Babička už tam není! No jo, kde ale je, když její mrtvé tělo stále leží v posteli?

31. 5. 2010 / Jan Paul

Martin Luther, reformátor katolické církve, kdysi prohlásil, že rozum je ďáblova děvka, myslím že by ze svého tvrzení neslevil ani dnes. Používáme rozum, a s rozumem se pozastavujeme nad tím, jak nerozumě přemýšlíme, a jaké důsledky to pro nás a pro svět má. S úlevou lidé pročítají zprávy o prodlužování stáří a života, jakou ale bude mít kvalitu v prognózách, které nejsou pro stárnoucí generace vůbec povzbudivé? Atom, nepatrná částečka hmoty, z níž se hmotný svět skládá, je bohužel jedinou jistotou života dnešních lidí.

Co však zůstane lidem, kteří s takovou vírou nutně dojdou pomocí rozumu k tomu, že prach jsou a v prach se obrátí stejně, jako slunce nezvratně a nepřetržitě proměňuje čtyři atomy vodíku v jeden atom hélia, aby ztrátu své masy přeměnil v potřebnou energii pro náš život? Člověk zemře, a slunce vyhoří. Jde o ireverzibilní nezvratný proces. A jaký paradox! Slunce se vyčerpává, aby nám poslalo životodárné fotony, a my mu marnotratně vydávanou energii nikdy nemůžeme vrátit. Ba naopak, zacházíme s ní nehospodárně, sebedestruktivně.

Lidé mohou jako svobodné bytosti dělat cokoliv, mohou se nudit, promarnit svůj život, kdo z nich si ale uvědomí, že marně spotřeboval i částečku energie slunce, bez níž by nikdy nemohl svobodnou vůli projevit? Fotony poskytují energii nezbytnou k vytváření složitých molekul stavby našeho těla, všeho živého, ale neposkytují informaci nezbytnou k jejich stavbě. Odkud se vzala ta informace? Včela je naprogramována tak, že musí opylit květ aby pokračovala reprodukce, ale neví stejně jako člověk, proč to tak musí být.

Vzpomínám si na okamžiky bezprostředně po smrti mé matky. Babička tam už není! To byla první věta, kterou syn pronesl při návratu z pokoje, kde leželo její tělo v posteli. Jednou větou podal důkaz o tom, co jsem já před tím prožil. S neochvějnou jistotou právě poznané pravdy, prvním pocitem, zhodnocením a vyústěním, vyjadřujícím proměnu zemřelého člověka, jíž jsem byl svědkem. Bez spekulace a váhání mi s dětskou bezprostředností přišel oznámit prostý fakt, aniž by tušil, kolik otázek otevřel. Když není babička ve svém těle, kde tedy je?

Kde je babička, když její tělo leží v posteli? Může nás uspokojit pouhé konstatování že už není? Mělo by stvoření člověka smysl, kdyby navždy zmizel v nicotě, kdyby se rozpustil v prázdnotě? Cožpak stvoření může být beze smyslu, a vést pouze k destrukci? Nevyjadřuje slovo není třeba jen to, že se existence změnila v jinou kvalitu, která zatím uniká naší životní zkušenosti, a možnostem poznání? Co vlastně syn v jejím těle nenašel? Cosi mnohem podstatnějšího, co dělalo pro syna babičku babičkou skrze zkušenost, kterou s ní měl.

Jak pojmenovat subtilní, a všem kritériím unikající éterickou substanci či energii, kterou lze snad nazvat informací či duší, skrze níž lidé poznávají sami sebe mimo všechna slova a hmotnou rozpoznatelnost těla? Syn poznal mrtvé tělo babičky, vizuálně se identifikoval s hmotou, kterou po sobě zanechala, avšak přesto už pro něho není tím člověkem, kterého znal. Co když v něm není, protože je někde jinde? Jaké mám důkazy, že spolu s tělem zemřelo i to, co v něm nenašel?

