Sociální dávky v praxi

26. 4. 2010 / Věra Říhová

Chceme-li posuzovat možnosti praktické aplikace nějakého zákona, musíme si tento zákon přečíst celý a velmi podrobně. Co nám tedy zákon č.111/2006 Sb. říká?

§2 Hmotná nouze

(2) Osoba se nachází v hmotné nouzi, není-li dále stanoveno jinak, jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob

a) po odečtení přiměřených nákladů na bydlení (§ 9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí (§ 24), přičemž si nemůže tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním a zabezpečení jejích základních životních podmínek je tak vážně ohroženo, nebo

b) dosahuje sám nebo spolu s příspěvkem na živobytí podle § 4 odst. 1 písm. a) částek živobytí, ale nepostačuje k zabezpečení odůvodněných nákladů na bydlení (§ 34) a služby s bydlením bezprostředně spojené (dále jen "odůvodněné náklady na bydlení").

(5) Za osobu v hmotné nouzi může orgán pomoci v hmotné nouzi považovat též osobu, která nemá vzhledem k příjmům a celkovým sociálním a majetkovým poměrům dostatečné prostředky

a) k úhradě nezbytného jednorázového výdaje, spojeného zejména se zaplacením správního poplatku při prokázané ztrátě osobních dokladů, při vydání duplikátu rodného listu nebo dokladů potřebných k přijetí do zaměstnání, s úhradou jízdného v případě ztráty peněžních prostředků, a v případě nezbytné potřeby s úhradou noclehu, nebo

b) na úhradu nákladů spojených s pořízením nebo opravou nezbytných základních předmětů dlouhodobé potřeby a na základní vybavení domácnosti a odůvodněných nákladů souvisejících se vzděláním nebo zájmovou činností nezaopatřeného dítěte.

Co jsou to přiměřené náklady, posuzuje orgán pomoci v hm.n. a to individuálně pro každého občana zvlášť. Také §9 hovoří o přiměřenosti odůvodněných nákladů, odůvodnit lze cokoliv jakkoliv, výši přiměřenosti nám nejlépe ukazuje pohádka „Byl jednou jeden král“. Tento orgán může, ale také nemusí občana považovat za osobu v hm.n. Je to tedy na jeho rozhodnutí.

§3 Osoba, která není v hmotné nouzi

(1) Nestanoví-li tento zákon jinak, osobou v hmotné nouzi není osoba, která

c) prokazatelně neprojevuje dostatečnou snahu zvýšit si příjem vlastním přičiněním (§ 11),

Zákon nestanovuje, zda osoba v hm.n. má možnost se přičiňovat nebo nemá, to opět posuzuje orgán. Jsou obce, ve kterých občan skutečně nemá žádnou šanci se snažit, protože kde nic není, ani smrt nebere. Nemá-li občan telefon, přístup k internetu (to znamená, že v obci internet není a občan nemá možnost pravidelně jezdit na úřad práce a tam internet používat) a široko daleko není jediný zaměstnavatel s možností někoho zaměstnat, kde a jak si takový občan může práci hledat? Já to nevím, ale orgán to může posoudit.

(4) Orgán pomoci v hmotné nouzi může v odůvodněných případech určit, že osobou v hmotné nouzi není osoba, jejíž celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že jí mohou i po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení zaručit dostatečné zajištění její výživy a ostatních základních osobních potřeb a toto zajištění lze na ní spravedlivě žádat.

To znamená, že orgán posuzuje možnosti příjmů osoby v hm.n., je to pouze on, kdo může a nemusí určit, zda někdo v nouzi je nebo není. A to si ukážeme na dalších paragrafech.

§6 Orgány pomoci v hmotné nouzi jsou

a) pověřené obecní úřady,

b) obecní úřady obcí s rozšířenou působností, (krajské úřady a ještě další, my se bavíme o obecních úřadech)

§7 Přenesená působnost

působnosti stanovené pověřeným obecním úřadům, obecním úřadům obcí s rozšířenou působností a krajským úřadům je výkonem přenesené působnosti.

