Volby a my

6. 5. 2010 / Luděk Prokop

Vývoj v Německu od roku 1950 do roku 2000 dal zbohatnout 90 procentům lidí 2 až 3 krát. Zbývajících 10% zbohatlo 12 krát. V roce 1950 zmíněných 90% přispívali do rozpočtu jednou čtvrtinou jeho celkového objemu. Oněch 10% bohatých třemi čtvrtinami. Po roce 2000 oněch 10% lidí, co zbohatli od roku 1950 12 krát, již přispívalo do rozpočtu pouhou pětinou. Ostatních 90% - pak čtyřmi pětinami.

Majitelka firmy Loreal (v bohatství na 2 místě ve Francii) má příjem tolik, co 15 700 zaměstnanců dohromady.

Každý jeden ze tří nejbohatších lidí má majetek 50 krát větší, než 40 zemí chudších států dohromady.

Rovnost v pojetí levicové ideologie znamená rozumnou míru nerovnosti. V porovnání této míry se stavem diametrálně odlišným, tedy se stavem naprosté sociální nesouměřitelnosti, lze pro zjednodušení hovořit o rovnosti. Prudký nárůst nerovnosti a přechod ze společnosti obyčejné "nerovnosti" do společnosti naprosté sociální "nesouměřitelnosti" vede k výskytu polozapomenuté bídy a chudoby. Pro představu - rozdíl příjmů ve Francii mezi nejbohatší a nejchudší střední vrstvou, vyjádříme v úsečce délky 1m. Rozdíl od skutečných majetků bohatých je pak propočten v délce 8 km až 13 km od konce předchozí úsečky o délce 1m, (propočty se různí a vychází u některých 8 km a u jiných 13 km).

Vysokopříjmové osoby - bohatí (ponechávám stranou kdo má jakou představu o pojmu vysokopříjmové a bohatí) nemají zhola nic proti sociálnímu státu. Ovšem s podmínkou, že sociální stát budou platit nikoli oni ale pouze střední vrstvy. Částečně mají pravdu, oni přeci sociální stát k ničemu nepotřebují. Částečně se pletou, protože zánik sociálního státu může vést k absolutní neúctě k soukromému majetku a následně k všeobecnému, masovému až drastickému porušování vlastnických práv.

Skutečnost, na kterou studenti právem poukazují, že stát dává peníze i nepotřebným, je buď pod rozlišovací schopností rozhodujících státních úředníků, nebo (a to spíš) je to pro záměrné odpoutání pozornosti od podstaty věci a slouží k zprofanování pojmu "sociální". Otázkou je, k jakým koncům to může vést, až střední vrstvy nebudou schopny sociální stát uživit. Chápu, když studenti a nejen studenti poukazují a odsuzují bezproblémové poskytování sociálních dávek nepřizpůsobivým občanům na jedné straně a kladení překážek v poskytování dávek ostatním, kteří se dostali do sociální nouze bez osobního přičinění a kteří povinnosti kladené státem plní. Mimochodem - za vlády pravice jakékoli směřování k jakékoli nápravě systému, zejména co se týče vyžadování povinností u nepřizpůsobivých občanů a zjednodušení dostupnosti čerpání dávek řádným občanům, bylo zcela bezpředmětné. Nevysvětlitelnou záhadou tedy je, proč nejen studenti se domnívají, že nápravu těchto věcí zajistí pravice. Ve skutečnost ani náhodou, ani se nepokusí. Její priority jsou někde zcela jinde a tato záležitost je zcela podružná, nehledě k tomu, že jak výše zmíněno, odpoutává pozornost od podstaty věci.

Je jasné, že studenti by měli sociální systém využívat, co to jde. Přestože dané možnosti sociálního systému se ztenčují, nemusí to znamenat, že by měly být snižovány až k nulové hodnotě.

To záleží, mimo jiné i na tom, zda se voliči přikloní k sociálnímu státu či naopak. Může být, že po vítězství pravice budou studenti muset navíc platit i školné. Iluzorní představa, jak studenti na školné využijí speciálních, nízko úrokových půjček a pak to splatí až obsadí kvalifikované slušně honorované posty, je skutečně jen iluzorní. A protože studenti z movitých rodin by měli mít možnost, dle návrhů pravice, platit školné předem, byla by jim při zaplacení předem poskytnuta 20 procentní sleva. (Aby prý nespekulovali přes nízko úročené půjčky a nedávali vlastní přebytečné finance do výše úročených finančních produktů). Ty rodiny co by na zaplacení školného předem neměli, ty by platili školné ve výši 100%. Zcela nepochopitelné je, že většinu studentů tyto věci, tyto kalkuly a úlitby pravice ve prospěch bohatých, na úkor ostatních, na úkor jejich rodičů nebo jich samotných, nikterak neruší a z neznámých důvodů je, vzdor tomu všemu, tato většina nakloněna pravicovým stranám.

