Jak se Rusko stane Divokým Západem a Černé moře tureckým jezerem

29. 10. 2010 / Ondřej Šlechta

Společnost Stratfor poskytuje široké spektrum placených i volně dostupných analýz aktuálních mezinárodně-politických problémů, studií, denních zpravodajských svodek a bezpečnostních prognóz. Její výstupy jsou celosvětově respektované, stejně jako sám zakladatel.

Šachová partie

Georgie Friedman načrtává obrysy toho, jak se bude svět a lidská společnost v následujících zhruba sto letech proměňovat a vyvíjet, jaké nové konfliktní linie vzniknou, a dokonce se odvažuje nastínit průběh světové války, kterou očekává někdy ve čtyřicátých letech 21. století. Může se zdát, že věnuje možná až příliš velký prostor pouze Americe, ale jak rozvedu níže, má to své důvody.

Pokud by se měla autorova prognóza naplnit, nejvýznamnější událostí první poloviny století bude jistě rozpad Ruska a úpadek Číny, která se rozdělí na bohatý východ a chudý střed. Mocenské vakuum v Eurasii sebou přinese chaos, přičemž vyvstanou tři mocnosti, které začnou na troskách někdejšího Ruska rozšiřovat svůj vliv - Polsko, Turecko, Japonsko. Zatímco první jmenovaná bude věrným americkým spojencem, zbylé dva státy se zhruba v polovině století dostanou do konfliktu se Spojenými státy, který vyústí ve světovou válku, jež se z velké části povede ve vesmíru.

Další ze sci-fi románů? Podobnou otázku nedůvěřivého čtenáře autor v knize několikrát předpokládá, ovšem své teze ihned obhajuje. Jak vůbec mohl dospět k tvrzení, že se rozpadne Rusko, že vliv Turků bude ve čtyřicátých letech sahat do střední Asie a na severní Balkán, kde se střetnou s Polskem o Rijeku? Jak si může být jistý, že v tak vzdálené době, jako je konec 21. století, bude na pořadu dne mexicko-americká konfrontace? Hazarduje, vtipkuje, nebo našel křišťálovou kouli?

Friedman jako typický realista a zastánce geopolitického přístupu tvrdí, že zásadní geopolitické konflikty mají tendenci se vracet - pokud se v minulosti definitivně nevyřešily. Zároveň platí, že státy a státníci nemají neomezené možnosti, ale naopak; proto, že na nich často závisí tak mnoho, jsou determinováni geografií a chováním okolí, které čeká na jejich oslabení. Počet tahů na pomyslné šachovnici se tak racionálnímu hráči-aktérovi mezinárodních vztahů ve skutečnosti snižuje. Má omezené možnosti a s přihlédnutím k vlastní historii, geografické poloze a několika dalším proměnným se dá s relativní přesností tvrdit, co se mezi státy odehraje.

Nové zlomové linie

Navzdory častým populárním klišé Friedman nezastává názor, že 21. století bude stoletím Číny a velkou šanci nedává ani multipolárnímu uspořádání. Století naopak bude patřit mnohými už odepisované Americe. Proč by podle Friedmana měla Amerika v 21. století posilovat a ne stagnovat, to celé ponechám k samostatnému přečtení, neboť kapitola věnovaná "americkému století" patří k nejzajímavějším.

V 21. století má rovněž definitivně skončit více než pětisetletá nadvláda Evropy, protože "centrum světa" se z Atlantiku přesune do Pacifiku. Na scéně se znovu objeví Japonsko se svými tradičními zájmy z první poloviny 20. století a skončí také to, čemu Friedman říká "americko-džihádistická" válka. Problém s islámským fanatismem zmizí a v desátých až dvacátých letech budou Spojené státy čelit nové studené válce s Ruskem. Ta nebude tak dramatická jako ta předešlá, ovšem přispěje ke konečnému zhroucení Ruska, zmítaného demografickou krizí. Následkem nové studené války také dojde k rozpadu NATO (poté, co členské státy Německo a Francie nepodpoří pobaltské státy proti ruské intervenci) a k totální proměně evropské mocenské struktury. Nastane soumrak atlantické Evropy a do popředí se posune Polsko, které po téměř čtyřsetleté přestávce naváže na vlastní velmocenské ambice a začne kolem sebe soustřeďovat blok států střední a východní Evropy, který bude pronikat do západní a severní části někdejšího evropského Ruska. Střední a východní Evropa začne být ekonomicky výkonnější než Evropa západní.

