Čína v globalizujícím se světě

6. 9. 2010 / Milan Valach

Domnívám se, že je možné předpokládat, že tyto mapy nejsou jen mapy míst pro nás nějak významných či naopak nevýznamných či raději ignorovaných, ale že se jedná obecně o mapy významů. Tak je náš svět podstatně utvářen skutečností, že přibližně od počátku 16. století mu dominuje tzv. západní civilizace a jeho ostatní části vnímáme jako periferii. Po podstatnou část naší historie byl pojem západní civilizace spojen i s představou nadřazenosti bílé rasy, jejího tvůrce. I když byly tyto rasové teorie zdiskreditovány a veřejně odmítnuty, zůstal až do současnosti zachován jejich podklad -- rozhodující vliv zemí bílých lidí na dění ve světě. Je zásadní otázkou, nakolik tento fakt poznamenal utváření mentální mapy, mentálního obrazu světa nás všech. Její význam je dán především tím, že tento svět právě končí. A tak bude i mnoho humanistických aktivistů náhle postaveno před skutečnost, že již nemohou obhajovat práva jiných etnik a národů s blahosklonným protektorstvím, v němž si potvrzují vlastní morální nadřazenost, ale budou stát tváří v tvář sobě rovným vědomých si této rovnosti.

Dominantní role euro- americké civilizace totiž končí a je konfrontována s rostoucím významem Číny. Země, jež již svým pouhým počtem obyvatel představuje něco za hranicemi naší dosavadní zkušenosti. Oficiální počet obyvatel je uváděn přibližně 1,3 miliardy a neoficiální odhady se pohybují kolem 1,5 miliardy, a to vše v jednom státě. To je pravděpodobně více, než je všech bílých lidí na celém světě -- a téměř dvakrát více, než je obyvatel USA a EU dohromady.

Mentální mapa světa s dominancí bílých lidí je právě nyní rozmetávána a z celého západního světa se ve velmi krátké době stane periferie. Budeme schopni přijmout tuto svou novou roli a nové postavení v duchu skutečného humanismu a všelidského sjednocení, anebo zareagujeme formou nějakého nového rasismu? Avšak s tímto převracením dosud nám známého řádu světa je spojeno mnohem více otázek, z nichž se zde mohu dotknout jen několika málo.

Především, jak jsem již zmínil, představuje příchod Číny na světovou scénu podstatnou morální výzvu, v jejímž světle se ukáže, do jaké míry existuje soulad mezi obecně humanistickými hodnotami, k nimž se naše kultura veřejně hlásí, a jejími hlubinnými základy, resp. rasistickými pozůstatky minulosti v nich. Jinak řečeno, tato konfrontace bude testem její - naší pravdivosti.

V politické rovině Čína svou velikostí a dynamikou rozbíjí vizi unipolárního světa s určující rolí USA a vrací nás do světa multipolárního. Což si samo o sobě vynutí zvrat v našem myšlení o světě a v naší představě světa. Tento převrat dosavadních mocenských poměrů bude významnější než převrat, který nastal po pádu Východního bloku. A to především proto, že tzv. komunistické země nepředstavovaly pro země kapitalistické významného ekonomického konkurenta. U dnešní Číny je tomu právě naopak. Velmi významná je v této souvislosti i role Číny v tzv. rozvojovém světě, kde její investice, zájem o trhy a suroviny mění mocenské poměry i v této části světa a vytlačují bývalé koloniální velmoci i USA.

Ekonomicky je současná Čína důležitější svou dynamikou než svou aktuální ekonomickou silou, i když i ta je pozoruhodná. Jako taková je již nyní velmi silným ekonomickým konkurentem evropským i americkým firmám a její konkurence se bude stále více přesouvat do technologicky vyspělých oblastí. Na jedné straně ohrožuje tato čínská konkurence zachování evropského sociálního státu, na druhé straně si bude stále více vynucovat přesun důrazu z extenzivních zdrojů růstu na zdroje intenzívní, především v podobě inovací a celkového zefektivňování ekonomiky, a to pod hrozbou ekonomického zániku s rozsáhlými politickými a sociálními dopady. Čínská výzva si vynucuje kvalitativní skok i na straně vyzývaných. Otázkou je, nakolik jí bude kapitalismus schopen dostát. Ať tak či onak, obnovení dynamiky vývoje se v tomto kontextu stává životní nutností a všechny sny o konci dějin jsou tím odsunuty do muzea lidských omylů. Čínská konkurence usvědčuje z pokrytectví i všechny ideologické fráze o samospasitelnosti volného trhu. Tam, kde se ukazuje pro západní ekonomické elity nevýhodnou, tam neváhají použít celní omezení, případně státní zákazy prodeje firem čínskému zájemci a podobná netržní opatření. S rostoucí ekonomickou mocí Číny a čínských firem bude těchto případů přibývat.

