Post scriptum "zeleného fundamentalisty" aneb V turbanu k Urbanu

23. 4. 2010 / Karel Dolejší

S některými lidmi má v zásadě cenu vyjasnit si jedinou věc: Zda jsou vůbec ochotni přijmout jednoduchou tezi, že přírodní zdroje Země jsou koneckonců omezené, nebo nikoliv. Pokud tuto tezi v nějaké obecné formě přijímají (tzn. není vhodné stavět například zrovna na tom, že svět se přesunul do sestupné části tzv. Hubbertovy křivky v roce 2008, jak tvrdí někteří zvlášť zapálení příznivci ropného zlomu), nevyhnou se tomu, aby dále předpokládali, že společnost, jejíž běžný provoz nutně vyžaduje exponenciální růst spotřeby omezených zdrojů, nemůže trvat do nekonečna. Pokud ale někdo - jako třeba zrovna Pavel Urban - je ideologický optimista z principu odmítající přijmout vlastní konečnost a naopak zarputile věřící v empiricky existující, magickou technologií údajně nastolitelné nekonečno, "protože mu nic jiného nezbývá", má na to ovšem plné právo. Žijeme ve společnosti garantující svobodu náboženské víry. Každý může kupříkladu běhat počátkem prosince po ulici v plavkách a označovat všechny, kdo právě nakupují zimní oblečení, za alarmisty a defétisty, "protože mu nic jiného nezbývá". Ale je třeba to říci bez obalu a otevřeně, ne to kamuflovat a mlátit oponenta v polostínu po hlavě X-tými deriváty nepřiznaného nepřijetí vlastní konečnosti. Z úcty ke střízlivému duchu klasického pozitivismu ovšem odmítám s lidmi vzývajícími empirické nekonečno pokračovat v konverzaci, dokud si nenavlečou kutnu a nezačnou se ohánět zapálenou kadidelnicí. (Do této kategorie jistě spadá obrovská většina současných mainstreamových ekonomů, nicméně na náboženské povaze jejich doktríny ani usilovně pěstovaný nimbus exaktní vědy vůbec nic nemění.)

Jestliže prostředí skýtá společnostem v zásadě omezené a konečné zdroje, je třeba společnosti interpretovat v ekologických pojmech. Velice primitivně řečeno, hlavní limit představuje únosnost prostředí v oblasti zajištění základních funkcí (vzduch k dýchání, voda k pití, potrava, energie, suroviny). K tomuto prostředí ale velká část předprůmyslových společností - ačkoliv zdaleka ne všechny - přistupovala, a bez výjimky všechny společnosti průmyslové přistupují, jako by "tady bylo grátis". Ve skutečnosti je ale vše ostatní "nad tím" možné teprve a potud, jestliže a pokud to tato základna vůbec ještě unese. Základní společenská jednotka - "tlupa", "komunita", pro lepší představu ze všech praktických hledisek ztotožnitelná například s tradiční evropskou širší rodinou - je tím, co původně zprostředkovávalo všechny základní funkce nutné k "pokračování člověka člověkem" (Sloterdijk). Tradiční společnosti zpočátku jen v minimální míře a často na nepříliš dlouhou dobu přesahovaly tuto úroveň. Svým způsobem se tato úroveň chovala k prostředí jako k blackboxu, jehož výstupy představují potřebné zdroje. Vývoj probíhal metodou pokusu a omylu. Tam, kde se zdroje čerpaly únosně, tlupa přežila; tam, kde (jako na Velikonočním ostrově, na Yucatánu, na kdysi pastevecké Sahaře...) zdroje zničila, tlupa v této podobě nebo vůbec nepřežila - a případná následná společenství si kupříkladu jako Mayové na Yucatánu po staletí uchovávají odpor k jakékoliv excesívní expanzi a společenské centralizaci.

Jestliže totiž tlupa přistupuje k přírodě jako k blackboxu produkujícímu zdroje, stejným způsobem s ní samotnou zachází to, co se nad ní vytvořilo se vznikem zemědělství díky dostupným a skladovatelným přebytkům potravin - "široká společnost", "stát". Stát vyrůstá teprve nad tlupou a nemůže nikdy převzít všechny její funkce; nemůže sám zajistit opakování člověka člověkem. Západní "stát, který rozbil svůj základ" (Jan Keller) se tím v procesu přírodního výběru mezi civilizacemi přiřadil ke slepé vývojové větvi. Maximalizace některých parametrů na úkor reprodukčních funkcí, krátkodobé zvýšení moci za cenu vážného poškození opakování člověka člověkem, beze všeho umožňuje označit západní státy za "hybridní společnosti F1" (zahradníkům netřeba nic vysvětlovat, pro ostatní podrobnosti ZDE).

