Ještě o orientalismu s autoritativními rysy -- odpověď Martinu Knapovi

1. 7. 2010 / Lukáš Zádrapa

Mé základní východisko je velice jednoduché. Vím, jak vypadá život u nás, a vím aspoň přibližně, jak věci chodí v ČLR, v každém případě jsem tam mnohé viděl a slyšel a o soudobém čínském dění si udržuji přehled, ačkoli má odborná parketa to není (některé konkrétní detaily mi tak bezpochyby unikají, například přesně od kdy do kdy a jsou či byly blokovány stránky BBC; pan Knap ovšem nezmínil, že i často bývají blokovány selektivně i jednotlivé články a čínské verze zpravodajství bývají poněkud "upraveny"). Děsím se proto lidí, kteří nekriticky propadli kouzlu čínského hospodářského zázraku či jinému orientálnímu oblouzení, umožněnému beznadějně povrchním poznáním této země a její kultury, a jako profesor Komárek interpelují za to, abychom se ČLR politicky přiblížili -- nebo to aspoň opatrně naznačují. O to mi jde v prvé řadě, a pokud jsem v tomto případě psal o všudypřítomných temných stránkách současné čínské společnosti, bylo to hlavně proto, abych upozornil na scestnost takových úvah a vyvolal otázku, zda se chceme mít stejně "dobře" jako v Číně.

Pan Knap přitom nepopírá téměř nic z toho, co jsem za tímto účelem vylíčil, ale mnohé z těchto praktik se snaží vysvětlovat či obhajovat. Abych jej parafrázoval: ano, v ČLR je cenzurován internet z politických důvodů, ale . Ano, v ČLR je katastrofální stav životního prostředí, ale. Ano, v ČLR je rolníkům protiprávně zabírána půda developery a leckteří se proti tomu urputně, leč marně brání, ale. Ano, v ČLR je soužití chanské většiny s menšinovými národnostmi problematické, ale . Inu, ale . Nicméně to, že některé z nutně tezovitých bodů rozvádí, upřesňuje a změkčuje, je samozřejmě záslužné.

Vysvětlovat, co za příslušnými negativními jevy stojí, myslím není tuze nutné. Nikterak například netvrdím, že to, co dělá čínský establišment, nemá při určitém způsobu myšlení a z pohledu určité třídy lidí logiku. Ostatně jsem ani nikde netvrdil, že ČLR je KLDR, ani nic podobného. Obhajovat to, jak to v ČLR chodí, je pak otázka hodnot a svědomí. Osobně mi nepřipadá jako vkusné na základě velmocenské logiky (či "logiky dějin") bagatelizovat všechno to bezpráví, které se v ČLR děje, a které je nezřídka protiprávní i z hlediska čínských zákonů. Stejně je pro mě naprosto nepřípustné označovat všechny spontánní protesty proti záborům půdy nebo katastrofálním dopadům ničím nespoutaných průmyslových provozů na životní prostředí a na zdraví obyvatel za protistátní činnost řízenou zahraničními agenty. Činí tak s oblibou čínské sdělovací prostředky a boj proti teroristům, proti separatistům i proti rozvracečům státu slouží jako dobrá záminka k potlačení nespokojených či nepohodlných obyvatel všude na světě, bez ohledu na to, že terorismus a separatismus skutečně existuje.

Nakonec vždy vyvstane jedna jednoduchá, ale stěžejní otázka, která mnohé vysvětlí: chtěl bych, aby to takto chodilo u nás? Chtěl bych, abych byl v kůži řadového čínského rolníka? Nebo jiné obdobné otázky: sympatizuji se zoufalým zemědělcem, kterému nezbývá při faktické absenci právního státu na provinční úrovni, kde prorostl velký obchod s politikou již dokonale, nic jiného, než se bránit podomácku vyrobeným dělem, nebo právě s developery? S rodiči protestujícími proti ututlání případu, v němž bylo poškozeno zdraví jejich dětí, nebo s institucemi, které je za "rozvracení státu" zavírají do vězení, paradoxně aby nepoškodili dobrý obraz Číny a zájmy kapitálu? S těmi, které obklíčili policajti v jejich čtvrti, aby si už podruhé nemohli jet stěžovat na místní správu do Pekingu, anebo se zkorumpovanou místní správou? Zde končí všechno teoretizování, všechny rozbory mezinárodní situace a kavárenské hovory o industrializaci, teroristech, jiných kulturních zvyklostech či jiných důvodech, které opravňují spravovat zemi tímto způsobem.