Ovšem zvláště se chci v tomto textu soustředit na význam studia čínské zkušenosti pro pochopení zákonitostí vývoje lidské společnosti, tedy pro jeho přínos pro filosofii dějin. Se ztrátou prestiže ideologie tzv. komunistických zemí a zvláště s jejich faktickým pádem byla spojena celá řada iluzí - od iluze o konci dějin až po postmodernistické popření zákonitostí vývoje lidské společnosti. Lze předpokládat, že tento obraz byl spojen s dočasnou stagnací euroamerické civilizace. Dynamický a dynamizující, ve vztahu k okolnímu světu, vývoj Číny rozbíjí i tento předpoklad a dříve či později nás opět přivede k pochopení, že dějiny pokračují a vývoj se nezastavil.

Čína

O Číně je možné pronášet navzájem si odporující tvrzení, a všechna budou pravdivá. Čína je totiž již po třicet let zemí  měnící se rychlostí, která nemá ve světové historii obdoby. S pozůstatky minulosti koexistuje dynamická současnost i rychle se šířící zárodky budoucnosti. Jak uvádí mnoho autorů, než stačíte o Číně něco napsat, již je to zastaralé.

A přece se musíme snažit Čínu alespoň přibližně pochopit. Prostřednictvím své rostoucí ekonomické síly, tím, že se stává "dílnou světa", mění i naše životy a staví nás před výzvy, s nimiž jsme ještě před pár lety nepočítali, jež jsme vůbec nedokázali předvídat.

V roce 2007 se Čína stala druhým největším světovým vývozcem zboží po Německu a v současnosti je již předběhla, v letošním roce se čínská ekonomika stala druhou největší na světě po USA, v r. 2009 se čínský automobilový trh stal co do počtu prodaných vozů největším trhem světa, Šanghaj je co do objemu zboží největším námořním přístavem světa a takto bychom mohli pokračovat hodně dlouho. Ještě před pár lety to byla ovšem země zaostalá, na níž mnoho příslušníků tzv. euroamerické civilizace shlíželo s koloniálním despektem, který si ostatně zachovávají stále¹⁾.

Pokusím se rozpornou a rychle se měnící současnost Číny zachytit v následujícím textu^*.

Základní údaje a jejich interpretace

Čína je s rozlohou 9 526 900 km² třetí největší zemí světa. Z této plochy je ale zemědělsky využitelných jen 1 100 000 km2 . Pro srovnání: v USA je obděláváno 1 480 000 km² a tuto plochu je možné ještě zvětšit, v Číně nikoliv (Fairbank, s. 14).

Podle oficiálních údajů žije v Číně 1.3 miliardy obyvatel. Avšak odhady zahraničních i čínských demografů uvádějí číslo o 200 milionů vyšší (viz např. Rampini, s. 19). Příčinou tohoto rozdílu je podle nich politika jednoho dítěte, která vede především na venkově k zatajování skutečného počtu obyvatel. O dramatickém vývoji Číny svědčí i růst počtu velkoměst. Kolem roku 2005 bylo v Číně 100 až 160 měst s počtem obyvatel větším než 1 milion (Fishman, s. 9), největší z nich, jako např. Šanghaj -- 20 milionů obyvatel v r. 2009 či Peking s počtem obyvatel 17 milionů, dosahují velikosti malých evropských států. Jinak řečeno, počet obyvatel jednoho takového města je větší než počet všech obyvatel České a Slovenské republiky dohromady. Ovšem největším městem je Čchung- čching s více než 30 miliony obyvatel. Jelikož Čína prochází dramatickým procesem modernizace, spojeným s přílivem venkovských obyvatel do měst, rostou i tato čísla tak rychle, že je mnoho encyklopedií není schopnost ani zachytit, i když jsou tyto encyklopedie vedeny v elektronické podobě.

