Proč bylo nutné vyklidit Miladu

1. 7. 2010 / Zdeněk Chaloupka

Při vyklízení Milady se angažoval tehdejší ministr pro lidská práva a národnostní menšiny Michael Kocáb, který squaterům nabídl náhradní prostor pro jejich aktivity v Truhlářské ulici v centru Prahy. Přes počáteční odpor nájemníků (zaviněný zřejmě negativním mediálním obrazem squaterských aktivit) zde bez problémů fungoval komunitní život zhruba do začátku června tohoto roku, kdy squaterům vypršela nájemní smlouva a museli se z dočasného bydlení vystěhovat. Otázkou zůstává, zda lze bytový prostor s platnou nájemní smlouvou stále ještě považovat za squat v pravém slova smyslu. Co lze však s jistotou za squaterskou aktivitu označit, je pokus o obsazení domu na Albertově, ke kterému došlo v září minulého roku v rámci akce Týden nepřizpůsobivosti. Sami účastníci nepočítali s tím, že by mohli udržet prostor více než pár hodin, šlo jim spíše o poukázání na problematiku squatingu jako takovou. Dům v Apolinářské ulici byl přesně podle očekávání brzy vyklizen a několik z účastníků neúspěšného pokusu bylo poté odsouzeno (i když zatím nepravomocně) k desítkám hodin veřejně prospěšných prací.

Rozdrcení pokusu o obsazení nového domu na Albertově společně s dřívějším vyklizením Milady vyslaly do společnosti zdánlivě jasný signál -- vlastnické právo je zde nade vše svaté a zatočíme s každým, kdo by se pokusil jej narušit. Do jisté míry je to samozřejmě pravda. Při bližším zkoumání se však jedná až o druhořadý argument. Milada už rok chátrá a ani s prázdným domem na Albertově se nic nestalo. Řadí se tak mezi stovky stejně neobsazených a nevyužívaných objektů a obě by mohly být i mezi desítkami staveb, které obývají bezdomovci. Například jen pár desítek metrů od Milady se nachází menší budova (svého času propojena s Miladou a mezi squatery nazývána Prase), kde se nyní nachází několik lidí bez domova. Represe ze strany státu se nebojí. Otázka proto zní -- proč je nutné zasahovat proti squaterům, kteří porušují vlastnická práva, když dochází zároveň k toleranci bezdomovců, kteří ona práva porušují stejným způsobem?

Pokud budeme hledat odpověď na tuto otázku, brzy narazíme na státní netoleranci (nebo alespoň tiché, ale důrazné odmítání) alternativní kultury. Ať už se jedná o pokusy omezit činnost malých a experimentálních divadel (například působení Milana Richtera v odboru kultury na pražském magistrátu), nebo právě o netoleranci vůči squaterům, jakožto vyznavačům značně menšinového kulturního proudu. Další z pádných argumentů státu, proč squating podrobit represi, je politický přesah jeho působení. Mnozí squateři jsou svými názory blízko anarchistickému myšlenkovému proudu, který je v materiálech Policie ČR i BIS veden jako "extrémní", a tudíž jako nebezpečný pro stávající systém. S politickým přesahem souvisí celá řada dílčích otázek, přičemž nejpalčivější je otázka bytová. Squating svou činností velmi výrazně upozorňuje na jednu velikou "díru" v současném uspořádání společnosti. Na jedné straně existují stovky prázdných nevyužívaných domů, o které se nikdo nestará, na straně druhé desítky lidí žijících na ulici bez střechy nad hlavou.

Proti bezdomovcům není nutné zasahovat, protože se neangažují ve veřejných věcech a v současné společnosti se s jejich přítomností tak nějak počítá. Squating však není pasivní bezdomovectví. Naopak je aktivním článkem společnosti a upozorňuje na její kazy, které by jinak zůstaly skryty. Jeho pohled na bytovou otázku se pochopitelně nelíbí ani developerům, ani státu. To je ten hlavní důvod, proč musí být "ve státním zájmu" squating postihován. A to je i ten důvod, proč musela být vyklizena Milada.

Vytisknout