Polemika o nicotnostech?

14. 4. 2010 / Karel Dolejší

"Rozhodně však žádná latinská povaha by nemohla shledat něco chorobného v palčivém pocitu ztracené cti."
Joseph Conrad: Lord Jim. Autorova poznámka

Michal Kuklík jaksi "po cestě" pozapomněl na to, o čem vůbec začal debatovat: Byla to verze sobotních tragických událostí nedaleko Smolenska, podle níž posádka havarovaného polského letounu s vládní delegací na palubě "nalétávala na přistání tak dlouho, dokud se nerozmázla", omílaná donekonečna v médiích. Tento absurdní nesmysl urážející jak památku členů posádky, tak zdravý rozum publika, se díky na sobě nezávislým svědectvím dvou Rusů zapojených do událostí stal neudržitelným. To je velice dobře. Verze o čtyřech pokusech přistát prezentovala pilota jako psychiatrický případ opakující autodestruktivní jednání s nevídanou urputností. A musím trvat na tom, že je nebetyčný rozdíl mezi někým, kdo se jednorázově dopustil chybného úsudku, byť s osudovými následky, a někým, kdo hraje ruskou ruletu tak dlouho, dokud se nezastřelí. Michal Kuklík se táže, zda má "vůbec smysl uvažovat v souvislosti s chybou úsudku o cti". Jenomže se čtyřmi opakovanými pokusy o přistání v mlze bychom se nevyrovnali jednoduchým konstatováním, že došlo k chybě úsudku. Právě tím, že tento rozdíl nechápe, potvrzuje Kuklík dodatečně oprávněnost titulku, který sám napsal do záhlaví svého textu: Nicotná polemička o Smolensku.

Život se sotva dá adekvátně simulovat na počítači. Na rozdíl od Michala Kuklíka nehraji Flight Simulator ani jinou podobnou hru a nenapadlo by mě používat zkušenosti z této virtuální reality při posuzování střetu virtuální reality mainstreamových médií se skutečným světem. Už proto, že ta takřka stovka lidí u Smolenska prostě nemohla zemřít několikrát, stejně jako kdokoliv jiný na této planetě. Při umírání měli jen jediný pokus, a možná, že se jim tak docela nevydařil, alespoň tedy na tomto levelu...

Souhlasím ovšem s Kuklíkem v konstatování, že letecké nehody se vyšetřují celé měsíce. Ani na okamžik jsem toto vyšetřování nehodlal suplovat. Zrovna tak musím souhlasit s tvrzením jednoho čtenáře, že ti, kdo nehodu vyšetřují, dobře vědí, co se doopravdy stalo; a to co "pustí ven" bude nakonec výsledkem politické úvahy. Dost možná, že se nikdy přesně nedozvíme, proč a jak k nehodě u Smolenska došlo.

Jisté ale je, že nejsme povinni bezmyšlenkovitě konzumovat splašky, které z pilota polského letadla, jenž si svůj život ani smrt už nezopakuje, dělají psychopatického hráče ruské rulety, a jsou nám servírovány s bohulibým předpokladem, že jsme bytosti zcela neschopné samostatné úvahy. Nemusíme věřit tomu, že pilot šel do mlhy na přistání čtyřikrát, ani že k tomuto kousku byl nucen zešílevším prezidentem. Prostě to pilot - ať už měl k tomu jakýkoliv důvod - jednou zkusil, a bohužel, opravdu ani trochu mu to přistání nevyšlo. Byla to chyba, ale chyba lidsky pochopitelná.

Zbytek už jsou sub specie honoris doopravdy jen nicotnosti.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 14.4. 2010