Imploze Evropy?

4. 5. 2010 / Immanuel Wallerstein

Koneckonců byla Evropa minimálně pět předchozích století rozdírána nacionalistickými konflikty, jež vyvrcholily ve zvláště hrozné druhé světové válce. A zdálo se, že převládající emocí je pomsta. Dnes, roku 2010, má to, čemu se říká Evropská unie, společnou měnu euro, kterou používá 16 zemí. Má také společnou takzvanou schengenskou zónu se 25 členy, která umožňuje poměrně volný pohyb bez víz. Má ústřední byrokracii, soudní dvůr pro lidská práva a směřuje k tomu, aby měla prezidenta a ministra zahraničí.

Neměli bychom přeceňovat sílu všech těchto struktur, ale nemůžeme také nevidět, do jaké míry to vše, ať nastálo nebo dočasně, znamenalo překonání nacionalistických svárů v Evropě jako celku a zejména v některých jejích silnějších státech. Ovšem právě teď jde také o to, že se Evropa v některých důležitých ohledech patrně hroutí dovnitř. Tuto implozi symbolizují slova "Řecko" a "Belgie".

Řecko, jak ví celý svět, prochází těžkou dluhovou krizí. Ratingová agentura Moody's označila řecké státní dluhopisy za spekulační obligace. Předseda vlády Georgios Papandreu řekl velmi zdráhavě, že se bude pravděpodobně muset obrátit na Mezinárodní měnový fond (IMF) se žádostí o půjčku, která bude spojena jako obvykle s podmínkami požadujícími specifické formy liberální restrukturalizace. Tato myšlenka je v Řecku velmi nepopulární -- je to rána pro řeckou suverenitu, řeckou hrdost a zejména pro řecké peněženky. Byla také přijata se zděšením v řadě evropských států, které se domnívají, že Řecku by měly poskytnout finanční pomoc především ostatní členové EU.

Vysvětlení tohoto scénáře je prosté. Řecko má velký rozpočtový deficit. Protože je součástí eurozóny, nemůže řešit tento problém devalvací své vlastní měny. Potřebuje tudíž finanční pomoc. Největší a nejbohatší evropské zemi, Německu, se do poskytnutí takové pomoci - mírně řečeno - vůbec nechce. V Evropě vládne napětí a německá veřejnost se staví velmi silně proti pomoci Řecku především z ochranářského reflexu. Bojí se také, že pokud Řecko dostane pomoc, přijdou za ním s podobnými požadavky druzí (Portugalsko, Španělsko, Irsko a Itálie).

Německá veřejnost si podle všeho přeje, aby to všechno zmizelo, nebo aspoň aby bylo Řecko nějakým způsobem vyhozeno z eurozóny. To je ovšem z právního hlediska nemožné a navíc právě Německo by takovým krokem utrpělo vedle Řecka nejvíc, protože jeho vlastní ekonomická síla je do značné míry založena na silných exportních trzích v eurozóně. Takže v tomto okamžiku jsme asi ve slepé uličce. A nad všemi zeměmi eurozóny, jež mají potíže se svým suverénním dluhem, se vznášejí tržní supi.

V této situaci zvedla zvlášť naléhavě hlavu dnes už chronická belgická krize. Belgie jako země je plodem panevropské politiky. Zhroucení habsburské říše Karla V. vedlo k rozdělení takzvaného Burgundského Nizozemí na severní Sjednocené provincie a jižní Rakouské Nizozemí. Napoleonské války vedly k tomu, že byly tyto dvě části opět sloučeny v obnoveném Království nizozemském. Roku 1830 se pak v důsledku evropských konfliktů obě části opět oddělily a tak víceméně na území někdejšího Rakouského Nizozemí vznikla Belgie, s králem importovaným odjinud.

