Pekelný plamen

6. 7. 2010 / Miloslav Štěrba

Nejvíc nás nese ten pekelný plamen.
K.H.Borovský

V roce 1985 na Velehradě promluvili k statisícovému zástupu přítomných předseda ONV, a také ministr kultury Milan Klusák. Neúspěšně. Ozýval se pískot, nespokojenci doplňovali řečníka ( uváděná jména Cyrila a Metoděje náboženskými tituly "svatí" ), odmítali spojovat církevní akci s "bojem za mír". Okresní náčelník i ministr dopadli téměř jako Miroslav Štěpán v ČKD. Měli štěstí, do roku 1989 scházely celé čtyři roky.

Co se to s českou společností stalo, že pouhých 8 let od Charty 77 se poutníci na Velehradě cítili svobodní? Cituji: "To nedělní dopoledne jsme se na Velehradě cítili na pár hodin jako svobodní lidé. Bavili jsme se s estébáky jako rovný s rovným."

Co asi probíhalo v hlavách ochránců režimu, oněch tajuplných tajných estébáků, jestliže s nimi hovořili občané jako "rovný s rovným"? Jistě, bylo to v prostředí přátelsky nakloněném občanskému rozjímání, kde se aureola nepřítele rozpouštěla jako cukrová vata koupená děcku na pouti. Jenže za hranicemi Velehradu přece začínala říše "totalitního" státu, na dohled bylo Uherské Hradiště s jeho vězením, a nekonečná řada let oné příšerné komunistické diktatury před námi. Nebo to bylo trochu jinak? Jenže to bychom museli zapochybovat o každodenních informacích našich svobodných a dokonce veřejnoprávních médií.( Dubito ergo sum.) Ne, tak svobodní ještě nejsme.

Nicméně opona spadla a historici mají důkazy o přelomové události v dějinách národa, kdy režim zaznamenal další smrtelnou ránu.

Na letošní pouti seděla v prvních řadách spousta malých i velkých politiků. Arcibiskup moravský Jan Graubner těžce lovil v paměti jejich jména, což jistě nijak neublížilo ani politikům, ani církvi, a ani bohu. Snad jenom Lívie a Mirek Kalousek měli to štěstí, že nemohli být zapomenuti.

Primas český Dominik Duka není žádný vlk, aby na nás cenil zuby z výšin svého majestátu, a proto poutníci mohli spolu s ním prožívat téměř pekelná muka svobodného uvažování o tom, že dnes, dvacet let po devětaosmdesátém, "nás něco svazuje, máme obavy a cítíme úzkost. Udělali jsme chybu? Ano. Pokusili jsme se svobodu rozdělit a každému dát jeho díl. Vznikly hranice, na nichž se naše osobní svobody dotýkají...". Také jeho výčet nacistických koncentračních táborů ve spojitosti s vírou ve "všemohoucího, spravedlivého a laskavého Boha" stojí za povšimnutí.

Televizní přenos nám umožnil pohlédnout do tváří řady přítomných. Za boha jsem nemohl nikde najít známé tváře českých lidovců. Neviděl jsem Cyrila Svobodu, ani Michaelu Šojdrovou, ani Jiřího Čunka, natož pak rebela Hovorku. Jen pořád a stále tvář Miroslava Kalouska. S jeho vírou v očistný plamen, kterým odstraní všechny sociální "vředy" z usměvavých tváří našeho skromného a pokorného lidu.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 2.7. 2010