Anketa Romano hangos: Francouzská vláda začala po několika incidentech vypovídat bulharské a rumunské Romy a rušit jejich tábořiště

Můžete porovnat vztah k Romům v cizině se vztahem k Romům v ČR? A jakou máte zkušenost s "cizími" Romy?

6. 9. 2010 / Pavel Pečínka

Já osobně jsem v zahraničí dlouhodobě nežil, pouze jsem tam trávil dovolenou. Malé porovnání si dovolím. V zahraničí žijí pohromadě různorodé národy a rasová nesnášenlivost tam neexistuje. Romové, kteří v zahraničí pracují, se tam mají lépe, než u nás. To mohou potvrdit moji příbuzní v Anglii nebo v Kanadě, kteří tam žijí už spoustu let. V České republice sice máme uzákoněný antidiskriminační zákon, ale stejně se potýkáme s diskriminací. Nejčastěji se týká práce, bydlení, vstupů do restaurací a na diskotéky. Česká vláda i organizace zabývající se problematikou národnostních menšin by se měla řídit politikou sociální inkluze. To znamená právě orientovat se na potřeby a práva národnostních menšin, musí přizpůsobit legislativu, instituce, musí si uvědomit negativní důsledky popírání a ignorování rasismu.

Díky tomu že mám rodiče v zahraničí, jezdím do ciziny docela často a můžu srovnávat. Pracovala jsem tam jako au pair u dětí a uklízečka. Tam vás berou normálně a neřeší tolik různé předsudky. Chceš-li dělat, dělej, základ je že umíš jazyk. Je to po všech stránkách jiný než v České republice. Tady má majorita špatné zkušenosti s některými Romy, pak to háže všechno do jednoho pytle a to je špatné. Nejsme všichny stejní.

Mínění o zásazích proti kočujícím Romům v cizině vyslovovat nemohu, málo do toho vidím. Ale uprostřed usedlé společnosti jako je evropská, kočování možné není a každý se holt musí přizpůsobit, aby v ní bez potíží žil -- viz Židé, asijská etnika aj. Vezměme třebas jen školní vzdělávání mládeže -- při kočování je nemožné. Podobně se nemohou realizovat i jiné hodnoty, jimiž majorita žije. Etnikum je musí přijmout a své si zachovávat interně -- zas mám na mysli příklady těch národů, které to tak dělají.

Mám zkušenosti s Cikány z jiných zemí. Jejich mentalita je víceménně podobná té naší. Samozřejmě, že všude existují výjimky. Já mám to štěstí, že jsem potkávala hlavně Cikány, kteří se snaží žít normální a přizpůsobivý život. Zajímají se o svoji kulturu a mají zájem poznat se s ostatními Cikány.

Znám Romy, kteří žili nějaký čas v zahraničí. Na podobnou otázku jsem vždy slyšela kladnou odpověď. To, co se děje ve Francii je, myslím si, omezování lidských práv. I Romové by měli mít možnost volně se pohybovat a pobývat v zahraničí, ne? Ovšem pokud tam byly trestné činy, pak musí jít ohledy stranou. To nebude žádná země respektovat, ať je to Česká republika, Francie, Anglie atd. A jestli mám špatné zkušenosti s Romy ze zahraničí? Ano.

Žil jsem téměř 5 let v Rakousku. V této zemi si každého člověka cení podle toho, co umí! Je to multikulturní stát. Pracovalo se mi tam velmi dobře. Samozřejmě je to svobodná volba každého "kočovat". Myslím si ale, že doba kočování už je dávno pryč. Romy, kteří nevědí, co znamená společenská morálka, soužití a respekt místa kam přišli, neuznávám. Pokud překračují všechny možné normy společnosti, pak jednoduše vyvolávají u místních dojem "nežádoucích". Bohužel se setkávám s touto problematikou i v naší zemi a je mi líto, že podle těchto lidí jsou hodnoceni i ostatní slušní a poctiví Romové. Je však nutností o tomto nešvaru mluvit otevřeně a nikdy jej neomlouvat.