Proč záhadné cosi, co nelze exaktně definovat, a snad jen nedostatečně nazvat bytím, či duší neobjeví žádná pitva? V posledních chvilkách naší matky jsem extrémně silně cítil odlišnost dvou polarit člověka, fyzického a duchovního. Duše se v okamžiku smrti spojila s tím, co nás přesahuje, stala se součástí podstaty, kterou nejsme schopni vůlí pochopit, stala se sama sebou. Vnímá blaženost, ale nemyslí ji, prožívá ji, ale neuvědomuje si existenci tak, jak jsme zvyklí v kontextu hmoty těla, a hmotného života.

Věda ví že zemře mozek, prostředí vytvářející vědomí, ale nemůže dokázat, že smrtí mozku zemře i bytí či duše člověka. Proč bychom měli v celé kultuře lidstva cítit a hovořit o něčem co neexistuje? Je snad důkazem smrti duše skutečnost, že po smrti těla pozbude možnost projevit své schopnosti tak, jak jsme byli zvyklí, a jak jsme je znali? Je-li vědomí vázáno rozumem na existenci těla, proč by se naopak neuchopitelné bytí nemohlo bez mrtvého těla obejít? Proč by k němu mělo být jednou provždy vázáno, a s jeho zánikem ztraceno?

Myslím, tedy jsem, je ale uvědomění si sebe sama, svého já jediným důkazem existence toho, co Dan v těle babičky postrádal? Co když se duše člověka promění ve chvíli smrti stejně tak, jako se během života proměňuje naše tělo? Vždyť to co zemře je zcela něco jiného, než se narodí. Co je lidský život? Hmota a informace, která mu dává uspořádaný řád a smysl. Miliardy atomů do poslední chvíle stále rozených a odumírajících buněk těla, a jen jedna stále stejná informace, skrze níž hmotně se proměňující člověk zná vlastní historii.

Odkud přišla tato informace? Člověk rozumem nikdy nepochopí důvod své vlastní existence. Teorie evoluce nám ukazuje vývoj, ale věda dosud nevysvětlila důvod, proč to tak mělo být, a proč se tak musí dít. Můžeme ale sami i bez vědy nalézt smysl proč jsme, objevit individuální motivaci k existenci, cestu k osobní individuaci. Neprovází nás v tom věda, ale víra ve smysl našeho života, a zdroje víry dle mého názory byly, jsou a budou z mimovědecké oblasti, pokud se lidé nemají stát naprogramovatelnými roboty.

Genetické inženýrství se bude vždy zabývat hmotou, konec konců nic jiného ani nemá k dispozici, třeba pošle vláček života nemocí ohroženého člověka na jinou sjízdnější kolej, ale nezmění směr, neovlivní predestinaci. Pro vědu je vnitřní svět člověka mnohem méně probádaný, než objektivní podmínky, v kterých se člověk reálně fyzicky nalézá. Duchovní oblast je stále neuchopitelná, neexistuje v ní hledisko pravděpodobnosti, neboť každý člověk je jedinečnou identitou a entitou, jakkoliv v sobě geneticky nese informace svého druhu.

Prý existuje cosi mezi nebem a zemí, odkud ale lidé tuší nevyslovitelné, a jinými slovy nevyjádřitelné? Vztahují se ke středu mezi dvěma symboly, k něčemu, co je uprostřed nebe a zemí, uprostřed hmoty a něčeho, co existuje nezávisle na ní, vztahují se k čemusi neuchopitelnému, a rozumem nepoznatelnému. Ti smělejší to nazývají Bohem, jiní jsoucnem, absolutní energií, mnozí nadějí, dobrem, láskou a světlem. Těm posledním dvěma přitakám. Syn spontánně vyjádřil to, na co dosud nikdo nenašel uspokojivou odpověď.

Tak si říkám, co jsem to vlastně chtěl čtenářům Britských listů sdělit. Vždyť i já prožívám úlevu, když odcházím z pošty se zaplacenými složenkami, a vím, že jen na chvilku mám čas myslet na něco jiného. Každopádně si musíme svoji hmotnou existenci na tomto světě v tomto systému zaplatit. A to se nás ve chvíli početí nikdo neptal, jestli o svůj úděl v tomto světě vlastně stojíme.

Vytisknout