Je střet generací nevyhnutelný?

2. 7. 2010 / Miloš Pick, Jaroslav Ungerman

Do kdy je dosavadní systém udržitelný?

Na rozdíl od předchozí projekce z roku 2005, kdy byl dosavadní průběžný systém finančně vyrovnaný (resp. nepatrně přebytkový) až zhruba do roku 2025, pak podle letošní projekce by byl již v uvedeném období až do roku 2030 nepatrně schodkový (do půl procenta v poměru k hrubému domácímu produktu) a potom by – podle obou projekcí - do roku 2050 ztráta rostla až na 4 procentní body ročně.

Nová projekce přitom snižuje výdaje asi o půl procentního bodu ročně v důsledku příznivějšího demografického vývoje a také vlivem zpřísnění parametrů systému, platného od roku 2008. Zhoršení je tedy způsobeno výlučně snížením příspěvků na penzijní pojištění zhruba o 1 procentní bod ročně na základě změněné makroekonomické projekce, která snižuje růst ekonomiky v důsledku současné krize. Počítá tedy s nižším růstem příjmů a také s vyšší nezaměstnaností.

Už samotný fakt, že tito experti se pouštějí do úvah o vývoji ekonomiky na celé století je na pováženou. Podle našeho názoru je sotva opodstatněné pokoušet se takto vykládat modelování vývoje ekonomiky stejně jako společnosti na tak dlouhé období, jako kdyby to byla střednědobá prognóza. Vždyť se jen zamysleme nad tím, že by někdo – analogicky – zkusil v roce 1910 prognózovat vývoj ekonomiky ve dvacátém století a to nejen za celou světovou ekonomiku, ale i za malou Českou republiku. Umíte si představit, k jakým závěrů by asi tak došel? Opravdu někdo umí odhadnout, jak poroste ekonomika např. po roce 2030 nebo dokonce po roce 2070? Nicméně autoři zkoušejí svá přání vydávat za jakousi vědeckou prognózu. Účelovost takových úvah či „projekcí“ je víc než očividná. Buď jsou autoři těchto projekcí nadáni mimořádnou mírou jasnovidectví anebo jejich tvrzení není ničím jiným než naprostým šarlatánstvím.

Lze pochopit i to, že nějaký takový model k podobným úvahám může existovat. Ale minimálně bychom tento model považovali jen za ilustraci tendencí a přinejmenším bychom se z něho – zejména po více než 20 letech – neopovažovali dělat dalekosáhlé konkrétní závěry. Kde je totiž řečeno, že to, co platilo v minulosti, bude platit i v budoucnosti? Všichni seriozní autoři se přece shodují na tom, že hrozby budoucnosti jsou zcela a zásadně jiné než jsme prožili v dvacátém století a tedy ekonomický vývoj bude determinován jinými faktory. Chceme-li být tedy seriozní, pak nemůžeme - jako minimum – svá přání (a ta jsou také až příliš očividná) vydávat za skutečnost či žádoucí budoucnost.

Bylo snad málo na toto téma napsáno? Tak proč potom takové dalekosáhlé závěry, chceme-li být objektivní, jak by se žádalo od expertů.

Proto ani touto zprávou nastolené tvrzení o neudržitelnosti systému již v  období do roku 2030 není v souladu se soudobými poznatky o ekonomickém vývoji a bez hlubší oponentury není proto vůbec průkazné.

Důvod, proč je tomu tak, je také zřejmý. Východiskem úvah expertní skupiny o budoucnosti penzijního systému totiž byla nutnost diverzifikace jeho zdrojů. Nikoli tedy jeho udržitelnost, ale diverzifikace jeho zdrojů. Již v tomto přístupu je skryta podstata celé zprávy PES – apriori se totiž předpokládá, že průběžný systém je neudržitelný a proto je nutno nalézt jeho další zdroje a tedy diverzifikovat.

