Co teď...a co potom?

4. 7. 2010 / Jindřich Kalous

Formulace otázek a způsob jejich kladení přitom předjímají, jaké odpovědi na ně je možno očekávat. Je proto zarážející, i když zřejmě pro dnešní situaci asi zákonité, že v té části prostoru veřejných diskusí, která nejvíce ovlivňuje myšlení "obyčejných" lidí, ty "správné" otázky nikdo nevznáší.

Než však přijde na ty důležité otázky řada, je ještě předtím nutno položit jednu otázku zdánlivě prostoduchou a naivní. V čem to vlastně žijeme? Používání pojmu "kapitalismus" se ještě i 20 let po převratu stále vyhýbá spousta lidí, dokonce i jeho příznivců a aktivních obhájců věřících, že tento "systém" je zákonitým vrcholem dějin, nejlepším možným způsobem organizace společnosti apod. Zřejmě si uvědomují nebo aspoň cítí, že ve významné části společnosti má tento pojem i jeho reálná náplň stále ještě (nebo už zase?) negativní konotace.

Zároveň se ve světle posledních událostí (nastupující velká ekonomická deprese, ochromení funkce a rychlý rozklad finančních struktur, množící se důkazy o nestabilitě a zranitelnosti subsystémů, na nichž je lidstvo životně závislé - jmenujme aspoň opatřování energie a potravin) ukazuje, že kapitalismus vyčerpal své vnitřní možnosti. Ve své tendenci neregulovaně požírat sám sebe dospěl od pomyslného ocasu až těsně za hlavu a další zakousnutí hrozí sebezničením. Likviduje i vnější podmínky své existence. Už zbývá jen málo přírodních zdrojů, z nichž by se dal ždímat zisk. Masově přibývá lidí, které už není o co okrást, takže pro kapitalismus nejsou důležití ani jako pracovní síla ani jako konzumenti, což je často přímo ohrožuje na životě. I ve "třetí", tj. virtuálně-finanční ekonomice zbývá už jen málo možností, jak může kapitál realizovat jediný způsob své existence - tvorbu zisku. Jednou z nich je přesměrování daňových výnosů do soukromých kapes - proces, který se tady a teď projevuje mj. zběsilou snahou systémového vlastníka o privatizaci služeb poskytovaných dosud prostřednictvím sociálního státu.

Systémový vlastník - diskrétní elita - si vážnost situace zřejmě uvědomuje. Nalití nepředstavitelných peněžních částek do bank a snahy o pacifikaci "neposlušných" vládních režimů v oblastech výskytu energetických surovin jsou toho důkazem. Alternativou by totiž mohl být rychlý, nezvladatelný a krvavý rozklad "systému", ohrožující i systémového vlastníka, ve chvíli, kdy nikdo ani zdaleka nemá představu o tom, čím ho nahradit. A aby diskrétní elita zažehnala riziko možnosti, že by někdo mimo její okruh mohl něco rozumného vymyslet, pokouší se nositele snah o vymýšlení nekapitalistických alternativ vývoje společnosti všelijak umlčovat. Od přehlušování prosystémovým mediálním kraválem přes diskreditaci pomocí všelijakých nálepek až po uzákonění zákazu vůbec některé pojmy používat - vše má sloužit tomu, aby nutná změna proběhla pokud možno nenápadně v zájmu a režii systémového vlastníka.

Co však zbývá nám ostatním, jestli si máme udržet aspoň nějakou naději na důstojné přežití krizí nadcházejícího historicky přelomového období a chceme-li svým potomkům odkázat víc než zjištění, že líp už bylo?

Zkusme si představit dvourozměrný graf podle následujícího obrázku.

