Romové ve škole

27. 4. 2010

No a jelikož obě tyto záležitosti s mým zamýšleným tématem úzce souvisejí, mám pocit, že je nemohu nechat přejít tak zcela bez povšimnutí. Pokud bych tedy měla pronést pár slov ohledně národního pokladu s názvem Kocour Mikeš, pak mi nezbývá, než pro jednou ke svému obrovskému překvapení souhlasit s panem Čulíkem, konkrétně pak v tom, že zmiňovaný úryvek chca - nechca prostě rasistický je. Jak se k tomu my, Češi postavíme a zda se k tomu vůbec nějak stavět chceme a máme, toť otázka. Co se kauzy "Češi smrdí" týče, k té se nemohu kvalifikovaně vyjádřit, neboť jsem Čechy neočichávala a Brazilce tuplem ne, nicméně jsem velice ráda, že nám tu něco podobného vytanulo. Konečně se totiž v celé kráse vyjevuje, jaké že jsou to Češi měkoty, které nevydrží ani pět minut toho, v čem jsou naši Romové nuceni prožít celý život.

A ještě než se definitivně vrátíme se k panu Dokulilovi a jeho svéráznému přístupu k "integraci" romských dětí do českých škol, dovolila bych si pár slov o sobě, potažmo o kvalifikaci, která mě opravňuje pustit se do takovéto polemiky. Ač tedy nemám tušení, čím se v "civilu" zabývá můj oponent, že se cítí být oprávněn vyjadřovat se k otázkám romské integrace, (a musím se přiznat, ani jsem se po tom nijak nepídila) evidentní je, že minimálně druhý pán, na něhož se odvolávám, je učitelem. To je chvályhodné! Čímkoliv, co by se, byť při troše dobré vůle, dalo nazvat odbornicí, já ale, na rozdíl od něj, nejsem ani omylem. Tzn. pedagogickou teorií jsem zcela nepolíbena, stejně tak jako klasickou sociální prací.

Mou jedinou způsobilostí pro sepsání tohoto příspěvku budiž má několikaletá angažovanost coby dobrovolnice v komunitním centru pro (převážně romské) děti z tzv. sociálně vyloučených lokalit. Svým případným kritikům tedy naprosto otevřeně přiznávám, že nejsem nic lepšího, než onen opovrhovaný multi -- kulti aktivista, zpitomělý politickou (hyper)korektností, lidskoprávní propagandou, spravedlností, humanismem a jinými čertovými výmysly, importovanými k nám z té proklaté Ameriky. A samozřejmě jim dávám úplnou volnost k tomu, aby mi to v případné diskusi dle libosti omlátili o hlavu.

Na druhou stranu dlužno dodat, že já mám něco, co mým hypotetickým mono -- kulti oponentům velice často chybí a to letitou přímou zkušenost s romskými dětmi. Tedy s těmi dětmi, které jsou zřejmě, jak vyplývá z textu pana Dokulila pro běžnou školní docházku nezpůsobilé, neboť zanedbané nevychované nemotivované, rodiči k systematické práci nevedené, dokonce ani mateřinkou nevycepované. A vůbec! "Fyziologicky, ale také psychologicky a sociálně rozdílné", tudíž "hůře vybavené".

Z čehož nám pak logicky vyplývá že jejich hlavní školní "pracovní náplní" je překážet těm "zvlášť talentovaným". No, budiž! Problém ale spočívá v tom, že já jsem si žádných takových malých příšer nevšimla, za celou dobu svého, řekněme pedagogického působení a to byl náš vzorek romské dětské populace, domnívám se, celkem reprezentativní. Jistě, naše děti byly "živější", ne tak poslušné, hůře ovladatelné. Nicméně, si je také vybavuji jako samostatnější, otevřenější, komunikativnější, celkově v něčem lepší, v něčem horší. Prostě jiné, než děti "majoritní". Běžné (rozuměj české) výchovné metody se na ně přeci jenom těžko uplatňovaly. A tušíte, jak jsme na to já a mí kolegové reagovali?

Představte si, nesnažili jsme se je změnit, ale prostě jsme se jim přizpůsobili. Ano, jednoduše jsme se rozhodli, jít opačnou cestou, než jakou propaguje pan Dokulil a jemu podobní a přizpůsobili jsme styl své práce naturelu a temperamentu našich klientů, jejich schopnostem, výdrži a překvapivě i talentu, který dle Miloše Dokulila zřejmě vůbec nemají. A zde bych se ráda krátce pozastavila a zamyslela se nad tím, co můj předřečník vlastně nazývá talentem.