Toto heslo přitom není domácím vynálezem. Skrývá se za ním selhávání snah o plnou privatizaci penzijních systémů ve světě a tedy snaha neoliberálů o jejich alespoň částečnou privatizaci.

Z našeho pohledu je tak již – při tomto výchozím principu - předem rozhodnuto o výsledku, kterým nemůže být nic jiného než otevření prostoru pro povinné spoření na penzi v soukromých penzijních fondech. Protože je přece nutno diverzifikovat zdroje a ty musíme diverzifikovat, protože současné nestačí – řečeno pod čarou. Diverzifikace je tím podprahovým sdělením o tom, že někdo nebude mít důchod. Musí tedy vyhledat příslušný soukromý penzijní fond, kde si bude na důchod spořit. Nepůjde však o dobrovolné rozhodnutí, ale rozhodnutí vynucené zákonem..

Experti tedy nezkoumají - padni komu padni – pravdu. Oni zkoumají diverzifikaci zdrojů a tu zkoumají proto, že těchto zdrojů je málo pro soukromé spoření na důchod. A zmocnili se tohoto problému vskutku ukázkově. Zdrojů bude ještě méně.

Degradace průběžného systému

Všechny varianty navržených změn předpokládají snížení pojistné sazby z objemu mezd o 5 procentních bodů (z 28% na 23%) a první varianta vyvádí z tohoto průběžného systému (tzv. prvního pilíře) povinně další 3 procentní body do fondového systému spoření na důchod pro pojištěnce mladší čtyřiceti let (do dále nazývaného druhého pilíře). Chybějící zdroje v penzijním systému mají být „kompenzovány“ sjednocením (tedy hlavně zvýšením snížené sazby) DPH na 19 procent s údajným výnosem 50 mld. Kč (podle odhadu za rok 2010). Všechny absolutní údaje jsou zde ilustrovány na projekci za rok 2010, ačkoli dlouhodobě se budou násobně zvyšovat. Jde o údaje z projekce, i když naše propočty dopadů jsou nižší.

V souhrnu těchto protisměrných operací by bylo z prvého pilíře odčerpáno 50 - 60 mld. Kč (snížením a vyvedením pojistného 100 mld. Kč po odečtení námi reálně odhadovaného výnosu 40 - 45 mld. Kč ze zvýšení DPH).

Údajná finanční neudržitelnost průběžného systému je tedy léčena - ve středověku velmi uznávanou medicínou – puštěním žilou. Opticky je přitom vytvářen dojem, jakoby zvýšením DPH byla léčena neudržitelnost prvního pilíře. Ve skutečnosti jde však o něco jiného - vyvést tyto prostředky. Zvýšení DPH, které je má kompenzovat, je tak ve skutečnosti zástěrkou, která má zastřít její použití – konec konců - pro financování druhého pilíře.

Tato operace - především snížení pojistného - je zdůvodňována jednak pozitivním dopadem na trh práce a na ekonomický růst. Dostupné analýzy ale ukazují, že v návaznosti na „Klausovu léčbu“ z devadesátých let dosud u nás nebyla překonána politika levné práce. Na světových trzích v porovnání s vyspělými zeměmi i nadále české firmy konkurují především nízkými jednotkovými náklady práce - méně než polovičními v porovnání s Rakouskem (vyšší pojistné u nás je více než vyváženo nízkými jinými složkami těchto nákladů .