Na vodorovnou osu x vynesme nezávisle proměnnou - lidskou činnost. Pravá poloosa představuje činnost vyvíjenou - ať už záměrně či nikoli - ve prospěch všech, tj. pro celou společnost, ve veřejném zájmu. Na levé poloose budou aktivity jednotlivců nebo nějakých více či méně uzavřených skupin provozované v jejich prospěch - zase buď přímo s tím "zištným" záměrem nebo s podobným nezamýšleným důsledkem. Na svislé ose y se jako důsledek lidského jednání objeví závisle proměnná - na horní poloose tendence ke změnám "systému", dole tendence přispívající k udržení nebo posílení stávajícího stavu.

(Než budeme pokračovat, tři poznámky.

1. Můžete si poloosy označit kladnými a zápornými znaménky jako v matematice - vpravo a nahoře plus, vlevo a dole mínus. Možná by šlo ve zvoleném znázornění výsledky nějak kvantifikovat - to však není účelem této úvahy. Autorovi jde o kvalitativní popis.

2. Rozpor mezi úmyslem a výsledkem. Známý zen-buddhistický paradox se ptá: Co je morálnější, vařit v kotli nemluvně v domnění, že vařím sele, nebo vařit sele a myslet si, že vařím nemluvně? Je celkem lhostejné, co má kdo za úmysly. Jediné, co platí, je výsledek. "Po ovoci poznáte je".

3. Jestli se kdokoli ze čtenářů domnívá, že navržené označení "polarity" a barvy zvolené v obrázku pro zvýraznění kvadrantů mají něco společného s etickými a/nebo politickými postoji pisatele těchto řádků, může ho požádat soukromým dotazem o bližší vysvětlení.)

V jednotlivých kvadrantech tedy nacházíme čtyři možnosti, jak lze každodenními činnostmi lidí jako jednotlivců a tedy i společnosti jako celku ovlivnit, zda se prosadí možnost změny nebo naopak udržení "systému" a komu budou důsledky změny nebo udržení statu quo ku prospěchu. Je vcelku lhostejné, zda půjde o aktivity vedené záměrem "systém" změnit, o "opravu" jeho nefunkčních částí, o obsluhu soukromého vlastnictví kapitálu s cílem jeho rozmnožování a vytváření zisku nebo "jen" o každodenní pachtění v zájmu udržení jednotlivců a jejich rodin při životě. Důležité budou důsledky.

Vlevo dole - modrý kvadrant: Business as usual, snaha o zachování "systému" se vším všudy. Nedělat nic, "trh" (tj. to, co za něj vydávají, i když to s trhem už dávno nemá nic společného...) to vyřeší. Cíl systémového vlastníka a důsledek postojů a jednání všech, kteří se s ním vědomě či intuitivně ztotožňují. Také ale možná nezamýšlený a možná pro ně často až tragický důsledek "pinožení" "předbohatých" příslušníků významné části střední třídy, kteří s naivní vidinou vzestupu mezi skutečnou elitu do roztrhání těla bojují za zájmy systémového vlastníka, a to skoro vždy na úkor svých vlastních zájmů. Ze širšího hlediska záruka jistoty vyčerpání planetárních zdrojů a globálního kolapsu civilizace.

Vpravo dole - oranžový kvadrant: Opravy "systému" beze změny jeho základního rámce, tj. především při zachování převládajících vlastnických vztahů a výhradně prostřednictvím legálních organizačních struktur - zastupitelské demokracie, tradičních politických stran, odborů apod. Reakce na globalizaci ekonomiky snahou o vytváření globálních politických a občanských struktur, přičemž globální charakter civilizace zůstane zachován. Ten "správný" kapitalismus se nějakým nedopatřením pokazil, pojďme najít ty správné a poctivé lidi, kteří ho opraví. Sami si však zakažme aktivně hledat, čím - nebo zda vůbec - ho nahradit. Zdroj falešných nadějí nižších vrstev střední třídy, příčina opakovaného selhávání sociálně-demokratického hnutí, které za 150 let už nejméně třikrát v historicky přelomových chvílích zklamalo naděje do něj vkládané. Také ale - aspoň v postsocialistických zemích - živná půda populismu všeho druhu, z níž vyrůstají politické kariéry mediálně známých celebrit, které se stejně nakonec vždy přesunou do modrého kvadrantu.