Žila jsem ve Španělsku, kde romská komunita téměř splývá s domácí majoritou a Romové zde často požívají vytouženou a ceněnou úctu -- všimněte si třeba výrazného vlivu romského flamenca na celonárodní kulturu. K otázce cizích Romů na území Romů Francie: tato země, spravedlivě vzato, začíná na svou demokratičnost doplácet. Obzvlášť ze strany islamistů. Vždyť hledá-li někdo azyl v cizině, měl by se chovat jako vděčný host a nezatahovat k hostitelům problémy, ze kterých utekl. Před patnácti léty nás francouzští Romové ve svých kočovných kempech kolem Paříže chránili před nebezpečím a nechali u sebe tábořit. Měli svobodu pohybu a svá práva. Možná jim to dnes bulharští bratři zbytečně komplikují. Kdyby nezapomínali na svou "pativ", romskou čest, ubylo by incidentů.

Mou zkušenost s Romy v zahraničí jsem popsal v mých zážitcích z Bělehradu v jednom z předchozích Romano hangos. Jinak si myslím, že to je skutečně nejohroženější minorita v Evropě. Nic nevíme jak žijí Romové v Bulharsku a Rumunsku a jak s nimi bylo zacházeno v době totality. V mojí obci není žádný problém s romskými spoluobčany, stýkají se však více spolu. Česká společnost neuznává jinakost Romů a vnímá je jako neplnohodnotně a nerovnocenné partnery. Romové to velmi pociťují.

Žil jsem v zahraničí dost dlouho a otázkou vztahů mezi menšinami a většinovým obyvatelstvem se zabývám. Mohu proto alespoň do určité hloubky porovnat řešení a postoje k této problematice v několika zemích Evropy (Holandsko, Německo, Kanada, USA). Začal bych tím, že Romové v zahraniční, tedy v evropských zemích či Kanadě a USA nejsou vnímáni místními většinami tak odlišně, jak je tomu u nás. Důvodů je několik. Ten hlavní vidím v historickém kontextu, kdy většinové obyvatelstvo v sobě má stále zakódován vztah k lidem svých bývalých kolonií, tedy povětšinou k lidem, jejichž osud je velmi podobný romskému. Migrují, emigrují, jsou menšinou odlišnou, nejen svým etnickým původem, ale především svou sociální situací. Inkluze a integrace menšin v Dánsku probíhá několikrát rychleji než u nás. V důsledku se jedná o problém v délce do 5 let u emigrantské rodiny z bývalé kolonie či jiné rozvojové země, která v dotyčné zemi má právo pobytu.

Moje osobní zkušenost z Kanady má hodně společných základů se zkušeností jiných emigrantů. Tvořili jsme nepatrnou menšinu. Přes dobré vzdělání a životní praxi jsme přišli a začínali v době hluboké hospodářské stagnace a začali hledat práci v linii se všemi ostatními. Tedy v pomocných profesích. Jediný handicap byl jazyk, který jsme znali pasivně, tedy dohovořili se dobře například v Rakousku, ale již skoro vůbec ne v pracovním odborném prostředí. Adaptace rodiny s dětmi nám trvala cca 6 měsíců. Po roce jsem se cítil dobře, vděčný za nové možnosti, za krásnou zemi s přátelským prostředím.

V dalších letech jsem měl možnost pracovat s řadou etnických menšin, ať již nás Evropanů včetně českých Romů, ale i domorodých lidí z rezervací nebo emigrantů z Jižní Ameriky, Afriky a Azie. Kde vznikaly podstatné rozdíly v úspěšnosti, vznikaly vždy na úrovni jednotlivců. Protože v Kanadě jste našli na stavbě malíře, který byl zrovna promovaným právníkem, jistě nebyl problém úspěšnosti jednotlivce jeho příslušnost k určité rase či národu. Problém jednotlivce byl v jeho odhodlání, v jeho motivaci, vytrvalosti, tedy výzbroji, kterou jsme moc nedisponovali tehdy a nedisponujeme ani nyní. No a druhým problémem bylo umět najít cestu do nového sociálního postavení, nových sociálních struktur, nového společenského systému. Systém fungoval a funguje v těchto zemích dodnes. Co nefunguje je jedinec. Tolik v krátkosti ke zkušenosti z ciziny.