Z jihu využijí rozpadu Ruska Turci, kteří ovládnou Kavkaz, Černé moře změní v Turecké jezero, stabilizují arabský svět, severní Afriku a k radosti Spojených států izolují Írán. Podobnou politiku povede Japonsko na východě, když intervenuje ve prospěch prosperujícího východního čínského pobřeží, které bude doplácet na centralistickou politiku Pekingu a toužit po odštěpení. V tuto chvíli, tvrdí George Friedman, nastane americký geopolitický sen, Rusko už se nevrátí, Eurasie bude roztříštěná a nebude nikdo, kdo by mohl USA coby globální supervelmoc ohrozit. Do dvaceti let se však boj o globální hegemonii vrátí.

Dynamika 21. století

Kromě zmíněných zásadních politických změn se během jednadvacátého století odehrají možná ještě významnější změny sociálního rázu, které budou nové rozdělení sil do jisté míry předurčovat.

Do roku 2050 dojde v rozvinutých průmyslových zemích k dramatickému poklesu populace, ale ta bude celkově klesat v celém světě. Do roku 2100 tak dosáhnou dokonce i nejzaostalejší země porodnosti, která sotva stabilizuje jejich populaci. Pokles počtu obyvatel bude pro průmyslově vyspělé země znamenat dvě neodvratné věci. Zaprvé, svět bude ještě závislejší na technologii. To, co se dnes zdá hudbou budoucnosti a s čím experimentují týmy vědců na špičkových univerzitách a armády ve svých střediscích (různé variantní zdroje energie, vojenské a průmyslové využití vesmíru, robotické systémy, genetické zásahy pro eliminaci civilizačních a jiných chorob), bude do poloviny století když ne součástí běžného života, tak významnou silou ovlivňující naše bytí.

Zadruhé se rozvine potřeba přijímat stále víc a víc nových přistěhovalců. To vytvoří paradoxní situaci. Zatímco dříve viděly rozvinuté země potíž v tom, udržet přistěhovalce za hranicemi, v polovině 21. století je nové problémy donutí, aby je přijímaly a samy mezi sebou o ně soupeřily.

Na významu bude získávat vojenské i civilní využití vesmíru a prim budou hrát Spojené státy. Měly by se objevit nové způsoby získávání energie, například solární záření z kosmu, které bude pomocí mikrovlnného záření vysíláno na zem. To bude znamenat revoluci srovnatelnou s vynálezem elektřiny nebo masovým rozšířením internetu. Měla by tak skončit závislost na fosilních palivech, čímž geopoliticky upadne Arabský poloostrov a vznik nových zlomových linií to potvrdí. Jako téměř vždy urychlí zavedení revolučních změn do jednotlivých ekonomik válka.

3. světová válka

Jeden ze základních imperativů americké geopolitiky velí vždy bránit tomu, aby v Eurasii vznikla jakákoli hegemonie, ať jednoho státu, nebo koalice. Takový cíl Spojené státy sledovaly v minulosti a budou ho sledovat i v 21. století, když budou podporovat Polsko, Turecko a Japonsko, které si v roztříštěné Eurasii rozdělí sféry vlivu. Přibližně v polovině století by ale mělo dojít k tomu, že Turecko s Japonskem dosáhnou v Eurasii takové pozice, která začne americké zájmy silně narušovat. Podle klasického scénáře by Spojené státy měly využít vzrůstajících rozporů a v následném konfliktu podpořit jednu ze stran. Výsledkem by měla být porážka Turecka nebo Japonska, oslabení vítěze a posílení Spojených států.

Stane se pravý opak. Obě země budou pro Spojené státy nebezpečné na opačných koncích světa (analogie s Německem a Japonskem během druhé světové války), jejich expanze se vzájemně nestřetnou, a tak vytvoří dokonalou koalici. Turecko bude mít zájmy v Jaderském moři, kde se utká s Poláky. Japonsko bude tradičně usilovat o nadvládu v Tichomoří, ale rovněž si uvědomovat nebezpečí ze strany Ameriky, která mohutně rozvine vlastní vesmírné projekty. Oba státy protiamerické koalice budou mít také své kosmické programy, ale žádný z nich nebude s to se Američanům vyrovnat.

Zde Friedman vstupuje na pole čistých teoretických úvah a následný popis světové války je nutno brát spíše jako prognostickou intelektuální hru.

