Zrození mongolské říše

6. 9. 2010 / Lev Nikolajevič Gumiljov

Dějiny západní Evropy ve 13. století byly již popsány s podrobností až přílišnou, což však nelze tvrdit o dějinách mongolského ulusu. Ovšem bez odbočky k dějinám Mongolů bychom se nevyhnutelně připravili o možnost pochopit ruské kolize nejen 13. století, ale i století následujících. -- Proto nyní na čas opustíme Evropu, přeneseme se daleko na Východ a seznámíme se s národem, který sehrál rozhodující úlohu v dějinách Eurasie 13.--15. století.

Uprostřed eurasijského kontinentu se rozprostírá Velká step, ohraničená na severu sibiřskou tajgou a na jihu systémy vysokých pohoří. Altaj, Saur, Tarbagataj a západní Ťan-Šan ji přesně rozdělují na dvě navzájem odlišné části. Východní část Velké stepi nese název Vnitřní Asie a rozkládá se na ní Mongolsko, Džúngarsko a Východní Turkestán. Od Sibiře odděluje Vnitřní Asii pohoří Sajany, hřeben Chamar-daban a Jabloňový hřbet. Od Tibetu ji dělí Kchun-lun a Nan-šan a od Číny Velká čínská zeď, která přesně sleduje hranici mezi suchou stepí a subtropickým pásem na severu Číny. Západní část Velké stepi zahrnuje nejen dnešní Kazachstán, ale i černomořské stepi. V různých obdobích zabírala Velká step dokonce i část území Maďarska -- takzvanou pustu. Z geografického hlediska představuje celá Velká step jednotný, ostře vymezený region, přestože lze snadno pozorovat klimatické rozdíly mezi oběma jejími částmi. Pohyby atmosférických proudů, nesoucí s sebou dešťové nebo sněhové mraky, podléhají vlastním zákonitostem. Cyklony z Atlantiku přinášejí vláhu pouze k horské hradbě oddělující východní step od stepi západní. A nad Mongolskem neustále stojí mohutný anticyklon. Jeho vzduch je suchý, průzračný a snadno jím pronikají sluneční paprsky zahřívající zemský povrch. V zimě zde padá málo sněhu, takže býložravá zvířata se skrz něj snadno dostanou ke své stravě -- tedy k suché trávě. Na jaře zahřívá rozpálená půda nižší vzdušné vrstvy, které se tím zdvíhají do výše. Do takto uvolněné přízemní vrstvy pak proniká na severu suchý vzduch ze Sibiře a na jihu vlhký vzduch od Tichého oceánu. Tato vlhkost stačí k tomu, aby se step zazelenala a zajistila tím na celý rok dostatek krmiva pro kopytníky. A tam, kde je sytý dobytek, se dobře žije i lidem. Právě proto tedy vznikly na východě Velké stepi příhodné podmínky pro utvoření mohutných kočovných států Chunů, Turkitů a Mongolů.

Na západě stepi přesahuje tloušťka sněhového příkrovu hodnotu 30 centimetrů. Při oblevě navíc vytváří sníh velmi pevnou zledovatělou kůru, pročež pak dobytek hyne z nedostatku krmiva. Pastevci tudíž musejí hnát v létě skot na horská pastviště "(džeiljau") a shromažďovat seno na zimu. Připomeňme si, že Polovci usídlení v Černomoří si museli budovat stálá zimoviště, což způsobilo jejich závislost na knížatech staré Rusi, protože byli upoutáni k danému místu a nemohli uhýbat před údery pravidelných jednotek. -- Proto vznikl v západní části Velké stepi jiný způsob života lidí a jiné podmínky pro udržení nezávislosti stepních kočovníků než v části východní. Na světě však nic netrvá věčně. Cyklony a monzuny občas mění směry svého pohybu a neprocházejí pak nad stepí, nýbrž nad tajgou, nebo dokonce nad tundrou. Nedostatek vláhy pak rozšiřuje pouště Gobi a Bet-Pak-Dala, zatlačuje rostlinstvo a zvířata na sever směrem k Sibiři a na jih směrem k Číně. A za travou nezbytnou pro dobytek odcházejí i lidé -- obyvatelé Velké stepi. Právě v těchto epochách vysychání Velké stepi docházelo k nevyhnutelným kontaktům kočovníků s usedlým obyvatelstvem Číny.

Při popisu národů obývajících území na sever od Číny užívali čínští kronikáři pro všechny stepní kočovníky jediné jméno -- Tataři, podobně jako když dnes říkáme Evropané, a máme tím na mysli například Švédy i Španěly dohromady. Ve skutečnosti však představoval etnonym "Tataři" jen jméno jediného z mnoha stepních národů.

Tito Tataři se sami rozdělovali do tří větví -- na "bílé", "černé" a "divoké". "Bílí" Tataři -- Ongutové -- žili podél hranic Velké stepi a byli podřízeni mandžuské říši Kin; chránili tento stát -- a byli za to placeni. Proto měli k dispozici hedvábné oděvy pro ženy, porcelánové nádobí a další cizozemské zboží. -- "Černí" Tataři obývali otevřenou step na sever od pouště Gobi a podřizovali se svým vlastním chánům. "Bílými" Tatary opovrhovali, protože ti prodali svou svobodu a nezávislost za hadříky a pohárky. Oni sami se živili pěstováním dobytka, který je krmil i odíval: oblékali se totiž do plášťů z kůže, kterým se dnes říká dubenky.

Těmito "černými" Tatary však zase opovrhovali Tataři "divocí", kteří žili ještě dál na sever. "Divocí" Tataři neměli dokonce ani zárodky státního zřízení, protože se podřizovali jen svým starším v rodu, a pokud jim toto podřízení bylo na obtíž, mohli se mladší vždy oddělit. Hospodářství "divokých" Tatarů spočívalo v lovu a rybolovu, protože si na světě ničeho necenili víc než své svobody. Pokud by se měla dívka od "divokých" Tatarů vdát za "černého" Tatara, který ji bude nutit, aby dojila krávy nebo pásla ovce, považovala by to za ponižující trest. Jak vidíme, stepní kočovníci různých kmenů měli odlišné stereotypy chování. "Bílí", "černí" a "divocí" Tataři se mezi sebou lišili ve vztahu k moci, k rodu i k přírodě.

Jedním z nevelkých národů Velké stepi pak byli též Mongolové, kteří žili v pohraničí "černých" a "divokých" Tatarů -- ve východním Zabajkalsku. Za své prapředky považovali Mongolové Börte-čino (Šedého vlka) a Alan-choa (Skvrnitou laň). V 11.--12. století žilo v lesostepních prostorech na sever od řeky Onon několik mongolských rodů, mezi něž se vmísili okolní domorodci.

Podél řek Selenga a Tola v centrální části Mongolska kočoval národ Kerejtů. Kerejtům vládli chánové -- vážení mužové, kterým se dostávalo patřičných hodností v závislosti na jejich popularitě v lidu. Kereité nežili v rodinných obcích ze dvou tří jurt (v takzvaných "ailech"), nýbrž v "kureních", kde se seskupovalo množství jurt pohromadě, jež pak byly obklopeny vozy a hlídány vojáky: Kerejté se totiž obávali útoků. Na rozdíl od sousedních národů přijali roku 1009 křesťanství nestoriánského vyznání a od té doby představovali národ velmi nábožný.

Na západ od kočovišť Kerejtů, v předhůřích Altaje, žil národ Najmanů (mongolské slovo "najma" znamená "osm" -- a právě tolik rodů existovalo v jejich národě). Najmanové byli potomci Kitanů, vytlačených ze svých původních sídel Džürčeny (Mandžuy). -- Břehy Bajkalu na východ od dnešního Irkutska a Verchněudinska obýval statečný a bojovný národ Merkitů a v Sajano-altajském pohoří se usídlily kmeny Ojratů. -- Všechny kmeny a národy Velké stepi se mezi sebou často svářily, ale jejich vzájemné konflikty měly jen povahu pohraničních srážek.

