Hodnocení tatarského vlivu na ruský superetnos z perspektivy nomádského myšlení

6. 9. 2010 / Karel Dolejší

Nebudu se zde držet Gumiljovovy komplexní eurasianistické perspektivy, ale pokusím se podívat na jeho výklad tatarského vlivu z jistého specifického odstupu. Gumiljov zajisté není prvním historikem, který svým způsobem činí z kočovnické kultury měřítko zdraví kultury usedlé - totéž schéma bychom nalezli přinejmenším už u Tunisana Ibn Chaldúna s jeho zájmem o badáwa a `asabíja. Konfrontaci sedentárního a nomadického prvku, která má zajisté v každém konkrétním historickém případě celou řadu rozličných vrstev, lze také nahlížet z mnoha perspektiv: Jako konfrontaci s alteritou (Ivan Horáček v krátké studii K případu Alexandra Něvského, Analogon 60/I 2010), jako příležitost k objevení ženského prvku v mužském (Bruno Solařík), nebo třeba z pozice toynbeeovské teorie civilizačních cyklů jako specifický případ střetu s vnějším proletariátem.

Nic z toho zde nebude mým cílem; chci se jen velmi stručně podívat na Gumiljovovu interpretaci z pohledu toho, co francouzský filosof Gilles Deleuze označoval jako nomádské myšlení.

Nomádské myšlení v Deleuzově pojetí je ovšem čímsi velmi odlišným od kterékoliv konkrétní kočovnické kultury. Jde o živel deteritorializace, kterážto v dané souvislosti nemá ani zdaleka čistě geografický smysl. Ačkoliv "Genghis Khan is nothing to sneeze at", deteritorializovat neznamená nutně kočovat, nezáviset na konkrétním geografickém prostoru. Smyslem je nepodlehnout beze zbytku kódování v rámci zákona, smlouvy a instituce, nenechat se zavřít na z/Zámek, protože "Der Mensch kann nicht leben ohne ein dauerndes Vertrauen zu etwas Unzerstörbarem in sich".

Je v logice každého imperialismu pohlcovat opoziční kočovnický živel na periferii a kompenzovat tak vlastní inferioritu, upozorňuje Deleuze. Je v logice imperialismu kočovníky reteritorializovat a vypůjčit si přitom izolované prvky jejich hmotné či duchovní kultury: Takto si čínský imperialismus pomohl k chunským koním; ruský k samoděržavné disciplíně Moskevské Rusi nahradivší rudimentární demokracii Rusi Kyjevské; francouzský od Berberů s dlouhými arabskými puškami okoukal jednotky chasseurs à pied. Supermódní výzkumný zájem pentagonských antropologů o problematiku kmenové organizace také směřuje jednoznačně k využití/zneužití získaných poznatků pro imperiální cíle. A když dnes Francouz jak poleno Miklós Sárközi v Paříži "řeší" problém nekontrolovaných migrantů, kteří na druhé straně coby levná pracovní síla dál za pár šupů pohánějí slábnoucí ekonomiku, nedělá vůbec nic nového. Alterita je systematicky využívána a zneužívána, změny, které na vlastní straně vyplynou z kontaktu, bývají naproti tomu velmi omezené.

Je ovšem důležité nepřehlížet rozdíl mezi kulturní uzavřeností až xenofobií, která typicky převládá ve společnostech, jejichž imperiální ambice jsou na ústupu nebo dokonce ani nikdy neexistovaly, a schopností ambiciózních imperialistů učit se od jiných užitečné věci, či dokonce jinakost ke svému prospěchu v jistých mezích tolerovat. Touto dichotomií však není Deleuzovo téma nomádského myšlení ani zdaleka vyčerpáno.

Existují i cesty na místě, cesty směřující k větší intenzitě - například ve snaze "nalézt určitou jednotu různých našich zápasů bez toho, abychom znovu propadli despotické a byrokratické organizaci strany nebo státu". Podle Deleuze otázka zní "jaký typ nomádů, i nehybných a stacionárních, bude-li to třeba, je naše společnost schopna vytvořit?" Nutkavý návrat k usedlosti v imperiální (a falokratické) rutině zákona, smlouvy nebo instituce rozhodně není tím, co by mohlo do ustrnulých a vyprázdněných forem západní racionality vnést nějakou sílu a pohyb... A pokud si nepřestaneme myslet, že neortodoxnost a tvořivost jsou něco, co patří výhradně do sféry umění a designu, náš úpadek bude pokračovat - i když třeba s "rozpočtovou odpovědností".

Uvedené téma jde přirozeně daleko nad rámec toho, co zajímalo Gumiljova; nicméně mám za to, že před současnou českou společnost staví otázku přece jen o něco palčivější než je ta, jaké byly vlastně přesné okolnosti státotvorné "oběti duše" Alexandra Něvského, jenž uzavřel nezbytné spojenectví s Tatary, přestože mu zavraždili otce...

Vytisknout