Rozhovor ve vlaku

27. 4. 2010 / Jan Čulík

Jel jsem jako obvykle v úterý ráno z Brna vlakem do Ostravy. Do mého kupé vstoupila starší paní, a začala nadávat na režim. "Jasně, nebyly banány a pomeranče, ale byl chleba, máslo, mouka, a za té takzvané totality se žilo daleko líp než dnes."

Zaujalo mě to, a tak jsem se s ní dal do řeči. Paní přiznala, že jí zanedlouho bude sedmdesát a že velmi špatně vidí. Bydlí na malé dědině nedaleko Vyškova a protnbože postupně ztrácí zrak, má už jenom periferní vidění, jezdí do Brna do nemocnice "na kapačky". "Je to hodně blbé, ale mnoho lidí je na tom mnohem hůř," konstatovala.

"Nezlobte se, ale vám za toho komunismu nevadilo, že člověk nesměl nic kritizovat?"

"Ale směl. My jsme byly na úřadě samé ženské" (pracovala jako účetní na Místním národním výboře) " a vždycky jsme si všechno, co jsme potřebovaly, vydržkovaly."

"A byla daleko větší úcta k členům veřejnosti. Přišel k nám propuštěný vězeň se žádostí o sociální podporu. Vysvětlili jsme mu, že se to nedá zařídit za jediný den, ať přijde zítra. Propuštěný vězeň si stěžoval našemu nadřízenému a my jsme dostali vynadáno, jak že se to chováme k veřejnosti. Dneska by se s ním nikdo nebavil a z úřadu by ho hned vyhodili."

"Ale nevadilo vám, jak se lidem v televizi pořád vnucovala ta ideologie? Se Sovětským svazem na věčné časy, a tak?"

"Mě televize nebavila, já jsem televizi neměla. Četla jsem knížky, obstarávala jsem si je a vždycky jsem našla zajímavé knihy."

"A co to nucení chodit pořád na různé politické schůze a demonstrace, třeba na První máj?"

"První máj, to byla u nás na vesnici velká sláva. Všem se to líbilo. Byly tam alegorické vozy, vojáci, děti byly naprosto nadšené. Svátek měla celá vesnice."

"Ale vy jste za komunismu nebyla v komunistické straně. Proč?"

"Nějak mě to nezaujalo."

"Neměla jste ale pocit, že jste druhořadým občanem?"

"Vůbec ne. Na vesnici tehdy vládla družnost a solidarita. Lidi se navzájem přátelili a navzájem si pomáhali. To všechno úplně zmizelo. Teď mají lidi jedině zájem o to, nahrabat si individuálně co nejvíc. Dokonce už jim ani nejde o rodinu, jde jim čistě jen o sebe. U nás na vesnici si teď všichni intenzivně navzájem závidí svůj majetek a soupeří o to, kdo bude bohatší. Prosím vás, když nejste doma, tam vám sousedi vykradou byt. No kde to jsme? V jaké situaci to žijeme?

Když jste měli problém za komunismu, mohli jste se svěřit přátelům a známým a oni vám pomohli. Když máte dneska problém, tak o tom raději nikomu nic neříkejte, projevíte tím totiž svou slabost a lidé kolem vás vám ten problém tak rozryjí a udělají z toho katastrofu, že vás to zničí. Kromě toho, z těchto důvodů se lidi bojí mluvit o tom, s čím jsou nespokojeni a co je trápí. Nikdy nevíte, něco někde řeknete a někdo to použije proti vám a proti vašim dětem. Mstivost je nesmírně silná."

"Proč se ale lidi chovají v současnosti v ČR tak destruktivně a sprostě?"

"Nevím."

"A jestliže nejste spokojená, tak hlasujte pro nějakou jinou stranu. Lidi přece mají možnost změnit věci ve volbách."

"Vůbec ne. Volit je zbytečné.

Tlak byl na vesnici začátkem padesátých let, když byli soukromníci nuceni jít do družstev. Pamatuju si to dobře, z doby, kdy mi bylo pět až deset. Konfiskovali vám krávy, v noci vám bušili na vrata, vyháněli sedláky z vesnic. Maminka pracovala tehdy na poli od rána do noci za tři koruny na den. Ženské sekaly obilí kosou. V padesátých letech to bylo tvrdé, ale v sedmdesátých a osmdesátých se na vesnici žilo dobře."

Opakuju to pořád. Pražská media žijí ve vakuu a vnucují České republice své "hodnoty". Lidi mimo Prahu žijí v úplně jiném světě. Není divu, že je propaganda pražských médií či Zelenkův klip neoslovuje...

(Napsáno a vydáno ve vlaku kdesi mezi Kojetínem a Přerovem, úterý poledne)

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 27.4. 2010