Současný HDP Číny (r. 2009, novější údaje zatím nejsou k dispozici) je 4 910 miliard dolarů v běžných cenách²⁾. Starší údaje uváděly nižší čísla, ale v r. 2005 došlo k přepočítání HDP podle západní metodiky, což zvedlo HDP o 20%. Na další zajímavý fakt poukazuje Fishman (Fishman, s . 16), když cituje propočty CIA pro r. 2003. Přepočty na základě parity kupní sily zvedly čínský HPD z 1, 4 bilionů dolarů pro r. 2003 na úroveň 6,6 bilionů (10¹²) -- údaje CIA pro rok 2009 uvádějí tento ukazatel na úrovni 8,748 biliónu dolarů³⁾. Což představuje asi 2/3 amerického. Ale ani tento přepočet nemusí podle Fishmana dávat konečné číslo. Čínský stát přerozděluje prostřednictvím daní prostředky od bohatých, především východních provincií, ve prospěch provincií chudých. To vede ekonomicky úspěšné oblasti k uvádění nižších čísel, než jaká je skutečnost. Stejné důvody motivují chudé oblasti ke snižování jejich skutečného výkonu. Ve výsledku tak centrální čísla ukazují HDP asi o 15% nižší, než jak naznačují výsledky z nižších úrovní. Toto falšování údajů vedlo nakonec k žalobě státu proti asi 20 000 úředníkům, kteří se na sestavování těchto výkazů podíleli (tamtéž).

Dalším obtížně zachytitelným faktorem je tzv. šedá ekonomika, která v Číně přímo bují. Tak například povolení k výrobě napodobenin terakotových vojáků má jen jedna továrna v Si-anu. Zde si můžete koupit jednu figurku střední velikosti za 80 jüanů. Množství nelegálních prodejců přímo na místě hrobky Prvního císaře vám ale prodá celou kolekci pěti figurek za 40 a při tvrdém smlouvání i za 10 jüanů.

Jak jsem již uvedl, na Číně je pozoruhodná především její dynamika. Vyjdeme-li ze statistických údajů serveru Chinability.com (viz. pozn.2) pak, od r. 1978, nástupu Teng Siao-pchinga, vzrostl HDP Číny z tehdejších přibližně 362 miliard na současných (2009) 33 bilionů jüanů v běžných cenách, tj. na více jak 92 násobek.

Pro srovnání, mezi lety 1995 až 2009 vzrostl HDP ČR v běžných cenách 2,4 krát⁴⁾. Za stejné období vzrostl HDP Číny 5,7 krát.

Velmi zajímavé je srovnání v dynamiky růstu v paritě kupní síly v přepočtu na jednoho obyvatele. V ČR ve stejném období došlo k růstu tohoto ukazatele 1,91 násobně. Čínský ukazatel vzrostl v této době 4,3 násobně. V Číně roste tedy tento velmi důležitý ukazatel, vypovídající o reálném růstu bohatství, více jak dvakrát rychleji.

Největší rival Číny, USA, dosáhl ve stejném období růstu na 1,66 násobek⁵⁾, tedy více jak dvaapůlkrát nižšího. Při zachování tempa růstu kolem 10%, což odpovídá dlouhodobému čínskému průměru, by Čína měla dosáhnout dnešního objemu HDP USA za přibližně 19 let, což, jak píše David Teather (Teather) v Guardianu, odpovídá i odhadu některých ekonomických expertů.

Poněkud jiný obraz dostaneme, když toto číslo uvedeme v absolutních hodnotách. Podle údajů CIA (viz pozn. 5) Čína dosáhla v roce 2009 úrovně přibližně 6 600 US dolarů na osobu v paritě kupní síly, což odpovídá 128. místu na světě. Stejný údaj pro USA je 46 000 US dolarů a 11. místo na světě. Při výše zmíněném průměrném růstu 10% ročně by Čína dosáhla této úrovně asi za 60 let. Ovšem to je svou časovou vzdáleností již za hranicí reálných odhadů a může nám to zde sloužit jen pro ilustraci vzdálenosti, kterou musí Čína ještě ujít, aby se stala plně moderní zemí.

