Dědek nad hrobem odpovídá

27. 4. 2010 / Ivo Krieshofer

Tak jsem si poslechl píseň Issové a Mádla, abych volil pravici.

Naštvali mě.

Myslí si, že kvůli jejich výzvě zavrhnu své mládí, své touhy po sociálně spravedlivé společnosti, celý svůj dosavadní život?

2.WW jsem prožil jako kluk a ne právě šťastně. Bylo málo jídla, oba rodiče čekali až na ně dojde řada a půjdou do koncentráku.V něm zahynula babička, strýc s tetou i bratranec. Rodiče se naštěstí vrátili a víru v lepší život spolu komunisty sdílela matka i já. Nacismus a válka už se nesmí opakovat, osvobodila nás Rudá armáda a my jí byli vděčni stejně, jako jejímu vůdci J.V. Stalinovi. A nebyli jsme sami, tu vděčnost sdílel takřka celý národ.

V této víře jsme žili několik let. Těšil nás každý úspěch ve dvouletce i v prvních pětiletkách. Už jako 14letý jsem se nadšeně účastnil dobrovolných brigád, kdy jsme zdarma pracovali ve prospěch nové společnosti. Nejdřív jsem chodil do pražských Strašnic pomáhat při výstavbě sídliště Solidarita, pokládal tašky na nové domky. Později do továren, např. do vokovické Klapkárny, kde nás zaučili na soustruhu a fréze. Zadarmo, jen jsem dostal potvrzení do brigádnického listu. Pak jsme chodili budovat socialistickou Prahu na Letenskou pláň či na Petřín. To vše nikoliv z donucení, ale z přesvědčení, že budujeme lepší a spravedlivější svět.

Svátkem byly 1. máje, kdy jsme v modrých svazáckých košilích tančili na ulicích, zpívali a skandovali budovatelská hesla.

Po maturitě jsem byl na stavbě mládeže v Kunčicích, budovali jsme NHKG. Do práce jsme chodili v útvaru a s budovatelskými a revolučními písněmi na rtech. Dřeli jsme při noční vykládce vagonů s cementem, chlapci je nosili do skladu, dívky nám je podávaly na ramena. Tady už nepatrná finanční odměna byla, ale ta nás nemotivovala: ovládalo nás nadšení z práce pro lepší budoucnost. S radostí jsme po práci sledovali úspěchy Emila Zátopka v Helsinkách a byli jsme na sebe hrdí.

Politické procesy, násilná kolektivizace a jiné hrůzy šly tak trochu mimo nás, vláda je dokázala nejen zdůvodnit, ale i využít k nepřátelskému postoji vůči kapitalistickým státům. Ty ztrácely své kolonie, někde po krvavých bojích, jinde klidněji. Zdálo se nám, že svět se ubírá správným, tím naším směrem. Dnes vím, že nás tenkrát hodně klamali a zneužívali, ale my byli šťastní, a to se počítá.

Po Stalinově smrti se politika pohnula. Začaly se ozývat hlasy nesouhlasu s nesprávnými a nespravedlivými počiny strany a vlády, převážně vnucenými Kremlem. Vření propuklo i na FF UK, kde jsem studoval. Děkan dr. Mirko Očadlík se snažil je na shromáždění utlumit a v projevu nás nazval "zlatou mládeží". Nezapomenu na vystoupení Emanuela Mandlera, pozdějšího superpravičáka, který mu hrdě vmetl do tváře: "Ne, spectabilis soudruhu děkane, my nejsme zlatá mládež, my jsme mládež nová, mládež Gottwaldova." A všichni nadšeně tleskali.

Šedesátá léta probíhala v pozitivních změnách k lepšímu. Lidé uvažovali o změnách v systému, ale nikoliv o návratu ke kapitalismu. Snahy vyvrcholily v roce 1968, kdy se kožení zastánci kremelského socialismu ocitli v menšině. Tvořila se nová politická linie za nadšené podpory většiny národa. Ožily sny o spravedlivé socialistické budoucnosti. Lidé si opět ochotně pomáhali, mnozí věnovali na fond republiky rodinné šperky a peníze.

Vstup cizích vojsk tento vývoj zastavil. Tisíce lidí emigrovalo, represálie zničily životy statisíců lidí, kteří se angažovali ve prospěch nové lepší společnosti. Také já jsem přišel o kvalifikovanou práci a stal se pomocným dělníkem na stavbě. Ztratil jsem nejproduktivnější léta života a možnosti kariérního růstu, neztratil jsem však víru v možnou existenci spravedlivější socialistické společnosti.

V roce 1989 skončilo období tzv. normalizace. Opět vyvstala možnosti lepší a spravedlivější společnosti. Václav Klaus se svými příznivci dokázal tento vývoj zvrátit. Sám přiznal, že v roce 1989 existovala jen asi tři procenta občanů toužících po návratu ke kapitalismu. Společnost už však byla jiná, pamětníků předválečné hospodářské krize a mnichovské zrady už bylo málo, hrůzy války v paměti ustoupily. Nikdo nevěděl, jak dál. Do popředí zájmu se dostala sovětská okupace, politické procesy, násilná kolektivizace venkova, tisíce osudů prostých lidí, kteří doplatili na nespravedlnost světa.

Ano, svět byl, je, a bude nespravedlivý k mnohým. Otroctví a otrokářství, koloniální, imperialistické a občanské války způsobily smrt milionů. A je tomu tak i dnes. Mocný a vlivný americký vojenskoprůmyslový komplex se snaží ovládnout zdroje energetických surovin, podvodné virtuální finanční transakce a spekulace způsobily světovou finanční krizi. Stovky amerických vojenských základen po celém světě mají udržet jeho vliv.

Barevné revoluce dopomohly k vládě přisluhovačům amerického kapitálu. I u nás takové máme a dobře je na ně vidět. Jsou to ti, co pod falešnými záminkami proti vůli většiny obyvatel uzavřeli smlouvu o radaru v Brdech, posílají žoldáky okupovat Afganistan, brojí proti odvozu nukleárních hlavic z Evropy.

A takové bych měl volit?

Můj svět si představuji jako svět spravedlivější, bez válek a hamižnosti, bez touhy vlastnit stále více na úkor ostatních.

Budete se asi divit, KSČ ublížila mně i mé rodině, a ač nejsem jejím členem, volit budu její následnici KSČM, protože to je jediná strana, která dnes jde za pozitivní ideou, a ne za penězi a hmotnými statky. A která se v současné politice nezkompromitovala.

Tak je to, slečno Issová a pane Mádle.

Ten, kdo se nepoučí z minulosti si ji bude muset znovu prožít. Tak nějak se to říká, na to nezapomínejte.

Ivo Krieshofer (77)

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 27.4. 2010