Život kočovníků byl zajištěný, ale obtížný -- a hlavně mu chyběla perspektiva. Všechny nejvyšší hodnosti bylo totiž možné obsadit jen podle rodového práva, určovaného velmi složitě, takže se nezřídka stávalo, že dvouleté dítě získalo právo stát se chánem a nosit titul nojona, ¹⁾ zatímco moudrý stařec či silný bohatýr takovou možnost neměli. Stepní kočovníci by si však i přesto nadále žili svým navyklým způsobem života uprostřed přírody, v každodenní práci a v častých potyčkách se sousedy, nebýt toho, že pasionární impuls, který v 11. století zasáhl prostor Bajkalu, vyvolal explozi etnogeneze dvou znepřátelených národů -- Mongolů a Džürčenů.

Už na konci 11. století bylo možné pozorovat u stepních kočovníků výskyt lidí s netradičním chováním. Stateční mladí mužové, schopní aktivní činnosti a toužící po odměně za své hrdinské činy při taženích a válkách, byli často opomíjeni těmi, kteří díky svému původu stáli nad nimi, ale výrazně za nimi zaostávali ve svých schopnostech. Muži s novými názory pak odcházeli ze svých kurení do lesů a do hor. Živili se lovem nebo krádežemi koní a ovcí svých sousedů. Sousedé na ně samozřejmě pořádali štvanice a narušitele tradic likvidovali, avšak počet lidí opouštějících svá sídliště se stále zvyšoval. Říkali si "lidé dlouhé vůle".

Paralelně s mongolským pasionárním zdvihem probíhal i zdvih džürčenský. Ten vedl k tomu, že Džürčeni (Mandžuové) si podrobili kitanské říše v severní Číně.

Nutno říci, že mezi Mongoly a Mandžuy panovalo tradiční nepřátelství, což se projevovalo v podobě nájezdů, otevřených srážek atp. Avšak s růstem energetických potenciálů těchto národů došlo také ke změně povahy tohoto soupeření. O zostření mongolsko-mandžuského nepřátelství existuje následující legenda: jakýsi věštec prý předpověděl džürčenskému Bogdo-chánovi, císaři severní Číny, že jeho národ zahubí právě mongolští kočovníci. Císař se rozhodl předejít zesílení Mongolů a začal do jejich sídlišť každoročně posílat vojenské oddíly, které vraždily muže, zajímaly ženy a děti, odváděly je do Číny a prodávaly je tam do otroctví. Číňané nakupovali zajatce pro práci na plantážích. Některým z Mongolů se odtud dařilo utéct. Přirozeně si pamatovali na utrpěná příkoří -- a "msta pronikla do jejich mozku a krve". -- Když byly neustálé nájezdy Mandžuů čím dál strašlivější, Mongolové pochopili nezbytnost svého sjednocení. Jejich kmeny se zorganizovaly a zvolily si chána. První mongolský chán, který se projevil jako velký státník, se jmenoval Chabul. Chabul-chán vládl ve 30.--40. letech 12. století a dokázal nápor Mandžuů zastavit. -- Číňané, kteří mezitím od Džürčenů utrpěli drtivou porážku, byli nuceni postoupit jim ještě více území.

Mongolové tehdy Džürčeny porazili a donutili je stáhnout vojska od mongolských hranic. Avšak nedlouho po Chabul-chánově smrti (1149) se kmenový svaz Mongolů rozpadl, protože většinové obyvatelstvo se nehodlalo podřizovat "lidem dlouhé vůle" a podporovalo je jen velmi slabě. Běžní obyvatelé raději kočovali jako dřív v ailech na severu, kde bylo bezpečno, a v kureních na jihu, kde je ohrožovali Tataři a Džürčeni.

Mandžuská říše v tomto období naopak neobyčejně zesílila. V boji se stepními kočovníky používali Džürčeni důmyslný a velmi krutý způsob boje: unášeli schopné mongolské vůdce a připravovali jim bolestivou smrt: přibíjeli je hřeby k dřevěnému oslovi a takto je vystavovali jižnímu slunci. Zajatec pak umíral poměrně rychle, ale ve strašlivých bolestech.

V oněch letech nadále pokračovaly rozbroje v kmeni Kerejtů. Legitimního následníka jménem Togrul vydali nepřátelé jeho otce Merkitům. Otec ho vysvobodil, ale Togrula hned zajali Tataři. Tatarům Togrul uprchl a chopil se moci, jež mu náležela, jenže opozice v hordě Kerejtů byla příliš silná, protože mocní příbuzní mladého chána, kteří se opírali o své kureně, se všemožně bránili sjednocování. Togrul tedy nakonec musel uprchnout i z vlastní země. Najmanové, kteří žili na nejzazším západu Mongolska, se mezitím spojili s kerejtskou opozicí a s Mandžuy.

Všechno nasvědčovalo tomu, že národy Velké stepi se nikdy nedokážou sjednotit k obraně před nepřítelem. Budoucnost stepních kočovníků vypadala velmi ponuře.

Čingisovo mládí

V polovině 12. století, po smrti několika mongolských chánů, se do čela odporu Mongolů proti Džürčenům a jejich spojencům Tatarům postavil potomek Chabul-chána -- Jesügej-bagatur. ²⁾ Byl to statečný a rozhodný muž, který nebyl chánem, byl však hlavou rodu Bordžiginů, obývajícího oblast severně od dnešních rusko-mongolských hranic -- v místech, kde dnes stojí město Něrčinsk.

Kdysi, ještě v mládí, lovil Jesügej ve stepi se sokolem a najednou spatřil, jak nějaký Merkit veze ve voze, taženém velmi dobrým koněm, výjimečně krásnou dívku. Jesügej zavolal své bratry a Mongolové se vydali na hon za kořistí. Když si dívka povšimla pronásledovatelů, hořce se rozplakala a pravila Merkitovi, svému ženichovi: "Vidíš ty lidi tam? Oni tě zabijí, nech mě tady a uháněj pryč, já na tebe budu navždy vzpomínat." Potom si sňala košili a darovala mu ji na památku. Mongolové už se blížili. Merkit rychle vypřáhl koně, práskl do něj opratí a uprchl pronásledovatelům. Bratři pak zapřáhli do vozu své koně, přivezli plačící dívku k sobě domů a řekli jí: "Zapomeň na svého ženicha, náš Jesügej žije bez ženy." A provdali ji za Jesügeje. Jméno Jesügejovy ženy se v dějinách uchovalo: jmenovala se Höelün.

Tento manželský svazek byl, jak se ukázalo, šťastný. Roku 1162 porodila Höelün prvorozeného syna Temüdžina, a poté ještě tři další syny Chasara, Chačiun-Beki, Temügeho -- a dceru Temulun. Od druhé ženy jménem Sočichel (mnohoženství Mongolové povolovali a podporovali) dostal Jesügej ještě dva syny: Bektera a Belgüteje.

Když Temüdžin vyrostl a dosáhl věku devíti let, musel být podle mongolského zvyku zasnouben. Temüdžinovo zasnoubení smluvil otec s rodiči krásného desetiletého děvčete jménem Börte ze sousedního kmene Chonkirat a odvezl syna do sídliště budoucího tchána. Poté, co zanechal Temüdžina u Chonkiratů, aby si tam zvykl na svou nevěstu i na budoucí příbuzné, vydal se Jesügej na zpáteční cestu. Při ní si povšiml několika mužů sedících u ohně, kteří ho podle stepního zvyku pozvali, aby s nimi pojedl. Jesügej přijel blíž -- a tu teprve poznal, že jsou to Tataři. Ujíždět pryč bylo zbytečné, protože Tataři by se za ním vrhli a Jesügejův kůň už byl unavený. Ovšem hostovi u polního táboráku nesměl podle stepní tradice nikdo ublížit.

