopak. Ve Švédsku se strany u moci (politické vůle) střídají -- ale švédský model zůstává...

***

Pokud zůstane "základnou" sociálního státu dominující kapitálový mechanismus soukromého zhodnocování, tak se bude sociální stát muset vždy a znovu přizpůsobovat tomu, aby korporacím co nejvíc usnadnil dosažení zisků, aby tyto korporace v příslušné lokalitě zůstávaly. Dosahování slušných zisků ale na území starého, vyspělého, kapitálově saturovaného světa není vůbec snadná věc a vždy to bude čím dál víc na úkor mezd a dosavadních sociálních standardů -- neustále redukovaných...

Já osobně mám za to, že dnes tolik ohrožený sociální stát nepřežije, pokud se bude muset i v budoucnosti opírat o systém, ve kterém kapitálový mechanismus dominuje.

Má-li mít sociální stát budoucnost, kapitál místo dominace musí být jen součástí širšího komplexního mechanismu zhodnocování podnikajících subjektů a zhodnocování veřejných rozpočtů -- a obojího zároveň v rámci jednoho koloběhu. Mělo by jít o takový mechanismus komplexního zhodnocování a rozdělování, který by svou vlastní celkovou logikou fungování ani nesnižoval zaměstnanost, ani nestlačoval sociální standardy a neoslaboval sociální stát, jako se to děje dnes -- ale který by vše uvedené v dobře provázané syntéze spíš posiloval. Aby samo zvýšení zaměstnanosti, reálné produkce a rozvoj sociálního státu mělo v takovém mechanismu pozitivní charakter zhodnocování, investice -- nikoli negativní charakter ztráty a určité šlehačky na dortu, na kterou buď je nebo není ...

Mělo by jít zároveň o mechanismus, kde stará, vyspělá, "sociálně-liberální" část civilizace už nebude muset žít na drogách dluhů a financializačních produktů...

Hypoteční, finanční ... ekonomická krize
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 29.10. 2010