Důležitou informaci získáme, když si všimneme reakce čínské ekonomiky na současnou světovou krizi a pokles zahraniční poptávky. V prvním pololetí 2009 poklesl čínský export o 21,8% a import o 25,4%⁶⁾. Přesto si ekonomika zachovala vysoké tempo růstu. V prvních letech současné ekonomické krize, tj. v roce 2008 a 2009, pokleslo tempo růstu čínského HDP na 9% resp. 8,7% ve srovnatelných cenách⁷⁾ při nezaměstnanosti kolem 4,2%. Ve stejném období dosáhly USA růstu 0,4, respektive poklesu o -2,4% ve stálých cenách při růstu nezaměstnanosti z 5,8% v r. 2008 na 9,3% v r. 2009⁸). Podle údajů z The Economist rostl HDP Číny v první čtvrtletí roku 2010 opět o 11,9% a ve druhém zpomalil (!) na 10,3%⁹⁾, ovšem při obnoveném růstu exportu i importu.

Pokles a krize světového hospodářství vedla tedy jen k dočasnému zpomalení tempa čínského růstu. Zdá se, že je tomu tak proto, že se tento růst opírá především o investice a domácí poptávku. Již v souvislosti s krizí na trhu akcií internetových firem v první polovině tohoto desetiletí zjistili ekonomičtí analytici, že čistý export představuje vysvětlení jen asi 5% z růstu čínského HDP, 95% vytváří domácí poptávka¹⁰⁾. To se promítá i do dynamiky změn čínské společnosti a života prostých lidí. Jonathan Watts v The Guardian Weekly ilustruje tuto rychlost změn ve srovnání života svých předků a současných Číňanů. Jeho rodina měla pevnou telefonní linku o tři generace dříve než rodina jeho čínské známé. Avšak ta získala připojení na internet o tři roky dříve než rodina britská. Celá tato změna, od získání telefonní linky až po připojení na internet, proběhla v Číně během deseti let! (Watts, s. 26). A obdobný obrázek dostaneme i v jiných oblastech. Průměrný obyvatel Šanghaje vlastnil již v roce 2006 dva mobilní telefony. V roce 2009 dosáhl počet uživatelů internetu 380 milionů, tj. nejvíce na světě¹¹⁾.

Všechna tato data bylo nutné uvést, abychom pochopili jeden podstatný fakt. Ve srovnání devíti východoasijských zemí jsou obyvatelé Číny nejvíce z nich spokojeni s režimem (Kampfner, s. 62). Avšak toto tvrzení je nutné ještě podrobněji vysvětlit.

V úvahu je totiž nutné vzít celou řadu vlivů. Především je to skutečný a dramatický růst životní úrovně. V roce 2007 vzrostly příjmy ve městech nominálně ve srovnání s předchozím rokem o 17,2%, reálně pak o 12,2%, na venkově ve stejném období o 15,4% nominálně, reálně pak o 9,5%, což je ovšem o 2,5% větší růst, než jakého bylo dosaženo v předcházejícím roce¹²⁾. V první polovině krizového roku 2009 vzrostly příjmy ve městech reálně o 11,2% a na venkově o 8,1% (zdroj viz poznámka 6). Tento dramatický růst reálných příjmů se promítá i do změn objemu maloobchodních prodejů, který za prvních sedm měsíců letošního roku vzrostl o 18,2% ve srovnání s předchozím rokem¹³⁾. Podle údajů čínského statistického úřadu pokračoval růst reálných příjmů i v první polovině letošního roku a dosáhl hodnoty 7,5% ve městech a 9,5% na venkově, kde je ovšem příjem zhruba třetinový¹⁴⁾.

Kdybych chtěl parafrázovat Marcuseho, řekl bych, že za těchto okolností se bouří jenom blázen. Ale byl by to omyl. Tento, zde jen velmi stručně načrtnutý ekonomický růst a s ním spojený růst životní úrovně Číňanů, se opírá o celou řadu specificky čínských podmínek. Oproti běžné představě Číny jako přísně centralizované země je nutno zdůraznit, že většina ekonomického bohatství je vytvářena v soukromě vlastněných firmách, které již v roce 2005 vytvářely 50% HDP¹⁵⁾, s tím je spojen i růst počtu čínských dolarových milionářů a miliardářů. Jak uvádí Kampfner (Kampfner, s. 47), bylo již v roce 2008 v Číně asi 415 tisíc lidí, kteří měli nejméně 1 milion dolarů volných finančních prostředků, počet miliardářů vzrostl mezi lety 2004 a 2007 ze sedmi na 106. Podle údajů v The Economist vzrostl ale rovněž Giniho koeficient měřící sociální nerovnost ve společnosti od r. 1993 do r. 2004 v Číně z hodnoty 0,41 na hodnotu 0, 47, což je ovšem srovnatelné s USA s hodnotou 0,46¹⁶⁾ přičemž je ale Čína rozvojová země. Avšak, na rozdíl od jejich ruských kolegů, se čínští milionáři se svým bohatstvím příliš nechlubí (Kampfner, tamtéž). Tento pozoruhodný rozdíl má své vážné důvody, které ještě více vyniknou v kontextu sbírky sta nejbohatších Číňanů ve prospěch postižených zemětřesením v provincii Sečuan v r. 2008. Její celkový výnos dosáhl výše 120 milionů US dolarů (tamtéž). Pokud bychom se chtěli držet jen výkladu motivů tohoto jednání na základě historické tradice, pak bychom museli hovořit o harmonické společnosti jako nejvyšším cíli čínského snažení¹⁷⁾.