Jako přistupuje tlupa k přírodě a stát k tlupě, tak nakonec zachází impérium s ostatními státy. Je velice legrační, nicméně z hlediska klamání tělem více než pochopitelné, pokud v mezinárodním uspořádání, v němž privilegované postavení nemnohých je možné jen díky podrobení všech ostatních, se soustavně udržuje při životě fikce, podle níž se všichni podrobení mají řídit příkladem dominantní menšiny - a když se prý budou dost snažit a vyčerpají z přírodního prostředí dost zdrojů, bude jim údajně dáno užívat si stejných excesů blahobytu jako současným držitelům imperiálních privilegií.

Schematické znázornění uspořádání jednotlivých vrstev:

Impérium
▲
║
Stát
▲
║
Tlupa
▲
║
Přírodní prostředí

Vtip je nyní v tom, že existence každé další vrstvy vyžaduje, aby byly k dispozici dodatečné zdroje. Nejmenší možnou společenskou jednotkou je tlupa. Aby vůbec vzniklo něco víc než většinou jen dosti volný svazek tlup (kmen), musí tlupa soustavně produkovat poměrně značné přebytky a stát si musí být vědom toho, že z této úrovně nemůže odebírat neomezeně - neboť jinak je tlupa "nadřazenou" strukturou připravována o příliš velkou část svých zdrojů a přestává být schopna se reprodukovat; společnost pak fakticky vymírá jako klasičtí Řekové či stalinští a poststalinští Rusové. Se samotným vznikem zemědělství se zpravidla vytvořil i rudimentární stát - ale tam, kde se hospodařilo neudržitelně, jako na Yucatánu nebo v bývalých římských obilnicích Severní Afriky, se takový stát dlouhodobě neudržel, ba dost často vlastně fakticky neexistoval až do doby, kdy zemědělství (přechodně) dotované obrovskými dávkami fosilních zdrojů znovu umožnilo na delší dobu a ve větším měřítku překročit hranici tlupy a kmene. Rudimentární stát prvotních zemědělských společností není "římský stát", se kterým operuje Urban. V asijských společnostech se stát víceméně organicky vyvinul z neolitického kmenového společenství a do poměrů v tlupě vždy zasahoval podstatně méně než na Západě - nechával tlupu v mnohem větší míře na pokoji, spoléhal, že se o sebe sama postará a poskytne mu přebytky. Jestliže stát dejme tomu chanské Číny vybíral daně ve výši 3% úrody nezávislého rolníka, pak to ale ovšem rovněž znamenalo, že kromě rámcového zajištění bezpečnosti v zemi toho rolník nemohl od státu více očekávat...

Tradiční interpretace společností a civilizací postupuje od vznešeného impéria k údajně inferiorním "spodním patrům", namísto postupu opačného vyplývajícího ze základního pravidla subsidiarity jednotlivých vrstev. Zdůrazňuje vrcholné kulturní a civilizační výkony a přehlíží přitom destrukci tlupy i přírodního prostředí, dokud to je jen trochu možné. Logikou státu i impéria je "po nás potopa". Vyzdvihují se daleké obzory a vysoké aspirace, zdůrazňování důležitosti blízkého je považováno za barbarské a "zženštilé". Walter Benjamin kdysi upozornil, že v jistém smyslu byl právě Friedrich Nietzsche se svou "vůlí k moci" krystalickou ukázkou mužsky mocenského myšlení, které vše blízké naprosto odvrhlo, aby vyšlo vstříc vlastní osudovosti. Je sdostatek známo, že Nietzsche nezanechal žádné potomky; jeho hrob v rodném Röckenu brzy zkonzumují velkorypadla těžící hnědé uhlí. Ecce homo superbus.

Každá vyšší vrstva je nesena všemi vrstvami nižšími a může setrvale existovat jen tehdy a potud, jestliže a pokud také tyto vrstvy prosperují. Tam, kde téměř veškeré dostupné zdroje zkonzumuje reprodukce na úrovni tlupy, jsou další vrstvy - pokud úplně nezanikly - pouze rudimentární a musí se omezit jen na několik nejzákladnějších funkcí.

A zde nyní s celou svou civilizací jsme: U snědeného krámu. Buď se pokusíme zajistit sebezáchovu primárně v tlupách, nebo tlupy necháme bezohledně vykrvácet při podpoře hybridních aspirací. Jak napsal německý filozof Peter Sloterdijk, nová klasická kniha pro dnešní dobu by se mohla jmenovat třeba "Otevřená tlupa a její nepřátelé".

Pokud jde o mě, patřím ke kritickým přátelům všech otevřených tlup.

Ropa - Peak oil a energetická bezpečnost
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 23.4. 2010