§9 Příjem

(1) Pro účely tohoto zákona se za příjem, není-li dále stanoveno jinak, považuje

c) 100 % ostatních započitatelných příjmů podle zákona o životním a existenčním minimu 16), s výjimkou příspěvku na živobytí.

K tomuto § pouze dodám, že se jedná o příjmy, které lze nějakým způsobem prokázat. To znamená, že občan, který má příjmy bez dokladu (práce na černo a podobně) nebo má příjmy, které si nechá poslat na bankovní účet nenahlášený orgánu, tomu se tyto příjmy pochopitelně nezapočítávají. Například vratky daní, výhry z časopisů a různých soutěží a podobně. Na tyto částky orgán nikdy nepřijde, ale občan, který si nechává poslat peníze složenkami, je započítané pochopitelně má a já to považuji za diskriminaci, neboť tento úřední postup znevýhodňuje poctivé občany před podvodníky. Ale smysl pro poctivost bych u úředníků a úřednic nikdy nehledala, na to nemá změna politického režimu vliv.

Je tedy dobré si zajistit předem rodinného příslušníka s účtem nebo zatajit druhý bankovní účet a pak na občana orgán nemůže. Někteří radí, nepodepisovat souhlas s poštovním bonzováním, ale v některých městech to projde, jinde to považují za bránění kontroly a nespolupráce s orgánem.

2) Příjmem osoby nebo společně posuzovaných osob se pro účely příspěvku na živobytí rozumí příjem podle odstavce 1 snížený o přiměřené náklady na bydlení; za přiměřené náklady na bydlení se pro účely tohoto zákona považují odůvodněné náklady na bydlení_ (§ 34), nejvýše však do výše 30 %, a v hlavním městě Praze do výše 35 % příjmu osoby nebo společně posuzovaných osob.

§10 Rozhodné období

Rozhodným obdobím, za které se zjišťuje příjem pro účely posuzování vzniku nároku na dávku, je

a) období 3 kalendářních měsíců předcházejících měsíci, v němž byla uplatněna žádost o dávku,

§21 Podmínky nároku na příspěvek na živobytí

2) Nárok na výplatu příspěvku na živobytí nevznikne v kalendářním měsíci, pokud průměrný měsíční příjem osoby nebo společně posuzovaných osob (§ 9 odst. 2) za 3 předcházející kalendářní měsíce byl vyšší než trojnásobek životního minima osoby nebo společně posuzovaných osob.

Je dobré si předem zákon prostudovat a podmínky pro nárok dávek pečlivě připravovat. Paragraf 10 a 21zmiňuji proto, abych ukázala nesmyslnou předvolební rétoriku pravicových stran o bohatosti sociálních dávek a o finančním ráji nezaměstnaných.

Poslední dávky podpory v nezaměstnanosti činí 45%, z čisté minimální mzdy to je 3 204,- Kč. Životní minimum činí 3 126,- Kč. Každý nezaměstnaný, který měl alespoň minimální mzdu, nedosáhne 3 měsíce na životní minimum, které přesahuje o 78,- Kč měsíčně. Tento ekonomický „fígl“ odebírá právo na životní minimum na celé další čtvrtletí, pokud má občan jakýkoliv příjem v tomto svém prvním nárokovém čtvrtletí přesahující 9 378,- Kč celkem, nemá právo na životní minimum ani další čtvrtletí.

Pak už mu skončí 6měsíční lhůta práva na životní minimum a má už právo pouze na dávky v hmotné nouzi ve výši 2 020,- Kč. Stát takto ušetří na každého občana 18 756,- Kč a to prosím už dnes. Ano máme zákon o podpoře v hmotné nouzi, ale zpracovaný tak, aby občané žádné životní minimum nedostali.

