Budoucnosti po ropném zlomu: Stejná krize, různé reakce

31. 5. 2010 / Jörg Friedrichs

Rozšířená verze tohoto výzkumu spolu s podrobnými odkazy k relevantní literatuře vychází v Energy Policy pod titulem Global energy crunch: how different parts of the world would react to a peak oil scenario (rukopis volně dostupný ZDE). (...)

Jak by tedy reagovaly různé části světa na scénář ropného zlomu?

Pro účely tohoto analytického článku předpokládám hypotetický scénář 2 -- 5% ročního poklesu ropné produkce po dobu dvou dekád (což je obecně ve shodě s tím, co předvídá většina teoretiků ropného zlomu).[2] Žádna globální událost, která by byla srovnatelná s touto, v dějinách dosud nenastala. Uhelný věk neskončil nedostatkem uhlí, ale pokud mají zastánci ropného zlomu pravdu, ropný věk skončí nedostatkem ropy.

Na národní úrovni však výjimečně došlo k událostem srovnatelným s ropným zlomem. Z těchto státních událostí můžeme extrahovat faktory, na nichž patrně budou záviset rozdílné reakce na globální zlom ropné produkce. Tím neodpovídáme na otázku, kdy lze zlom očekávat, ale můžeme tak získat rozumné vodítko pro to, co je na sociální a lidské úrovni v sázce, pokud ke zlomu dojde.

Mé první dvě případové studie se týkají Severní Koreje a Kuby, kde došlo v 90. letech minulého století k čemusi srovnatelnému s ropným zlomem. V obou případech došlo k výraznému snížení dotovaných dodávek sovětské ropy. V obou zemích klesla po konci Studené války během několika let dostupnost ropy více než o 50%. Z hlediska zahraniční politiky Spojených států byly často Severní Korea a Kuba prezentovány jako srovnatelné země. Ale na stejnou krizi reagovaly nápadně odlišným způsobem.

Severní Korea reagovala totalitárními restrikcemi, aby udržela privilegia svých elit bez ohledu na cenu, kterou zaplatilo obyvatelstvo. Vojenský a státní aparát zůstaly nedotčeny, zatímco průmysl a zemědělství se rozpadaly v důsledku nedostatku paliva a hnojiv.

Vyvrcholilo to hrozivým hladomorem mezi roky 1995 -- 1998, který způsobil vyhladovění 600 000 -- 1 000 000 lidí, což dělá 3 -- 5% severokorejské populace. Mezinárodní společenství bylo nakonec nuceno zakročit a poskytlo potravinovou pomoc, čímž neúmyslně stabilizovalo režim. Z cynického hlediska severokorejského režimu dopadlo všechno pěkně. Zatímco život Severokorejců je osamělejší, surovější ("brutish" - více smyslný, zvířecí, pozn. MK) a ohavnější, Kim Čong-il a jeho přátelé se dokázali udržet u moci díky brutálním represím a nukleárnímu vydírání.[3]

Kuba je mnoha pozorovateli vnímána jako obdobný stalinistický režim, ale je zde důležitý rozdíl. Zatímco Pchjongjang spoléhá při politické kontrole na atomizaci společnosti, Havana naopak spoléhá na základní organizaci na sousedské úrovni. Kubánský režim od roku 1959 intenzivně investoval do sociální soudržnosti. Důvodem byla spíš snaha o sociální kontrolu než zplnomocnění a obyčejných Kubánců se nikdo neptal. Nicméně akumulovaný sociální kapitál mohl být po ztrátě sovětské podpory mobilizován za účelem přečkání "výjimečné doby". Lidé si vzájemně pomáhali na sousedské úrovni a půda, která v Havaně a dalších městech ležela ladem, byla zužitkována pro městské zahradničení. Výsledkem bylo, že Kuba neprodělala masový hladomor navzdory značným potížím v devadesátých letech minulého století.[4]

Můj třetí případ je imperiální Japonsko na pokraji války v Tichomoří (1941 -- 1945). Na začátku světové ekonomické krize v roce 1929 se Tokio uchýlilo ke strategii vojenské expanze do Číny. Cílem bylo vytvořit geo-ekonomický blok, v němž by se Japonsko mohlo udržet jako velmoc. Nicméně ropa byla Achillovou patou Nipponu. Japonsko bylo téměř zcela závislé na ropných dodávkách z Kalifornie. Jedinou alternativou k dovozu ropy ze Spojených států bylo zmocnit se ropy v nizozemské východní Indii (kolonie zřízená nizozemskou Východoindickou společností na území dnešní Indonésie, pozn. MK) a na britském Borneu. V očekávání ropného embarga Spojených států radikalizovalo Tokio svou strategii vojenské agrese a rozhodlo se zaútočit na východní Indii, kde se nacházely hojné zásoby ropy. Aby se Japonsko zabezpečilo z boku a zabránilo úderu americké tichomořské flotily, zaútočilo v roce 1941 na Pearl Harbor.[5]