Po krátké analýze jeho textu usuzuji, že si pod tímto vznešeným slovem představuje hlavně poslušnost a dobrý školní prospěch. Ale copak nás sám život neučí, že tyto vlastnosti, ačkoliv jistě usnadňují práci vychovatelům, nemusí nic vypovídat o uplatnění ve společnosti? Copak i dítě řekněme prospěchově slabší nemůže být např. hudebně či pohybově nadané? Nebo kreativní? Nebo nemůže mít třeba smysl pro humor? A není snad úkolem pedagoga objevovat a podporovat v dítěti dobré vlastnosti spíše, než neustále dokola upozorňovat na ty špatné? A tak to bylo i s našimi klienty. Jistě, nebyli to zrovna jedničkáři, ovšem v žádném případě nebyli ani úplní lemplové.

Naopak, uvážíme -- li, že doučování, které jsme vedli, bylo zcela dobrovolné, pak musím konstatovat, že návštěvnost byla celkem slušná. Přiznávám, dramaticky narůstala především koncem pololetí a z jeho počátku bývala naopak téměř nulová, mám ovšem pocit, že podobnou periodickou pracovní morálku vykazují konec konců i děti mainstreemové. Ačkoliv samozřejmě nejsem schopna posoudit, zda jsou "cikáňata" oproti svým českým spolužákům skutečně tak výrazně podprůměrná, mohu s čistým svědomím odpřísáhnout, že naši svěřenci motivovaní byli, že o dobré známky stáli a byli nešťastní z těch špatných.

Mohu posloužit i příkladem z praxe. Vybavuje se mi jeden prvňáček, s nímž jsem se učila psát. (Přesněji řečeno, učil se pochopitelně on, já jsem se mu v tom pokoušela toliko pomáhat.) Jako žák byl spíše slabší, ovšem svou houževnatostí a vytrvalostí utahal i mě, zkušenou a hlavně dospělou harcovnici. Protože jsem se, jak už jsem přiznala, v prostředí českých základních škol nepohybovala, nemám povědomí do jaké míry jsou čeští učitelé schopni tyto vlastnosti v romských dětech efektivně rozvíjet a zda se o to vůbec snaží. Jediné, co jsem já ze strany odborníků zatím zaznamenala bylo žehrání na zlé nepřizpůsobivé děti spolu s absencí jakékoliv sebereflexe, či zamyšlení se nad případným vlastním profesním selháním. Zdá se a výše zmiňovaný text by tomu napovídal, jako by si čeští učitelé přáli, aby jejich žáčci byli vesměs stejní, pokud možno talentovaní. Což je sice požadavek pochopitelný nicméně stejně relevantní, jako kdyby např. výrobce židlí očekával, že budeme mít všichni stejné zadnice, pokud možno štíhlé pevné a kulaté.

Kromě toho, je to ale i požadavek zcela nereálný neboť, jak správně poznamenává pan Profant, Česko -- ať už se to někomu líbí, nebo ne - přestalo být uzavřenou pevností. Což znamená, že dětí z odlišného sociokulturního prostředí bude spíše přibývat, než naopak a naše školství bude muset na tento nevyhnutelný fakt nějak zareagovat. Může se to udát několika způsoby. Buď budeme pokračovat v dosavadní segregační praxi, ať už institucionalizované, viz. přeřazování "problémových" žáků do zvláštních, či speciálních, či praktických, či jaksetoteďvlastnějmenuje, škol, nebo v segregační praxi privátní, kdy se čeští rodiče rozhodnou převést potomka, postiženého "odlišným přístupem k učení a životu" do školy "čistokrevně české ", což je údajně pochopitelné, nebo kdy se naopak Romové rozhodnou podobně a nechají své dítě umístit do školy "čistokrevně romské", tedy speciální.

Což je sice totéž, ale kupodivu je to opovrženíhodné. Také můžeme zvolit postup, který je nastíněn ve zmiňovaném článku. Tzn. pomocí "každodenní misijní činnosti", kterou budou v prostředí minorit provozovat "slušně honorovaní a k tomu kvalifikovaní" kolaboranti, postupně změnit minoritu k obrazu českému. Tím se jistě postupně dopracujeme k prostředí s "kulturně homogennějšími předpoklady", nicméně pokud je to, jak tvrdí autor, práce na dvě příští generace, pak máme na dalších několik desítek let o zábavu postaráno. Navíc o úspěchu tohoto snažení je možno oprávněně pochybovat, neboť k pokusům o kulturní zhomogenizování společnosti už u nás došlo a to s výsledky nevalnými. Také bychom se mohli pokusit jít toutéž cestou, jakou jsme upřednostnili i my v naší neziskovce. Což znamená nikoho násilně nepřeonačovat, ale pokusit se spíše o vzájemné pochopení a respekt ke své rozdílnosti. Já vím, zní to naivně až idealisticky a navíc nás to staví před celou řadu překážek.