Kladu si otázku, jak je možné, že naši romští kamarádi a kamarádky, kteří jsou neúspěšní přes spoustu cílené a často i individuálně poskytované sociální podpoře, kterou jim naše organizace poskytuje, jsou i nadále "neúspěšní", tedy roky se jim nedaří, či jen velmi těžce, vystoupit ze své izolace a sociální závislosti. Jednoho dne se dovím, že ta či on jsou v Anglii, pracují, každý týden nadšeně telefonují a jen tak na okraj si postěžují, že se tedy nadřou, ale domů do Čech či na Moravu neutíkají...

Kde je ten důvod k tomuto rozdílu? Vidím jej zcela zřejmě a jasně. Je v nesrovnatelném rozdílu úrovně většinové společnosti naší a té či oné země, kam emigranti či migranti odcházejí. Nehovořím o úrovni hmotné či technické. Hovořím o úrovni naší společnosti v oblasti humanity, demokracie, tolerance, poctivosti, tedy toho, čemu Angličané stále ve školách říkají "drive to excelence". A nejen říkají. Tyto národy to především praktikují. Jestliže dnes politici v USA rozhodnou, že povolí postavit mešitu a celé zázemí muslimům v oblasti zničených "twins", je to mimo jiné výraz něčeho, co snad ani nedokážeme pochopit, natož akceptovat a praktikovat.

Naopak, dokážeme mezi sebou zvolit starostu obce, o kterém se otevřeně říká, že jeho volební program byl slib "udělat pořádek s Romy v obci". Dokážeme již dvě desítky let řešit (docela neúspěšně) narůstající deintegraci a sociální vyloučenost, která je stále více vnímána jako následek netolerance, nedemokratičnosti a xenofobie většinové společnosti, které nás v důsledku stojí miliardy, miliardy, kterými plátujeme možná díry, ale neměníme principy a kořeny.

Humanismus, na kterém vznikala první republika, měla za sebou obrovskou morální sílu, sílu ideálů. Pohřbili jsme je a vyměnili za tučné tele (prase) z chlívků socialistických majitelů naší společnosti. Zkornatěli jsme. Nezbývá než začít od píky, tedy každý sám u sebe, nebo se smířit s pobytem v LDN se všemi důsledky tohoto zařízení.

Už dva měsíce pracuji v Německu. Bydlím v malém městečku 60 km od českých hranic. Vztah zdejších lidí k cizincům v porovnání s Českou republikou je překvapivě dobrý. Nikdo tady na mě nekouká jak na cizince, který jim přišel brát práci. Všichni se chovají přívětivě a slušně.

Mám krásný zážitek z hospody. Když se mě výčepní zeptala odkud jsem, odpověděl jsem že z Čech. Ona se na mě mile koukla a řekla, že na Čecha nevypadám, že jsem na něj tmavý. Odvětil jsem jí, že jsem český Cikán. Ona na mě nechápavě koukla a zeptala se, jestli jsem Roma oder Sinti. Tím mě dostala...

Pak jsem se od ní dozvěděl, že tady nejsou žádní Roma ani Sinti, a že jí spíš připomínám Turka.

Připadá mi, že jsou tady lidé více "dospělí" než v Čechách. Neřeší věci jako my a hlavně jim nezáleží na etnicitě sousedů ale na tom, jak se chovají!

Přijde mi, že zpráva z Francie o vyhošťování a rušení romských osad nic nevypovídá o tom, jak se tam ti Cikáni chovali. Podle mě, kdyby se chovali podle tamních zvyklostí a zákonů, tak si jich nikdo ani nevšimne!

Před 8 lety jsem byl půl roku v Trevíru, což je 14 km od Lucemburska. Když jsem řekl, že jsem z Čech, tak vůbec nevěděli, kde nějaká Česká republika leží. Všichni mi říkali Čechoslovák, aha aha, tak to vím, Praha, Havel, jo, to znám.