Fairbank upozorňuje v této souvislosti na častou chybu při interpretaci čínského vývoje, kdy se pozornost zaměřuje na osoby vládců a zcela jsou přehlíženy miliony Číňanů. Ve skutečnosti, píše, je každá čínská vláda jezdcem na příliš silném koni. Jezdec se musí "ze všech sil snažit jen, aby se udržel v sedle, zatímco kůň si pádí nepředvídatelným směrem a nedá se téměř udržet na uzdě" (Fairbank, s. 449).

Historické základy

Snaha o pochopení tohoto vztahu nás nutí vzít v úvahu nejen obrovský počet obyvatel, který je tak velký, že vede ke kvalitativnímu skoku, ale i dějiny čínského lidu a s nimi spojené tradice.

Historie čínského státu trvá od r. 2200 př. n.l., kdy se moci chopila první dynastie Sia. První sjednotitel Číny z dynastie Chin, který se sám nazval Prvním císařem (Fairbank, s.64), vládl od r. 221 př. n.l. Tento císař dal také příkaz ke zhotovení slavné terakotové armády nedaleko města Si - anu (Xian). Významnější však je, že je zakladatelem centralizovaného byrokratického státu, což je tradice, která dosud nebyla zcela opuštěna, i když to nikdy neznamenalo a ani nemohlo znamenat detailní kontrolu centrální vlády nad životem každého Číňana. Dějiny Číny, jako státního útvaru, i když v historicky proměnlivém území, obsahují tedy více jak 4 000 let.

Dynastie Čou (1100 až 221 př. n.l.) legitimizovala svou moc odkazem na tzv. "mandát Nebes" (Fairbank, s. 49). V duchu této koncepce mohla vládnout kterákoliv rodina, která si svými mravními kvalitami vysloužila u neosobního univerzálního božstva "Nebes" právo převzít zodpovědnost za všechen lid. Což je ovšem vnitřně rozporné právo. Postihnou-li zemi neblahé události, neúroda, zemětřesení, bída apod., lze to považovat za znamení, že vládci nedosahují potřebné mravní kvality a Nebesa jim odebrala mandát. Podobně rozporné je i učení Konfuciovo (551-479 př.n.l.). To na jedné straně vyzvedává tradici, úctu ke starším a vůbec principy zajišťující sociální harmonii v hierarchicky uspořádané společnosti. Po panovníkovi však požaduje, aby vychovával své poddané dobrým (!) příkladem, který dával panovníkovi morální prestiž. Pak se mohl spoléhat na jejich poslušnost. Avšak když tento příklad nedá, nikdo jej poslouchat nebude (tamtéž, s. 61). To je podstatný rozdíl od středověké evropské tradice, kde panovník má moc od boha a nikdo nemá právo ji za žádných okolností zpochybňovat. Toto výjimečné postavení je ještě zdůrazněno tzv. šlechtickou urozeností. Naproti tomu je v čínské tradici v centru vesmíru člověk a víra v možnost jeho mravního zdokonalení. Fairbank zde zdůrazňuje, že v období Válčících států (403 -- 221 př.n.l.) se mnoho filosofů postavilo proti dědičným privilegiím aristokracie a zdůrazňovalo přirozenou rovnost všech lidí. Názor Konfuciova žáka Mencia, že člověk je od přirozenosti dobrý a může se vlastním úsilím zdokonalovat, byl všeobecně přijat (tamtéž). Což je propastný rozdíl od evropského křesťanského učení o vrozeném hříchu.

