Takový trochu neobyčejný rasismus

14. 4. 2010 / Martin Profant

To je výraz domácího pedagogicky motivovaného rasismu. Ten je pečlivě piplán, řízkován a svépomocí šířen po kdekteré sborovně v naší zemi. Proč o něj má české učitelstvo a zvláště ředitelstvo takový zájem, je nabíledni. Jejich školy sice nedokážou vzdělávat a vychovávat děti ze sociálně znevýhodňujícího prostředí a už vůbec ne ty z romských kolonek. Ale učitelé jsou v tom nevinně, mohou za to "zodpovědné orgány", které si "neuvědomují, za jakých podmínek teprve nevzniká ve třídě (a ve škole) pseudorasový problém".

Dovolím si vyznávače pedagogického rasismu ujisti, že lepší už to nebude. Česká společnost se sociálně diferencuje a tato diferenciace není pouze příjmová. Doba sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století, kdy v našich školách tvořily páteř tříd děti těch rodičů, kteří v první generaci zažili kombinaci vzdělanostního a sociálního vzestupu, je nenávratně pryč. Brzy budou převládat děti z rodin, ve kterých není rodič ve čtvrté třídě schopen bez přípravy dítěti pomoci s domácím úkolem. Podle výzkumu institutu někdy z roku 1999 jich bylo kolem čtyřiceti procent. Rodiče jsou sice vesměs vzdělanější než v předchozí generaci, ale školy si zvykly posílat více své práce rodinám. Stihne se toho víc, a ty skutečně i údajně zvlášť talentované děti to prý brzdí méně v rozletu.

Aby to školy měly ještě těžší, bude také přibývat rodičů, kteří vědí, že známosti jsou před znalostmi a že nejde o to, aby se jejich děti ve škole něco naučily, ale aby ji absolvovaly. Ti by sice dítěti ve čtvrté třídě s úkolem vesměs uměli pomoci, ale zase nejsou ochotni. Raději si stěžují na učitele.

Ostatně zásluhou setrvalé krátkozraké imigrační politiky státu brzy zmizí i onen asijský školský zázrak. Za motivovanými a odpovědnými imigranty první vlny, kteří šli do neznámého prostředí s odhodláním zajistit lepší život pro svoje děti, přijde tak jako všude na světě druhá vlna: ti, kteří přicházejí za pohodlnějším životem očekávajíce, že jim na začátku pomůže úspěšný aklimatizovaný příbuzný. Pak teprve uvidíme, zda české školy umějí skutečně tak báječně integrovat vietnamské a čínské děti těchto méně motivovaných a méně úspěšných. Ze zkušeností, které české školy udělaly s dětmi mongolskými a korejskými -- v těchto případech byla sociální struktura imigrace jiná než u Vietnamců a Číňanů - si dovolím odhadnout, že nikoliv.

Děsivý výhled? Ano, nikoliv však neobvyklý. Na české školy dopadlo něco, s čím se potýkaly nejméně sto sedmdesát let, počítáno od té doby, co osvícené císařské ministerstvo změnilo původní právo na základní školní docházku na povinnost a ohrozilo tak rozvoj českého zemědělství a vznikajícího průmyslu, protože mu administrativní cestou odebralo nejlevnější a nejmobilnější lidský zdroj, tedy děti. Podívejte se do Pergaudovy Knoflíkové války (1912) a srovnejte tamější školou povinné hrdiny s dnešními romskými kluky z Chánova nebo Bedřišky. A pokud byste si dělali iluze, že to u nás bylo v první polovině dvacátého století lepší než v Pergaudově Francii, jeden sedlácky trik ze Slovácka někdy z roku 1937: Po noční práci dej klukovi kousek chleba namočený v kořalce, neusíná pak ve škole a pan řídící na tebe nepřijde, že je dětská práce zakázána.

České a československé školy se s touto situaci dokázaly vyrovnat, a to způsobem, který měl v Evropě obdobu jen málokde. Ale teprve padesátých či spíše šedesátých letech dvacátého století si od naléhavého úkolu zvládnout vzdělání dětí bez ohledu na schopnosti a podporu výchozí rodiny mohly naše školy oddechnout a mohly se začít obecně spoléhat na spolupráci rodin.

Integrace je možná z hlediska pedagogických cílů slovo celkem nové, problém nikoli. Škola byla od počátku moderních evropských dějin nejmocnější nástroj rozvoje občanství, tedy politické rovnosti a svobody. Nemám na mysli nějakou výchovou k občanství a vlastenectví, ale soustavné sbližování šancí na dosažení vzdělání nezbytného pro důstojný život v té či oné době a té či oné společnosti. Ve střední Evropě nakonec dokázala škola v devatenáctém a dvacátém století z různých historických důvodů prolamovat ty třídní bariéry, které po valnou část téhož období například britské školství utužovalo a konzervovalo.