Jesügej neměl na vybranou. Přijal tedy pozvání, pojedl a v klidu odjel. Po cestě se však Jesügejovi udělalo špatně. Pochopil, že byl asi otráven. Čtvrtého dne po návratu domů zemřel. Předtím své příbuzné zapřisáhl, aby se Tatarům pomstili. -- Těžko říct, nakolik se Jesügejovo podezření shodovalo se skutečností, důležité však je, že tuto možnost otravy od Tatarů připouštěl: tím totiž připouštěl i možnost, že se dopustili porušení stepních obyčejů, které bylo do té doby naprosto neslýchané.

Otcovi spolubojovníci se vydali za Temüdžinem a přivezli chlapce domů. Jakožto nejstarší syn se totiž stal hlavou rodu. A tu se ukázalo, že veškerá síla kmene spočívala v Jesügejově vůli a energii. Byla to jeho autorita, co nutilo lidi podnikat tažení, bránit se nepřátelům a zapomínat na drobné rozmíšky ve jménu společné věci. Protože však Jesügej nebyl chánem, jeho vliv skončil jeho smrtí. Jesügejovi soukmenovci neměli vůči jeho rodině žádné závazky, takže Bordžiginy opustili a odehnali s sebou i veškerý jejich dobytek, čímž vlastně Jesügejovu rodinu odsoudili k smrti hladem: vždyť Temüdžinovi -- hlavě rodu -- bylo teprve devět let; a ostatní Jesügejovi synové byli ještě mladší.

Iniciátory tohoto krutého rozhodnutí byli Tajčiuté, tedy kmen, který byl vůči Jesügejovi v nepřátelském poměru. Höelün tehdy vzala Jesügejův prapor, dostihla na koni odjíždějící kočovníky a zahanbila je slovy: "Že se nestydíte, opustit rodinu svého vůdce!" Někteří z nich se pak vrátili, ale brzy opět odešli. -- Veškerá tíha výchovy dětí a získávání potravy pro rodinu padla na bedra dvou žen, Höelün a Sočichel, tedy na Jesügejovy manželky -- tu starší i tu mladší. Lovily sviště, aby získaly aspoň nějaké maso, a sbíraly divoký (hadí) česnek. Temüdžin chodil k řece a snažil se střílet tajmeně. 3) Jako všichni Mongolové dokázal střílet pod vodní hladinu bez ohledu na to, že voda lomí světlo a deformuje obraz, což velmi ztěžuje možnost zasáhnout cíl. -- Dokonce i v létě však rodina hladověla, protože si při vší bídě musela dělat také zásoby na zimu.

Soukmenovci, kteří Jesügejovu rodinu urazili a opustili, se tou dobou snažili ji najít, protože se obávali zasloužené pomsty. Podle všeho se jim podařilo učinit špeha ze staršího syna Sočichel -- z Bektera. Když za sebou Bekter pocítil moc, začal se chovat opovržlivě vůči dětem Höelün. Temüdžin a Chasar už nedokázali trpět urážky od svého nevlastního bratra -- a zastřelili ho z luku. Tehdy již byly povahové rysy i sklony Jesügejových dětí utvořeny. Chasar byl statečný a silný mladík a výtečný střelec. Z Temügeho se stal něžný a poslušný syn, který se staral o svou vlastní i nevlastní matku. Chačiun-Beki nevynikal žádnými zvláštními schopnostmi. -- U Temüdžina pak jeho přátelé i nepřátelé vypozorovali výdrž, vůli a sveřepou snahu o dosažení cíle. Všechny tyto vlastnosti vyvolávaly u nepřátel Bordžiginů pochopitelné obavy. Proto Tajdžuité zaútočili na jurtu Jesügejovy rodiny. Temüdžinovi se podařilo uprchnout do houštin tajgy, kde, jak tvrdí mongolský pramen, nebylo ani pěšinky, po níž by mohl "prolézt sytý had".

Po devíti dnech se hladem soužený Temüdžin musel vzdát. Vyšel do stepi, kde ho zajali a odvezli do svých sídel. Proč ho vlastně honili? Ano, dozajista kvůli tomu, že zabil Bektera, tajdžutského špiona. -- Tajdžiuté ovšem Temüdžina nezabili. Tarchutaj-Kiriltuch, Jesügejův přítel, totiž mladíka dokázal uchránit před smrtí. Nikoli však před trestem. Temüdžina uvěznili do klády, tj. mezi dvě široké dřevěné desky stažené dohromady, s otvorem pro krk. Kláda představovala velmi bolestivý trest: člověk nemohl sám jíst ani pít, ba dokonce ani odehnat mouchu, když mu usedla na tvář. Navíc si musel kládu neustále přidržovat rukama, aby mu nezatěžovala šíji a nedusila ho.

Navenek Temüdžin snášel svůj úděl bez jakýchkoli stížností. Avšak jednou, v době oslav úplňku, uspořádali Tajčiuté velkou pitku a v opilosti ponechali svého zajatce jen pod kontrolou nějakého slabého mladíka, kterému nedali napít archy (mléčné vodky). Temüdžin si počkal na příležitost, udeřil kluka kládou po hlavě a utekl. Rukama si přitom stále přidržoval desky na krku. -- Takhle však člověk daleko neuteče. Temüdžin doběhl ke břehu řeky Onon a ponořil se do vody. Když se jeho hlídač probral z omráčení, zařval: "Utekl mi chlap v kládě!" A celá opilá horda Tajčiutů se vydala hledat uprchlíka. Měsíc jasně svítil, takže bylo vidět jako ve dne. -- Temüdžin si náhle všiml, že nad ním na břehu stojí muž, který mu hledí přímo do očí. Byl to Sorchan-Šira z kmene Suldus, který žil v osadě Tajčiutů a věnoval se tam svému řemeslu -- vyráběl kumys. Temüdžinovi tento muž řekl: "Proto tě tolik nenávidí, že jsi tak důvtipný. Lež, neboj se, já tě nevydám."

Sorchan-Šira se vrátil k pronásledovatelům a vyzval je, aby všechno prohledali znovu. Není těžké pochopit, proč nebyl zajatec nalezen: opilým Tajčiutům se chtělo spát, a tak si řekli, že člověk v kládě beztak daleko neuteče. A zanechali hledání. -- Temüdžin pak vylezl z vody a vydal se za svým zachráncem. Když Sorchan-Šira spatřil, že k němu ten chlap v kládě leze do jurty, vylekal se a už už chtěl Temüdžina vyhnat, ale zabránili mu v tom jeho děti: "Ne, co to děláš, otče! Když dravec zažene ptáčka do houštiny, tak ta houština ho ukryje. Nemůžeme ho přece vyhnat, když je to host." Sňali Temüdžinovi kládu, rozsekali ji a hodili do ohně. Sorchan-Šira měl nyní jedinou možnost, totiž Temüdžina zachránit. Daroval mu proto koně, luk a dva šípy, nedal mu však ani křesací kámen, ani křesadlo. Koně se totiž pásli ve stepi, luk se zavěšoval na horní obrubu dveří do jurty, takže to všechno se dalo snadno ukrást, ale křesací kámen a křesadlo si každý obyvatel stepi nosil s sebou. Kdyby Temüdžina chytili a našli u něho Sorchan-Širovo křesadlo či jeho křesací kámen, vedlo by se zachráncově rodině i zachránci samotnému velmi zle.

Temüdžin uprchl a po jisté době našel svou rodinu. Bordžiginové pak okamžitě překočovali jinam, takže Tajčiuté už je nemohli nalézt. Právě tato okolnost jasně dokazuje, že Bekter byl skutečně donašečem: po jeho smrti totiž nepřátelé ztratili možnost získávat informace o pobytu Bordžiginů. -- Temüdžin se pak oženil se svou dávnou snoubenkou Börte. Její otec dodržel své slovo a svatba se konala. Jako věno přinesla Börte nádherný sobolí kožich. Temüdžin si Börte přivezl domů -- a drahocenný kožich jí neprodleně "odebral". Bylo mu jasné, že bez podpory nemá naději udržet se proti množství svých nepřátel, pročež se ihned odebral k nejmocnějšímu z tehdejších stepních vůdců -- k Wang-chánovi z kmene Kerejtů. Wang-chán byl kdysi přítelem Temüdžinova otce. Temüdžinovi se nyní podařilo získat si Wang-chánovu podporu: připomněl mu totiž ono dávné přátelství -- a přinesl mu navíc nádherný dar. Byl jím sobolí kožich jeho ženy Börte.

