Homo homini lupus

29. 10. 2010 / Pavel Pečínka

Dostat dopis od exekutora, který chce za jednu zapomenutou jízdu načerno tisícovku, jak se stalo nedávno jedné ženě z Brna, to je ještě legrace. Některým lidem chodí žádosti o vyšší částky, někdy na ně exekutor zabuší přímo, vlítne do baráku a už natahuje ruce. (Pro informaci, protože jeden nikdy neví: ze zákona nesmí odnést snubní prsteny, věci bezprostředně nutné k životu, oblečení, hotové peníze do výše 1 000 Kč apod). Problém spočívá v tom, že exekutor někdy takto buší kvůli staré zapomenuté pokutě, jejíž výše mezitím nabobtnala na penále, jindy třeba kvůli dluhům cizích lidí, které si majitel vzal do nájmu a nemá o jejich dluzích tušení, a podobně...

Jistě, proti častým nedorozuměním a přehmatům exekutorů se lze bránit. Ovšem soudní mašinérie nepracuje zrovna bleskově, stojí to čas, energii a peníze postižených. Přebujelá moc exekutorů vyrostla z éry divokých devadesátých let, kde se nejrůznější firmy, podniky i jednotlivci závazků a dluhů zbavovali jednoduše bankrotem, konkurzem, případně tím, že vzali roha. Ve světě faktur, upomínek, předvolání k soudu, jimž se adresáti smějí, se nedalo podnikat ani normálně žít. Neoficiálně to řešili soukromí vymahači, postupně oficiálně čím dál mocnější exekutoři. Z jednoho extrému se přešlo do druhého, toho dnešního, charakterizovaného titulkem. Jeho překlad zní -- Člověk člověku vlkem.

(Brněnský deník Rovnost, 23. 10. 2010)

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 29.10. 2010