Diskuse ve světě neoliberálně kapitalistické samozřejmosti

27. 4. 2010

Jaký je však efekt? Opravdu tento klip rozpoutá zájem o politiku u mladé generace? Posiluje nějakým způsobem současnou politickou diskusi? Není redukovaná debata na téma "státní dluh" a v principu na něj navazující otázky jako je školné, důchody či sociální dávky spíše dalším kamenem z mozaiky, který diskusi ruší? Ostatně stejně jako Fukuyamova teze o konci dějin a definitivním vítězství liberálních demokracií. Ta rovněž vstupuje do diskuze s tím, aby ji zrušila. Podle Slavoje Žižeka je snadnější představit si konec světa než konec kapitalismu.

Co nám chtějí Jiří Mádl a Martha Issová vlastně říci? Jednoduše to, co slýcháme téměř soustavně. Podle Jiřího Mádla, Marthy Issové a velké části pravice je rovnice jednoduchá. Existuje státní dluh, který je důsledkem levicové politiky státních intervencí do zdravotnictví, školství a sociálního systému obecně. Čím více bude stát investovat do těchto oblastí, tím se bude státní dluh zvyšovat. V zájmu všech obyvatel (přesněji těch, co si za chvíli v klidu neumřou) je pak dluh snižovat a to omezováním státních výdajů, a tedy další demontáže sociálního státu. Tato demontáž v západní Evropě pokračuje již od druhé poloviny 70. let. V zemích střední a východní Evropy pak pádem železné opony v roce 1989.

Tuto destrukci provází v politickém prostředí několik podstatných jevů; zmiňme např. úkrok sociálně demokratických stran doprava či nástup radikálně pravicových stran. Je zajímavé, že velká část z nich od skandinávských, rakouskou FPÖ či dokonce Le Penovu Front National odstartovala svou politickou činnost jako strany neoliberální. Co z tohoto pravda poněkud zkratkovitého postřehu vyplývá? Již několik desetiletí žijí společnosti v západní Evropě v epoše, kdy se o kapitalismu nediskutuje. Ten pak pomalu a bez oponentů získává celkem jasné neoliberální kontury.

Politická debata je vedena na linii, co z výdobytků sociálního státu zachovat a co ne. Dostáváme se do situace, kdy se spekuluje, kolik potřebuje k přežití průměrný důchodce či rodina s malými dětmi. Tedy ne, zlepší-li se jejich podmínky, ale zda se nezhorší, aby se po ulicích netoulaly skupiny starých lidí, kteří by po zaplacení nájmu prodávali tulipány natrhané v dosud veřejně přístupných městských zahradách. To proto, aby měli alespoň na jídlo. Nevím jak čtenáři, ale já tyto lidi vídám celkem pravidelně. Je mimochodem zajímavé, jak příznivci totálně neregulovaného trhu zapomněli na Reaganovo heslo: "Jestliže politika Vaší vlády nevede k tomu, že se cítíte lépe než v minulosti, potom takovou vládu vykopněte!"

V otázce permanentního nedostatku financí ve zdravotnictví se hovoří o nutnosti zavést poplatky. Neuvažuje se o tom, že by nadnárodní farmaceutické firmy zlevnily při svých obrovských ziscích léky. Místo toho si došlápneme na ty, kteří zdravotnickou péči potřebují, čili nemocné. Někdy se dokonce dozvídáme, že jsou regulační poplatky solidární. Radikálně pravicové strany jdou pak o krok dále a navrhují, jaké skupiny obyvatel z využívání státní sociální sítě vyloučit (pokud jim toto téma nesebere některá z velkých stran). Zejména se jedná o imigranty a některé menšiny.

České prostředí rovněž nakrásně ilustrují výroky Ústavního soudu o poplatcích, regulovaném nájemném či poslední výrok o důchodech pro vysokopříjmové kategorie. Nehodlám zde polemizovat o legitimitě nároku na vyšší důchod, odvede-li někdo více peněz do společné kasy, ze které se poté důchody vyplácí. Je však vidět, jakým způsobem je současná společnost a systém nastaven. Princip výkonu vyhnaný do extrémní podoby dává šanci zejména dravcům, kteří jsou buď schopní, všehoschopní, či měli jednoduše štěstí. V současném světě, se ukazuje jako pravděpodobnější varianta vzít to poslední chudákovi, než drobet ze stolu boháčovi.

Bezzubá opozice?

Kdo je v opozici, je radikální levice. V současnosti i některé strany sociálně demokratické. Zajímal by mě však program české sociální demokracie v případě, že by nedošlo k žádné globální ekonomické krizi. Neoliberální kapitalismus by se stále jevil jako ideální cesta do ráje a blahobytu pro všechny. Je evidentní, že krize ČSSD pomohla alespoň udržet zbytky levicových prvků v jejich ideologii a programu. Kdo by se totiž dohadoval o smyslu progresivní daně a solidarity, když by ekonomika vykazovala 6% hospodářský růst? Ten kdo z tohoto růstu nedokáže těžit, by byl jednoduše neschopný.

Radikální levice na problémy, které generuje globální kapitalismus upozorňuje již od doby, kdy se začaly objevovat. Na jejím řešení se však nepodílí nebo nebyla k tomuto řešení přizvána. Byl na ní však přizván např. Nicolas Sarkozy, který vyhrál své první volby pod praporem "více trhu a deregulace". Je-li přístup k praktickému řešení krize a artikulace zásadních otázek na globální rovině umožněn etablovaným politickým stranám a jednotlivcům, pak na úrovni české debaty zjišťujeme, že větší ohlas mají slova dvou mladých herců, než jakéhokoliv levicově smýšlejícího akademika. Ondřej Slačálek v rozhovoru pro Parlamentní noviny dodává, že je nemyslitelné, že by podobné, avšak levicově laděné video natočili dva staří levičáci. Konec diskuze nejen potvrzuje dominanci neoliberálního kapitalizmu, ale předznamenává i omezení toho, kdo se této diskuze může zúčastnit respektive toho, kdo je vyslyšen.