To lze dokumentovat na řadě podkladových studií (R. Vintrová: „Reálná konvergence a její faktory“, Ekonomické listy, číslo 1/201):

Vývoj jednotkových pracovních nákladů zemí EU-5 a Bulharska a Rumunska v relaci k Rakousku (Rakousko = 100)¹⁾

	2005	2006	2007	2008	20092)	Rozdíl 2005-09 p. b.
Česká rep.	40,6	41,8	43,1	50,3	46,9	6,3
Maďarsko	40,4	38,7	42,5	43,7	37,7	-2,7
Polsko	43,5	44,6	47,4	54,0	42,7	-0,8
Slovensko	32,5	34,1	36,6	40,5	40,6	8,1
Slovinsko	65,2	63,5	63,2	65,1	67,5	2,3
Bulharsko	19,0	20,1	23,3	26,8	28,6	9,6
Rumunsko	35,6	39,8	47,5	48,7	46,1	10,5

1) Pracovní náklady v eurech na jednotku produktu v PPS;

2) Předběžný údaj. Pramen: Gligorov, V., Havlik, P., Landesmann, M., Pöschl, J., Richter, S. et al., 2010, s. 149–151.

Jde o obecně známý fakt a nepochybujeme o tom, že experti z této skupiny tuto skutečnost dobře znají. Proč ji potom takto účelově zneužívají, je opět otázkou.

Snaha expertní skupiny po dalším snižování nákladů práce je tedy zároveň i cestou, jak dále prohlubovat zaostávání české ekonomiky za vyspělými zeměmi. Nadále totiž umožňuje pokračovat v rozvoji jednoduchých výrob a neusilovat o rozvoj technicky náročných a sofistikovaných výrob. Znamená také – ve svých důsledcích – že životní úroveň české populace zůstane i v dalším období vzdálena od vyspělých zemích. Nelze vůbec počítat s tím, že by se české mzdy mohly výrazněji přiblížit vyspělým zemím – to bychom se zbavili deklarované výhody nízkých pracovních nákladů - a - z hlediska penzí – že by se české, beztak nízké, penze mohly přibližovat úrovni západoevropských důchodů.

Na  druhé straně by si autoři této koncepce levné práce měli být také vědomi, že taková politika bude nevyhnutelně naši konkurenceschopnost na světových trzích v budoucnu oslabovat. Politika levné práce včetně nízkých mezd totiž nevyhnutelně „vyhání“ kvalifikovanou pracovní sílu tam, kde jsou schopni ji zaplatit. Degraduje i vzdělávací systém – k čemu je kvalifikovaná práce, když není odpovídajícím způsobem placena? Konečně pak je i brzdou hospodářského růstu. Znevýhodňuje i hmotné investice do technického rozvoje a  růstu produktivity práce. Také nízký růst spotřeby omezuje hospodářský rozvoj, který není doprovázen odpovídajícím růstem investic.

Diversifikace penzijního systému vytvořením druhého pilíře se vydává i za vyvážení rizik obou pilířů, přestože ve světě je naopak uznáváno, že právě systém spoření na důchod je spojen s rizikem, že na čtyřicet let dopředu nikdo nemůže zaručit reálnou výši úspor a z nich vyplývajících důchodů. Vyvážením tohoto nového rizika je tedy naopak první pilíř.

Dále je však otevřeně uváděn patrně skutečný a – vedle zájmů penzijního byznysu -hlavní důvod: Průběžný systém je označen za nedostatečně zásluhový s přílišnou vnitrogenerační solidaritou a solidarita mezigenerační je dokonce považována za nespravedlnost.

Tato myšlenka je však zabalena do – také nyní módního výrazu – diverzifikace rizik. Představitelé penzijního byznysu jsou zneklidněni tím, že na průběžném systému spočívá celá váha budoucích penzí a proto navrhují rozložit tuto váhu jinak. A mají po ruce hned řešení - nabízejí svůj byznys.

Proto je v první (souhlasila s ním většina, nikoli všichni členové skupiny) variantě vyvedení prostředků z prvého do druhého pilíře navrhováno nikoli ve světě známou dobrovolnou volbou pojištěnce (v anglické terminologii „opt out“), která např. v Dzurindově reformě na Slovensku sama stačila k destrukci prvého pilíře o desítky miliard slovenských korun. Přitom je důležité dodat, že za období 2006 – počátek 2010 je výnos těchto fondů vytvořených z  opt outu reálně negativní a tedy nepokrývá ani inflaci, což se opět v české kotlině nerado slyší. Je navržen daleko tvrdší postup a v návrhu autorů skrytý pod „novotvarem“ - povinné vyvedení (anglicky snad „direct out“).

