Gentlemani v ohrožení

3. 9. 2010 / Michal Rubáš

Tato konzervativní léčba důsledků neoliberalismu neoliberalismem je zajímavá psychologicky, z ekonomického hlediska však platí, že pokud to pánové nepřeženou, je závislost české ekonomiky na koupěschopnosti sociálně vyspělého Německa dostatečnou zárukou toho, že se destruktivní opatření české vlády na makroekonomické realitě našeho státu nemůže fatálně projevit. (Ještě že se v Praze o ničem důležitém nerozhoduje.)

Při pohledu na geopolitickou mapu Evropy to vypadá tak, jako by nejvýraznějším kulturním dědictvím "komunismu" byl neoliberalismus. Je nanejvýš pravděpodobné, že z těch Evropanů, kteří nejzarytěji obhajují redukci demokratického rozhodování na tržní výměnu mezi majetnými, bude většina vycházet z prostředí celkem solidně prosperujícího establishmentu minulého režimu. Vysvětlení této skutečnosti lze podat více: např. freudovské, jak je v BL v pozoruhodné stati předložil Jan Stern. Anebo prozaicky ekonomické -- z perspektivy tehdejších ekonomických náměstků národních podniků, řadových vědeckých pracovníků prognostických a jiných ústavů je jistě výhodnější, když do procesů privatizace bude hovořit něco spíše neviditelného a nikoli třeba zaměstnanecké rady nebo zvolení zástupci lidu bez patřičných informací a vzdělání.

Možná lze ale lidsky vysvětlit oblibu tržního pojetí společnosti mezi našimi politiky jednoduše tím, že když jste neoliberál, tak se na vás bohatí lidé hezky usmívají. A v tom je vždy něco vzrušujícího. Nejen pro po staletí poněkud lokajsky orientované češství.

Český post-sovětský neoliberalismus nemá nikde v evropských vyspělých zemích ekvivalent a nachází svůj analogon až za Atlantikem asi proto, že teprve tamní konzervativci, podivuhodně spojující neoliberalismus,  antikomunismus a náboženský fanatismus, vykazují podobné duševní dědictví: skoro každý druhý Republikán, který měl nějaký vliv na úspěšné rozložení Rooseveltova soc. státu, byl dříve komunistou s osobními ambicemi o něco převyšujícími jeho společenské postavení.

Tento takřka božský původ doktríny volného trhu snad vysvětluje její úžasnou životaschopnost v českém (a americkém) prostředí. Realita totiž každodenně připravuje posledním pravověrným jednu zkoušku a trpkou zkušenost za druhou.

Situace je tak vážná, že musel být na pomoc českému Úřadu vlády nedávno vytažen z myšlenkového paleolitu Občanského institutu další gentleman. Dost možná kvůli iniciativě úspěšných podnikatelů Bufetta a Gatese věnovat několik desítek miliard na dobročinné účely. Dovedu si představit zděšení, jakým museli projít naši top politici a jejich dosavadní poradci. Pokud se ukazuje, že ani taková esa prosperity, jakými dosud byli Bufett s Gatesem, nechápou, že nejlépe mohou prospět společnosti a především těm nejchudším tím, že budou akumulovat prostředky, snižovat mzdové náklady a investovat za účelem nejvyššího zhodnocení ve snaze maximalizovat soukromý profit, pak přestává být jasné, pro koho Nečas s Kalouskem vlastně dělají politiku. Pokud miliardáři naznačují, že své peníze nemohou produktivně umístit, a začínají si pomalu hrát na sociální stát, pokud se jejich soukromé jmění takto spontánně socializuje a oni se tomu ještě smějí, pak začínáme žít v nějakém nereálném světě -- kde není zapotřebí neoliberálů. Nebo jak říkají v Občanském institutu -- gentlemanů.

Slavný premiérův poradce R. Joch definuje gentlemana trochu starosvětsky jako bohatého muže, který by raději zemřel či rozpoutal nukleární válku, než by žil v nesvobodné zemi. (Z toho plyne, že všichni předsedové stran vládní koalice, coby ctitelé bratří Mašínů, kteří byli zklamáni nevypuknutím třetí sv. války, jsou dle Jocha taky gentlemani.) Uvážíme-li nyní, že v očích české a americké pravice je nejméně od doby Friedricha von Hayeka jedním z hlavních nebezpečí pro svobodu sociální stát, můžeme být nakonec rádi, že náš premiér nedisponuje něčím na způsob jaderného kufříku. Protože pokud systémově zakoření příklad Gatese a Bufetta, přijde Česká republika snad jen o jednoho premiérského poradce. Možná ještě dojde ke změně na postech šéfů těch stran, které beztak řídí někdo jiný. A to nebude tak bolestivé.

Nebezpečí pro intelektuály blízké Hradu však nepřichází pouze z Ameriky. Vychází i ze samotného nitra českých reforem. Jak jinak si lze vysvětlit prohlášení premiéra Nečase, že za třicet čtyřicet let nebude průběžný důchodový systém už schopen financovat životní náklady důchodců? Znamená to snad, že tržní ekonomika nedosáhne během té doby alespoň takového růstu produktivity, který by vykompenzoval předpokládanou demografickou změnu a jakého bez problému dosáhly tři libovolné dekády reálně socialistické ekonomiky, proslulé svou nevýkonností? Tolik malomyslnosti obsažené v osobě manažera by si v soukromém sektoru  určitě nemohli dovolit.

Možná je to tím, že Nečas přece jenom není gentleman -- není totiž bohatý. Proto nevěří a nerozumí tržní ekonomice a odvažuje se dokonce jako nějaký sociální inženýr predikovat společenský vývoj na desítky let dopředu, jako kdyby mohl disponovat všemi relevantními informacemi, jako kdyby mohl ve svém omezeném vědomí individua spoutat neuchopitelnou spontaneitu lidské individuální tvořivosti - každý liberál ví, že to není možné. Proto není třeba se zabývat kupříkladu ani neudržitelností dosavadního vývoje v oblasti ekologických dopadů. Příroda nebo člověk vždycky nakonec něco vymyslí, to je  univerzální zákon trhu.

Vytisknout