Jádrem bude americký integrovaný kosmický program, jehož části Friedman výstižně nazývá "bitevními hvězdami". Mělo by jít o sestavu geostacionárních stanic s lidskými posádkami, které v polovině 21. století řídí družice, vedou účinnou špionáž, na dálku tisíců kilometrů ovládají bezpilotní a hypersonické bitevní letouny a vlastními zbraněmi jsou schopny ničit mezikontinentální střely a jiné cíle. Nadvláda na oběžné dráze bude znamenat absolutní kontrolu světových oceánů a vzdušného prostoru. Nebude existovat operace nebo lokální přestřelka, která by ušla americké pozornosti a případné odpovědi v řádu minut - a klíčem k tomu budou bitevní hvězdy. Japonci a Turci budou takovou převahou frustrováni, a tak jim nezbude než vsadit na riskantní kartu. V určitou chvíli by mohlo dojít k útoku, který by sledoval eliminaci bitevních hvězd. Ani jeden nebude chtít Spojené státy zničit, ale ochromit a vynutit si vyjednávání s cílem nastolit pro sebe výhodnější rozložení sil.

Tak jako mnohokrát v minulosti, ať šlo o obě předešlé světové války nebo starší celoevropské války o hegemonii, se na zlomových místech nakupí mocenský potenciál, který bude v určitou chvíli vržen proti sobě. Styl války však bude jiný. S největší pravděpodobností nebudou vůbec použity jaderné zbraně, státy je budou i nadále vlastnit, ale spíše ze setrvačnosti nebo jako prostředek odstrašení či jako zbraně "poslední záchrany". Nejvýznamnější roli budou hrát vzdušné a kosmické síly a využívání dálkově řízených bezpilotních strojů, mnohonásobně překračujících rychlost zvuku, robotické stroje, které nahradí pěchotu například v útocích na stabilní obrněné objekty, zatímco operace pěchoty samotné se budou čím dál více blížit práci speciálních policejních útvarů. Dojde ke zpustošení a zničení velkého území, ale ztráty na životech by nemusely být nijak děsivé. V konečném důsledku, vyslovuje Friedman odvážnou myšlenku, by třetí světová válka mohla co do ztrát lidských, materiálních a environmentálních zůstat daleko za čísly z druhé světové války. Válka, která bude stále více depersonalizovaná, by se díky supermoderní technice mohla paradoxně dostat do stavu předmoderního válčení, kdy docházelo ke střetu malých armád a minimálním ztrátám na civilních životech.

22. století klepe na dveře

Není těžké si domyslet, že ve Friedmanově scénáři jsou vítězi války 21. století Spojené státy. Dojde k novému rozložení sil, cílem Ameriky ale nebude Japonsko a Turecko ponížit, tyto státy pouze přijdou o části svých sfér vlivu a Spojené státy jako nikdy posílí své postavení supervelmoci, včetně vůdčí pozice ve vesmíru. Válka Ameriku opět posílí a stimuluje její ekonomický růst, dojde k další technologické revoluci, jejíž hlavní součástí bude robotizace a revoluční změny v získávání energie. Ve výsledku by měl svět v poválečných 60. letech 21. století zažít "zlatou dekádu".

Státy někdejší protiamerické koalice válka oslabí, ale ne fatálně. Oslabí ale také Polsko, amerického spojence, které v Evropě stálo v čele protiturecké koalice. Válka bude znamenat určité probuzení pro Velkou Británii, posílená Indie možná zahájí cestu na pozici supervelmoci.

Je škoda, že v závěru knihy, která končí tím, jak se 21. století bude schylovat ke konci, autor nevěnuje větší pozornost nastínění dějů v okolním světě. Již se pouze zaměřuje na Ameriku, které se objeví nový vyzyvatel - Mexiko, stát, který už na počátku 21. století vykazuje zajímavé údaje svědčící o jeho velkém potenciálu. Severní Amerika zůstane ještě několik staletí centrem planety, ovšem zda to budou Spojené státy, je otázka. Pravděpodobně se povede bitva, zda centrem Ameriky bude Washington, nebo Mexico City. Jak to všechno dopadne, na to si slovy autora budeme muset počkat do dalšího století.

Zpětný pohled

Představte si, že jste cizinci, a myslete na klíčové body uplynulých sta let. Stojíte řekněme v letech 1918, 1940, 1990, 2001. Teď si k těmto letům vybavte události a ptejte se, jak byste reagovali v debatě s člověkem, který by v roce 1905 mluvil o tom, že za pár let zmizí polovina velkých evropských říší a že ve střední Evropě se záhy objeví státy, jejichž názvy vám nic neříkají, nebo kdyby v roce 1946 mluvil o jednotném Německu jako tahounovi Evropy. A co kdyby vás někdo v roce 1997 s těžkou krabicí u ucha přesvědčoval, že za deset let si budete zhruba desetkrát menší krabičkou prohlížet fotky, poštu, hrát nejrůznější hry a z pláže na Krétě nakupovat třeba z kamenného obchodu umístěného v Kanadě?

