Systém především

6. 9. 2010 / Bohumil Kartous

Vedle Bosse se sem tam mihl nějaký ten kostýmek odněkud z Pařížské, ale Boss měl jednoznačnou převahu.

Pár prezentací o školství jsem viděl, a většinou se odehrávaly v úplně jiné a atmosféře a před úplně jiným publikem. Vysvětlením je pravděpodobně ani ne tak v tématu výzkumu, ale v tom, kdo ho dělal. Společnost, která výzkum prováděla, se zabývá poradenstvím v oblasti systémového řízení. Systémy, které společnost po stránce řízení analyzuje, jsou skutečně velké. Jsou to celá hospodářství, případně hospodářská odvětví. Ano, prezentace ve skutečnosti nebyla ani tak o školství, jako o ekonomice. Vzdělání zde totiž nehrálo roli sledovaného jevu, ale prostředku, prostředku tzv. konkurenceschopnosti.

Žádná novinka. Celý svět v současnosti vnímá vzdělání zejména v jeho ekonomickém rozměru. Operační program, jehož prostřednictvím tečou peníze z ESF do školských systémů členských zemí EU, je nazván "Vzdělání pro konkurenceschopnost". Nelze se proto divit, že konkurenceschopnost je v provinciálním českém prostoru nejvyšším zaklínadlem jakéhokoliv reformního záměru. Bývalá ministryně školství se zaklínala důkladně a pro posílení konkurenceschopnosti prostřednictvím vzdělání byla ochotna zajít až tak daleko, že ve svých reformních úvahách vycházela z materiálů zpracovaných jednou z největších českých firem. Ta totiž, shodou okolností, bude v příštích dvaceti letech potřebovat technicky kvalifikované pracovníky, potřebuje být konkurenceschopná... Asi ne náhodou bude tato firma financovat projekt, který bude realizovat společně s Národním vzdělávacím fondem. To je ta instituce, v níž má bývalá ministryně pravděpodobně rezervováno "emeritní" ředitelské místo (vrátila se do funkce již podruhé).

Zdá se, že ani současný ministr školství nemíní trend vzdělávání jako prostředku konkurenceschopnosti nějak revidovat. Upřímně, nemá na to. Je to člověk, který ve své profesní minulosti přišel se školstvím do styku pouze zprostředkovaně, problematikou vzdělávání jako specifického fenoménu v rychle se měnící sociální realitě se na hlubší úrovni nikdy nezabýval a svou pozici vlastně získal nezávisle na svých předpokladech a schopnostech jako jeden z "ABL" ministrů. Ideální případ pro manipulaci těmi, kdo se ve správě českého školství dlouhodobě pohybují a kdo ve správních organizacích prosazují své vlastní zájmy. Ideální případ pro vlivný lobbying nabízející finanční podporu vzdělávání jako prvku konkurenceschopnosti, nejlépe tehdy, je-li posílena konkurenceschopnost konkrétní firmy.

O nic jiného než o konkurenceschopnost nešlo ani v prezentovaném výzkumu. Výzkum studoval výkonové ukazatele vycházející z mezinárodních průzkumů (PISA, TIMSS), které srovnávají úroveň vzdělání v jednotlivých oblastech (matematika, přírodní vědy, anglický jazyk). Sledované výkonové ukazatele jsou sledovány v desítkách zemí a je možné je srovnat také v čase, podle výsledků v předchozích testováních (vždy s několikaletým odstupem). Je možné s daty různě pracovat a ukazovat na nich detailnější závěry, např. rozložení úspěšnosti v testech (kolik procent spadá mezi nejhorší, kolik naopak mezi nejlepší) nebo úspěšnost podle regionů jednotlivých zemí. Výsledků lze takto získat skutečně hodně, na druhou stranu všechny jsou zaměřeny pouze na určitý vzdělávací aspekt a spoustu dalších, ať už vzdělávacích nebo výchovných, nepostihují. A ani to nejde, zkuste v jednotlivých zemích poměřovat třeba úroveň zvládání mateřského jazyka, což velmi souvisí s úrovní kulturní vyspělosti, nebo třeba úroveň humanitního vzdělání, které je do velké míry determinované kulturním teritoriem.