Kdyby to totiž bylo jen dobrovolné, sotva by bylo možno počítat s účastí těch, kteří svými úsporami nedosáhnou na dostatečný důchod – a to je většina lidí. Ti totiž nemají z čeho spořit. Budeme-li věřit průzkumu Poštovní spořitelny, pak nemůže spořit 47 % lidí, protože nemají dostatečné příjmy.

Přirozeně, že takový stav by nezaručoval potřebný objem prostředků pro druhý pilíř a tudíž byznys se soukromým penzijním pojištěním by se nemohl tak rozvinout. Proto je nutno to zákonem nařídit.

Zjevným, neomaleným cílem této „reformy“ je tedy „knock out“ příjmů prvého pilíře, který znamená jeho naprostý kolaps. A o to autorům zjevně jde. Kdyby totiž k tomu nedošlo, nemohl by se rozjet jejich byznys resp. byznys jejich šéfů (zpravidla zahraničních) s povinným soukromým penzijním pojištěním.

Po té, co byly okleštěny příjmy v prvním pilíři nutně dochází k dalším redukcím i jeho výdajů pomocí parametrických úprav. Na rozdíl od původní verse (z roku 2005) např. zvyšování hranice věku pro odchod do důchodu není omezeno na 65 let u mužů (a méně u matek dětí), ale nyní má být setrvalé a neomezené. Má být omezen souběh důchodu se mzdou, ačkoli vysoká pracovní aktivita seniorů – včetně důchodců - může být jedním hlavních činitelů, kompenzujících vliv prodlužování života na náklady pojistných systémů. Valorizace důchodů má být postupně (do roku 2025) omezena pouze na valorizaci cenovou (na stagnaci reálného důchodu). V souhrnu by zpřísnění parametrů výdajů vedlo do roku 2035 ke snížení náhradového poměru (poměru důchodu ke mzdě) o další 4 procentní body proti původní versi (z dnešních 42 procent až na 34 místo původně na 38 procent).

Tato varianta představuje ve skutečnosti cílené oklešťování nejen příjmů, ale i výdajů průběžného systému a zjevně jej touto destrukcí degraduje na náhončího druhého pilíře.

Je tomu tak i ve druhé předložené variantě, kde by vstup do druhého pilíře byl dobrovolný. Tato varianta představuje jen nepodstatné zmírnění uvedeného záměru - byla by vytvořena na základě obdobné devastace prvého pilíře snížením pojistného na 23 procent. Dobrovolné úspory vkládané do druhého pilíře by byly subvencovány v rozsahu 3 % z jiných fiskálních úspor, které zatím nebyly specifikovány. Tato varianta vznikla jako torzo z návrhu, uvažovaného v dřívější versi tohoto týmu, kdy nepočítala se snížením pojistného. V této podobě však ztratila smysl.

Privilegovaný fondový pilíř

Naopak nově vytvářený fond spoření na důchod (druhý pilíř) má být nepřiměřeně vysoce subvencován z veřejných rozpočtů. Jak už bylo uvedeno jde o nepřímou dotaci, která by měla pokrýt 5 procentních bodů, o které je snížena sazba penzijního pojištění. To, jak lze dokázat, ovšem naplněno není.

Tato dotace ve prospěch systému, který má být výlučně zásluhový, je poskytována ze zvýšení výnosu DPH. Přitom je zřejmé, že tuto zvýšenou DPH zaplatí především ti chudší, protože v jejich výdajích je relativně větší podíl spotřeby  - v tom zejména základních životních potřeb, dosud zdaněných nižší sazbou - než u těch bohatších. Ti chudší - na rozdíl od bohatších - nemohou ani spořit, ani jinak zhodnocovat své příjmy, což není zatíženo DPH. Proto také navrhované přenesení části výnosu DPH do penzijního systému je sociálně nespravedlivé – chudší sem přispívají relativně více – vzhledem ke svým příjmům - než bohatší. A tedy v návrhu PES je to jednoznačné - ti chudší přispějí na „spravedlivé“ důchody těm bohatším.