 

ZEMĚ	KDY	PROBLÉM	REAKCE
Severní Korea	90. léta 20. století	Silný pokles dostupnosti ropy	Totalitární restrikce
Kuba	90. léta 20. století	Silný pokles dostupnosti ropy	Mobilizace lokálních sil
Japonsko	1929 - 1945	Závislost na dovážené ropě	Vojenská agrese

 

Případové studie ukazují, že země náchylné k vojenským řešením by mohly následovat japonský způsob strategie vojenské agrese. Země s dlouho autoritářskou tradicí by mohly následovat severokorejskou cestu totalitárních restrikcí. Země se silným sociálním étosem by mohly uskutečnit mobilizaci lokálních sil po kubánském vzoru a při tlumení dopadu ropného zlomu se opřít o svůj lid.

Neměli bychom však předpokládat, že signály trhu podnítí technologickou inovaci? Nemohlo by dojít k energetickému přechodu z ropy na nějakou alternativní technologii či zdroj? Pokud se v minulosti uskutečnily energetické přechody, například z uhlí na ropu, není snad nepochopitelnou a zbytečnou rezignací vyřazovat podobnou možnost z budoucnosti? Krátce: Není již na spadnutí nějaký revoluční technologický průlom, který by způsobil, že ropy bude nadbytek?[6]

Zdaleka není mým záměrem vylučovat objev prostřednictvím deus ex machina, jako například náhlý poklad několika gigantických polí, ani revoluční průlom v technice. Nicméně žádný kvalitativní přesun z ropy na nějaký nadřazený zdroj se nezdá být na dohled. Vážným problémem je zde čas. Ropný výzkum a těžba vyžadují značný čas. Vynalézt novou technologii a uvést ji do praxe vyžaduje ještě víc času. Vůbec nejvíc času je třeba k socioekonomické adaptaci a vytvoření "nového vědomí". Porozumět tomu můžeme na základě mé čtvrté a poslední případové studie: Konfederace (za občanské války v Severní Americe Konfederované státy americké či též tzv. Jih, pozn. MK).

Po občanské válce (1861 -- 1865) se musela bývalá Konfederace vypořádat s výzvou, kterou představovalo opuštění otrokářského hospodářství a zahájení radikální socioekonomické změny. Došlo k tomu za těch nejpříznivějších podmínek. Stačilo, aby Jižané pohlédli na sever, kde mohli spatřit rozvíjející se průmyslový kapitalismus. Byli součástí jedné státní ekonomiky a přesun techniky nepředstavoval vážnější překážku. Pokud by se podařilo vyvolat ty správné stimuly, nebylo by obtížné přilákat finanční kapitál ze Severu. A tak je Jih tím "nejpravděpodobnějším případem", kde bychom mohli očekávat hladký a úspěšný přechod. Ale žel, historické záznamy ukazují pomalou a bolestivou adaptaci: ekonomicky až do padesátých a šedesátých let dvacátého století, politicky přinejmenším do vydání Zákona o občanských právech v roce 1964 a sociálně částečně až do současnosti.[7]

Příběh Jihu je varovné vyprávění pro ty, kdo předvídají hladký přechod k post-ropnému či dokonce post-fosilnímu světu. Mé předchozí tři případové studie ukazují rozsah pravděpodobných reakcí na globální zlom ropné produkce. Existují však ještě další možné reakce jako například mobilizace národního sentimentu populistickými režimy. Nicméně snadno identifikovatelné historické precedenty existují jen pro scénáře popsané v mé studii. Nyní můžeme případové studie využít k vytvoření orientačního scénáře post-zlomové budoucnosti.

Nejzřejmějším kandidátem na japonskou strategii vojenské agrese jsou Spojené státy.[8] Možná existuje bod, kdy Spojené státy upřednostní vojenský výpad před diplomatickými rozbroji s lidmi jako je iránský Ahmadínežád či venezuelský Chávez. Irácký Saddám Husajn si to již vyzkoušel. Dalšími pravděpodobnými kandidáty na vojenskou strategii jsou, i když v menším rozsahu, Čína a Indie. Tyto země nejsou schopny projevit svou sílu globálně, ale mohou být zlákány bojem o ropu v centrální Asii.

