Volební prohry a politická globalizace

31. 5. 2010 / Vladimír Vokál

Postmoderní společenskou situaci bych charakterizoval jako dobu politické globalizace. Nemám teď na mysli globalizaci ve smyslu propojování politických systémů jednotlivých zemí, ale programovou politickou globalizaci. Volby v Česku prokázaly, že společnost se zajímá o několik základních společenských problémů. Patří mezi ně dlouhodobá stabilita ekonomiky bez výraznějšího zadlužování, ale i stabilita sociální, regulace korupčního prostředí a také aktivní podpora trhu práce a boj s nezaměstnaností. Ani jednu z těchto priorit nelze označit atributem nesociální nebo nelevicová. Stejně tak pokus ODS o distanc od sociálně tržní ekonomiky pojmenováním nejpravděpodobnějšího koaličního uskupení „Vládou rozpočtové stability“ lze považovat pouze za politické gesto, které by jen těžko získávalo ideovou podporu většinové společnosti. Jistěže lidé pozitivně kvitují zodpovědnou snahu některých stran o vyrovnané hospodaření bez rozpočtových deficitů. To však v žádném případě neznamená příklon k pravici a ekonomickému neoliberalismu, jak zní interpretace některých politiků i komentátorů. Jednoznačnou desinterpretací je v tomto ohledu výklad volebních výsledků jako konec sociálního státu. Liberálně-konzervativní pravice faktickou většinu nezískala, protože Věci veřejné se podle zatím málo čitelných politických proklamací jeví spíše jako strana centristická, tedy středově kompromisní. Je samozřejmě skutečností, že politické zabarvení této strany naznačí až následný vývoj událostí.

Programovou politickou globalizací mám na mysli obrušování ostrých hran základních ideových priorit na politickém spektru. Již minulost naznačila, že existuje jednoznačná diference mezi programovými proklamacemi české pravice a jejími konkrétními projevy v politice. A pokud začala pravice důsledně své neoliberální priority naplňovat, společnost se od ní fatálně odklonila (ukázaly to například krajské volby, před nimiž občanští demokraté prosadili poplatky ve zdravotnictví, což vyvolalo „oranžovou“ revoluci a jasnou výhru ČSSD v regionech).

ODS pod vedením Petra Nečase programový neoliberalismus opustila. Samotný lídr Petr Nečas to naznačil na posledním kongresu strany, kde prohlásil, že občanští demokraté nejsou stranou pro bohaté, ale pro lidi, kteří poctivě pracují, a dokonce nazval ODS „skutečnou lidovou stranou“.

Také sociální demokracie obrušuje hrany své levicové upjatosti a pokouší se reflektovat nové politické nálady ve společnosti. Faktem je, že odstupující předseda ČSSD tento liberalizační proces uvnitř strany před volbami zastavil a zahnal jej do těžko proniknutelných kuloárů Lidového domu. Odtud se však přeci jen čas od času ozve anonymní echo ideové proměny. V sociální demokracii bezesporu zastavilo modernizaci opoziční angažmá strany v uplynulém volebním období. Snaha o důrazný distanc od pravice a rétorická radikalizace bývalého lídra Jiřího Paroubka posunula ČSSD nejen více doleva, ale strana zároveň vykročila vstříc polickému populismu.

A právě zde bych hledal základní příčinu neúspěchu ČSSD ve volbách. Kunderovsky-imagologický vliv „reklamní“ skupiny kolem manažera J. Tvrdíka a mediálního poradce P. Dimuna zásobovala lídra ČSSD průzkumy veřejného mínění, jejichž výsledky vedení strany použilo v rámci své předvolební argumentace. Dvojice Tvrdík-Dimun je jistě schopným týmem pro organizaci viditelných kampaní, ale jejich nevýhodou je minimální zainteresovanost do ideové zakotvenosti sociální demokracie. Jistě by úspěšně zvládli kampaň při propagaci pracího prášku či nového typu osobního vozu. K prosazení politických cílů jedné z nejstarších politických stran v Evropě to však nestačí.

Sázka na sociologickou empiriku a následný populismus v kombinaci s opozičním patosem Jiřímu Paroubkovi a jeho týmu nevyšla. Politika je příliš citlivým a těžko pochopitelným organismem, který žádná sociologická analýza dostatečně nepojme. Pokroková strana socialistického typu může vycházet z nálad ve společnosti, ale nesmí přitom vybočit ze své tradiční ideové zakotvenosti.

Jiří Paroubek jistě nebyl při tvorbě předvolební strategie motivován zlým úmyslem. Patří mezi obnovitele novodobé sociální demokracie a se základními idejemi demokratického socialismu se dlouhodobě ztotožňuje. Podřídil však účel chybným prostředkům. A již socialistický demiurg Karel Marx prohlásil, že „pokud použijeme k dobrému cíli špatných prostředků, přestává být cíl dobrý“. A přesně v intencích této Marxovy teze rozhodli na konci května čeští voliči.

Autor je reportér televize iDnes a hlasatel rádia Impuls

Vytisknout