Před r. 1989 nemusely pracovat ženy v domácnosti a čekatelé na práci

4. 7. 2010 / Věra Říhová

Navrhovala bych do budoucna doplnění této věty o další krátkou větu přibližně ve znění : "kromě žen v domácnosti a čekatelů na práci." Především u učitelů a profesorů se za toto doplnění velmi přimlouvám, neboť historii vyučují, hovoří se studenty a žáky a předávají jim povědomí o naší národní minulosti.

Nepravdivé či polovičaté informace vedou pouze k vytváření mýtů a omylů a neporozumění jak historii tak přítomnosti. Dokud nepochopíme pravdu o komunistech, nepochopíme, proč je současná politická situace taková, jaká je. Například, proč současní komunisté "kašlou" na lidi a sociální demokracie vůbec není schopná s lidmi pracovat.

Žen v domácnosti bylo po celé socialistické období hodně, přesný počet neznám, za to jsem osobně několik žen znala, vzpomínám si na 24 i se mnou. Žádná z nás nebyla za příživnictví trestaná, ať už jsme byly či nebyly vdané. Některé byly svobodné matky, jiné vdovy, rozvedené nebo vdané. Nezáleželo na tom. Některé pečovaly o děti, některé o přestárlé rodiče, jiné o tělesně či duševně postižené členy rodiny. Znala jsem i jednu manželku politika, která nebyla zaměstnaná, jako žena v domácnosti se starala o rodinnou vilu s rozsáhlou zahradou a o politické "mejdánky" pořádané manželem.

O mužích čekajících na práci píše například František Vaněček v knize "Deník chartisty" s podtitulem "Stalo se v kraji zvykem" (Narozen 1923 v Holubově u Českých Budějovic, v r.1980 emigroval do Vídně). V této knize jsem se poprvé dozvěděla, že muži evidovaní na ONV na odboru práce dostávali podporu, ověřila jsem si to po revoluci a bylo mi to potvrzeno 2 státními pracovnicemi nezávisle na sobě.

Dodnes to pociťuji jako diskriminaci žen v době socialismu, neboť nezaměstnané ženy dostaly nálepku ženy v domácnosti, nedostávaly žádnou podporu (já jsem byla na ONV evidovaná a také jsem nic nedostávala) a byly odkázány na rodiče, manžela nebo drobné výdělky typu melouchaření. Z této knihy ještě pro zajímavost cituji odstavec, který sice s tématem nesouvisí, ale některým ledacos napoví :

Str.85: "Můj kamarád -- známý historik (jméno neuvedeno) odešel z ústavu v r.1969 (důvod neuveden). Pracoval jako skladník, zaučil se, ale nezvykl si. Ve skladu bere nanejvýš 1.600 Kčs. Za 5000 Kč píše v domovní prádelně disertační práce za jiné, vybírá si jen kádrově dobré zákazníky. Říká, že komunisté rozdávají akademické tituly jako housky, tak ho svědomí netrápí."

O hledání práce se hovořilo i v seriálu "Vyprávěj". Máme-li porozumět současnosti, musíme znát svou minulost -- to se často v BL píše. Jaká má být přítomnost, která se opírá o polopravdy, mýty a mlčení ? Pravda se nelíbí leckomu.

Britské listy často píší o špatné novinářské práci v médiích. Myslím si, že by si BL zasloužily přesnější, pravdivější a zodpovědnější přístup k historii. O nezaměstnanosti v socialismu jsem již několikrát na stránkách BL psala, jednou celý článek. V článku pana Čulíka "Pozoruhodná míra nespokojenosti s režimem" jsem zjistila zajímavou věc.

Na otázku zda bylo možno pracovat před r.1989 odpovědělo jasné ANO pouze 69,84% respondentů.

Strach ze ztráty zaměstnání před r.1989 mělo 1,26% respondentů. Je vidět, že povědomí o socialistické nezaměstnanosti mezi lidmi je. Možný důvod je ve věku a vzdělání respondentů, neboť nejvíce vyhazovaní z práce byli vedle umělců také učitelé, profesoři a vědci. Také já jsem do domácnosti byla odejita ze školství.

Pravda je, že povinnost pracovat byla daná a že bylo několik lidí potrestáno vězením za příživnictví. Ale hlavně se tato pravda neustále zdůrazňovala, zatímco o nezaměstnaných občanech se zarytě mlčelo. A toto zaryté mlčení pokračuje dalších 20 let. Komunisté věděli, proč to dělají, ale proč to děláme ještě dnes, to nevím.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 2.7. 2010