Pozdrav z říše čiré možnosti

16. 4. 2010 / Pavel Urban

Když Karel Dolejší relativizuje mé rozlišení mezi otroky v původním slova smyslu a otroky námezdními či dlužními, konstatuje, že "komparativem by měl být stav v době, kdy postiženým nehrozilo ani jedno, ani druhé, kdy se sami považovali za svobodné bytosti, takže se nedalo pokrytecky argumentovat, že současné zlo je přece jen o něco menší než to, které jsme působili v minulosti." Jistě, pokud ovšem takový stav existoval a pokud za jeho likvidaci nese alespoň nepřímou zodpovědnost Západ. Problém je, že podobná srovnání, byť třeba i jednostranná, nacházíme v kritikách Západu zhruba stejně často, jako například v MF Dnes obhajoby komunismu. Několikrát už jsem v podobných debatách položil přímou otázku : Tvrdíte, že se situace zhoršila. To znamená, že kdysi byla lepší. Kdy to bylo ?

Na tuhle otázku jsem nikdy nedostal konkrétní odpověď. A většinou ani nekonkrétní.

To není obhajoba kolonialismu. Konečně ani já nehodlám měnit svůj názor na Protektorát Čechy a Morava kvůli pokroku, který v některých oblastech přinesl. Ten pokrok mi za nestojí za cenu, kterou za něj bylo nutno zaplatit. A totéž se dá říci i o kolonialismu v dnešním třetím světě. Ale toto období je už dnes vzdálené. Jestliže se obyvatelé těchto zemí hodlají vrátit k životu svých předků, co jim brání ? Proč se od kapitalistického světa jednoduše neizolují tak, jako tito jejich předkové ? Nebo aspoň tak, jako dnešní Severní Korea ?

Existují kultury, které atak civilizace (obecně) skutečně připravil o zdroje tradiční existence a odsunul přinejlepším do role outsiderů. Ale lidé těchto kultur dnes většinou nejsou vydatným zdrojem námezdních otroků. Pokud se zaměříme na oblasti, které jsou skutečně hlavními vývozci levné práce, pak v těchto společnostech zpravidla už před vstupem Západu existovala značná sociální stratifikace, s chudými bezzemky i na venkově, o městech nemluvě. Ti, kteří se dostávají do pozice nájemných otroků (budiž, říkejme jim tak) jsou spíše nástupci těchto chudých a ne těch, jejichž ekonomická a sociální situace jim umožňovala být "svobodnými bytostmi" v uvažovaném slova smyslu.

Pobyt ve frontě na Úřadu práce jsem si vyzkoušel osobně. Všechny zájemce mohu ujistit, že to není nic příjemného ani tehdy, když nemáte na krku rodinu, dluhy, domácího a když máte k dispozici rezervu umožňující po určitou dobu přežít bez jakýchkoli příjmů. Přesto si nejsem jistý, jestli bych v této situaci měnil se sedláky z Vysočiny, jejichž děti učili můj pradědeček a prapradědeček. A zcela jistě bych neměnil s těmi, kteří byli chudí i v rámci této komunity.

V životě jsem potkal řadu lidí (ať už osobně či na různých diskusních webech), kteří například s nadšením přivítali sametovou revoluci a později se považovali za podvedené kvůli tomu, co se dalo očekávat už tenkrát. Chtělo to jen trochu přemýšlet. Takže jsem skutečně trochu skeptický vůči schopnostem lidí nahlížet za horizont vlastních zkušeností. Jsem rád, že v případě stoupenců samostatných komunit jsem se mýlil a že tito lidé si žádné iluze nedělají.

Tím spíš mě překvapuje, že to není vidět. Ještě chápu, že vytváření takovýchto komunit v České republice vázne. (Popravdě řečeno jsem o žádném konkrétním případu ještě neslyšel. Ale to může být chyba médií včetně BL.) Tyto ideje se ale nepromítají ani do teoretických detailů.

Vezměme si třeba Jana Kellera, který je v této zemi asi nejznámějším stoupencem decentralizace do samosprávných komunit. Ovšem jen na té nejobecnější úrovni. Jde-li o politický program (byť rovněž obecný), pak prosazuje pravý opak : spravedlivější globalizaci. Třeba v nedávné přednášce zveřejněné na BL. Proletáři všech zemí (pro začátek aspoň těch vyspělých) spojte se a ve vzájemné solidaritě urvěte z upadajícího blahobytu, co se ještě dá. Možná je to opravdu spravedlivější, alespoň teoreticky. (V praxi jsou ty zdroje opravdu omezeny. Takže půjde spíš o kolektivní sobectví na úkor těch, kteří jsou slabí jak individuálně, tak i ve světě vzájemné solidarity košil proti kabátům.) K decentralizaci to ovšem nevede ani náhodou.

A ostatní ? Nevzpomínám si například, že by někdo požadoval obnovu a posílení institutu domovského práva. Tak, aby obce mohly vyhostit nebo vůbec na své území nevpustit ty, kteří toto právo nemají. Podobně jsem dosud neslyšel obhajobu starostů, jejichž přístup k "sociálně nepřizpůsobivým" možná opravdu nemá daleko k rasismu, nicméně jde o legitimní zástupce obcí a jako takoví by měli být především bráněni před jakýmikoli pokusy omezovat je shora.

Na závěr Karel Dolejší píše : "Svět chce být klamán; a jako kdysi krysaři z města Hameln, i mlhavým nostalgickým frázím o tom, co kdysi bývalo, ale nenávratně zaniká, se může podařit vylákat ty, pro něž je skutečnost sama tvrdá až k nesnesení - zatímco konkurenční vyprávění štítivě onálepkujeme coby "konzervatismus", ostatně prý dosti povrchní. Hlubinnou logikou souhlasného nesouhlasení, pokaženého zlepšování a konzervativní pokrokovosti se vskutku zatím pyšní pouze úvahy pana Urbana názorně ukazující, že ve sféře čiré abstrakce, vedeni setrvačnými myšlenkovými návyky a zoufale omezenou imaginací, si můžeme pěstovat nostalgické vzpomínky na Zlatý věk až do hořkého konce."

Zlatá slova! Ale proč jsem v nich jmenován zrovna já ? Pokud jsem například myšlení J.M.Greera označil za (částečně) konzervativní, pak to byl z mé strany kompliment. To možná nebylo z textu patrné, ale co "štítivého" na tom pan Dolejší vidí ? Nostalgické vzpomínky na Zlatý věk zásadně odmítám. Včetně odkazů na doby "svobodných bytostí".

Obhájce toho, co nenávratně zaniká ? To možná jsem. Někdy možná i obhájce toho, co kdysi bývalo (a co tedy dnes už nemůže zanikat). Připouštím, že jsem technooptimista. Ne proto, že bych bral argumenty hlasatelů konce naši civilizace na lehkou váhu. Ale proto, že podle mého názoru nemáme jinou možnost. Úplně zkrachovat můžeme vždycky. K pokusům čelit tomuto krachu vytvářením nových společností jsem značně skeptický. Ale držím palce těm, kteří se o to doopravdy pokoušejí. Jenže přinejmenším v Evropě není komu. Nebo ano ?

Vytisknout