Škola je hra. Jako každá hra se musí brát vážně, v obchodu a nebo v diplomacii se sice šidit nemá, ale nebere se to tak vážně. Ve hře se ale pravidla porušovat nesmí, jinak ztrácí smysl. Nesmím rozdělovat žáky na ty zvlášť nadané, kteří se nesmějí brzdit a na ty, co se mi do školy nehodí. Ruším tak pravidlo rovnosti přístupu, bez kterého ztrácí demokratická škola smysl. A jak toto pravidlo naučím své žáky, když ho sám porušuji?

Škola je hra a hraje se v ni o hodně vysokou sázku: o kultivovaný a důstojný život, který se obejde bez ostnatých drátů či jejich modernějších zděných alternativ, oddělujících ty nepřizpůsobivé od nás, ostatních. Aby nás ten lidský odpad neušpinil nebo nekontaminoval. Abych to řekl jinými, učesaný slovy, co smějí i do našich čistých škol: hraje se tu o inkluzivní a důstojné občanství v České republice.

Proměna český škol, aby se po desetiletích dokázaly vrátit ke svému pozapomenutému úkolu a to na současné, v mnohém náročnější úrovni, nebude snadná. A rozhodně to není záležitost, která by se mohla hodit jen na učitele a ředitele škol, zatímco by ony Dokulilovy "zodpovědné orgány" nadále narcistně hovořily do kamer o tom, jak zavedou program "Český učitel", kde naučí paní učitelky a jejich vymírající mužské protějšky očnímu kontaktu a jak rozpustí na české školy miliardy z fondů EU a vše bude vyřešeno.

Nebudou to mít ty "zodpovědné orgány", tedy ministr školství, vůbec jednoduché. Bude muset prosadit nepopulární politická rozhodnutí a budou muset pro zvýšení integrační schopnosti škol získat peníze. To druhé bude pouze velmi obtížné, to první na hranici nemožného. Takové povinné předškolní vzdělávání anebo omezení nárůstu podílu víceletých gymnasii, to už smí ministr školství spíše jíst malé děti a navíc syrové, než navrhovat takové věci. A ono to bez nich nepůjde.

O podobné návrhy se dá přesto bojovat a ten boj není nutně beznadějný. V roce 2004 právě ty dva výše zmíněné návrhy prohrála tehdejší ministryně ve Sněmovně jen o dva hlasy. Ale jednu věc nemůže žádný ministr školství v demokratickém státě vyhrát nikdy. Nikdy nezvítězí, pokud se bude pokoušet prosadit cokoliv proti učitelům, kteří se budou schovávat za živými štíty z nadaných dětí.

Nepřeháním to ale se slovem rasismus? Miloš Dokulil a stovky či spíše tisíce českých učitelek a učitelů, kterým jeho článek mluví ze srdce, přeci nejsou žádní rasisté. Pobíhal jsem po českých školách pár let docela intenzivně, potkal jsem tam ledacos, ale učitele, který by byl přesvědčený, že jsou Romové geneticky méněcenní a který by si vůbec myslel, že existují nadřazené a podřadné rasy, toho jsem tam neviděl. Pokud takové učitele na českých školách někde máme, pak to dobře tají.

Přesto, a právě proto na přehnaném slově rasismus trvám. Dokonce i kdyby perfektně fungovaly všechna ta doporučení, která M. Dokulil dává o přípravě romských rodin, o rodinné a předškolní přípravě vůbec, budou do českých škol stále více přicházet děti neukázněné, neodpovědné a třeba také páchnoucí. Mnohá z nich budou romská. A tak budou učitelé nadále pokoušeni, aby si představovali naplnění ideálu doma ukázňovaných, motivovaných, čistých a pilných dětí pomocí očisty školy na základě etnického klíče. Nikoliv, že by snad chtěli někoho diskriminovat, jen jde o to, abychom pro ty druhé nalezli takovou vzdělávací cestu, která bude spíše odpovídat jejich naturelu a potřebám.

Nejsem Rom a mohu jen odhadovat, jak tato shovívavá rasistická blahosklonnost působí na inteligentní romské dítě. Takové to, co i tak nosí domu vesměs jedničky. Pár jsem jich potkal a o dalších jsem slyšel vyprávět. Věřím ale, že umím to odhadnout. Patřím totiž asi k poslední generační vrstvě, která zažila zkušenost s tehdy již vymírajícími učiteli přesvědčenými, že levák se buďto musí dokázat pro své dobro naučit psát pravou rukou, anebo nepatří do normální školy. Nedokázal jsem zapomenout ani na ostentativní podiv paní učitelky nad tím, že žák sedmé třídy může mít vyznamenání, přestože pochází z rozvrácené rodiny. Myslela to dobře a jako pochvalu, nevymykala se příliš tehdejšímu průměru - a snad právě proto jsem ji to za ty roky nedokázal upřímně odpustit. Pro dobro romských dětí doufám, že ony dokážou shovívavý pedagogický rasismus odpouštět lépe.

Vytisknout