K úpadu vlivu aristokracie přispěly nejen přímé snahy některých císařů o upevnění vlastní moci, ale i systém obsazování míst státních úředníků na základě zkoušek, který se objevuje již ve druhém století před našim letopočtem, ale plně je rozvinut kolem r. 1000 n.l. a trvá až do roku 1905, kdy byl zrušen (Fairbank, s. 113). Tato tradice nám vysvětlí úctu ke vzdělání i míru osobního nasazení při vlastním sebezdokonalování. V tomto duchu jsou pochopitelné i články na titulní stránce současných celostátních deníků, které informují o studentském vítězi soutěže v anglické konverzaci (Fishman, s. 35), něco v prostředí bulvárních zpráv ovládajících naše média naprosto nepředstavitelného.

Avšak čínský kůň, mohu-li použít toto Fairbankovo přirovnání, projevoval své kvality a především svou sílu i jinak. Součástí čínské tradice jsou i gigantická povstání, která v některých případech vedla k pádu dynastií (např. poslední čínské Ming), v jiných k rozpadu státu a počátkem 20. století k pádu císařské moci jako takové. Tradice těchto povstání a boje proti společenské nespravedlnosti byla zachycena i ve velmi populárním středověkém vypravěčském cyklu Příběhů od jezerního břehu (Palát, Průšek, s. 345). V těchto příbězích je vyjádřen ještě jeden důležitý rys, který má ovšem obdobu i v evropské tradici, a to víru v dobrého panovníka, který napraví nespravedlnosti páchané nižšími úředníky (tamtéž, s. 346). Avšak v čínské tradici není jen pasívní čekání na tuto nápravu, jak jsem již viděli a jak je tomu stále. Již v dubnu roku 1976, tedy ještě za Maova života, se na náměstí Tchein-an-men shromáždil dav několika set tisíc lidí, aby uctil památku Čou En-laje. Není žádným tajemstvím, že v Číně stále dochází k celé řadě stávek i místních nepokojů. Kamfpner uvádí 87 000 podobných "událostí" každý rok (Kampfner, s. 46). Zpráva pro americký Kongres uvádí pro rok 2004 74 000 protestních akcí, z nichž velká část měla násilnou formu¹⁸⁾. Oficiální čínské údaje uvádějí pro rok 2005 87 000 protestních akcí¹⁹⁾ . V tomto výčtu by se dalo ještě dlouho pokračovat, ale vzhledem k nedostatku místa bych rád na závěr upozornil na dvě události. První z nich je masový protest 10 000 lidí v roce 2008, kteří zaútočili na budovy místní správy a stranické budovy a zapálili policejní stanici ve venkovském městě, aby se tímto způsobem zastali středoškolačky, která byla znásilněna a zabita lidmi se vztahem k místnímu vedení (Datong). Pozoruhodné na celém případu je především ochota místních lidí postavit se za práva jedné z nich, avšak stejně pozoruhodná je reakce oficiálních médií, která o celém případu informovala, a nadřízených stranických orgánů, které potrestaly odpovědné činitele. Zde je na místě si připomenout ono Fairbankovo přirovnání Číny k příliš silnému koni. Ostatně i soukromé podnikání v zemědělství a průmyslu začalo v Číně r. 1978 jako ilegální iniciativa zdola, jež má ale dnes postaveno oficiální muzeum (Fishman, str. 45 a 59-60). K překvapení asi mnohých čtenářů mají Číňané na místní úrovni pluralitní volby již od r. 1979 (Fairbank, s. 464) a v současnosti zde probíhají experimenty s deliberativní demokracií (Sutherland), a to ze stejného důvodu -- místní správa chce předejít nepokojům. Jak uvádí např. Milne (Milne), v tomto se projevuje ještě jedna specifika čínského vývoje. Současnost je pokračováním vývoje od r. 1949 se stále uznávaným vedoucím postavením dělnické třídy, na rozdíl od postkomunistických zemí ve východní Evropě. V těchto komplexních souvislostech nezbývá vedení strany a státu, než opatrně stát na straně stávkujících dělníků. Kampfner upozorňuje rovněž na skutečnost, že vláda se může spolehnout na podporu střední třídy, a to zvláště u těch, kteří studovali na Západě (Kampfner, s. 68). Jak uvádí jinde, (tamtéž, s. 47-48) od r. 1980 došlo v Číně k neuvěřitelnému uvolnění osobního života, což je další důvod pro onu podporu a spokojenost s režimem.