V západním prostředí má zkreslování obrazu různé podoby; jak podivně se někdy kříží jsem tak trochu naznačil ve svém pohledu na olympiádu . Mezi ně patří i odlišné verze sinoromantiky na jedné straně a formální antikomunismus na straně druhé. Nehlásím se ani k jednomu, sinoromantika člověka většinou po zevrubnějším poznání čínské kultury přejde s tím, jak iluze orientalismu nahradí o poznání prozaičtější realita, jakkoli zajímavá, o antikomunismu si myslím své už díky české zkušenosti, sám tíhna nalevo. Antikomunismus je koneckonců dost přihlouplý vůči zemím jako Čína, které s komunistickou myšlenkou mají už jen málo společného. Vždyť pokud je na Číně něco skutečně strašidelného, pak varovné důsledky sňatku nedemokratického a asociálního zřízení a vlády ničím neregulovaného a neomezovaného velkokapitálu, jehož zájmy podporují vládnoucí struktury. To není ani tak nelibost levicového intelektuála, jako hrůza z toho, co člověk viděl na vlastní oči, a elementární lidská solidarita s postiženými.

Za západní sdělovací prostředky, natožpak jejich čínské "kauzy" se nikterak nestavím. Tibetská kultura mě v nejmenším nezajímá -- což neznamená, že schvaluji, jak se Číňané v Tibetu chovají! -- , o Fa-lun-kungu myslím totéž co pan Knap, západní zpravodajství o Číně považuji z větší části za hrubě nekompetentní, o českém ani nemluvě -- koneckonců jsem byl osobně přítomen několika takovým žurnalistickým "výkonům". Uvědomuji si, že představuji skeptický pól pohledu na ČLR, ale můj postoj k ní ČLR je jednak založen na ucelených osobních zkušenostech, zarámovaných dlouholetým studiem čínské kultury, a jednak si myslím, že tak trochu vyvažuje onu plejádu nadšených čínomilů, kteří zpravidla nevědí, o čem mluví. Mezi ně patří dle mého soudu i Stanislav Komárek. Samozřejmě je zde i vliv ustrojení člověka, jsou jistě i znalci Číny, kteří vidí pro změnu především ochotné číšníky, dobré a levné jídlo a kaligrafie v obchodech s uměním, prostě vše to, co člověka hned při prvním dojmu okouzlí. Pokud není vevázán v tamější systém jako jeden z řadových Číňanů a je stále přinejmenším jednou nohou v Evropě, snadno pro bohatství nevšedních zážitků přehlídne, co za tím vším stojí a v jakém rámci se to odehrává.

Jednotlivé body mého polemicky vyhroceného příspěvku byly esejisticky nahozeny tak, aby buď rozbily růžové brýle romantiky, pokud skutečně o romantiku jde, anebo vytáhly na světlo i ty rysy ČLR, o kterých lidé typu S. Komárka možná vědí, ale rádi je zapomínají ve svém horování pro asijský dynamismus zmiňovat. Těžko je tedy lze považovat za pojednání o problému v jakémkoli slova smyslu, která aspirují na to, zachytit příslušné problémy v jejich plastičnosti. Telegraficky se však dotknu některých připomínek:

• podsouvat mi černého petra zdiskreditované "osvícené Evropy" je tak trochu nefér: to, že v Evropě osvícenské ideály vznikly a že se k nim z velké části hlásím, neznamená, že říkám, že Evropa je osvícená, nikoli, není. To, že je mentálně někde jinde, vyplývá ze zkušenostmi s industrializací, o jejímž průběhu přitom pan Knap mluví a nepřímo potvrzuje má slova: jednoduše zatímco ČLR prožívá do značné míry civilizační posun, který v Evropě proběhl někdy před sto lety, a její pozornost je upřena na problémy s industrializací, jedním ze současných čínských fetišů, Západ vstoupil do éry postindustriální a s hlubokými rozpaky hledí zpět na způsob vlastní industrializace. ČLR se ovšem těmito rozpaky nenechává v nejmenším vzrušovat, oficiální diskurz se šine v kolejích budovatelské moderny, zatímco Západ se topí v soumraku postmoderní nejistoty, ale probleskuje i nadějí postmaterialistického myšlení. Mám velké výhrady k tomu, popisovat situaci jako úpadek dekadentního Západu a sílu asijského ducha, když ve skutečnosti se jedná jen o fázové posunutí a faktické zpoždění ČLR ve vývoji globální civilizace, i když je zřejmé, že to pro její elity za stávajícího nastavení (neoliberální ideologie a instituce globálního kapitalismu) může být paradoxně výhodné.
• vím o tom, že značná část čínského obyvatelstva oficiální politiku schvaluje, i když pochybuji o tom, že zájmy velkých firem a rolnictva se stýkají, jak tvrdí pan Knap. Ani pan Knap mě však nepřesvědčí o tom, že je v pořádku upřít veškerá práva na obranu těm, kteří s ní nesouhlasí a kterých se brutálním způsobem dotýká. A je jich hodně. Nikdo mi nevymluví, že kdyby tyto zájmy byly tak sladěné, že by docházelo k tak masivním nepokojům, potlačovaným demonstracím, že by čínské úřady musely blokovat provoz sociálních sítí, svobodnou výměnu informací, zakazovat filmy a hudební skupiny a šikanovat neposlušné (kritické) žurnalisty, vyřazovat z provozu mobilní sítě ve snaze zabránit organizaci demonstrací. A opravňovat tyto prakticky s tím, že vše je jen obrana proti působení CIA či proti pornografii, je dle mého projev patologicky paranoidního smýšlení nebo demagogické manipulace.
• o problémech v soužití s menšinovými národnostmi jsem psal jen to, že existují. Chtěl bych pana Knapa ubezpečit, že jsem dalek toho tyto rozpory vnímat zjednodušeně. Netvrdím, že v Sin-ťiangu neexistují teroristé, neříkám, že tibetská otázka není nadmíru komplikovaná (i tak jsem však přesvědčen, že se o vztah kolonizační v zásadě jedná). Věc se jistě nemá tak, že jsou Ujguři či Tibeťané nevinná kvítka či za asimilaci desítek malých nárůdků můžou jen čínské instituce. Jedno je však podle mého jisté -- chanská většina má velké potíže se soužitím s ostatními národnostmi a přes všechnu zdařilou propagandu se k nim nechová nikterak v rukavičkách, ačkoli určitou snahu nelze ústředním orgánům upřít. O nějakém pochopení, respektu či dokonce ocenění svébytných kultur menšinových národností chanským obyvatelstvem lze mluvit stěží. V každém případě já bych v jejich kůži být nechtěl, ať si profesor Komárek o civilizačním přínosu Číny v Tibetu či o péči o ujgurské písemnictví bájí cokoli.
• jeden z oblíbených, ale dost průhledných triků obhájců současného dění v ČLR, je zvolání: "A to mají jako zůstat v předmoderní době a dělat nám agrární skanzen?!" V mnohém to připomíná onu legračně pitomou odpověď průměrného Čecha takřka na jakoukoli ekologickou výzvu: "A to se mámě vrátit do jeskyní a svítit loučema?" Martin Knap je zjevně dost bystrý na to, aby si uměl představit i jinou cestu industrializace Číny, než kterou nabízí stávající faktická bezprávnost řadového obyvatelstva vydaného na milost a nemilost srostlého komplexu politiky a korporací. Pro začátek by stačilo poučit se trochu z chyb a rozporů industrializace evropské, ale ani zaručit fungování právního státu a hledět na elementární spravedlnost by nebylo od věci, když už se poněkud pokrytecky bojíme demokracie a občanské společnosti v Číně.
• Pro ty, kdo se prokousali až sem, nabízím malou uměleckou odměnu (http://www.youtube.com/user/Chmelarcik#p/a/318E78D3E659D33C/3/MMePSqdyBHw). Týká se jednoho z význačných rysů současné Číny, o kterém jsme zatím vůbec nemluvili, a ani profesor Komárek jej pokud vím nikde nezmiňuje. Přikládám narychlo spíchnutý překlad velmi populární písně, která v klipu, založeném na úspěších čínského kosmického programu, zní:
  
  Kolik je skryto snů ve větrech a deštích pěti tisíc let
  žluté tváře, černé oči, na tváři stále úsměv
  hory a řeky osmi tisíc mil jsou jako jedna píseň
  lhostejno odkud přicházíš a kam jdeš
  
  
  Stejné slzy, stejné bolesti
  minulé strasti si uchováme v srdci
  stejná krev, stejná rasa
  jsou ještě sny pro budoucnost, společně je rozviňme
  
  Jdeme ruku v ruce, nerozlišujeme mezi já a ty
  se vztyčenou hlavou kráčíme vpřed
  ať celý svět ví, že jsme všichni Číňani
  
  

Ano, stejná krev, stejná rasa, jedna masa, všichni jsme Číňani: já manažer, ty aktivista ve vězení. Inu, všichni jsme žlutí dědici draka s černýma očima a černými vlasy (ZDE s anglickými titulky)...

Vytisknout