Proto se domníváme, že nejen souhrnný návrh, ale ani stavební kameny těchto variant nejsou použitelné pro tvorbu racionálních alternativ.

Jsou východiska?

Vedle parametrických úprav průběžného systému důchodového pojištění by bylo účelné hledat možnosti jeho zásadní modernizace, při níž by byl rozdělen na dvě složky - solidární a zásluhovou (tzv. příspěvkově vymezené nefinanční systémy NDC) s využitím návrhů Panevropského systému (Světová banka od roku 2003) opírajícího se o zkušenosti skandinávských a dalších zemí. (Blíže viz dokument SB nebo J. Vostatek: Vývojové tendence sociálního zabezpečení se zaměřením na Evropu a Česko. Praha, VŠFS, 2009.)

Kategorickým předpokladem takové ekonomicky racionální i sociálně únosné alternativy je především do té doby nepřipustit degradaci průběžného systému (prvého pilíře) jakýmkoli snížením nebo vyvedením pojistného mimo tento systém, a to ani dobrovolně (opt out). Za tohoto předpokladu vytvořit fond spoření na důchod (druhý pilíř) na základě dobrovolnosti a přiměřené stimulace jeho subvencováním. Míru této stimulace posoudit na základě vyhodnocení zahraničních zkušeností.

Nerozlučnou součástí reforem penzijních systémů však také musí být propopulační opatření ke zvýšení porodnosti, která mohou dlouhodobě tlumit hlavní příčiny zvyšování nákladů penzijních systémů. Je nepochybné, že složitá sociální situace mladých rodin s dětmi – ačkoli se to nerado slyší – je také důvodem klesající porodnosti. Právě tato opatření jsou proto časově nejnaléhavější a nejneodkladnější. Jejich účinnost nesmí promeškat příchod slabších ročníků žen ve věku nejvyšší fertility. Tím je nutno zmírňovat a nikoli prohlubovat dosavadní hlubokou nerovnoměrnost velikosti jednotlivých ročníků, setrvale reprodukující dávné krize, což vede k neúnosně nákladnému kolísaní poptávky po veřejných službách - od předškolních zařízení a škol k nemocnicím až po domovy důchodců. To je ještě hlubší imperativ než aktuální fiskální hlediska.

Součástí důchodové reformy však musí být také udržení zaměstnanosti zejména v populaci starších padesáti let. Mají-li lidé pracovat do 65 let věku, pak musejí mít také vytvořeny předpoklady k práci (zkušenost Skandinávie). To ovšem žádný z předkládaných systémů neřeší, ačkoliv je to základ pro vytvoření dostatečně stabilního systému penzijního pojištění.

K tomu se však nevede ani žádná celospolečenská diskuse, i když je také jasné, že vyřešit důstojné zaměstnání pro lidi ve věku nad 50, ale především mezi 55 – 65 lety je právě klíčem k udržitelnosti důchodového systému.

Na druhé straně chápeme, že to uvedenou skupinu expertů ani moc nezajímalo. S lidmi nad 55 let přece žádný byznys neuděláte...

Proto se také tato reforma důchodů obrací jen k mladším lidem a výrazně se tak podílí na rozněcování mezigenerační nenávisti, když se snaží dokázat, že právě ti starší jsou příčinou problémů penzijního systému. Není to nakonec nic nového – bylo snad málo takových excesů v letošních volbách? Je však nutné v tom pokračovat? Nenastal čas k tomu, aby diskuse o vztahu generací – a o tom nakonec je důchodový systém - nabrala jiný – nikoli tak vyhraněně konfrontační - směr?

Vytisknout