Hlavní kámen úrazu bych spatřovala především v tom, že tato varianta vyžaduje aktivní spoluúčast nejen romské menšiny, ale i ochotu a vstřícnost majority. Například pro nás, dobrovolníky to v praxi znamenalo obětovat špetku ze svého volného času, během něhož jsme byli nuceni shlédnout něco powerpointových prezentací a vyslechnout pár přednášek. Za to jsme ale načerpali, spoustu užitečných informací. Například jsme se dozvěděli, že ne za vším, co romské děti činí, je vždy nutno hledat zlý úmysl, neboť jednání, považované námi Čechy za kontroverzní, může být v romském kulturním prostředí chápáno jako zcela běžné a bezproblémové.

A naopak, že i my, Češi, se někdy mezi Romy chováme jako oni přísloveční sloni v porcelánu. ( Věděli jste třeba, že v romština nemá ekvivalenty pro česká slovíčka prosím a děkuji?) Jsem si vědoma, že nenabízím žádný způsob jak tyto kulturní a společenské bariéry překlenovat, každopádně mám za to, že už pouhé uvědomění si faktu, že existují, by nám mohlo pomoci řešit mnohá nedorozumění. Romští žáci by se kupříkladu mohli v rámci majoritního dětského kolektivu cítit méně odmítaní a marginalizovaní, což by se mohlo projevit i zmírněním jejich často tak urputného konfliktního (ve skutečnosti však spíše obranného) postoje směrem ke svým učitelům i spolužákům.

Samozřejmě, nechci tvrdit, že s našimi klienty bylo vždy vše v pořádku, ostatně kdyby ano, pravděpodobně bychom teď spolu takto nedebatovali. Ráda bych jen upozornila, že mezi Čechy a to i mezi odborníky bývá zvykem činit za veškeré sociopatologické jevy vyskytující se mezi romskou komunitou odpovědné pouze Romy samotné a nebrat tak v potaz dlouholetý útlak, pronásledování, zoufalé pokusy o sociální inženýrství režimu minulého ale i hospodářskou mizérii toho současného, jež se všechny společnými silami podepsali na úpadku tradiční romské kultury a rozpadu tradičních rodinných struktur. A co se týče onoho oblíbeného a módního slovíčka rasismus, pak bych ráda podotkla, že kdybych kupříkladu já byla od dětství zvyklá slýchávat cosi o zapáchajících nemytých hloupých a vůbec celkově nebezpečných Češích, pak bych v dospělosti kdo ví jakou loajalitou k tomuto státu a této společnosti pravděpodobně také neslynula.

A tady si nemohu nepřipomenout, jakou až dětinskou (ostatně jak jinak) radost mívali někteří naši svěřenci, když "nám", svému českému dozoru mohly nějak zavařit, či nějakým způsobem zkomplikovat práci, ačkoliv vše, co se kolem naší činnosti točilo patřilo vlastně jim. Oni nás ale zjevně (nebo alespoň podvědomě) považovali za součást onoho nepřátelského hrozivého gádžovského monolitu a drobné škodolibé sabotáže, byly pro ně jediným způsobem, jak nám dát ochutnat trochu naší vlastní medicíny. Předpokládám, že podobně se chovaly i ve škole a předpokládám také, že jejich učitele to mimořádně rozčilovalo. To chápu! Ale nebylo by snad, namísto dalších perzekucí, lepší pokusit se je přesvědčit, že je to jinak? Že to s nimi nemyslíme zle? (Samozřejmě, pokud to s nimi zle opravdu nemyslíme.) Naší organizaci se to mnohdy povedlo a to jsme byli jen prachsprostí lidskoprávní aktivisté.

Možná mi bude vyčítáno, že srovnávám nesrovnatelné, neboť prostředí, které popisuji, tzn. klub s dobrovolnou účastí věnující se především volnočasovým aktivitám je něco úplně jiného než škola, v níž jsou děti často proti své vůli nuceny provozovat soustavnou vzdělávací činnost. Tuto námitku samozřejmě přijímám a znovu opakuji, nejsem odbornice. Nemám například ani zdání, zda jsou dnešní kandidáti pedagogiky na univerzitách nějak připravováni na práci s žáky potenciálně (ať už z jakýchkoliv důvodů) problematickými.

Jako laik se ale musím ptát: Copak by nás zabilo, kdybychom byli trochu vstřícnější? Proč třeba místo toho profláklého vykřičníku nepoužít občas i otazník a nezeptat se, co vlastně může česká škola romským dětem nabídnout? Tak jako jsem se ptala já, když jsem kdysi probírala s jedním, jinak velmi inteligentním romským děvčetem Praotce Čecha. (Považte! Praotce Čecha! S Romkou! Co je vlastně co Romce po Praotci Čechovi?) Nemohu se totiž zbavit dojmu, že pokud nechceme jít cestou jakou se svého času vydali u našich západních sousedů, a kterou tu ostatně i dnes propagují někteří jejich tuzemští obdivovatelé, nic jiného nám ani nezbude. A po pravdě řečeno, míč je na české straně hřiště.

Vytisknout