Potřebujeme více dluhů

4. 5. 2010

Hned jak jsem Kalouskův ojedinělý návrh uvážil, napadlo mě, že další významné washingtonské ocenění pro nejposlušnějšího východoevropského ministra už na našeho oblíbeného politika nečeká. Který z relevantních subjektů demokratického rozhodování by mohl mít skutečně zájem na snižování zadluženosti státu (či dokonce nezaměstnanosti, jež drží cenu lidské práce tak spolehlivě při zemi)? Tuzemské banky, jež se vyznačují de facto záporným úročením vkladů? "Investoři", pro něž je nákup státních dluhopisů, pomineme-li poněkud riskantní nakupování bublin, jediným výnosným byznysem?

Kalouskův návrh lze vysvětlit pouze dvěma způsoby: 1. náš zodpovědný politik zapomněl, kdo ho živí a jak náš svět funguje, takže je jeho výborný nápad neuváženým účinkem okamžikové ne-orientace; 2. Kalousek se snaží zvrátit polistopadový vývoj, soustředit v rukou státu veškeré vklady občanů, a fakticky tak ve shodě s Komunistickým manifestem znárodnit bankovnictví. Pro druhou možnost hovoří politikova kariérní retrospekce, v níž vystupuje záliba v předražování státních zakázek na Ministerstvu národní obrany, dále pak ochota vyjednávat po patových volbách se soc. demokracií a v neposlední řadě důraz na mobilitu a flexibilitu pracovní síly, kteréžto nekonzervativní hodnoty, jak známo, nejrychleji rozkládají tradiční rodinnou instituci (založenou na trvalém společenství muže a ženy, jistotě, stabilitě, pravidelnosti, rituálech opakování při výchově dětí atd.). Z tohoto uceleného portrétu jasně vyplývá, že Kalousek je ultramoderní levičák, a já se musím naléhavě ptát: To se skutečně v Praze nenajde ani jeden mladý herec či přemýšlivý režisér, který by Kalouska řádně obvinil z komunismu? Nebo snad lidé v hlavním městě ztratili svůj konstantní cit pro vládnoucí trendy a zapomněli, jaké to bylo (v Praze) v období minulého režimu?

Kalouskův neobezřetně zveřejněný návrh zapadne, protože zadluženost státu a domácností je integrální náležitostí neoliberálního režimu založeného na volném pohybu (fúzujícího) kapitálu, jenž rozehrává a vytěžuje globální konkurenci lokálně vázané pracovní síly. Systém lze financovat jedině "dluhovou službou", již uhrazují ti, na kterých kapitál vydělává: mobilita kapitálu je přímo úměrná koncentraci ekonomické moci a s ní spojené velikosti příjmových nerovností. Je to prohlubující se chudoba většiny a astronomické zisky menšiny, co si vynucuje financovat běžnou spotřebu zadlužováním. Kdyby se kapitál dělil o své zisky se zaměstnanci či dodavateli, platil daně jako dřív a tak umožňoval fungování veřejných služeb, nemusely by si domácnosti půjčovat od bank střechu nad hlavou a státy by na svém území udržely civilizační úroveň bez zadlužování.

Protože neoliberální ekonomové a vládní poradci jsou dnes zřejmě již poslední odborníci, kteří toto nechápou, doporučil bych odborům, aby nelitovaly posledních peněz a zaplatily těmto expertům alespoň několikadenní studijní pobyt ve Spojených státech. Viděli by, že když v nějaké ekonomice 40 let nerostou mzdy, zatímco zisky korporací letí vzhůru takřka geometrickou řadou, není pro ony miliardy na kontech jednotlivců opravdu žádné uplatnění. Pokud investujete na domácím trhu do výroby, nic neprodáte, protože koupěschopnost obyvatel pozoruhodně neroste, přestože se ekonomice tak daří - je to vážně záhada. Pokud chcete investovat, postavíte továrnu v Indonésii nebo Mexiku, kde jsou pracující stále ještě o něco konkurenceschopnější než Američané. Anebo nakoupíte státní dluh, který vzniká proto, že vaše spřátelené rodiny investovaly místo ve Spojených státech v Mexiku nebo Indonésii. Anebo můžete nafukovat bubliny, tedy vytvářet dluhy přímo. - A nyní si představte, že by ony stovky miliard, které takto odplouvají z ekonomiky do daňových rájů, místo kont jednotlivců obývaly v rozměněné podobě peněženky statisíců lidí. Navíc v podmínkách, kdy by tito lidé nemuseli všechno škudlit na doktora nebo školné. Náhle by mohli nakupovat, je to neuvěřitelné. U řemeslníků, obchodníků, poskytovatelů služeb ve své ulici, ve své obci. (Samotného by mě zajímalo, jestli i ve Spojených státech se většina samostatně výdělečně činných domnívá jako v Česku, že jejich ekonomické zájmy, kupříkladu daňové, se shodují se zájmy bankéřů a zahraničních investorů. Tipuji, že ne, to jen česká ODS-TOP O9 má tak široké srdce, že by jím alespoň ve volební kampani dokázala bez dalšího pokrýt i otroky s otrokáři. Myslím, že republikáni v USA k takové názorové konvergenci potřebují alespoň náboženství.)

Bez prohlubování státního deficitu a zadlužování spotřebitelů by kapitál nic nevynášel, ekonomika by nerostla. Sponzoři našich pravicových stran proto nemají proti zadlužování vůbec nic. Problém je v tom, že část prostředků je státem vynakládána na udržování zbytků koupěschopnosti obyvatel způsobem, který snižuje jejich konkurenceschopnost: vyplácením skromných podpor v nezaměstnanosti, soc. dávek, důchodů. To zvyšuje mzdy všech, kteří pracují (a poněkud odsouvá termín další velké hosp. krize). Ideální by bylo takové zadlužování, které by neposilovalo pozici pracujících. Dluhy by museli platit díky své daňové nemobilitě stejně oni a vůbec nic by z toho neměli. Takové předražování státních zakázek, např. zbrojních pro Ministerstvo obrany, by mohla být cesta žádoucím směrem - sociální stát pro bohaté. Kalousek by se tedy snad přece jen mohl ještě dočkat nějakého ocenění alespoň za staré zásluhy.

Bez dluhů by byla krize hned a státní zadlužování lze dnes použít jako argument pro ještě větší redukci sociálního státu. Dluhy zkrátka zvyšují konkurenceschopnost pracovní síly na straně jedné a rozmnožují soukromé bohatství na straně druhé. Kdo požaduje dnešní svět bez dluhů, určitě podvědomě nenávidí naše svobody a měl by být pro jistotu veden alespoň na nějakém seznamu, aby se mladší generace měly v budoucnu s čím vyrovnávat.