Vpravo nahoře - červený kvadrant: Záměrná a organizovaná snaha o změnu "systému" současně shora i zdola, prostřednictvím existujících i nově vzniklých politických stran, orgánů měst a obcí, struktur občanské společnosti, sociálních hnutí. (Možné pole působnosti pro radikální nekomunistickou levici.) "Systém" je otevřený vůči vlastním změnám a vývoji - žádná společensko-ekonomická formace tu není navěky, žádná společenská síla nemá patent na jedině správnou cestu ani právo vnucovat ji většině společnosti. Zásadní změna stávajících vlastnických vztahů - vytváření různorodých forem vlastnictví (družstevnictví, zaměstnanecké vlastnictví...) a zrovnoprávnění (de iure i de facto) jejich nositelů s dosavadním systémovým vlastníkem, včetně získání možnosti dosáhnout na adekvátní podíl na politické moci. Demokratická kontrola kapitálu, humanizace dopadů jeho fungování na nevlastníky. Každý má právo (spolu)rozhodovat o používání prostředků své obživy - týká se zemědělské půdy a potřeb pro její obdělávání, řemeslnických strojů a nástrojů, podílu na vlastnictví průmyslových, obchodních a finančních podniků apod. Nutná (nikoli postačující) podmínka: Radikalizace společnosti během procesu statusové degradace až deklasování významné části střední třídy a návrat od individualismu typických příslušníků střední třídy k solidaritě nemajetných a vyloučených. Riziko pochopitelně spočívá v možnosti krvavých střetů při pokusu o realizaci takových změn - stávající systémový vlastník jistě nebude přihlížet se založenýma rukama a až ucítí existenční ohrožení, lze očekávat, že použije i silových struktur státu, které teď zcela ovládá, případně záměrně ponechá volný prostor pro realizaci násilí ze strany teroristických a/nebo fašizujících struktur. Nelze však vyloučit ani možnost sklouznutí takového vývoje do instalace nějaké obdoby "reálného socialismu", tj. státně-byrokratického kapitalismu.

Vlevo nahoře - zelený kvadrant: Snaha organizovat změny "systému" zdola nebo z něj "vystoupit" prostřednictvím vytváření ad hoc skupin a komunit nejrůznějšího zaměření - od anarchistických přes environmentalistické a survivalistické až po iracionálně esoterické. Časté vyjádření nezájmu o osud "zbytku světa" nebo naděje, že živelný vznik dostatečného množství takových skupin - "ostrůvků pozitivní deviace" - povede k jakési samovolné změně uspořádání společnosti v žádoucím směru. Většinou úplná rezignace na aktivity v rámci existujících politických struktur, často včetně podceňování možností ovlivňování politiky na úrovni obcí. Riziko chaotického vývoje - rádoby intelektuálové z velkoměsta, kteří mají ambice stávat se vůdčími postavami takových skupin, občas trpí mesianistickými sklony, neradi spolupracují s jinými skupinami ("radši budu velký guru v malé izolované komunitě"), často argumentují agresivně a ve svém přezíravém postoji k "sockám" se příliš neliší od příslušníků elity nebo systémově konformních částí střední třídy. Ti, kdo si dělají iluze o venkovské idylce zemědělsko-duchovního života, neznají tvrdou realitu manuální práce a nízké hmotné životní úrovně, ani si neuvědomují skutečnou míru závislosti jednotlivců na společnosti při opatřování základních životních potřeb. Kromě toho existuje i podobné riziko jako v červeném kvadrantu, pokud jde o možnou násilnou reakci silových struktur ovládaných diskrétní elitou: Izolované venkovské komunity budou v takovém případě ještě zranitelnější a možné střety ještě krvavější než v předchozím případě.