Co se týče argumentů o tom, jak zvyšování minimální mzdy vede k vyšší míře nezaměstnanosti, vyvstávají otázky, proč vůbec byl kdysi institut minimální mzdy zaveden. Odpovědi lze při dobré vůli dohledat a rozhodně nesvědčí ve prospěch pravicových zastánců zrušení minimální mzdy. Minimální mzda by měla alespoň odlišit příjem člověka, který chodí do práce od těch, co do práce nechodí a berou podpory. A to takovou měrou, aby onen rozdíl pokryl o něco více, než výlohy na cestu do práce a zpět.

Těžko se přijímá argument o nezaměstnanosti pro vysokou minimální mzdu. Těžko. Mezi vlastníky firem a akcionáři na jedné straně a mezi pracujícími na straně druhé, prudce narůstá nerovnost. Stejně jako mezi manažery a zaměstnanci. Dle statistiky dříve vrcholový manažer bral tolik co 40 zaměstnanců dohromady, dnes bere tolik, co 500 zaměstnanců.

Sestoupíme-li od vrcholových manažerů níž, zjistíme, že přímý nadřízený v roce 1955 bral 4 krát více než podřízený zaměstnanec a v roce 2 000 již pouze 2,5 krát více. Přitom v roce 1955 trvala doba než podřízený zaměstnanec dohonil původní plat přímého šéfa 29 let. Na rok 2 000 byla tato doba "dohánění" propočtena na 150 let.

Krize nevzniká sama od sebe a její příčinou nejsou vysoké mzdy řadových zaměstnanců, neřku-li stanovená výše minimální mzdy. "To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující. (Tomáš Baťa - 1932).

V USA za 30 let růstu HDP z nově vytvořeného bohatství, si 95% objemu přisvojilo pouhých 5% Američanů. Přebytky ve výši bilionů dolarů nebylo kde uplatnit, kde investovat. Tak byly vymyšleny nové finanční produkty (něco jako půjčky pro ještě větší zbohatnutí). Pro názornost šlo o princip letadla, pyramidy, na kterém vždy vydělají ti, co jsou na vrcholu až to dospěje na úroveň, do stádia, kdy nelze již splácet. A tyto finanční produkty fungující na principu pyramidy či letadla vydělaly elitě víc než zbrojní průmysl.

Takhle to prostě funguje a brečení nad obrovskou výší minimální mzdy a lítost nad nezaměstnanými pro výši minimálních mezd je tak nějak pláčem mimo mísu.

Dlužno dodat, že mnozí zaměstnavatelé, vyznavači pravice, nespadají mezi elity jak by si chtěli rádi myslet. Pohybují se tak někde od středu středních vrstev výš, aniž by střední vrstvy překročili. Jejich názory a počínání jde především ku prospěchu elit, (diskrétní elita, pomocná elita a servisní třída), které si pro ně vymysleli něco jako preferování individuality, individuální síly, individuálních schopností, individuálních dovedností, na kterých jedině může vzkvétat společnost a nikdy jinak.

Na nejvyšších majetkových vrcholech, sídlí diskrétní elita a tato elita udržuje kontakty mezi sebou a její počínání, konání a zejména rozhodování je navýsost rozhodováním kolektivním. Nikoli individuálním. Individualitu mají jen pro nás ostatní a mnozí z nás, kladoucí vlastní výjimečnost nad výjimečnost druhých, jim na to houpnou.

A někdo z obce spisovatelů, ze zastánců individuality a pravicovosti, pak vynalezne princip pravicový a nazve jej slovem šlechetnost. Ve jménu této šlechetnosti přiřkne pravicovému principu zadání, brát na vědomí povinnost pomáhat slabším, protože jsme silnější. Ne, že bych chtěl snižovat význam a účinnost pojmu "brát cokoli na vědomí" ale následné tvrzení o tom, jak pravicový princip v nás pěstuje svobodu, demokracii, mír, laskavost, píli, prosperitu a radost ze života, staví pravicové smýšlení téměř na piedestal člověčenství. Princip levicový pak nazývá slovem závist, s dovětkem, že tento princip nabádá vymáhat si právo na pomoc od silnějších, protože jsme slabší. Míněna je tím nejspíš drzost slabšího vymáhat si nějaké právo, když silnější, vzal povinnost pomáhat slabším dle principu pravicového pouze na vědomí, aniž by hodlal namáhat se jakoukoli pomocí. Na rozdíl od principu pravicového pěstuje v nás princip levicový na místo svobody závislost, místo demokracie totalitní myšlení, místo laskavosti nevraživost a místo píle, prosperity a radosti ze života - vydírání, zločinnost, vzpoury, revoluce, lenost, bídu a mrzutost. Pravda, levicově smýšlejícího člověka by tolik špatností najednou, jen tak nenapadlo.

Bez ohledu na skutečnost, jak z výše uváděných slov razantního zastánce pravice ušlechtilost jen prýští, lze z těchto slov poměrně snadno odvodit způsob myšlení, styl vyjadřování a dovednost ve špinění jinak smýšlejících. Pravicový princip pak z uvedených slov získává zřetelnější kontury a jeví se v reálném světle, takový, jaký opravdu je.

Vytisknout