Takhle přesně to vypadalo v socialismu. Přečteme-li si zákony platné v ČSSR, zjistíme, na co všechno měl občan právo, ale pouze právník by dokázal vysvětlit všechny kličky a háčky, které způsobily, že občané vlastně nic nedostávali. Nehledě na to, že téměř všichni občané v socialismu neměli ponětí o systému sociálních dávek a proto si o dávky nežádali.

§ 11 Zvýšení příjmu vlastním přičiněním

1) Při posuzování nároku na příspěvek na živobytí se zjišťuje, s výjimkami uvedenými v odstavcích 3 až 7, zda mají osoba a společně s ní posuzované osoby možnost zvýšit si příjem vlastním přičiněním.

2) Zvýšením příjmu vlastním přičiněním se rozumí zvýšení příjmu

a) vlastní prací,

b) řádným uplatněním nároků a pohledávek,

c) prodejem nebo jiným využitím majetku .

(4) Prodej nebo jiné využití majetku se nevyžaduje u

a) nemovitosti nebo bytu, které občan využívá k přiměřenému trvalému bydlení ,

Co je přiměřené bydlení, o tom rozhoduje orgán v souvislosti s výpočtem nadměrných obývaných metrů, zdravotního stavu a podobně. Orgán tedy může občanovi sdělit, že jeho bydlení není přiměřené a doporučit mu, že ho má prodat nebo pronajmout, jak si ukážeme na dalších paragrafech. Pokud to občan neudělá, nebude mu přiznána dávka v hmotné nouzi a také ji mnoho občanů z tohoto důvodu nepobírá.

(5) Orgán pomoci v hmotné nouzi nemusí vyžadovat prodej nebo jiné využití majetku též v případě , kdy majetek přispívá k pracovnímu uplatnění osob.

(6) Možnost využití prodeje nebo jiného využití nemovitého majetku pro zvýšení příjmu vlastním přičiněním se posuzuje , není-li dále stanoveno jinak, až po uplynutí 3 měsíců, za které byla vyplacena dávka, pokud nárok na tuto dávku trvá. Možnost využití prodeje nebo jiného využití movitého majetku pro zvýšení příjmu vlastním přičiněním se posuzuje, není-li dále stanoveno jinak, až po uplynutí 6 měsíců, za které byla vyplacena dávka, pokud nárok na tuto dávku trvá.

§14 Zvýšení příjmu prodejem nebo jiné využití majetku

(1) Zvýšením příjmu prodejem nebo jiným využitím majetku se rozumí prodej nebo jiné využití majetku, který nepatří mezi věci, jejichž prodej nebo jejich jiné využití se podle tohoto zákona nevyžaduje, nebo které podle zvláštních právních předpisů nepodléhají výkonu rozhodnutí 22).

Do této kategorie patří samozřejmě jak movité tak nemovité věci, to znamená, že občanovi nic nebrání v tom, aby si přivydělával rozprodáváním bytového zařízení s výjimkou věcí dle odstavce 2.

(2) Prodej nebo jiné využití majetku příslušný orgán pomoci v hmotné nouzi nevyžaduje v případech, kdy je zřejmé, že jeho prodej nebo jeho jiné využití by nebyly úměrné zisku z něj plynoucímu nebo pokud to nelze po osobě spravedlivě žádat.

§15 Celkové majetkové a sociální poměry

(1) Pro účely tohoto zákona se celkovými sociálními poměry rozumí podíl rodiny na trvání stavu hmotné nouze , do kterého se osoba dostala. Při posuzování celkových sociálních poměrů příslušný orgán pomoci v hmotné nouzi posuzuje také využívání jiného než vlastního majetku, které umožňují zpravidla osoby blízké.