V různých odlehlých zákoutích internetu se při pozorném hledání dají najít i odkazy na pokusy o aktivity, které se z tohoto schématu poněkud vymykají. Např. snahy některých pražských intelektuálů a aktivistů o vytváření sítí prozatím nenaplněných obsahem a vyčkávajících na další vývoj. Takové sítě mohou být užitečné, i když není jisté, nakolik půjde o formu, která snese, aby se do ní nalilo cokoli a do jaké míry bude odolná vůči různorodosti postojů, názorů a zájmů jejích členů, o jejich vzájemných sympatiích a antipatiích nemluvě. Nebo tvrzení jisté obskurní OSVČ - samozvaného intelektuála, že ví, jak zezdola vytvořit nový vlastnický systém... (Ale jen pro vyvolené, přístupy na svůj web velice pečlivě filtruje. :-)) Do jisté míry může být taková představa opodstatněná odkazem na historii: Když se obchodníci v italských městských republikách ve 14. století domlouvali na tom, jak si zajistit bezpečnost svých obchodů a návratnost peněz, jistě netušili, že tím pokládají základy finančního systému, který za 600 let ovládne všechny sféry života společnosti, a určitě nebylo jejich ambicí vytvořit novou společensko-ekonomickou formaci, natož bourat tu dosavadní. Šlo jim jedině o zajištění vlastních zájmů. Budu se opakovat: Nakonec i zde zřejmě platí to biblické "po ovoci poznáte je", tak si na ty plody počkáme.

Většinu veřejných aktivit současné doby však do popsaného schématu víceméně lze zařadit. Vraťme se proto k původnímu účelu této úvahy. Jedná se o způsob kladení otázek. Každý, kdo má jakoukoli ambici nějak působit na "systém" (politiku, společnost, obec, komunitu...) nebo ho měnit, by se měl v intencích předloženého grafu nejdřív poctivě zeptat sám sebe:

Chci/chceme "systém" zachovat, opravit nebo něčím (a čím?) nahradit?

Pracuju/pracujeme pro sebe, pro komunitu, pro obec, stát, společnost, svět...?

S kým chci/chceme svých/našich cílů dosáhnout?

O co mně/nám hlavně jde?

Kdo mě/nás platí?

Až si vyjasní odpovědi na tyto a podobné otázky, měl by každý - než se začne projevovat na veřejnosti - ty odpovědi publikovat. Každému, kdo si je nepoloží sám a sám si na ně veřejně neodpoví před zahájením jakékoli veřejné činnosti, by je měl veřejně položit někdo jiný. A kdo na ně odmítne odpovědět nebo bude mlžit, nezaslouží si veřejnou důvěru.

Navíc by ten proces kladení otázek a odpovídání na ně měl být veden způsobem "ano, ale...". Například: Ano, chceme toto, ale uvědomujeme si tato možná rizika, tyto možné (nepříznivé, vedlejší...) důsledky pro tyto části společnosti a budeme na ně reagovat takto.

Závěrem by snad mělo být řečeno, že i když autor těchto řádků přirozeně má nějaký názor, přiznává legitimitu přístupům a snahám spadajícím do všech čtyř kvadrantů nahoře uvedeného grafu. Domnívá se však, že nikdo nemá právo při jejich realizaci vystupovat z mocenských pozic a své názory jiným vnucovat demagogickou manipulací a násilím. Skutečná demokracie nespočívá v tom, že přijatelný názor mám jenom já jako součást většiny (vítězné většiny, tj. takové, která vyhrála volby díky mediální agresivní manipulaci, která je však ve společnosti ve skutečnosti menšinou - polovina ze 62% voličů, kteří se obtěžovali dostavit k volbám, je necelých 31% voličů a čtvrtina populace celkem, takže jaká většina???) a jako nositel rádoby vítězného názoru mohu zbytek národa, tj. ve skutečnosti jeho většinu, beztrestně potlačovat. Skutečná svoboda pak znamená možnost rozhodování o všech podstatných náležitostech, které ovlivňují můj život, opatřování nezbytností, které k životu potřebuji.

Je tu čas kladení nepohodlných otázek a vynucování odpovědí na ně. Trvejme na nich, ať se pak zas nedivíme, jako po letošních parlamentních volbách.

Vytisknout