Představa severokorejského modelu totalitárních restrikcí je nesmírně ohavná, ale neměli bychom zapomínat, že i demokracie se mohou zvrhnout v autokracii. Vzpomínáte na Německo 1933 -- 1945? Politické elity jsou někdy ochotny utlačovat svou populaci, aby ochránily svá vlastní privilegia. Vládnoucí elity jistých ropných států, například v Latinské Americe a Africe, by sem mohly patřit. Existuje mnoho zemí s autoritářskou či totalitární minulostí, která by se mohla obnovit.

Kubánský model mobilizace lokálních sil je lákavější než totalitární restrikce. Může k němu dojít v těch místech, kde dosud industrializace neutlumila tradiční komunitní étos. Chudé rozvojové země jsou mnohem pravděpodobnějšími kandidáty této cesty než bohaté společnosti Západu, kde zapustil individualismus a konzumerismus své hluboké kořeny. V situaci, kdy nebudou hnojiva ani potravinová pomoc, nemusejí být schopny vysoce přelidněné oblasti zajistit si potravu, ale jiné chudé společnosti se mohou stát soběstačnými.

Evropa a Japonsko budou bezradné, protože strategie přezbrojení a vojenské agrese nebude pro obyvatelstvo v rozhodné fázi geopolitického vývoje přijatelná. Totalitární restrikce jsou jen těžko představitelné, neboť humanismus, pluralismus a liberalismus jsou v těchto zemích hluboce zakořeněné. A hladký návrat ke komunitnímu životnímu stylu je rovněž těžko představitelný, neboť společnosti v Evropě a Japonsku byly dlouho vystaveny individualismu, industrialismu a masovému konzumerismu. Evropa i Japonsko nashromáždily ohromné bohatství, ale není vůbec jasné, jak moc jim to bude nápomocné při adaptaci na ropný zlom (nezapomeňte, že předpokládáme 2-5% pokles ropné produkce každý rok).

Pochopitelně budou existovat i vítězové. Státy produkující ropu na Blízkém Východě budou nejspíš vzkvétat i po ropném zlomu. V některých případech budou profitovat obyčejní lidé těchto zemí. Můžeme si představit cosi na způsob meziarabské solidarity, kdy se migrační proud přesměruje z chudnoucí Evropy do industrializujícího se muslimského světa. Ruské elity by rovněž mohly nabídnout spravedlivější dělbu zisků z prudce rostoucích cen ropy. V jiných ropných státech od Latinské Ameriky po subsaharskou Afriku budou elity méně ochotny rozdělovat svým populacím podstatnou část národního energetického bohatství.

Navzdory potížím se uhlí stane důležitějším zdrojem energie bez ohledu na možné škodlivé účinky na klima. To se bude částečně týkat Asie a Australasie, ale také Spojených států. Stejným způsobem budou vytěženy dostupné zásoby ropy (včetně "nekonvenční ropy" z ropných písků a ropných břidlic) bez ohledu na environmentální důsledky. Dojde k dalším investicím do jaderných reaktorů a také do poměrně drahých typů obnovitelné energie. Ovšem tyto investice budou závažně limitovány tlakem, který vznikne v důsledku hospodářského chaosu.

Poznámky:

[1] Kerr, R.A. Splitting the difference between oil pessimists and optimists. Science 326, 1048 (2009).
[2]Robert L. Hirsch. Mitigation of maximum world oil production: shortage scenarios. Energy Policy 36, 881-889 (2008).
[3] Williams, J.H., Von Hippel, D., and Nautilus Team. Fuel and famine: rural energy crisis in the DPRK. Asian Perspective 26, 111-140 (2002).
[4] Taylor, H.L. Inside el Barrio: A Bottom-Up View of Neighbourhood Life in Castro's Cuba (Kumarian Press, Sterling, VA, 2009).
[5] Barnhart, M.A. Japan Prepares for Total War: The Search for Economic Security, 1919-1941 (Cornell University Press, Ithaca, N.Y., 1987).
[6] Smil, V. Global Catastrophes and Trends: The Next Fifty Years (MIT Press, Cambridge, Mass., 2008); B. Podobnik, Global Energy Shifts: Fostering Sustainability in a Turbulent Age (Temple University Press, Philadelphia, PA, 2006).
[7] Wright, G. Slavery and American Economic Development (Louisiana State University Press, Baton Rouge, 2006); Fitzgerald, M.W. Splendid Failure: Postwar Reconstruction in the American South (Chicago: Dee, 2007).
[8] Klare, M.T. Rising Powers, Shrinking Planet: The New Geopolitics of Energy (Metropolitan Books, New York, 2008).

(Pro Energybulletin.cz přeložil Marek Kvapil.)

Zdroj v angličtině: ZDE

Vytisknout