(2) Pro účely tohoto zákona se celkovými majetkovými poměry rozumí hodnota movitého a nemovitého majetku vycházející z jeho zjištěné ceny 23), kterého lze využít ihned, popřípadě po určité době, pro zvýšení příjmu, a to jak krátkodobě k překlenutí přechodného stavu hmotné nouze, tak dlouhodobě, pokud nelze využít jiné možnosti. Z movitého a nemovitého majetku, uvedeného ve větě první, je vyloučen majetek, jehož prodej nebo jeho jiné využití nelze po osobě vyžadovat. Pokud jde podle poměrů osoby o běžný nemovitý nebo movitý majetek, jehož hodnota je zjevně nízká nebo naopak tak vysoká, že nelze mít pochyby o tom, že majetkové poměry nebrání přiznání dávky nebo naopak jsou na překážku přiznání dávky, nemusí být jeho cena podle zvláštního právního předpisu 23) zjišťována.

§26 Hodnocení možnosti využití majetku

(2) Pokud nedojde k využití nemovitého majetku do uplynutí 6 měsíců, za které pobírá osoba nebo společně s ní posuzovaná osoba příspěvek na živobytí, nejde-li o osobu uvedenou v odstavci 1 písm. b), má se za to, že jde o osobu uvedenou v § 3 odst. 1 písm. c).

Jak je výše uvedeno, §3 odst.1 písm. c) hovoří o osobě, která si nechce zvyšovat příjem vlastním přičiněním, tedy i prodejem nebo pronajímáním hmotného a nehmotného majetku, což je podle §33 podmínkou nároku na doplatek na bydlení.

§33 Podmínky nároku na doplatek na bydlení

(3) Podmínkou nároku na doplatek na bydlení je získání nároku na příspěvek na živobytí a nárok na příspěvek na bydlení podle zvláštního právního předpisu 12). Doplatek na bydlení lze přiznat, s přihlédnutím k jejím celkovým sociálním a majetkovým poměrům, také osobě, které příspěvek na živobytí nebyl přiznán z důvodu, že příjem osoby nebo společně posuzovaných osob přesáhl částku živobytí osoby nebo společně posuzovaných osob, ale nepřesáhl 1,3násobek částky živobytí osoby nebo společně posuzovaných osob. Nárok na doplatek na bydlení nevznikne, pokud osoba bez vážného důvodu odmítne možnost levnějšího přiměřeného bydlení, o které je povinna požádat obec, v níž má trvalý pobyt. Obec, v níž má osoba trvalý pobyt, je pro tento účel povinna příslušnému orgánu pomoci v hmotné nouzi na jeho vyzvání sdělit, zda ji osoba o přidělení méně nákladného přiměřeného bydlení požádala, zda osobě nabídka takového bydlení ze strany obce učiněna byla a zda tato nabídka byla osobou akceptována.

Do odůvodněných nákladů na bydlení se započítává

a) nájemné až do výše cílového nájemného a pravidelné úhrady za služby bezprostředně spojené s užíváním bytu, popřípadě obdobné náklady spojené s družstevní a vlastnickou formou bydlení; úhradou služeb bezprostředně spojených s užíváním bytu, případně obdobnou vlastnickou formou bydlení, se rozumí úhrada za ústřední (dálkové) vytápění a za dodávku teplé vody, za úklid společných prostor v domě, za užívání výtahu, za dodávku vody z vodovodů a vodáren, za odvádění odpadních vod kanalizacemi, za osvětlení společných prostor v domě, za odvoz tuhého komunálního odpadu, za vybavení bytu společnou televizní a rozhlasovou anténou, popřípadě další prokazatelné a nezbytné služby související s bydlením, a

b) úhrada prokazatelné nezbytné spotřeby energií; úhradou prokazatelné nezbytné spotřeby energií se rozumí úhrada dodávky a spotřeby elektrické energie, plynu, případně výdaje na další druhy paliv, a to ve výši, která je v místě obvyklá.

Pan Nedbal píše : „Nechť si čtenáři sami zhodnotí, zda je jasné, které nutné výdaje se započítávají!“ Problém znění tohoto paragrafu je ve slovíčku popřípadě. Kdyby tam to slovo nebylo, obdobné náklady by byly jasným právem, ale slovo popřípadě znamená možnost přiznání a nepřiznání. A o tom jsem psala.