Belgie byla vždy kombinací holandsky mluvících "Vlámů" a francouzsky mluvících "Valonů" do značné míry, i když ne dokonale soustředěných ve dvou odlišných zeměpisných oblastech (severní a jižní Belgii). V zemi byla také malá německy mluvící zóna.

Až do roku 1945 představovali Valoni vzdělanější a bohatší část obyvatelstva, která ovládala hlavní instituce země. Vlámský nacionalismus se zrodil jako hlas vyděděnců bojujících o svá politická, ekonomická a jazyková práva.

Po roce 1945 začala belgická ekonomika procházet strukturálními změnami. Valonské oblasti slábly, vlámské získávaly na síle. V důsledku toho se belgická politika stala nikdy nekončícím bojem Vlámů o větší politická práva -- o delegování moci, pro mnohé s konečným cílem rozdělení Belgie na dvě samostatné země.

Kousek po kousku získávali Vlámové stále víc a víc. Dnes má Belgie jako země společnou monarchii, společného ministra zahraničí a skoro nic dalšího. Jablkem sváru je za tohoto stavu okolnost, že Belgie je dnes konfederální stát se třemi a ne dvěma regiony -- Vlámskem, Valonskem a Bruselem.

Brusel je nejen hlavním městem Belgie, ale také hlavním městem Evropy, sídlem Evropské komise. Brusel je také velmi dvojjazyčným městem. A Vlámové požadují, aby jím byl méně. Problém je v tom, že i kdyby došlo k dohodě o rozdělení Belgie, nebylo by snadné rozhodnout o osudu Bruselu.

Poslední jednání byla tak bezvýchodná, že hlavní belgický deník ve francouzském jazyce Le Soir vyhlásil, že "Belgie zemřela 22. dubna 2010". Jeho hlavní komentátor se ptal: "Má ještě tato země vůbec nějaký smysl?". Král se v tomto okamžiku snaží vytvořit vládu, ale asi marně. Možná bude muset vyhlásit nové volby bez velké naděje na to, že z nich vzejde skutečně jiný parlament. Prvního července se Belgie ujímá na šest měsíců předsednictví EU a přitom není jisté, zda bude existovat belgický premiér, který má tuto funkci vykonávat.

Řecký problém je problémem dalšího šíření. Objeví se potíže Řecka také někde jinde v Evropě -- neobjevují se už teď? Přežije euro? Belgický problém je ovšem v tomto ohledu ještě závažnější. Jestliže se Belgie rozpadne a obě části pak budou členy EU, nebudou se chtít rozdělit také další státy? Významná secesionistická nebo kvazisecesionistická hnutí přece existují v mnoha evropských zemích. Krize Belgie by se snadno mohla stát krizí Evropy.

Ze dvou uvedených implozí je snadněji řešitelná imploze symbolizovaná Řeckem. Řešení v podstatě vyžaduje jen to, aby si Německo uvědomilo, že jeho potřebám lépe poslouží evropský než německý protekcionismus.

Belgická krize klade mnohem zásadnější otázku. Jestliže by byla Evropa připravena už teď pokročit dál ke skutečně federálnímu státu, dokázala by zvládnout rozdělení jakékoli z nynějších zemí EU. Zatím ale k tomu přiravena není. A jak ukazují všechny nedávné volby, kolektivní ekonomické potíže světa způsobily značné posílení úzkoprsých nacionalistických elementů v prakticky každé evropské zemi. Bez silné evropské federace by bylo pro Evropu velmi obtížné přežít náhlou sérii rozštěpů. V takovém politickém zmatku by Evropa mohla přijít nazmar.

Politikové USA pociťují nad evropskými potížemi určitou škodolibost. Evropu však může zachránit před implozí stále rostoucí hrozba imploze Spojených států. Evropa a Spojené státy jsou jako na houpačce, kde vzestup jedné strany znamená pokles druhé. Jak se to vše bude vyvíjet v následujících dvou až pěti letech není vůbec jasné.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2010

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Vytisknout