Ukazatele tak sledují jen určitou omezenou "výkonnost" vzdělávacích systémů a tyto systémy jsou pak podle toho srovnávány mezi sebou. V dlouhodobém vývoji jsou sledovány rozdíly, které v těchto oblastech vzdělávací systémy prodělaly. Buď se mohly absolutně (z hlediska dosahovaných hodnot) nebo relativně (z hlediska porovnání jednotlivých systémů mezi sebou) zhoršit, či naopak zlepšit. Jenže to samo o sobě není zajímavé. Zajímavé je, že takto zkonstruované měřítko je pak považováno za měřítko poukazující na konkurenceschopnost vzdělávacích systémů z hlediska jejich funkce přípravy lidského potenciálu pro ekonomický proces. Toto porovnání se stává bernou mincí pro úvahy nad tím, jak vlastně se vzdělávacími systémy naložit a jak je řídit. Cílem je, aby výsledky v několika mezinárodních testováních byly lepší, od čehož se pak odvozuje kvalitativní posun ve vývoji vzdělávacího systému.

Pravda je, že tyto výzkumy a jejich následné analýzy a deriváty jsou v mnohém přínosné. Kritéria sledovaná mezinárodními průzkumy inklinují k tomu, dělat si obrázek o úrovni školství na základě faktorů, které mají co možná nejvíce přímou vazbu na výkonové ukazatele ekonomiky. Ty se, alespoň podle běžného úzu, nalézají ve výše uvedených sledovaných oblastech a naopak některé, zřejmě i z čistě pragmatických důvodů či z neschopnosti je změřit, pomíjejí. Sledované oblasti poměrně silně korelují s ekonomickým vývojem a s inovacemi, které jsou hybatelem ekonomik. Ty jsou často postaveny na aplikovaném výzkumu v technických oborech, informatice či v sofistikovaných odvětvích výroby, z nich plyne zvyšující se životní úroveň a pocit pokroku. Západní civilizace odvíjí svou existenci už celá staletí právě od určitého posunu v důmyslnosti zpracování dostupných zdrojů nebo v důmyslnosti jejich dobývání. Nelze nevidět, že právě toto je deskripce jednoho z generátorů civilizačního pokroku.

Na druhou stranu, jakkoliv právě vzdělávání je prostředkem k tomu, aby tento princip zůstal zachován, jeho význam, smysl a funkce jsou vždy o mnoho širší a o mnoho vrstevnatější než je pouhá ekonomická reprodukce s přidanou hodnotou. Vzdělávání nemá v prvém plánu poskytovat lidský potenciál velkým firmám, když zrovna pociťují jeho nedostatek. To je pouze jedna z více funkcí vzdělávání, které v podstatě představuje velký podíl na socializaci jedince ve společnosti. I když vzdělávání takovou funkci plnit může, v žádném případě by se nemělo primárně řídit požadavkem čistě ekonomicky motivovaného subjektu, jakkoliv tak může ve svém důsledku nakonec činit. Vzdělávání je natolik zakládající a natolik substanciální činitel v dynamice společnosti, že jeho zúžení na ekonomicky interpretovatelné faktory je zúžením nešťastným a účelovým. Je sice možné na základě těchto výsledků hledat možná zlepšení v "řízení systému", ale důraz na systematizaci a ekonomizaci výstupů vzdělávání dochází často absurdních scén, kdy jsou vysokoškolští učitelé nuceni k tomu, aby nejen že vzdělávali ve prospěch ekonomiky, ale aby zároveň ze své pozice ekonomicky jednali (rozumějme vydělávali si na sebe tím, že se ekonomicky přizpůsobí nastavení systému). Jistě, můžeme pak skvěle zvládat systém a jeho řízení, nicméně takový systém bude často tupě mechanizovaný a jeho obsah, třeba skvěle řízený, bude omezený či dokonce absurdní. Holocaust, gulag a spousty totalitních politických systémů ukazují, že systém zvládne i úplné šílenství, je-li správně řízen...

Vytisknout