V loňském roce (a v minulosti vůbec) orgán našeho města považoval za obdobné náklady i náklady spojené s bydlením stanovené ve smlouvě bytových družstev a sdružení majitelů bytů. Letos v souvislosti s přestěhováním velmi početné skupiny Romů si to orgán rozmyslel a usoudil, že tyto obdobné, i když povinné, náklady nebude uznávat. Po případě radniční akce s čerpáním dotací Evropské unie se právo občana změnila na neprávo. Jen tak z rozhodnutí obecního úřadu.

Orgán vysvětluje toto odepření dříve uznaných dávek tím, že když je někdo v hmotné nouzi, nemůže si přece šetřit na opravy domu. Město to také nedělá. Má to svou logiku, Národní výbory se 40 let o bytový fond nestaraly vůbec, dnes je starost o nemovitosti ve vlastnictví obce na svobodném rozhodnutí obce. Občana se ale nikdo neptá, jestli chce nebo ne, poplatky do fondů oprav jsou pro něho smluvně povinné a podléhají exekučnímu vymáhání.

Občané žijící v nájemních bytech platí nájemné vlastníkům a výše nájemného uvedená v nájemní smlouvě je nutným výdajem spojeným s užívání bytu, neboť právo na nájemné stojí před slovíčkem popřípadě. Nikoho už nezajímá, zda je nájemné předmětem oprav nemovitosti, pouhého přivýdělku majitele či něco jiného.

Já to moc nechápu, třeba mi to někdo vysvětlí. Jaký je rozdíl v tom, zda přispívám na opravu domu vlastníkovi nebo jako vlastník družstvu či sdružení? Já v tom opět vidím diskriminaci skupiny občanů.

Chtělo by to kvalifikovaný právní rozbor, kterého já nejsem schopná, možná by to chtělo rozhodnutí ústavního soudu. Budu po tom dále pátrat.

Musím pana Nedbala zklamat, ale orgán pomoci v hm.n. při obecních úřadech může, ale nemusí občanovi odebrat veškeré dávky, pokud bydlí ve vlastním domě či bytě a nechce tento svůj majetek pronajmout nebo prodat. Občan je povinen se přestěhovat k příbuzným, zažádat si u obce o sociální byt, nebo si někoho nastěhovat k sobě.

Nařídit to občanovi orgán samozřejmě nemůže, ale může ho k tomu svým rozhodnutím přimět. Častěji ho přiměje spáchat sebevraždu. Protože co má občan dělat, zůstane-li naprosto bez prostředků a jeho rodina mu nechce nebo nemůže pomoci? Humanitární organizace se našimi zdravými lidmi nezabývají, protože se všeobecně věří, že zdravý člověk může pracovat a živit se sám.

Pro někoho je to ekonomický rozsudek smrti, dříve také lidé páchali sebevraždy, když se dostali do bankrotů, protože jim čest a hrdost, nebo stud z nich vyplývající, nedovolili žít mezi lidmi. Dnes se to tak nebere, každý občan vidí, že tu máme skupinu obyvatel, která se živit nemusí a nemusí se za to stydět. A ostatní chtějí stejná práva pro všechny, to znamená všichni nebo nikdo .

To je základ celého problému. Pan Nedbal má naprostou pravdu, hovoří-li o vlně protiromských nálad. Právě o nich jsem psala. Občané neznají zákony, nečtou je, protože jejich znění, natož výkladu, nerozumí. Často ani neví, že některé zákony vůbec existují. Jednají na základě obecního - lidového soudu, vědí, že v loni něco dostali a letos ne, a vědí, kvůli komu to je. Především když je na to pravicové politické strany neustále upozorňují a to rétorikou o černých pasažérech, nepřizpůsobivých občanech atd.

Já říkám, že děje-li se něco z rozhodnutí radnice a orgánu k němu náležejícímu, je to politické rozhodnutí, protože v obecní radě sedí lidé, které jsme si volili volbami politických stran. My jsme si na základě volebního zákona nevolili starostu Vomáčku nebo starostku Polívkovou, volili jsme politickou stranu, která si na základě vlastního uvážení dosadila starostu, jakého chtěla. Takový je volební zákon.

