Kdy se probudí mrtvý brouk v českých médiích? Správná odpověď zní: Asi nikdy!

27. 10. 2010 / Ivo Šebestík

Velké sdělovací prostředky přijaly tvrzení o Saddámu Husajnovi jako o majiteli jaderných zbraní, připraveném zaútočit na Spojené státy, Evropy a Izrael, který je také spojencem teroristů, kteří předtím napadli New York. Zmíněná média se plně ztotožnila s obrazem, který o agresi v Iráku vytvořili špičkoví propagandisté útočících armád a jejich političtí vůdcové. Tedy, že se jedná o humanitární misi mající za cíl skoncovat s diktátorem a nastolit v zemi svobodu a demokracii.

Novináři v těchto médiích, kteří by měli mít v hlavě mozek, a nikoliv seno, měli možnost přemýšlet o zjevných absurditách kolem konfliktu. Především o tom, proč jsou útočící mocnosti ochotné investovat stovky miliard dolarů do válečného konfliktu, jehož výsledkem by přece měly být jen šťastné obličeje místních domorodců užívajících si svobody a demokracie z dárcovského košíčku strýčků George a Tonyho? Proč nejprve za ty peníze nerozzáří obličeje svých vlastních chudých a trpících, jichž jsou v ghettech hlavně amerických velkoměst desítky miliónů, což by zcela jistě vyneslo i volební hlasy?

Tomu se říká mezinárodní altruismus vykovaný z ryzího zlata srdcí! Nemluvě o tom, že válka nutně přinese i na straně perfektně vyzbrojených útočníků oběti na životech, které se každému politiku špatně zdůvodňují před místními voliči. Takové oběti hodlaly přinést vlády USA a Velké Británie jen pro blaho lidí, kteří žijí c daleké zemi, kulturně i politicky nesmírně vzdálené evropským a americkým demokraciím? A desítky dalších otázek se měly rojit v hlavách novinářů, kteří se plně a bez výhrad odevzdali válečné propagandě, stojící na nejneuvěřitelnějších nesmyslech. Ale pochybnosti se nerojily. Nebo se to alespoň nijak neprojevilo.

Každý sdělovací prostředek má ve svém vedení osoby odpovědné za to, co bychom mohli nazvat filozofií zpravodajství. Tito lidé rozhodli o této filozofii, a jak přikázali, tak bylo také splněno. Většina z nich těch sedm let od začátku konfliktu setrvala ve svých pozicích nebo se posunula výš či úkrokem do strany. V tom případě byla nahrazena někým, kdo jen přebral štafetový kolík a běží týmž směrem dál. Očekávat, že by některý z těchto sdělovacích prostředků začal pod tlakem nových (a otřesných) faktů postupně korigovat své postoje, nebo se dokonce omluvil za tendenční a v podstatě lživé zpravodajství, je vyloučené.

A tak média hrají mrtvého brouka. Sehrála v podstatě hanebnou roli už při interpretaci bombardování Jugoslávie v roce 1999 a celého jejího rozbití. Pak plynule přešla k selektivnímu obrazu 11. září 2001 a odtud k oběma válkám v Afghánistánu a v Iráku. Přičemž ta druhá zmíněná už krátce po vypuknutí vydávala otřesné fotografie o zacházení s iráckými válečnými zajatci v trestaneckých táborech, kde byli ponižováni naprosto v rozporu s konvencemi o zacházení s těmito lidmi. A pak strážcům válečné propagandy začaly unikat informace o Abu Ghrajbu a Guantanámu, a nakonec 400 tisíc zcela konkrétních dokumentů, které nikdo nemůže popřít.

Jen mrtvý brouk v českých médiích (ale nejenom v českých) dělá jako, že se nic neděje a jede se dál. Proč je něco takového možné? Příčin je celá řada. Především je ve vzduchu celková atmosféra lhostejnosti k utrpení, které se odehrává někde daleko, v cizí zemi. Lidé v médiích (mnohdy hovořit o novinářích je neodůvodněným optimismem) tohle zkrátka neřeší. Cítí, že jejich zaměstnavatelé jsou nějakým způsobem provázáni s vládnoucími strukturami, a že tedy budou nejspíš sdílet filozofii, která je těmto strukturám blízká. Těžko tedy očekávat, že některý redakční manažer bude trpět morální kocovinou, nebo řešit kruté dilema, zda se postavit na stranu toho, o čem ho přesvědčuje i zdravý rozum, nebo se prostě svézt na vlně ostatních médií a informovat propagandisticky, tedy lživě.

Navíc, konzumní společnost v podstatě takové dilema ani nechápe. Hrdinové jsou jí cizí, Hus nebo Giordano Bruno už zcela nepochopitelní. Pravdu má ten, kdo platí. Čí peníze, toho vyznání, tak bychom mohli parafrázovat staré pravidlo o vládě a vyznání.

Patrně se mýlíme, pokud před sebou vidíme ředitele redakce zpravodajství nebo šéfredaktora, jak sedí po půlnoci v baru u desáté sklenky koňaku a pláče barmanovi na rameni, že je lump a špína chlap, protože kvůli svému mrzkému živobytí se zpronevěří novinářské cti a Husově pravdě. Nic takového se patrně nekonalo a nekoná. Ne, že by dotyční si neměli občas chuť zaplakat a opít se, ale důvody k obojímu asi třeba hledat v jiných oblastech než v morální kocovině.

Svět je nyní nastaven jinak. Dokonce jinak, než svět, který hnal demonstranty do ulic kvůli válce ve Vietnamu. Ta burcovala intelektuály k odvážným vystoupením ve stylu Zolovy obhajoby kapitána Dreyfuse. Proč by tedy odpovědný novinář měl cítit tlak svědomí, pokud je společnost v podstatě lhostejná?

Vedoucí redaktor navíc nepociťuje žádný tlak ani uvnitř své redakce. Ta se hemží lidmi, kteří mají jiné starosti než nějaký boj o pravdu. V televizi se elévové chtějí dostat co nejrychleji na obrazovku, v novinách touží po vlastní rubrice. Všichni bojují s časem, s nejistotou v zaměstnání, s redakčními kolegy, s intrikami a pomluvami, a většina redaktorů je moudrá jen z googlu a z některé fakulty, která z jejich lidského materiálu "vyrobila" novináře na míru a na zakázku.

Šéfredaktor tak může být úplně v klidu, že by ho nějaký rozzuřený redakční odborník na mezinárodní vztahy chytil na chodbě za klopy saka a plivl mu do obličeje. S odbornými redaktory se redakce pro jistotu už dávno rozloučily.

Ve velkých médiích nevládne poklidná atmosféra. Naopak válčí se v nich denně a tvrdě. Ale boje o to, co je pravdivé a co ne, co je správné a co špinavé a hanebné, tak takové spory se v redakcích už dávno nevedou. Proto pan Veselý, právem rozhněvaný na hlavní česká média, bude zřejmě i nadále v nich marně hledat nějakou reflexi toho, co tato média dílem úmyslně a dílem z nezájmu o pravdu, zanedbala.

Vytisknout