Čína, složitě strukturovaný a obrovitý komplex sociálních tříd a regionálních zájmů, prochází několikanásobnou rychlostí stejnými vývojovými etapami, jakými prošly evropské země ve své minulosti. Zdá se, že jak vláda, tak velká část Číňanů si jsou vědomi hrozby, spojené s narušením křehké rovnováhy v tomto dynamicky se rozvíjejícím celku. Za úžasným ekonomickým a sociálním vývojem následuje proto i vývoj politický, v němž současný předseda čínské vlády Wen Ťia-pao volá po demokratizaci pod hrozbou ztráty všech ekonomických úspěchů20). Zde by mělo naše zkoumání teprve začít. V zhledem k již překročenému rozsahu je ale nutné skončit. Prozatím.

Poznámky

*Při přepisu čínských názvů je možné se v literatuře setkat s jejich různými podobami. Tak například název čínské měny můžete vidět v jeho anglické podobě jako yuan, rovněž ovšem jako juan a snad nejsprávněji jako jüan. Přebírám tedy tu podobu, s jakou jsem se v citovaném pramenu setkal. Postupem času, jak se bude o Číně psát stále více, dojde jistě ke sjednocení způsobu přepisu.

1)Pokusil jsem se dynamickou současnost Číny zachytit na fotografiích a několika videích. Výběr z nich čtenář najde ZDE. Pro zvětšení fotografie stačí na ni kliknout. Příznačné je, že digitální přístroj, který může být použit jako fotoaparát i videokamera, jímž jsou tyto fotografie pořízeny a videa nahrána, byl vyroben v Číně, i když jsem jej koupil v ČR. Znovunabíjecí monočlánky, které mu dodávají energii, byly vyrobeny tamtéž.

2) Viz ZDE a ZDE. Rozsáhlejší komentář k tomuto vývoji viz Zemánek.

3) Viz ZDE.

4) Podle údajů Českého statistického úřadu viz ZDE.

5) Údaje pro ČR viz ZDE. Pro Čínu pak ZDE. Údaje pro USA viz ZDE. A přesnější údaje pro r. 2009 ZDE.

6) Viz ZDE.

7 ) Viz ZDE.

8) Viz ZDE.

9)Viz ZDE.

10) Viz ZDE.

11)Viz ZDE.

12) Viz ZDE.

13) Viz ZDE.

14) Viz ZDE.

15) Viz ZDE.

16) Viz ZDE. CIA uvádí poněkud jiná čísla, a to pro Čínu 0,415 a pro USA 0,45 v r. 2007 viz ZDE.

17) Sám jsem viděl nápis "Budujeme harmonickou společnost" v Číně několikrát, napsaný čínsky i anglicky, a to i na zdech státních továren, které jsem navštívil.

18) Viz ZDE.

19) Viz ZDE.

20) Viz ZDE.

Literatura

Bauman, Z.: Tekutá modernita. Praha, Mladá fronta, 2002.
Datong, L.: The Weng'an model: China's fix-it governance. In: Open democracy. 30.7.2008, viz ZDE.
Fairbank, J.F.: Dějiny Číny. NLN, 1998.
Fishman, T.C.: China Inc. Jak Čína drtí Ameriku a svět. Alfa Publishing, 2006.
Kampfner, J.: Freedom for Sale. Simon and Schuster UK Ltd, 2010.
Milne,S.: Good for China and the world. In: The Guardin weekly. 9.-15.7. 2010, s.19.
Palát, A., Průšek, J.: Středověká Čína. Praha, DharmaGaia, 2001.
Rampini, F.: Čínské století. Dokořán, 2008.
Sutherladn, K.: Chinese Democracy: `scientific, democratic and legal'. In: Open democracy, 5.7. 2010, viz ZDE.
Teather, D.: China overtakes Japan as world's second-largest economy. Guardian, 16.8.2010. Dostupné ZDE.
Watts, J.: Greatest shoppers ever? In: The Guardina Weekly. 16.-22. 7.2010, s. 25-27.
Zemánek, J.: Čína -- od roku 2011 opět symbolický střed světa. Euroekonom, 11.8. 2006, dostupné ZDE.

Text přednášky z konference "Megatrendy tretieho milénia" pořádané Katedrou politologie Univerzity Konštantína Filozofa v Nitře na jaře 2010.

Vytisknout