Cyril a Metoděj a Jan Hus

5. 7. 2010 / Boris Cvek

A v obou případech jde i o písmo s malým "p", o cyrilici a reformu českého pravopisu. Už jen málo doceňujeme, jak úžasnou schopností je gramotnost, schopnost psát a číst. Z ručně psané formy písma je dnes možná běžný už jen podpis. Tiskl jsem si teď některé maily, které jsou pro mne důležité z osobního hlediska, a s bolestí jsem si uvědomil, jak neosobní je to písmo z tiskárny a jak obrovský rozdíl je mezi dopisy, jež jsem psal před deseti lety svým tehdejším rukopisem, v němž se zračil můj duševní stav, a mezi dnešními maily, vytištěnými na papíře.

Umět psát vlastní rukou a ne jen mačkáním kláves je jistě standardní předpoklad gramotnosti a člověk často žasne, kolik různých individuálnách rukopisů existuje. Je tam ten člověk, nestandardizovaný, konkrétní, je tam určitě možno vyčíst leccos z jeho povahy, je tam otisk svědectví o něm, který on sám učinil.

Rukopis říká více, než by pisatel chtěl říci, a v tom má grafologie jistě pravdu. Člověk se nejprve učí psát ta, že obkresluje a obkreslené se učí spojovat či klást vedle sebe. Jak ukazuje tento odkaz, od nového školního roku se mají některé děti učit novému vzoru písma, který je nebude nutit spojovat písmena.

Nic proti tomu nemám, jen jsem si vzpomněl, jak se vyvíjel můj vlastní rukopis. Psaní "psacím" písmem mi vždy dělalo potíže, a tak jsem se na druhém stupni nechal rád ovlivnit svým třídním učitelem, který - a to bylo tehdy nezvyklé - psal písmem tiskacím (malým). Nejprve každé písmeno mělo jiný sklon a celková přirozenost mého psaní nebyla vůbev patrná, teprve později jsem se však naučil spojovat malá tiskací písmena a vytvoři jsem si svébytný hybrid, v němž jsou písmena spíše kolmá nebo častěji skloněná doleva, jak je pro mne přirozené.

A mé písmo je dodnes v každém životním období trochu jiné, byť ve své základní podstatě už neměnné. Píšu si denně rukopisné poznámky po více než 20 let, čili mohu to dobře porovnávat. V tom je určitá zbývající posvátnost písma, kterou mu vzal dávno knihtisk a nedávno počítače: jedinečnost okamžiku psaní. Proto každý dětinný krasopis nechť časem přejde ve vaši, opravdu ale vaši čmáranici. Bez přijetí sebe sama není spásy a nejméně té křesťanské.

Což může vést k pro mnohé lidi paradoxní úvaze, že totiž teprve po coming outu - v tom nejširším smyslu - člověk může mluvit s Bohem upřímně, bez iluzorní snahy vodit Vševědoucího za nos, a také konečně důvěřovat Bohu, že ho miluje tak, jak ho stvořil. A tím se vracím zpátky k věrozvěstům a mučedníkovi. To je jejich poselství, které nesou z hloubky evangelia a které překládám do řeči 21. století, byť jim v jejich tehdejší mentalitě by se ten můj překlad vůbec nelíbil. Ať žijí paradoxy živé tradice!

Vytisknout