Na základě analýzy můžeme odhadovat a do jisté míry předvídat, jak se který stát v budoucnu zachová. Můžeme rovněž předpokládat všechny technologické zázraky, které lidstvo bude v polovině 21. století využívat, protože, upřímně řečeno, roboti, hypersonické stroje, geostacionární stanice a výroba elektřiny ze sluneční energie získávané z vesmíru nejsou žádné hvězdné brány, ale něco, s čím se dnes reálně experimentuje.

Rozhodně to nevyjde tak, jak si George Friedman představuje. Po přečtení knihy získáte dojem, že jste dostali do rukou unikátní zbraň, podle které vás už nic nemůže překvapit, nebo memento, díky kterému se v budoucnu vyvarujete kroků, které by mohly ke katastrofě. Škoda, že není známo, jak knihu přijal americký, nebo ruský prezident (pokud ji tedy oni, nebo alespoň jejich poradci četli).

Osobně se domnívám, že se nenaplní předpoklad rozpadu Ruska, alespoň ne v takové fatální míře, o které kniha mluví. Friedman příliš podceňuje jeho současné reformy, dívá se na zdejší vztahy omezeným, státocentrickým pohledem (zabývá se pouze sférami vlivů států, které selhávající Rusko obsadí, ale blíže neřeší otázky potenciálu zdejšího organizovaného zločinu nebo zbrojního potenciálu a co by to znamenalo v blízkém sousedství současného Ruska, kdyby se všechny pomyslné ruské alegorické vozy utrhly ze řetězu) a na mnoha místech se nechává unést čirými fantaziemi. Přece jenom je iluzorní domnívat se, že v rámci rozpadlého Ruska připadne Petrohrad jako sféra vlivu Estonsku, tedy státu, který má měně obyvatel (včetně početné ruské menšiny) než Petrohrad sám.

Velké otázky budí velmocenské choutky Polska. Nástup Turecka a Japonska je sice očekávatelný, ovšem autor dle mého názoru zcela opomíjí Írán, který je v celé knize jen několikrát (víceméně dodatkově) zmíněn. Vzhledem k tomu, že už desítky let vede více či méně skrývaný boj za vlastní hegemonii na Předním východě, je opomíjení jeho zájmů trestuhodné. Situace, kdy se pravděpodobně už nikdy nevrátí Irák v takové podobě, aby mocensky přehrazoval Teheránu cestu (jak v minulosti často činil) nebrání Peršanům nic v jejich expanzi na jihozápad.

Friedmanovo "očekávat nemožné" až příliš zavání touhou, aby Amerika nepřišla o výlučné postavení supervelmoci. Za takové situace není problém postavit si pomyslné figurky států do předem připraveného scénáře s velkolepým koncem, aby se možnost rozpadu Číny, Ruska, nástupu Polska a jeho následného vehnání do války s Tureckem a Japonskem jevila jako reálná, blízká a vpravdě logická.

Podstatným problémem celé knihy totiž je, že vychází ze zcela nehybného geopolitického determinismu. Chování států sice má své zákonitosti, aktéři mezinárodních vztahů jednají pokud možno racionálně a mají trvalé zájmy. Stejně tak nelze z lidské společnosti vymýtit válku jako takovou, ta pouze bude měnit svůj charakter. V 999 případech se státy skutečně mohou chovat na základě cynického geopolitického kalkulu a předem předpokládaných mocenských zákonitostí. Ale nelze si představovat, že mezinárodní aréna je něco jako chemická laboratoř, kde atomy kyslíku a uhlíku mohou vytvořit pouze oxid uhelnatý nebo uhličitý a nikdy nic jiného. Například tvrzení, že "Rusko bude nuceno zahájit ozbrojené akce vůči pobaltským státům" zkrátka v tuto chvíli není nic více a nic méně, než tvrzení Georgie Friedmana. Princip geopolitiky je nakonec pouze jeden z několika možných pohledů, jak se na mezinárodní vztahy a problematiku bezpečnosti dívat. Užitečný, ale ne nezbytně jediný platný.

Příštích sto let. Předpověď pro jednadvacáté století. Nakladatelství Dokořán a Argo, 2010. Překlad Jana Odehnalová.

Vytisknout