Temüdžin, celý šťastný ze své úspěšné mise, se však ani nestihl vrátit domů, když se osada Bordžiginů stala terčem dalšího útoku. Tentokrát šlo o nájezd Merkitů, který rodinu donutil, aby se ukryla na hoře Burchan-chaldun. -- Útěk se však neobešel beze ztrát: do zajetí upadla Börte a s ní i druhá Jesügejova manželka Sočichel. Ze ztráty milované ženy byl Temüdžin zoufalý, neztratil však duchapřítomnost. Jízdní poslové Bordžiginů se rozjeli k jeho pobratimu Džamucha-sečenovi z kmene Džadžiratů a ke kerejtskému Wang-chánovi. Do čela jejich sjednoceného vojska se postavil Džamucha, který byl velmi schopným vojevůdcem.

V pozdním podzimu 1180, již za prvního mírného sněžení, se Džamuchovi a Temüdžinovi vojáci náhle obořili na kočoviště Merkitů, situované východně od jezera Bajkal. Zaskočení nepřátelé se dali na útěk. Temüdžin chtěl v prvé řadě najít svou Börte a volal její jméno. Börte ho uslyšela, utekla z davu žen a zachytila se za třmen manželova koně. Sočichel však uprchla spolu se svými únosci. Podle všeho začala plnit tutéž úlohu jako její syn Bekter: vždyť kromě ní nemohl nikdo jiný informovat Merkity o místě, kde se kočoviště Bordžiginů nacházelo, ani o tom, jak na ně zorganizovat nájezd. -- Sočichel se už nevrátila. Její syn, dobrosrdečný Belgütej, který svou matku velice miloval, žádal Merkity o její navrácení marně.

Nutno říci, že i když byl Belgütej synem zrádkyně a bratrem zrádce, Temüdžin, kterému bylo jasné, že samotný Belgütej je muž čistého srdce, si ho vážil, měl ho rád a viděl v něm svého nejbližšího příbuzného. To samo o sobě ovšem ukazuje člověka, ze kterého se historikové snažili učinit obludu, ve velmi dobrém světle! Když pročítáme, co napsali o Temüdžinovi jeho současníci, musíme mít na paměti, že o něm psali lidé, kteří ho rozhodně neměli nikterak v lásce. Vždyť i Ďábel (Iblís) praví v muslimské básni: "V lázních mě vykreslují tak hrozného jen proto, že moje zápěstí svírá v ruce můj nepřítel."

Tažení proti Merkitům výrazně zvýšilo Temüdžinovu autoritu i jeho věhlas. Nikoli však mezi všemi obyvateli stepi, nýbrž jen u její pasionární části, tedy u "lidí dlouhé vůle". Osamocení bohatýři si uvědomili, že stojí za to podporovat iniciativního Jesügejova syna, a to bez ohledu na to, že tím budou riskovat vlastní život. -- Tím byl zahájen proces vyprovokovaný vlastně kerejtským chánem a džadžiratským vůdcem, aniž si toho ti dva byli vědomi. Kolem Temüdžina se začali shromažďovat stepní odvážlivci. A právě oni si ho roku 1182 zvolili za chána s titulem "Čingis".

Význam samotného slova "Čingis" je nejasný. Burjatský badatel D. Banzavov se domnívá, že se jedná o jméno jednoho ze šamanských duchů. Jiní mají zato, že onen titul vznikl ze slova "čingichu", tj. "všeobjímat". "Čingis" by pak znamenal titul muže, který má v rukou veškerou moc. -- Ať to bylo jakkoli, každopádně vznikl u Mongolů nový systém vlády. Stěží bychom jej mohli pojmenovat jako systém monarchistický, protože chán rozhodně neměl absolutní moc: musel se radit s nojony, tedy s představiteli kmenů, které se k němu přimkly, a rovněž i se svými vlastními bohatýry. Chánovu vůli tedy spolehlivě omezovalo jeho vojsko.

Nové státní zřízení neurčovalo ani následnické právo, i když nakonec byl každý nový chán volen pouze z Čingisových potomků. To však nebyl zákon, nýbrž jen výraz vůle Mongolů samotných. Protože si vážili Čingischána i jeho zásluh před národem, nespatřovali žádný důvod odmítat nástupnické právo jeho potomkům. A vzhledem k tomu, že sklon ke zradě zde byl považován za zrovna tak neodmyslitelný atribut zděděných vlastností, jako je barva vlasů nebo očí, byli všichni zrádci nemilosrdně likvidováni i se svými příbuznými.

Temüdžin byl svým zvolením za chána překvapen: tuto tíživou hodnost totiž prostě odmítli všichni ostatní uchazeči o trůn z řad potomků Chabul-chána. Zvěst o Temüdžinově zvolení za chána byla ve stepi přijata nejednotně. Wang-chán byl s tímto zvratem událostí velmi spokojen, avšak vůdce Džadžiratů Džamucha přijal zprávu o povýšení svého pobratima se zlostí. Během pokusu odehnat z Čingisových území stáda byl totiž naneštěstí zabit Džamuchův bratr Tajčar. A tak vytáhl Džamucha s třicetitisícovým vojskem proti Čingisovi, aby se pomstil. Nedosáhl však při porážce nepřítele rozhodujícího úspěchu, a tak se tento vůdce Džadžiratů omezil na to, že se krutě vypořádal se zajatci -- a ustoupil.

Jeho krutost, která nebyla pro stepní kočovníky běžná, zbavila Džamuchu popularity. Dva největší a nejbojeschopnější kmeny -- Urutové a Mangutové -- odkočovaly k Čingisovi. Při hostině, uspořádané na počest vymanění se z Džamuchovy moci, chytil Čingischánův bratr Belgütej zloděje, který z úvaziště koní ukradl uzdu a otěž. Bohatýr Buri-Boko z kmene Džurků se zloděje zastal. Došlo ke rvačce, která skončila pro kmen Džurků žalostně. Když se pak Čingis vydal na pravidelné tažení proti Tatarům, Džurkové, kteří měli zmíněnou rvačku v dobré paměti, nepřišli svým lidem na pomoc a místo toho se vrhli na bezbranné mongolské jurty, v nichž okradli a zabili na deset bezmocných starců. Když se Čingis vrátil z tažení, rozhodl se kmen Džurků potrestat -- a rozvrátil jejich kočoviště. Vůdcové kmene byli popraveni a zbylí bojovníci byli začleněni do vojska mongolského chána.

Podrobnosti dalších událostí (z let 1185--1197) přesně neznáme, ale tuto mezeru v historických znalostech lze dostatečně zaplnit za pomoci informací obsažených v knize Men-da Bej-lu ("Tajné dějiny Mongolů"). Z této knihy se dozvídáme, že Temüdžin upadl do mandžuského zajetí a jedenáct let prožil v jejich žaláři. Pak se nějak zachránil a vrátil se do stepi.

Nyní musel Čingis začínat všechno znovu. Ze třinácti tisíc jezdců mu zbyly necelé tři tisíce mužů. Mongolové nejenže ztratili všechny zisky, kterých nabyli v době Čingischánovy vlády, ale navíc se navzájem rozhádali. Dokonce i Chasar opustil svého bratra a odešel sloužit chánovi Kerejtů.

