Bude na zdravotní péči pro všechny?

31. 5. 2010 / Otakar Zekl

Jak se věci mají (a jak by se mít měly), objasňuje v kostce a bez obalu přednosta jednoho z nejprestižnějších medicínských pracovišť u nás, Základny radiodiagnostiky a intervenční radiologie pražského IKEMu, Prof. MUDr. Jan Peregrin: "Máte tzv. "neperspektivního" pacienta a máte se rozhodnout, zda do něho budete investovat drahý materiál, nebo ne," odpovídá na otázku, jak souvisejí výkony s financemi, položenou redaktorkou víkendové přílohy Práva. "Bude-li spotřebován neúčelně, může chybět někomu jinému...," vysvětluje. A dodává: "Je jasné, že zdravotnictví typu švédský stůl, kde všichni mají přístup ke všemu, není možné... Lékaři se budou muset naučit říkat slůvko NE. Tak to prostě je..." Komu se nadělí z bohatě prostřeného zdravotnického stolu vrchovatě, a komu se poslouží jen chlebem a vodou, nemá prý ale být na lékaři, nýbrž na politikovi. Recept, jak na problém vyzrát, má renomovaný lékař po ruce: "Já bych viděl řešení v komerčním připojištění..." (Právo 12.7.2008)

Na komerčním připojištění a dalších finančních injekcích rezortu zdravotnictví je postavena i zdravotnická reforma z dílny tandemu Julínek-Cikrt. Její autoři a zastánci ujišťují veřejnost, že přinese prospěch pacientům, a tvrdí, že bez jejich reformy nebude možné zdravotní péči v potřebném rozsahu a kvalitě financovat.

Za vydatné podpory médií tak oklikou připravují veřejnost na to, že náležitá zdravotní péče nebude poskytována všem , a že bude legální, měřit pacientům "dvojím metrem".

Lidu obecnému má být vštípeno, že mohou existovat dva druhy zdravotní péče -- "standardní" a "nadstandardní" --, a že o tom, jaká péče se komu dostane, bude rozhodovat, jak má kdo naditou peněženku (ti, jímž vystačí plat "jen" na zaplacení veřejného zdravotního pojištění, se postaví do fronty na péči "standardní", ti, co vyšetří i na "komerční připojištění", respektive jiné "příplatky", získají přednostní pořadí s péčí "nadstandardní").Veřejnost má zapomenout, že medicína zná jen péči lege artis, "jak se patří", poskytovanou lékařem v souladu se soudobými medicínskými poznatky a s přísahou Hippokratovi, jednat vždy ve prospěch pacienta... a že právě taková péče přísluší každému občanu podle ústavou daného práva na zdravotní péči z titulu platby na veřejné zdravotní pojištění (i když je možná pacientem "neperspektivním" a materiál "do něho investovaný" je drahý).

Politikové využívají toho, že reforma se definování "standardu" vyhnula... a kličkují. Dožadují se vyjádření odborníků...aby je vzápětí nebrali na vědomí. Flagrantní ukázku postoje politiků a médií ke "standardu" a "nadstandardu" poskytlo vysílání veřejnoprávní televize ČT 24. Poté co dne 26.4. t.r. odborník na slovo vzatý, děkan 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MBA v pořadu věnovaném problematice zdravotnictví konstatoval, že "standard je to, co medicína umí", nepřišlo o dva dny později, v témže čase na téže ČT 24 o tomtéž tématu, v předvolebních OVM, přítomným volebním lídrům (ani populárnímu moderátorovi, který je na ČT 24 doma) za těžko, tvářit se, že "standard" je méně než to, co medicína umí... a co v rámci veřejného zdravotního pojištění momentálně poskytuje. Ignorovali, že poskytování tohoto standardu vyčerpává všechnu kapacitu zdravotnického systému a že se ji leckde dokonce nedostává..., a hýřili přísliby poskytování péče "nadstandardní", aniž zmínili, "kde na ni vzít kapacitu, a neokrádat" o ni dosavadní péči "standardní".

Nikdo se nepozastavuje nad tím, že oficiálním hlavním cílem reformy je změnit pacienta v zákazníka (viz stránky MZČR)... a nikoliv (jak by si někdo mohl bláhově myslet), zlepšit veřejné zdraví , tedy -- jak praví Zákon o ochraně zdraví ČR -- "zdravotní stav obyvatelstva, který je dán souhrnem přírodních, životních a pracovních podmínek a způsobem života". Souvislosti mezi způsobem života, stavem veřejného zdraví a růstem výdajů na zdravotní péči reforma prakticky nereflektuje, jen se proklamativně dovolává odpovědnosti občana za to, jak nakládá se svým zdravím.