Jak už jsem psala, stejné slovíčkaření a různé výklady zákonů se používaly i v době socialismu. Jeden čtenář mi hubuje a píše, ať si přečtu zákony ČSSR. Zákonná teorie je jedna věc a její praktická aplikace je věc druhá. Na tento soulad s minulým režimem jsem právě upozorňovala v obou předchozích článcích. Třetí věcí je potom dodržování zákonů a čtvrtou vymahatelnost zodpovědnosti.

Pojďme se ještě podívat, co nám nabízejí pravicové strany do budoucna. Požadují, aby se právo na sociální dávky navázalo na povinnost rekvalifikace a veřejně prospěšných prací. Povinnost rekvalifikace a v.p. prací by měla být zákonem stanovena, ale ještě jsem od nikoho neslyšela ani nečetla, že by obce a úřady práce měly povinnost tyto rekvalifikace a v.p.práce občanům zajistit. To považuji za nebezpečné .

Již dnes má občan na rekvalifikace a v.p.práce právo, a ze zákona č.111/2006 Sb. (jak jsme si výše ukázali) je toto právo zároveň i zohledněno pro přiznání sociálních dávek. V budoucnu by však mělo být toto právo převedeno na povinnost a doplněno do §11 tohoto zákona.

Rekvalifikace i v.p. práce nejsou zadarmo, někdo je musí zaplatit. Proto dnes občané většinou (ne vždy) musí při žádosti o rekvalifikace mít zajištěné budoucí zaměstnání. I tak se rekvalifikace míjejí účinkem, rekvalifikovaný občan do zaměstnání buď vůbec nenastoupí, protože si to zaměstnavatel rozmyslel, nebo nastoupí na velmi krátkou dobu. Moje známá pracovala po rekvalifikaci 4 dny.

Rekvalifikace znamená jiná kvalifikace, nežli občan má, což je pro starší lidi s různorodou praxí problém. Bude se za rekvalifikaci považovat vše, na co občan nemá dosažené vzdělání nebo se bude započítávat i několikaletá praxe mimo obor vzdělání? To nevíme. Jaké rekvalifikace budou organizovány a pro koho? To také nevíme. Zatím jenom víme, že na rekvalifikace budeme čerpat dotace Evropské unie, a víme, kolik rekvalifikačních pracovníků zhruba budeme mít – to jsou ta slibovaná pracovní místa.

Stejné je to u v.p.prací. Již dnes se těžko hledají, protože je nikdo nechce hradit. To bylo nejlépe vidět v zimním období, kdy se neuklízely chodníky, přestože byli lidé ochotní formou veřejně prospěšných prací sníh odklízet. Problém tedy nebyl v lenosti nezaměstnaných.

Jak budou povinné v.p.práce v souladu s hledáním práce, na to nám také dosud nikdo neodpověděl. Jak a kde chtějí pravicové strany zajistit v.p.práce pro půl milionu občanů, o tom raději vůbec nemluví.

Trochu nám napovídá informace o příchodu stavebních amerických firem, které se ujmou státních a obecních zakázek, několik jich už u nás je. Budou veřejně prospěšné práce nahrazovat kmenové zaměstnance stavebním firmám? Je to dobře vymyšlené – ušetříme na korupci a ještě na zaměstnancích, budoucí vláda a zastupitelé obcí se budou moci chlubit, jak vysoké úspory na stavebních pracích získali.

Politické strany stále jenom hovoří o snižování sociálních nákladů a jejich vyplácení v návaznosti na výše uvedené povinnosti. A jsme zase u nesouladu povinnosti s právem. Budou mít právo zase pouze vyvolení a poslušní, tak jako to bylo za socialismu? A zůstanou ti, kterým nebudou rekvalifikace a v.p.práce povoleny, naprosto bez prostředků?

Vytisknout