Avšak již roku 1198 stál Temüdžin opět v čele mohutné Hordy. Jak dokázal tak rychle obnovit to, co ztratil? Podle všeho se zde opět projevilo zvýšení pasionarity Mongolů. Počet "lidí dlouhé vůle" narůstal; a vzrůstala i jejich touha zařídit si život po svém. K tomu ovšem stále potřebovali vůdce, schopného nařizovat jim to, co si sami přáli splnit. Vždyť Čingischánovi soupeři -- rodoví nojonové Altan, Chučar a Seče-beki -- snili o starém řádu založeném na zvůli, na právu řádit a nepodřizovat se povinnostem. Naopak Čingisovi stoupenci toužili po pevném řádu, po zárukách vzájemné pomoci a respektování svých práv. Čingischán, který tužby svých stoupenců skvěle pochopil, tedy zformuloval nový zákoník -- Velkou Jasu. Jasa nikterak nepředstavovalala modifikaci běžného práva, nýbrž byla založena na vzájemné pomoci, na disciplíně platící pro všechny stejně a na zcela nekompromisním odsouzení zrady.

Čingischánova Jasa se tak stala v podstatě zárukou právě oněch nových stereotypů chování, kterých se drželi "lidé dlouhé vůle". Mongolská praxe do té doby nic podobného neznala. -- Na základě Velké Jasy byl například každý zrádce (tedy člověk, který podvedl toho, kdo mu důvěřoval) vydán na popravu. Obyčejní lidé přišli o hlavu, zatímco lidem vysokého původu byl lámán vaz, aby tak v těle zabitého zůstala krev. Podle mongolské víry se takto zabitý člověk mohl zrodit do nového života. Když vytekla krev do země, člověk ztrácel nejen svůj život, ale i svou duši.

Trest smrti byl rovněž určen i pro ty, kteří neposkytli pomoc bojovému druhovi. Když se například jakýkoli Mongol setkal s jakýmkoli soukmenovcem v poušti, byl povinen (!) mu nabídnout jídlo a pití. Vždyť poutník, který neměl možnost se posilnit, mohl zemřít -- pak padlo na narušitele zákona obvinění z vraždy. Pokud ztratil některý voják luk nebo toulec s šípy, musel to vše zdvihnout ten, kdo jel za ním, a vrátit mu jeho zbraně. I porušení tohoto pravidla se chápalo jako neposkytnutí pomoci a mělo za následek trest smrti.

Poprava byla též odplatou za vraždu, za smilstvo spáchané mužem, za nevěru spáchanou ženou, za krádež, loupež, nákup kradeného zboží, za ukrytí uprchlého otroka, za čarování s úmyslem poškodit bližního či za trojnásobné nevrácení dluhu. -- Odplatou za méně závažné zločiny bylo vyhnanství na Sibiř nebo pokuta.

Jasa představovala neslýchané porušení kmenových obyčejů. Ohlašovala konec skrytého (inkubačního ⁴⁾ ) období mongolské etnogeneze a přechod ke zjevnému období fáze zdvihové -- a to s novým imperativem: "Buď tím, kým máš být!" Zákonem legitimovaný princip vzájemné podpory umožnil Čingisovu pasionárnímu subetnosu koordinovat své úsilí. -- Velká část Mongolů nicméně tvrdošíjně dávala přednost zvykovým formám rodového života před životem vojenské Hordy.

Nepřáteli Čingisových Mongolů byli nadále Merkitové, Najmanové, Tataři, Džürčeni i Ojraté. Jejich jedinými spojenci byli Kerejté v čele s Wang-chánem; tento spojenec ovšem nebyl nikterak spolehlivý. "Lidé dlouhé vůle" se museli nadále bránit, aby přežili. Nyní jim však zvýšená pasionarita diktovala touhu vítězit, protože v oněch časech mohl být národ zbaven neustálých hrozeb jedině vítězstvím nad nepřáteli. -- A války za vítězství započaly. Nástup Mongolů do arény světových vojenskopolitických dějin se stal zlomovým okamžikem existence celého eurasijského kontinentu.

Za právo na život

Na samém počátku 13. století, v letech 1202--1203, která představovala přelom pro celou situaci ve stepi, porazili Mongolové nejprve Merkity a po nich i Kerejty. Došlo totiž k tomu, že Kerejté se rozdělili na Čingischánovy stoupence a odpůrce. V čele Čingischánových nepřátel stál syn Wang-chánův, legitimní následník trůnu Nilcha (u Kerejtů, kteří byli křesťany nestoriánského vyznání, bylo toto jméno ekvivalentem jména Ilja čili Eliáš). Nilcha měl k nenávisti vůči Čingischánovi své důvody: ještě v době, když byl Wang-chán Čingisovým spojencem, viděl tento vůdce Kerejtů jeho nesporné schopnosti a chtěl mu předat kerejtský trůn a obejít tak v následnictví vlastního syna. -- Ke střetu této části Kerejtů s Mongoly došlo ještě za Wang-chánova života. Přestože však měli Kerejté početní převahu, Mongolové je porazili, a to díky tomu, že projevili výjimečnou mobilitu a navíc udeřili na nepřítele nečekaně.

Ve srážce s Kerejty se v plné míře projevila Čingischánova povaha. Když Wang-chán se svým synem Nilchou uprchli z bojiště, jeden z jejich nojonů zadržoval s nevelkým oddílem Mongoly, aby tak zachránil své vůdce před zajetím. Tento nojon byl chycen a přiveden před Čingischána, který se ho zeptal: "Proč jsi, nojone, neutekl sám, když jsi viděl postavení svých vojsk? Měl jsi na to přece čas i možnost." Nojon odpověděl: "Sloužil jsem svému chánovi a umožnil jsem mu utéct; a moje hlava nyní patří tobě, vítězi." Na to Čingischán řekl: "Všichni nechť si z tohoto muže vezmou příklad. Pohleďte, jak je smělý, věrný a udatný. -- Nemůžu tě zabít, nojone, nabízím ti místo ve svém vojsku." Nojon se stal tisícníkem ⁵⁾ a samozřejmě sloužil věrně Čingischánovi, protože kerejtská Horda se rozpadla. Samotný Wang-chán žalostně zahynul při pokusu uprchnout k Najmanům. Když jejich pohraniční stráže spatřili Kerejta, vojáci ho bez dlouhého rozmýšlení zabili a starcovu useknutou hlavu pak přinesli svému chánovi.

Roku 1204 došlo k nevyhnutelné srážce Čingischánových Mongolů s mohutným najmanským chanátem. Byla to Horda se smíšeným obyvatelstvem, skládající se z mongolských Najmanů a přidružených Turkitů. -- A opět zvítězili Čingisovi Mongolové. Chán Najmanů v boji padl a jeho syn Küčlük (Gušluk) uprchl ke svým soukmenovcům, Karakitanům. Poražení byli pak jako obyčejně zařazeni do Čingisovy Hordy.

Ve východní stepi už nyní nebyl žádný národ schopen aktivního odporu vůči novému řádu. Roku 1206 byl tudíž Čingis na velkém kurultaji ⁶⁾ opět zvolen chánem, nyní však už celého Mongolska. Tak se zrodil všemongolský stát. Jediným kmenem, který vůči němu zachoval nepřátelský postoj, byli dávní protivníci Bordžiginů -- Merkité. I oni však byli roku 1208 vytlačeni do údolí řeky Irgiz. Vzrůstající pasionarita Čingischánovy Hordy umožňovala, aby se tato Horda poměrně snadno a blahodárně asimilovala s různými kmeny a národy. V souladu s mongolskými stereotypy chování totiž chán mohl a zároveň musel požadovat poslušnost a plnění rozkazů i povinností, ovšem žádat člověka, aby se zřekl své víry či svých zvyků, to se pokládalo nejen za hloupost, ale i za nemravnost: v této věci měl zkrátka jedinec právo na vlastní volbu. Takové zřízení bylo pro mnohé přitažlivé. Roku 1209 vyslal nezávislý stát Ujgurů k Čingischánovi posly s žádostí o přijetí do jeho ulusu. Žádosti bylo přirozeně vyhověno a Čingistán poskytl Ujgurům obrovská obchodní privilegia. Přes Ujgursko totiž procházela karavanní stezka, takže Ujgurové v rámci mongolského státu rychle bohatli díky tomu, že vyhladovělým poutníkům prodávali vodu, ovoce, maso a "požitky" za vysokou cenu.