Měl jsem to štěstí, že jsem tam byl s mnoha cizinci ať už z Evropy, Asie nebo s Afriky. Všimnul jsem si tehdy, že jinak koukají na cizince křesťana a na cizince muslima. Nevím čím to bylo, ale podle mě to tím, že přece jen jsem s nimi měl víc společného jako křesťan než jak muslim. Byli tam se mnou tehdy Cikáni z Rumunska a Bulharska. Ti z Bulharska vyprávěli, jak procestovali celou Evropu, jak žebrali ve Francii, v Holandsku, ale nejlíp je prý v Německu. Byli to lidé slušní, napohled k nerozeznání od obyčejných Cikánů žijících v Německu. Ti z Rumunska byl jejich naprostý opak. Žena s dítětem zavěšeným u prsu, křičící na manžela nejrůznější nadávky s cigaretou v puse a houfem dětí za ni. Nezapomenu jak na ni tehdy Němci koukali a kroutili hlavou a ona jim to vracela různými sprostými gesty. Smál jsem se tomu a nevěřil vlastním očím.

Umím si tedy představit něco podobného ve Francii a jejich problém s utábořenými Cikány. Určitě to nebyli Cikáni jako ti z Bulharska, kteří si žili posvém, kočovali, živili se jak mohli, ano, dokonce i žebrotou, ale nikdy se nestalo, že by je někdo vyhostil nebo jim pálil příbytky apod. Jak říkal ten starý Cikán ověšený zlatem: "Chovej se tak, či chleba jíš, ale už nikomu není nic do toho, čím si ten chleba namažeš!"

Podle mě měl pravdu. Choval se vždy tak, aby nikoho nepopuzoval a to samé čekal od jiných. Vyprávěl mi, jak žebral ve Francii. V jedné ruce zlato, v druhé prázdný klobouk. Nebo jak s manželkou procestoval Holandsko s koněm "sebraným řezníkovi pod nožem". Prý ho vyměnil za hi-fi věž a televizi vyměnil za přívěs, který si nějak opravil, projel s ním celé Holandsko a nikde se nesetkal , že by mu ho někdo vzal i s koněm a poslali ho šupem domů. Byl to svobodný člověk. Zato ti z Rumunska? Těm bylo jedno, kde jsou, chovali se pořád jako by byli někde v osadě a vůbec nebrali ohled na "sousedy". Ti nebyli svobodní. Byli uzamknuti do svého malého mikrosvěta, který cestoval s nimi. Jak říkal děda: "Cestuj po světě ale nikdy nedovol, aby cestoval svět s tebou."

Jsem ráda, že mohu napsat, co si o tomhle problému myslím právě já. Pocházím ze Slovenska. Doma jsem s prací jako Romka problém neměla ani jsem nikdy nepocítila obavy, že si jako Romka práci nenajdu. Po příjezdu do České republiky jsem poprvé na vlastní kůži zažila, co je to být, "cigánka". Práci bylo těžké sehnat, po telefonické domluvě mi bylo místo přislíbeno, pak přišla osobní schůzka a bylo po šanci s tím, že už volné místo obsadili. Práci bych si tady bez známých asi nenašla. Myslím, že s tímto jednáním se setkalo mnoho z nás "cigánů". Nedávno jsem byla v Anglii. Mile mě překvapilo, jak si tam čeští a slovenští Romové žijí. Tady bydlíme po ubytovnách, ve vyloučených lokalitách, tam mají bydlení na úrovni ostatních. Samozřejmě s tím, že platí nájem každý týden a ne malý. O práci tam taky není nouze, bez ohledu na vzdělání. Kdo chce pracovat, si tam práci najde.

Původně jsem nechápala počínání rodin, které odcestovaly do zahraničí. Pořád jsem si myslela, že tam odchází s myšlenkou že jim tam budou padat, jak se říká, pečení holubi do pusy. Teď už vím, že tam sice pečení holubi do pusy nepadají, ale lidi tam mají větší životní i pracovní příležitosti než tady a hlavně se tam nikdo nekouká na barvu kůže. Ptala jsem se lidí, jestli by se nechtěli vrátit domů, do ČR. Většina z nich mi odpověděla "ne, tady je lépe, jenom nám chybí rodina".

A na závěr přispěvku ještě děkuji všem, kteří mě mezi sebe přijali během mého prodlouženého pobytu v Anglii. Moniko, Maruško, Davide, Patriku, Petře, Milane, děkuju.

Vychází v Romano hangos č. 14 / 2010 ZDE

Vytisknout