Xenofobie na všech stranách?

3. 9. 2010 / Immanuel Wallerstein

Kdo je ale onen neznámý? V moderním světě je ze všech loajalit patrně nejsilnější loajalita vůči státu, jehož jsme občany. Říká se tomu nacionalismus nebo vlastenectví. Ano, někteří lidé kladou před vlastenectví jiné loajality, ale je jich zřejmě menšina.

Lidé samozřejmě dávají najevo své nacionalistické pocity v mnoha různých situacích. V koloniích se nacionalismus projevuje jako požadavek osvobození od koloniální mocnosti. Podobnou formu nabývá také v takzvané polokoloniální situaci, kdy je země z technického hlediska suverénní, ale žije ve stínu silnějšího státu a má pocit, že je utlačována.

Pak je zde nacionalismus silného státu, který se projevuje v uplatňování technické a kulturní nadřazenosti a svým stoupencům dává pocit, že mají právo vnucovat své názory a hodnoty slabším státům.

Můžeme schvalovat nacionalismus utlačovaných jako něco, co je cenné a pokrokové. Můžeme odsuzovat utlačovatelský nacionalismus silných jako bezcenný a zpátečnický. Existuje ale třetí situace, v níž xenofobní nacionalismus zvedá hlavu. Je to situace státu, jehož obyvatelstvo pociťuje obavy ze ztráty vlastní síly, z toho, že stát jaksi "upadá".

Pocit národního a státního úpadku se nutně a výrazně zhoršuje v dobách velkých ekonomických potíží, v jakých se svět nachází právě dnes. Není tedy žádným překvapením, že tento druh xenofobie začíná sehrávat stále významnější roli v politickém životě států po celém světě.

Vidíme ho ve Spojených státech, kde takzvaná Tea Party, Strana čajových dýchánků, si chce "vzít nazpět zemi" a "obnovit Ameriku a...její čest". Na shromáždění ve Washingtonu 28. srpna řekl jeho organizátor Glenn Beck: "Když se dívám na problémy naší země, řečeno zcela poctivě, myslím, že nám na záda dýchá žhavý dech zhouby a nikde nevidím snahu o politickou nápravu."

V Japonsku oblehla loni v prosinci nová organizace jménem Zaitokukai korejskou základní školu v Kjótu s požadavkem "vyhnání barbarů". Vůdce této organizace říká, že ji utvářel podle vzoru Tea Party na základě obdobného pocitu, že Japonsko dnes trpí ztrátou úcty na světové scéně a jde nesprávným směrem.

Evropa, jak víme, zaznamenává skoro všude vzestup stran, jež usilují o vypovězení cizinců a návrat země výlučně do rukou takzvaných opravdových občanů, i když pořád není jasné, kolik musí mít člověk generací předků s nepřerušeným občanstvím, aby vyhověl definici pravého občana.

Tento jev nechybí ani v zemích Jihu -- v Latinské Americe, Africe, Asii. Nemělo by smysl vypočítávat množství stále se opakujících případů, kdy xenofobie zvedla svou ohyzdnou hlavu.

Skutečnou otázkou je, co -- pokud vůbec - se dá dělat proti jejím zhoubným důsledkům. Jedna myšlenková škola v podstatě říká, že je třeba převzít hesla, opakovat je ve zředěné podobě a prostě čekat na moment v cyklu, kdy se xenofobie vytratí, protože se zlepší ekonomické poměry. To je linie většiny takzvané etablované pravice a středopravicových stran.

Co ale strany na levici a levém středu? Většina z nich, i když ne všechny, vypadá ustrašeně. Jako by se bály, že zase jednou dostanou nálepku "nevlastenectví" a "kosmopolitismu" a budou smeteny vlnou, i když ta vlna v budoucnu ustoupí. Takže mluví nejistým hlasem o univerzálních hodnotách a praktických "kompromisech". Zachrání je to? Někdy ano, ale častěji ne. Často je smete vlna. Někdy se k ní dokonce přidávají. Dějiny fašistických stran jsou plné "levicových" vůdců, z nichž se stali fašisté. Koneckonců právě takový byl příběh člověka, který slovo fašista vynalezl -- Benita Mussoliniho.

Ochota plně přijmout za své hodnoty rovnosti včetně práva nejrůznějších komunit na respektování své autonomie v rámci celostátní politické struktury poskytující příznivé podmínky pro vzájemnou toleranci různých autonomií - to je politická pozice, kterou je obtížné definovat i zastávat. Je ale pravděpodobně jediná, která nabízí vůbec nějakou dlouhodobou naději na přežití lidstva.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 288, 1.9.2010. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil

Vytisknout