Dobrovolné sjednocení Ujgurska s Mongolskem však bylo užitečné i pro Mongoly. Za prvé stepní kočovníci dosud neměli písmo, a tak nyní převzali písmo ujgurské (je zajímavé, že prvním gramotným člověkem v ulusu se stal rodilý Tatar, sirotek Šigi-Chutuchu, vychovaný chánovou matkou Höelün). A za druhé Mongolové díky připojení Ujgurska překročili hranice svého etnického areálu a setkali se s jinými národy oikúmené.

Roku 1210 vypukla těžká válka s Džürčeny. Do čela mongolského vojska se postavil Čingischán, jeho synové Džuči (Džoči), Čagataj, Ögedej a vojevůdce Džebe. Džürčenští vojevůdcové se svými schopnostmi plně vyrovnali vůdcům Mongolů, neměli však k dispozici takové jednotky, které by se mohly rovnat Čingischánovým vojskům. Džürčeni utrpěli porážku, bojovali však houževnatě, takže válka byla nakonec velmi vleklá: skončila až roku 1234, tedy po Čingischánově smrti, a to dobytím posledních bašt říše Kin: pevností Kafyn a Tsaičžou.

Džürčeni, vedoucí zoufalý odpor v Kafynu, prostě umírali hlady. Byli již natolik oslabení, že ani neudrželi zbraně v rukou. Když však dostali nabídku, aby se vzdali, vojáci odpověděli: "Dokud máme v pevnosti myši, lovíme je a jíme je, a až je mít nebudeme, pak máme ženy a děti; ty taky sníme, ale nevzdáme se." Taková byla džürčenská pasionarita, která v ničem nezaostávala za pasionaritou Mongolů.

Roku 1216 Mongolové na řece Irgiz na hlavu porazili zbytky Merkitů, sami však byli napadeni Chórezmany.

O Chórezmu si musíme povědět podrobněji. Chórezm se stal nejmohutnějším ze států vzniklých ve 12. století za oslabení říše Seldžukovců. 7) Vůdcové Chórezmu byli původně místodržiteli vládce města Urgenč, postupně se však sami stali nezávislými vládci a přijali titul "chórezemských šachů". Byli to, jak se brzy ukázalo, energičtí, podnikaví a bojovní vládcové, což jim umožnilo dobýt většinu Střední Asie. Podrobili si dokonce i jižní Afghánistán, čímž sjednotili pod svou moc Írán a Mávaránnahr. 8) Chórezemští šachové utvořili obrovský stát, jehož základní vojenskou sílu představovali Turkité z přilehlých stepí: Kanglyové (Pečeněhové) a Karlukové.

Bez ohledu na hojnost hmotných statků, statečných vojáků a zkušených ulemů 9) zajišťujících diplomatickou službu byl však tento stát nepevný. Jeho režim vojenské diktatury se opíral o kmeny, které byly místnímu obyvatelstvu cizí, užívaly jiný jazyk a měly jiné mravy a zvyky. Nelze říci, že by zde existoval rozdíl i v náboženství, protože náboženské představy turkických vojáků byly krajně amorfní. Zato však nájemní žoldnéři dokázali skvěle řádit! Svými excesy vyvolali nespokojenost obyvatel Samarkandu, Buchary i Mervu, zkrátka řady středoasijských měst, jejichž obyvatelstvo už zvůli těchto "guljamů" 10) nemohlo trpět. Například povstání v Samarkandu vedlo k pobití turkické posádky, přičemž místní obyvatelé roztrhali Turkity na kusy. Přirozeně to vyvolalo trestnou operaci Chórezmanů, kteří povstání potlačili a s obyvatelstvem Samarkandu se vypořádali s netvrdší brutalitou. Podobně trpěla i další velká a bohatá města Střední Asie.

V této situaci se chórezmšáh Muhammad rozhodl potvrdit svůj titul "gazi", tj. "vítěz nad nevěřícími" a proslavit se dalším ze svých vítězství. Příležitost se mu naskytla právě roku 1216, kdy Mongolové dorazili při boji s Merkity až k Irgizu. Jakmile se o příchodu Mongolů dozvěděl, poslal proti nim Muhammad vojsko, a to jen proto, že stepní kočovníci nevěřili v Alláha.

Chórezmské vojsko se na Mongoly obořilo, ti však v předsunutém boji sami přešli do útoku a Chórezmany dosti zdecimovali. Pouze útok levého křídla, kterému velel chórezmšáhův syn, schopný vojevůdce Dželial-ad-Din, zachránil situaci. Chórezmané pak ustoupili a Mongolové se vrátili domů. Neměli totiž v úmyslu bojovat proti Chórezmu, ba naopak: Čingischán se všemožně snažil nastolit s chórezmšáhem dobré vztahy. Střední Asií přece procházela Velká karavanní stezka a všichni vládcové území, kterými tato stezka vedla, bohatli díky mýtnému, které jim vypláceli putující kupci. Kupci ochotně platili jakékoli mýtné, protože pak tyto své náklady vždy uvalili na spotřebitele, a sami na tom tudíž nic netratili. -- Ve snaze uchovat si všechny výhody plynoucí z karavanní stezky usilovali Mongolové o klid a mír na svých hranicích. Rozdílnost víry podle jejich názoru neposkytovala žádné důvody k válce a nemohla ospravedlnit žádné krveprolití. -- I samotný chórezmšáh pravděpodobně chápal střetnutí na řece Irgiz jen jako epizodu. Roku 1218 poslal Muhammad do Mongolska obchodní karavanu. Mír byl skutečně obnoven -- už proto, že Mongolové tehdy neměli kdy se Chórezmem zabývat.

O něco dříve zahájil následník najmanského trůnu Küčlük novou válku proti Mongolům. Opíral se přitom o sílu svých soukmenovců Karakitanů. Küčlük byl nakonec poražen, ne však kvůli vojenské slabosti. Pro boj s nevelkým vojenským sborem vyslaným Čingisem měl Küčlük dostatek sil. Přijal však novou víru, o níž v pramenech neexistují žádné podrobnosti. Každopádně neměla jeho nová víra nic společného s islámem, křesťanstvím ani buddhismem: jednalo se o jakýsi neznámý kult. Přesně však víme, že veškeré obyvatelstvo pak Küčlükovi odmítlo svou poslušnost. Küčlük uprchl a v hrdinných obranných bojích ustoupil až k Pamíru; tam ho Mongolové dostihli a zabili. A veškeré obyvatelstvo karakitanského chanátu se ochotně podrobilo Čingischánovi.

Podruhé narušili vztahy mezi Mongoly a Chórezmany turkičtí sardaři (důstojníci) spolu se samotným chórezmšáhem, který jim dal v jejich samostatných akcích volnou ruku. -- Roku 1219 přitáhla k městu Otrar, jež náleželo pod chórezmšáhovu moc, bohatá karavana, přicházející z Čingischánových území. Karavana se zastavila na břehu řeky Syrdarja a kupci odešli do města, aby tam na tržišti nakoupili zásoby a vykoupali se v lázních. Tito obchodníci zde potkali dva známé. Jeden z nich pak přesvědčil vládce města, že ti kupci jsou vyzvědači. Vládce si okamžitě uvědomil, že získal jedinečnou záminku pro okradení poutníků. -- Kupci byli zabiti a jejich majetek zkonfiskován. Polovinu kořisti poslal vládce města Otrar do Chórezmu a Muhammad kořist přijal. Tím se stal spoluzodpovědným za to, co se stalo.

Čingischán vyslal posly, aby se vysvětlilo, co bylo příčinou tak strašného incidentu. Když spatřil nevěřící, Muhammad se rozhněval a nařídil, aby byla část poslů zabita, zbylé nechal svléknout donaha a vyhnat na jistou smrt do stepi. Dva nebo tři Mongolové však přece jen dorazili domů a pověděli zde, co se přihodilo. -- Čingischánův hněv neměl hranic. Z mongolského hlediska se jednalo o nejhorší zločiny: o oklamání těch, kdo přicházejí s důvěrou, a o vraždu hostů. V souladu s Velkou Jasou nemohl Čingischán nepomstít ani kupce zabité v Otraru, ani posly, které zostudil a zabil chórezmšáh. Chán prostě musel bojovat už proto, že jinak by ztratil důvěru svých soukmenovců.