Výhrady, že reforma slouží v prvé řadě k prolomení práva na "bezplatnou" zdravotní péči, že i v ní jde "o peníze až na první místě", že je ušita na míru privátním subjektům podnikajícím ve zdravotnictví, že vychází vstříc jejich snaze maximalizovat zisk a minimalizovat zdravotní péči, a prospěch pacientů že zůstává stranou, že se snaží zajistit některým skupinám obyvatel (k nímž zastánci reformy patří) privilegium být léčen prominentním lékařem, účinnějšími a šetrnějšími postupy a léky... odmítají reformátoři zdravotnictví s odkazem na to, že jde o ostouzení, a tvrdí že chod zdravotnictví se bez přílivu dalších, "nevázaných" peněz z "třetího zdroje" (z plateb za komerční připojištění, z inkasa různých poplatků a příplatků, z přímých plateb za "banální" medicínské úkony atd.) neobejde. Zavírají oči před tím, že duální model zdravotnictví, v němž je financování zdravotní péče závislé na dvou zdrojích, jednom "kontrolovaném" (státním, veřejném, solidárním) a dalším "nekontrolovaném" (z individuálních, privátních finančních prostředků), je problematický nejen eticky -- pro segregaci sociálně slabších pacientů --, ale také ekonomicky, protože při bratříčkování se s byznysem dostává zdravotnictví "nezřízenou žízeň" na peníze a "ztrácí chuť", dělit se o ně s jinými formami péče o zdraví -- což nahrává intenzivnějšímu pustošení rozpočtu a ekonomiky;

dobře je tato ošidná tendence patrná u zdravotnictví amerického, kde hledali pro svůj model poskytování zdravotní péče inspiraci.

Je snadné shlédnout se ve špičkových medicínských výkony amerického zdravotnictví a "přehlédnout", že zhruba pětinu Američanů nechává (ještě stále) na holičkách -- z více než 35 milionů obyvatel USA nacházejících se mimo záchrannou síť zdravotního pojištění musí každých 30 vteřin jeden vyhlásit osobní bankrot pro neschopnost uhradit výdaje spojené s poskytnutím zdravotní péče jemu nebo členům jeho rodiny; někteří nemocní proto na vyhledání zdravotní péče "raději" rezignují (české "socky", kterým nevybude na "regulační" poplatky u lékaře a na poplatky za položku na receptu lékárníkovi projevují tendence chovat se podobně a nemoci "přecházejí" -- se všemi důsledky s tím spojenými) --, a že na toto "pokrytí" obyvatel zdravotní péčí spotřebuje celých 18% hrubého domácího produktu (Hana Brixi, poradkyně Světové zdravotnické organizace WHO při OSN, 23.10. 2009 v pořadu ČT 24 "Před půlnocí").

Na vysoké náklad byznysem odkojeného amerického zdravotnictví upozorňoval již před léty guvernér státu Colorado, Richard Lamm: "... náklady na péči o zdraví jsou ekonomická rakovina, která ohrožuje prosperitu země. Američtí lékaři dnes mají šanci pomoci jednotlivým pacientům a ublížit přitom celému národu. Vyléčí pacienta, ale zabijí zemi, " hřímal v kongresu. Ne dost. Dnes je obavám senátorů z růstu nákladů na zdravotní péči (tentokrát pro "přírůstek" nákladů způsobený reformou zdravotního pojištění, prosazenou prezidentem Obamou), dopřáváno více sluchu. Mimořádného apetitu amerického zdravotnictví na dolar je si ovšem vědom i prezident Barack Obama. Na loňském výročním zasedání Americké lékařské asociace upozornil lékaře, že pro jejich účty by: "... celé spojené státy mohly skončit jak automobilka General Motors." (Britské listy 16.6.2009). Na jiném místě neváhal o růstu nákladů na zdravotní péči říci, že: "... není postrachem jen pro naše rodiny, ale i pro základy ekonomiky." (Právo 7.3.2009). Obavy z růstu nákladů za zdravotní péči sdílejí s americkými politiky i statistikové USA: "... při zachování dosavadního vývoje a extrapolování částky, kterou USA za obnovu zdraví obyvatel utrácí, by zdravotnictví v roce 2080 spotřebovalo celý federální rozpočet," varují. (WE LIVE TOO SHORT AND DIE TOO LONG, Dr. Walter M. Bortz II, Bantam Books, 1991).

