Přehodnocuje Polsko podporu americké zahraniční politice?

3. 9. 2010 / Karel Dolejší

Probíhající postupná změna mocenských poměrů v Evropě patrně přináší revizi základních premis polské zahraniční politiky. Severní soused ČR, donedávna považovaný za spolehlivou součást bushovské "nové Evropy", po dlouhou dobu bez námitek podporoval naprostou většinu klíčových amerických rozhodnutí - ať už šlo o invaze do Afghánistánu či Iráku, nebo o protiraketovou obranu v Evropě. Ne že by Polsko bylo někdy tak servilní jako ČR; vždy současně sledovalo vlastní zájmy a snažilo se pozice spolehlivého klientského státu využít k zajištění vlastního mezinárodního postavení. Teď ovšem Varšava z role spolehlivého klienta poslušně dodávajícího požadované kontingenty do misí, jež sama neplánuje a na nichž nemá žádný zájem - krycí název "spolehlivý spojenec" - zřetelně vypadla a naznačuje, že se bude muset začít více starat sama o sebe. Polský prezident Bronisław Komorowski totiž ve středu během setkání s generálním tajemníkem NATO Andersem Foghem Rasmussenem naprosto otevřeně prohlásil, že rostoucí náklady na válku v Afghánistánu nepříjemně zpomalují modernizaci polských ozbrojených sil.

Komorowski sice zopakoval, že Polsko se nadále cítí zavázáno podílet se na válce NATO v Afghánistánu, ale současně spojence vyzval k hledání strategie ukončení afghánského tažení.

Polsko vydává ročně na válku v Afghánistánu asi 10% obranného rozpočtu, tj. zhruba miliardu dolarů. Financuje tak přítomnost kontingentu o velikosti brigády na druhém konci světa právě v době, kdy stotisícová polská armáda prochází rozsáhlým programem náhrady staré sovětské výzbroje. Ten zahrnuje například nákup nových obrněných transportérů a raketometů, bezpilotních letounů a dopravních letounů C-130, ale i moderních korvet. Poláci současně s tím působí v nejnebezpečnější části Afghánistánu a zatím tam přišli o dvacet mužů.

Projev polské nespokojenosti adresovaný nejvyššímu představiteli politických struktur NATO lze interpretovat přinejmenším dvěma způsoby. Za prvé tak, že vezmeme Komorowského stížnost zcela vážně a budeme s ní zacházet jako s žehráním na nekonečné a drahé angažmá v konfliktu, který podle všeho stejně skončí politickou dohodou s Talibánem. Z druhé strany ale polské gesto může znamenat současně i cosi jiného. Může být také zcela oficiálně vyslaným signálem o tom, že aktuální německo-ruské sbližování (v zásadě dané dlouhodobými strategickými zájmy) a s ním spojené slábnutí amerického vlivu v Evropě vede Varšavu k přehodnocení dosavadních priorit. Upozornění na probíhající modernizaci polské armády bychom pak mohli číst jako výraz obavy, že by Polsko mohlo armádu brzy potřebovat doma. Jak už jsem kdysi uvedl jinde, Poláci bezpečnostní záruky plynoucí z členství v NATO nepovažují za dostatečné. A nervozita Varšavy pramenící ze sbližování sousedů, kteří se v minulosti již několikrát zúčastnili dělení "polské kořisti", je naprosto zřetelná a svým způsobem pochopitelná.

Na této nervozitě nic nemění ani navenek zdánlivě bezproblémová účast Polska na ruském plynařském projektu. Vicepremiér Waldemar Pawlak se aktuálně nesnaží žehlit problémy v Moskvě, ale v Bruselu, kde lobbuje za kladné stanovisko Evropské komise. Jenže bruselský štempl na smlouvě o odběru zůstává stále jen bruselským štemplem. Tvrdým faktem naproti tomu je, že stávající polské zásoby zemního plynu vydrží nejdéle do 20. října...

Útok na USA, Afghánistán, Irák
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 3.9. 2010