Ve Střední Asii měl chórezmšáh k dispozici čtyřsettisícovou pravidelnou armádu. Mongolové, jak zjistil skvělý ruský orientalista V. V. Bartold, měli jen 200 tisíc ozbrojenců. Čingischán žádal o vojenskou pomoc všechny své spojence. Přišli vojáci od Turkitů i Karakitanů, i Ujguři poslali pětitisícový oddíl, jen tangutský posel drze odvětil: "Když nemáš dost vojska, tak nebojuj." Čingischán byl odpovědí uražen a prohlásil: "Takovou urážku bych mohl snést, jedině kdybych byl mrtev."

Čingischán tedy vrhl na Chórezm sjednocená mongolská, ujgurská, turkická a karakitanská vojska. Mezitím se chórezmšáh pohádal se svou matkou Turkanchatun a nevěřil nyní vojenským velitelům, kteří s ní byli spřízněni. Bál se shromáždit je do úderné pěsti pro odražení mongolského tlaku a rozptýlil tedy svou armádu po posádkách. Mezi nejlepší šáhovy vojevůdce patřil jeho neoblíbený syn Dželial-ad-Din a velitel pevnosti Chodžent jménem Timur-Melik: Mongolové dobývali jednu pevnost za druhou, avšak v Chodžentu nedokázali zajmout posádku, přestože pevnost samotnou dobyli. Timur-Melik totiž své vojáky nalodil na prámy a po široké řece Syrdarja s nimi uprchl před pronásledovateli. -- Rozptýlené posádky ovšem nedokázaly útok Čingischánových vojsk zadržet. Brzy byla všechna velká města sultanátu (Samarkand, Buchara, Merv a Herát) obsazena Mongoly. Ohledně mongolského dobytí středoasijských měst existuje dosti rozšířená verze událostí: "Divocí kočovníci rozvrátili kulturní oázy zemědělských národů." Tato verze je však vybudována na legendách utvořených dvorními muslimskými historiografy. Například pád Herátu podali islámští historikové jako živelnou pohromu, při níž bylo vyvražděno veškeré obyvatelstvo města s výjimkou několika mužů, kteří se zachránili v mešitě. Skrývali se tam a báli se vyjít do ulic zavalených mrtvolami. Jen divoká zvěř běhala po městě a trhala mrtvá těla. Když si zmínění "hrdinové" dosyta poseděli v mešitě a konečně přišli k sobě, vydali se do vzdálených krajů olupovat karavany, aby si znovu nashromáždili ztracené bohatství.

Jedná se zde o typický příklad mýtotvorby. Vždyť kdyby bylo veškeré obyvatelstvo města povražděno a mrtvoly ležely na ulicích, pak by musel být vzduch ve městě otráven mrtvolným jedem a živí jedinci by ve svém úkrytu nutně zahynuli. Kolem města navíc nežijí žádní dravci kromě šakalů, a ti pronikají do města jen velmi zřídka. A aby se vyčerpaní lidé přesunuli stovky kilometrů daleko od Herátu a olupovali tam karavany, to už je úplný nesmysl: vždyť by museli jít pěsky a nést s sebou těžká břemena, vodu a potraviny. Kdyby se takovému "loupežníkovi" natrefila karavana, rozhodně by ji nemohl oloupit, protože by měl nanejvýš sílu k tomu, aby poutníky požádal o vodu.

Ještě zábavnější jsou zprávy dějepisců o městě Merv. Mongolové je dobyli roku 1219 a rovněž tam údajně vyvraždili všechny obyvatele do posledního. Už roku 1220 však město Merv povstalo a Mongolové je museli dobýt znovu. A po dalších dvou letech vyslal Merv pro boj proti Mongolům oddíl o síle 10 000 mužů.

Plody barvité fantazie, pochopené však doslovně, stály u zrodu zlé, "černé" legendy o mongolských zvěrstvech. Pokud však rozlišujeme míru věrohodnosti pramenů a položíme si jednoduché, leč nezbytné otázky, snadno se nám podaří oddělit historickou pravdu od literárních výmyslů.

Persii obsadili Mongolové téměř bez boje. Chórezmšáhova syna vytlačili do severní Indie. Samotný Muhammad II. Gazi, podlomený bojem plným nepřetržitých porážek, zemřel roku 1221 v kolonii nakažených na ostrově v Kaspickém moři. Mongolové pak uzavřeli mír s šíitským obyvatelstvem Íránu, kterému dosud neustále ubližovali sunnité ¹¹⁾ držící v rukou moc -- konkrétně bagdádský chalífa i samotný Dželial-ad-Din. A proto trpělo šíitské obyvatelstvo mongolským nájezdem daleko méně než sunnité ve Střední Asii. Každopádně znamenal rok 1221 konec chimérického výtvoru, který představoval stát chórezmských šáhů. Za jediného vládce, Muhammada II. Gazi, dosáhl tento stát největší mohutnosti i úplné zkázy. K říši Mongolů byl tedy nyní připojen Chórezm, severní Írán a Chorásán.

Roku 1226 rovněž odbíjely poslední dny existence tangutského státu, který v rozhodujícím okamžiku války s Chórezmem odmítl poskytnout Čingisovi pomoc. Mongolové tento krok oprávněně chápali jako akt zrady, který musel být -- v souladu s Jasou -- pomstěn. Na území dávného tangutského státu, totiž na stepích a náhorních rovinách u ostrého ohybu řeky Chuang-che a hřebenu Nanšan, se dnes rozkládá úplná poušť. Avšak ve 13. století existovala na tomto území bohatá země s velkými městy, zlatými doly, pravidelnou armádou a originální kulturou. Metropolí Tangutu bylo město Čžunsin. A právě toto město oblehl Čingischán roku 1227, když předtím porazil v bojích tangutská vojska.

Při obléhání Čžunsinu Čingischán zemřel, ale mongolští nojonové na rozkaz svého vůdce utajili jeho smrt. Pevnost byla dobyta a obyvatelstvo "zlého" města, na něž padla kolektivní vina za zradu, bylo podrobeno exekuci. Stát Tangutů zmizel a zanechal po sobě pouze písemná svědectví o dávné vysoké kultuře. Město samotné však bylo zachováno a žilo až do roku 1405, kdy bylo rozvráceno Číňany z dynastie Ming.

Od hlavního města Tangutů odvezli Mongolové tělo svého velkého chána do rodných stepí. Pohřební obřad byl následující: do vykopaného hrobu byly uloženy Čingischánovy ostatky spolu s množstvím cenností. Otroci, kteří vykonali pohřební práce, pak byli zabiti. Podle starého zvyku bylo nutné uskutečnit přesně za rok poté vzpomínkový obřad. Aby přesně nalezli místo hrobu, obětovali zde Mongolové velbloudě, odebrané matce ihned po porodu. A po roce našla velbloudice v nekonečné stepi sama místo, kde bylo zabito její mládě. Mongolové pak velbloudici zařízli, vykonali uložený vzpomínkový obřad -- a poté hrob navždy opustili. A dodnes nikdo neví, kde byl Čingischán pohřben.

Čingischánovi nástupci

V posledních letech svého života měl Čingischán velké starosti se zajištěním osudu své země. Chán měl čtyři syny od milované ženy Börte a mnoho synů od jiných žen, kteří sice byli chápáni jako legitimní děti, neměli však žádné právo na zaujetí otcova místa. Synové od Börte se od sebe velmi lišili jak ve svých sklonech, tak ve svých povahových rysech. Nejstarší syn Džuči se narodil nedlouho poté, co byla Börte v merkitském zajetí, a byl proto nejen zlými jazyky, ale i mladším bratrem Čagatajem nazýván "merkitskou zrůdou". Přestože Börte Džučiho neustále hájila a také Čingischán považoval syna za svého, stín matčina merkitského zajetí opředl Džučiho podezřením, že je potomkem nelegitimním. Jednou z toho Čagataj Džučiho -- za otcovy přítomnosti -- otevřeně nařkl, a mnoho nechybělo, aby se tehdy bratři mezi sebou porvali.