Český prezident a čeští politikové se očividně nestrachují, že poté, co české zdravotnictví otevře vrátka byznysu, čeká jeho zdravotní péči a rozpočet podobný osud. České výdaje jsou v přepočtu "na hlavu" oproti americkým stěží třetinové. Z HDP spotřebují jen asi 5 %. Kolik to bude za dvacet třicet let, je nebolí. Budoucností -- jak se dal ve svém novoročním projevu slyšet český prezident --, nechť si lámou hlavu autoři scifi. To, že výdaje zdravotnictví mávají s rozpočtem státu a nejedné české rodiny citelně již dnes, nevyvádí české politiky z míry. Na to, že za posledních pět let vzrostly ze 156 miliard na zhruba 194 miliardy, v průměru tedy o zhruba 8 miliard za rok (Český ústav zdravotnických informací a statistiky, závěr roku 2009), a že započtou-li se i náklady domácností na zdravotní péči, byl růst výdajů ještě větší -- za 8 let (od r.2000 do r. 2008) narostly ze 146,8 miliard na 264,5 miliard Kč (ČSÚ 03/2010), což představuje průměrný roční nárůst o 14,7 miliardy, tj. 10% ročně -- , reagují politici reformou zdravotnictví, která k urychlení růstu zdravotnických výdajů ještě přispívá, a která jej může "udržet na uzdě" jen za cenu toho, že přístup obyvatel ke zdravotní péči bude komplikován a ztěžován -- "regulován" "regulačními" poplatky, "komerčním připojištěním", zavedením plateb za léčbu "banálních" nemoci a za "běžné" léky, zvyšováním spoluúčasti pacientů...).

Krátkodobě (z jednoho volebního období na druhé) se může zdát výhodné, navléknou byznysem vedenou neviditelnou ruku trhu do glazé rukavičky reformy zdravotnictví, odbourat "bezplatné" zdravotnictví "typu švédský stůl" (které má odborná i laická veřejnost po generace zažito), kličkovat kolem "standardu" a "nadstandardu" (tedy poskytovat péči nižší úrovně než "medicína umí" sociálně slabším a nabídnout připlácení na péči protekční movitým), a tvářit se (možná i věřit), že dík tomu a paběrkům naškudleným z reformních "vylepšení" zdravotnictví se podaří krýt stoupající náklady na zdravotní péči.

Pochybnosti o fungování této "koncepce" nastávají při pohledu za časový horizont, kdy generace dnešních batolat dospěje do kristových let. I v případě, že by náklady na zdravotní péči rostly "jen" takovým tempem, kterým pospíchají od počátku milénia, narostly by za tu dobu na přibližně 550 miliard, tedy v hromadu korun dvojnásob velkou než dnes. Někdejší ministryně zdravotnictví povolaná do funkce ze senátu prezidentovou rodnou stranou, sice již před víc než rokem prozradila tisku (Právo 7. 2. 2009), že "... peněz na zdravotnictví bude zapotřebí čím dál víc, protože lékařská věda jde úžasně rychle dopředu, přichází se na nové objevy, které jsou však velmi drah," z čehož lze soudit, že výdaje zdravotnictví porostou rychleji než dosud, ale zůstalo nezmíněno, že čím dál víc peněz bude stát nejen pokrok vědy a techniky v medicíně, stále dokonalejší diagnostika, terapie a rehabilitace, stále nové, účinnější a šetrnější ..., ale i stále rostoucí zisky farmaceutických firem, výrobců lékařských přístrojů, příjmy zdravotních pojišťoven, výdělky českých lékařů toužících (oprávněně) dostihnout v příjmech kolegy v zemích na západ od Aše... a snaha Česka, nezaostávat v procentech výdajů z HDP na zdravotní péči za "starými" zeměmi EU (které na ni už dnes vydávají zhruba dvakrát tolik, co země české).

Dopracovat se reálného odhadu zdravotnických výdajů v Česku se nikdo raději ani nepokouší -- výsledky by mohly nemile překvapit. Krom růstu zmíněných výdajů by se totiž nesmělo zapomenout i na výdaje spojené s tím, že roste počet pacientů (především těch, kterým se životní styl postaral o některou z mnoha civilizačních nemocí). Rakousko například soudí, že dnešní teenageři, libující si v kouření, konzumaci alkoholu a podobných radovánkách, dorostou v generaci, jejíž příslušníci budou dík životnímu stylu plnit lékařské ordinace již v "nejlepších letech", takže na zdravotní péči bude v důsledku toho třeba vydávat o cca 4 miliardy

Vytisknout