Levice ve spirále nevyhnutelné bídy a rozvratu

Žijeme ve spirále, kdy je levice symbolem něčeho, co brzdí cestu k blahobytu, stejně jako dláždí cestu do pekel hospodářského rozvratu. Tento rozvrat je neuchopitelný a těžko vybavitelný. Není vykreslena situace, co se stane, až k němu opravdu dojde. Je vyvoláván jakýsi iracionální strach. Permanentní obava z vítězství levice. Nebo snad zavřeme všechny školy, nemocnice a půjdeme lovit do lesů, které nám ještě zbyly? Vyprávění o rozvratu v podání některých českých pravicových politiků a ekonomů končí tím, že reformy nadiktuje MMF. Ty budou daleko tvrdší. Toto tvrzení se jeví jako konkrétnější. Nikdo se však vůbec nezajímá o alternativu, co kdyby tyto podmínky nějaký stát nepřijal. Opravdu by nastala nutnost návratu na stromy? Co kdyby takto postižených států bylo více (jako, že jich je)? Došlo by v této situaci k jakémusi dominovému efektu totálního sociálního a ekonomického rozvratu u států odmítajících reformy z kuchyně MMF? Ve stádiu konce diskuze by se však velice pravděpodobně našla alternativa jak z této situace argumentačně vybruslit a zachovat jedinou pravdu, kterou některé společnosti slýchají od 70. jiné od let 90.. Tedy cesta ven z krize, jedině přes neoliberální mustr.

Nereálnost jako argument

Současné politické spektrum a politickou debatu rovněž charakterizuje předpoklad, že levicová politika je méně realistická, než politika mainstreamových pravicových stran či dokonce politika radikální pravice. Pravice a radikální pravice totiž údajně řeší problémy současnosti, zatímco levice je minulost. Buď totalitní v podobě sytému dříve panujícím v SSSR a státech střední a východní Evropy nebo minulost sice hezká, ale neudržitelná v podobě sociálního státu západoevropského typu. Tím se dostáváme do situace, kdy levicová alternativa současné podoby kapitalismu je uložena k ledu jako nerealistická a paběrkuje na okraji. Radikální pravice se mezitím celkem zdařile etablovala. Sama sebe také pasuje do role ochránce obyvatel proti kapitalizmu laissez faire.

Reakce konzervativní pravice

Bubnovat na poplach by však měla i konzervativní pravice. Společnost totiž v pojetí Zelenkova klipu, již není společností živých, mrtvých a dosud nenarozených. Je společností vitálních mladých. Úcta k autoritě stáří pomalu vymizela a místo získávání zkušeností od svých prarodičů, předávají mladí svá dogmata získané z Respektu, Reflexu, Mladé fronty a Lidových novin.

K selektivní paměti

Jiří Mádl a Martha Issová tvrdí, že staří lidé mají selektivní paměť. Jak je to však s jejich pamětí? Již 20 let žijme v jiném režimu, než před rokem 1989. Ten v České republice symbolizuje mimo dostupnosti mandarinek, banánů (je zajímavé jak často je tato vymoženost skloňována) a možnosti vycestovat do zahraničí rovněž divoký kapitalizmus 90. let a privatizace úzce svázaná s působením ODS, tedy strany pravicové. Na toto rozdávání majetku, vytvořeném hloupými bábami a dědky, se v selektované minulosti a přítomnosti nějak pozapomnělo. Nechci popírat výhody, které současný režim přináší, jistě se jich najde více než dost. Nelze však hledět na minulost po roce 1989 černobíle, jak to činí tito dva mladí herci.

Výsledek?

Je více než pravděpodobné, že Zelenkovo video neotevře diskuzi nebo alespoň diskusi zásadní. A to o problémech české, evropské natož pak globální společnosti. Zůstaneme nejspíš u toho, zda-li je video takříkajíc politicky korektní či nikoliv. Zda již nebyla překročena hranice toho, co je slušné, a co ne. Více než cokoliv jiného je důkazem nutného zjednodušování problémů současnosti ze strany pravice. Ostatně jak ospravedlnit další utahování opasků ve zřízení, které mělo přinést svobodu a blahobyt západu. Lepší strategií je tento problém nějak "odlehčit". Dále lze očekávat přitvrzení již dávno uzavřené diskuze a podle reakcí mladých lidí (i vysokoškoláků studujících humanitních obory) prohlubující se deziluze na levici. Rovněž by pak pro levicové a středově levicové strany visela ve vzduchu otázka, jakým způsobem přitáhnout mladé voliče. O tom hovoří neustále. Musela by pak přistoupit na podobnou primitivizaci kampaně? Tím nechci říct, že klip je dílem ODS či TOP 09, tedy alespoň v to doufám. Pravdou je, že vytahováním Michala Davida a Kateřiny Brožové se o jisté zjednodušené sdělení a primitivizaci kampaně kupř. ČSSD pokouší. Je však rovněž pravdou, že to nejspíš není trefa do černého. Nebylo by pro levicové strany lepší posečkat na to, až dnešní mladá generace ochutná první plody toho, po čem touží? Možná by byl tento postup výhodnější, než pokusy o to jak jí nadbíhat.

Co říci závěrem? Nic nového pod sluncem. Podívejte se, které skupiny s politickým zaměřením na facebooku mají nejvíce členů. Nechci přeceňovat váhu diskusí na této síti, ale myslím, že se můžeme těšit na další videa podobné úrovně v předem vykolíkované debatě.

Vytisknout