V Džučiho chování se projevovaly určité stálé stereotypy, které ho silně odlišovaly od Čingise. Jestliže Čingischán si vůbec nedovedl představit milost vůči nepřátelům (ponechával naživu jen malé děti, které si osvojovala jeho matka Höelün, a statečné bohatýry, ochotné vstoupit do mongolských služeb), Džuči se vyznačoval lidskostí a dobrotou. Například při obléhání města Gurgandž žádali vyčerpaní Chórezmané o přijetí své kapitulace, tedy jednoduše řečeno o milost. Džuči se vyslovil pro udělení milosti, ale Čingischán prosbu o milost kategoricky odmítl, takže posádka města Gurgandž pak byla zčásti pobita a samotné město bylo zatopeno vodami Amudarji. -- Vzájemné nepochopení mezi otcem a synem, podporované neustálými intrikami a pomluvami příbuzenstva, se bohužel s časem prohlubovalo, až se proměnilo v nedůvěru vládce vůči jeho následníkovi.

Čingischán začal mít podezření, že Džuči si chce získat popularitu podrobených národů a oddělit se od Mongolska. Těžko říci, jestli tomu tak bylo, ale faktem zůstává, že počátkem roku 1227 byl Džuči při lovu ve stepi nalezen mrtev, se zlámaným vazem. Hrůzné podrobnosti této události neznáme, není však pochyb o tom, že otec byl jediným člověkem, který mohl mít zájem na Džučiho smrti a měl moc ukrátit život chánova syna.

Oproti Džučimu byl druhý Čingischánův syn Čagataj přísný, rázný a přímo krutý muž. Proto získal funkci "ochránce Jasy" (tedy jakéhosi generálního prokurátora nebo vrchního soudce). Čagataj dodržoval zákon naprosto neodchylně a narušitele stíhal bez nejmenší milosti.

Třetí syn velkého chána Ögedej se podobně jako Džuči vyznačoval dobrotou a snášenlivostí vůči lidem. Avšak nejtypičtějším Ögedejovým rysem byla jeho vášeň pro lov ve stepi a pitky ve společnosti přátel. Rozdíl v chování Ögedeje a Čagataje nejlépe ilustruje následující případ. Jednou při společné vyjížďce spatřili bratři u vody umývajícího se muslima. Podle muslimského zvyku musel každý pravověrný muslim několikrát denně provádět namaz (modlitbu) a rituální koupel. Mongolská tradice naopak člověku zakazovala, aby se během celého léta kdekoli umýval: Mongolové totiž měli zato, že umývání v řece či v jezeře údajně přivolává bouřku a bouře ve stepi je velmi nebezpečná pro poutníky, takže "přivolávání" bouře bylo chápáno jako usilování o život jiných lidí. Nuchurové (družiníci a ochránci) nelítostného strážce zákona Čagataje pak onoho muslima zajali. Ögedej předpokládal krvavé rozuzlení -- nešťastníkovi hrozilo stětí -- a vyslal svého muže, který muslimovi poradil, aby řekl, že upustil do vody zlaťák a pouze jej tam hledal. Muslim to tedy Čagatajovi řekl. Ten nařídil po minci pátrat. Ögedej mezitím vhodil jeden zlaťák do vody. Nalezená mince byla vrácena "právoplatnému" majiteli. Na rozloučenou Ögedej vyňal z kapsy hrst mincí, dal je zachráněnému muži a řekl mu: "Až příště upustíš do vody zlaťák, nelez pro něj, neporušuj zákon."

Nejmladší Čingischánův syn Toluj se podle čínské kroniky narodil roku 1193. Jak víme z oné knihy Men-da-Bej-lu, Čingischán byl tehdy v džürčenském zajetí, a to až do roku 1197. Tentokrát byla tedy nevěra Börte naprosto zjevná, avšak Čingischán uznal i Toluje za svého legitimního syna, přestože Toluj svým zevnějškem Bordžigina nikterak nepřipomínal. Všichni Bordžiginové se vyznačovali zelenýma nebo namodralýma očima, kterým čínští dějepisci říkali "skleněné", a světlými, nazrzlými vlasy, zatímco Toluj měl zcela běžný mongolský vzhled -- černé vlasy a temné oči.

Ze čtyř Čingischánových synů se ten nejmladší vyznačoval největšími schopnostmi a projevoval též nejvyšší mravní přednosti. Toluj byl dobrým vojevůdcem a neúplatným úředníkem, což mu nebránilo v tom, aby byl zároveň milujícím manželem a velkorysým mužem. Oženil se s dcerou padlého předáka kerejtů Wang-chána, která byla nábožnou křesťankou. Samotný Toluj neměl právo přijmout křesťanskou víru: jakožto Čingisův potomek byl povinen vyznávat víru předků -- bon. 12) Své manželce však chánův syn dovolil nejen vykonávat všechny křesťanské obřady v nádherné "chrámové" jurtě, ale také držet při sobě duchovní a přijímat mnichy. -- Tolujovu smrt lze bez jakéhokoli zveličování označit za hrdinskou. Když onemocněl Ögedej, Toluj dobrovolně požil silný šamanský lektvar ve snaze "přitáhnout" nemoc na sebe -- a při záchraně svého bratra zemřel. Všichni čtyři synové měli právo následnictví po Čingischánovi. Po odstranění Džučiho byli následníci už jen tři. Když zemřel Čingis a nový chán ještě nebyl zvolen, vládl ulusu Toluj. Na kurultaji byl roku 1229 zvolen chánem -- v souladu s Čingisovou vůlí -- mírný a snášenlivý Ögedej. Jak už bylo řečeno, měl Ögedej dobré srdce, jenže vladařova dobrota začasté nebývá ku prospěchu státu ani poddaných. Moc nad ulusem za Ögedeje příliš zeslábla a byla vlastně uplatňována hlavně díky přísnosti Čagataje a diplomaticko-úřednickému umění Toluje. Sám velký chán dával před státnickými záležitostmi přednost kočování, lovu a hostinám v západním Mongolsku. Čingischánovým vnukům byly vyčleněny buď jednotlivé oblasti ulusu nebo vysoké hodnosti. Džučiho starší syn Ordu-ičen získal Bílou Hordu, rozkládající se mezi Irtyšem a hřebenem Tarbagataj (v prostoru dnešního Semipalatinska). Druhý syn Batu (Bátú, rus. Batyj) začal vládnout ve Zlaté (Velké) Hordě na řece Volze. Třetímu synovi Šejbani připadla Modrá Horda, kočující mezi Ťumení a Aralem. Třem bratrům, kteří vládli v ulusech, byly přiděleny jen oddíly po jednom či dvou tisících mongolských vojáků, přičemž celkový počet mongolské armády dosahoval 130 tisíc mužů.

Také Čagatajovy děti získaly po tisícovce vojáků a potomci Toluje, kteří zůstali u dvora, vládli celému dědovu a otcovu ulusu. Tak se u Mongolů ustavil systém následnictví jménem minorát, podle něhož získal nejmladší syn v následnictví všechna otcova práva a jeho starší bratři jen podíl na celkovém dědictví.

Také velký chán Ögedej měl syna Güjüka, který se rovněž ucházel o následnictví. Rozšíření klanu vyvolalo už za Čingischánova života nutnost dělit dědictví a obrovské potíže při řízení ulusu, který se rozprostřel na území od Černého moře po moře Žluté. V těchto potížích a rodinných rozmíškách se skrývala zrna rozepří, které jednou zahubí velkou říši vybudovanou Čingischánem a jeho spolubojovníky.

Poznámky